Když v pondělí dorazila zpráva o úmrtí Eugena Cernana, vytáhl jsem z knihovny knížku „Poslední muž na Měsíci“, kterou Cernan napsal společně s Donem Davisem (The Last Man on the Moon: Astronaut Eugene Cernan and America ́s Race in Space, St. Martin ́s Griffin, New York 200, v českém překladu Ĺubici a Štěpána Jindrových, Academia, Praha 2005).
Eugene Cernan
Je to zajímavé, ale především otevřeně upřímné čtení. Zaujmou Cernanovy osobní postřehy na problémy manželství mnoha dobyvatelů kosmu, na veškeré svízele i na to, proč předtím dobrá a spolehlivá manželství nakonec končila rozvodem, jak se nakonec stalo i jemu.
„Od pondělí do pátku jsme bývali z domova,“ popisuje Cernan osobní situaci v době příprav svého třetího kosmického letu, kdy měl podle předběžných rozhodnutí sice zamířit na Měsíc, ale vše bylo tehdy v roce 1970 ještě krajně nejisté vinou změn v harmonogramu kvůli seškrtání původních plánů. Přes tvrdou a vyčerpávající práci žil v náhlé nejistotě na koho nakonec vyjde místo v křesle kosmické lodi. Necelé dva měsíce po dramatické misi Apollo-13 byla totiž zrušena původně plánovaná závěrečná výprava programu s označením Apollo-20 a vše naznačovalo, že další škrty budou následovat, protože finance byly dramaticky kráceny, prý v zájmu nových programů. V zákulisí se prý tehdy dokonce povídalo, že poslední výpravou bude Apollo-14, nanejvýš Apollo-15, takže nebylo vůbec jisté, zda vzlétne Apollo-17, kterému měl Cernan velet. Uchazečů bylo hodně, míst ubývalo. Cernan ve své knížce vzpomíná na svou první manželku:
„Barbara zamyšleně poznamenala, že režim nekonečné výcvikové dřiny začíná být do třetice dost monotónní. Kdybych si k tomu přirovnání vypůjčil tituly nejpopulárnějších knih toho roku, moje žena jako by měla pocit, že si objednala titul Milostný příběh, ale místo něj jí poslali Sto let samoty... Možná jsem byl příliš ponořený do své práce a nadmíru jsem se zabýval sám sebou, než abych vnímal tlak, jakému byla Barbara vystavena.“ Snažil se však na veřejnosti zdůrazňovat, že Barbara není pouze jeho manželkou, ale že je jeho cenným partnerem, s nímž podnikl ruku v ruce dlouhý výstup na vrchol pyramidy kosmického programu. Příliš to nepomáhalo. Cernan v této souvislosti v knize vzpomíná, jak jeho manželce tehdy kdosi položil otázku, co říká tomu, že on poletí na Měsíc. Trpce odpověděla: „Pokud si myslíte, že letět na Měsíc je nějak těžké, tak si zkuste zůstat doma“.
Eugene Cernan byl tehdy velitelem záložní posádky pro Apollo-14 s příslibem možného letu v Apollu-17, ale zkracování programu mu rozhodně nepřinášelo potřebný klid pro práci, ale naopak vnášelo nervozitu z narůstající nejistoty, kdo nakonec do kosmické lodi mise „sedmnáct“ skutečně usedne. Hrozilo totiž nebezpečí, že přednost dostane sehraná záložní posádka mise Apollo-15, protože v ní byl členem profesionální vědec geolog Harrison Schmitt, a vedení NASA chtělo mít v poslední misi skutečného kvalifikovaného vědce.
Do této atmosféry pochybností a nejistoty vstoupila navíc nečekaná a velice dramatická událost, která však vypovídá o osobnosti Eugena Cernana.
Týden před startem Apolla-14, v sobotu 23. ledna 1971 ráno, vzlétl Cernan v malém vrtulníku Bell H-13, v němž se poměrně dobře napodobovaly některé manévry lunárního modulu při přistávání na Měsíci. Pokud nebyl k takovému nácviku samozřejmě využit speciální létající simulátor LLTV s raketovým pohonem. Cernan byl tehdy s celou svou záložní posádkou již na kosmodromu na Floridě a simulátor LLTV se nacházel na Ellingtonově letecké základně v Texasu.
Proto použil maličký Bell H-13. Počasí bylo velice příznivé. Svítilo slunce a obloha byla jako vymalovaná. Protože však technici naplnili obě nádrže vrtulníku až po hrdlo, rozhodl se Cernan nejprve část paliva vylétat, než začne procvičovat lunární přistávací manévry, takže – jak vzpomínal – „chtěl si udělat radost a ve vzduchu si trochu zařádit“. Tančil s vrtulníkem nad plážemi, z nichž mu desítky lidí mávaly, spustil se nad hladinu Indian River. Jenže při letu nad vodní hladinou se obtížně odhaduje skutečná výška a Cernan se přitom pokusil o skutečně velmi nízký, a tedy náramně atraktivní průlet nad řekou. Později k tomu sebekriticky poznamenal, že si v té chvíli měl radši připomenout, jak si „jednoho šeredného dnes před mnoha roky vysloužil členství v Řádu ohnutého kandelábru“, jež bylo vyhrazeno pouze pro přeživší nízkolétající piloty“.
Levá ližina vrtulníku se zaryla do vodní hladiny a obrovská síla hodila křehkým malým strojem prudce dolů v rychlosti kolem 180 kilometrů v hodině. Nepomohlo okamžité razantní přidání plynu, nepomohl manévr řídicí pákou. Rotory se o vodní hladinu roztrhaly, jedna z palivových nádrží explodovala, torzo konstrukce a zdemolovaná kabina doslova jako kámen klesly ke dnu. Cernan se dostal na hladinu Indian River s vypětím všech sil, spíše doslova zázrakem, ale na hladině ho čekala ohnivá výheň hořícího paliva. Snažil se dostat do bezpečí, ale plameny byly doslova všude kolem. Zachránila ho jakási žena, která společně s dalšími zachránci dorazila na místo havárie v malé loďce a nezalekla se plamenů.
Po prvním lékařském ošetření na blízké letecké základně ho zraněného a popáleného převezli autem k budově kosmických posádek na kosmodromu.
„Poprvé od chvíle, kdy jsem spadl do vody, jsem měl cestou čas přemýšlet, co vlastně o té havárii budu říkat, jak ji vysvětlím, jak se ospravedlním. Vždyť jako učiněný hlupák jsem se zřítil do vody a na vině byla jen a jen moje zpackaná riskantní pilotáž. Zvažoval jsem všechny možnosti a přemýšlel, co z toho nejspíš vzejde...“
Byly to velice pochmurné úvahy. Cernanovi bylo jasné, že už nejde o místo v Apollu-17, o vysněnou cestu na Měsíc, ale především o celou jeho další kariéru v kosmickém týmu. Na Mysu se setkal s Donaldem Deke Slaytonem, který rozhodoval o sestavování posádek a doslova o profesionálním osudu každého člena týmu. Díval se do jeho tváře, v níž se nezračila stopa jediné emoce.
„Kdy přesně ti vysadil motor?“, zeptal se Slayton a Cernan si uvědomil, že by stačilo přitakat a vše by se svedlo na technickou závadu – šance letět na Měsíc by zůstala. O této naprosto rozhodující chvíli Cernan napsal:
„Deke mi tím nabídl alibi na stříbrném podnosu. Stačilo po něm natáhnout ruku. Ale já jsem to nemohl udělat – žít dál s vědomím, že ve skutečnosti se všechno odehrálo jinak.“
„Ne, Deku,“ odpověděl, „motor mi nevysadil, vlítnul jsem jako hlupák do vody.“
Slayton jako by neslyšel: „Možná jsi mi dobře nerozuměl, tak kdy ti přesně začal vynechávat motor?“
Cernan zůstal u své odpovědi: „Jak jsem už řekl, motor nevynechal, prostě jsem to sám zpackal.“
Slayton pouze odtušil: „Jestli to chceš takhle, budiž...“
„Ano, takhle se to skutečně stalo,“ dodal ještě Cernan, aby svá slova potvrdil. V té chvíli byl stoprocentně přesvědčený, že cesta na Měsíc se mu navždy uzavřela.
Astronaut Eugene Cernan, velitel mise Apollo 17, na vyjížďce odlehčeným lunárním vozítkem (Lunar Roving Vehicle).
Později mu kolega z kosmického týmu Richard Gordon, jeho rival na velitelskou funkci v Apollu-17 přiznal: „Když jsi spadl s tím vrtulníkem, byl jsem přesvědčený, že to mám v kapse.“
Ani Cernan tehdy neviděl sebemenší šanci. Přiznal však chybu a odmítl výmluvu slabocha. Ano, takový byl Eugene Cernan...
Šéf kosmického týmu Donald Slayton se nakonec rozhodl. Vsadil na rovného a přímého chlapa. O celé věci s havárií vrtulníku Bell H-13 na Indiana River už nikdy potom nepromluvil.
Ve čtvrtek 7. prosince 1972 usedl Eugene Cernan spolu s Harrisonem Schmittem a Ronaldem Evansem do kabiny lodi Apollo-17 a vydal se k Měsíci.
