Válka ve Vietnamu patří dodnes k palčivým a kontroverzním otázkám americké zahraniční politiky. V šedesátých a sedmdesátých letech šlo v USA o jedno z nejdůležitějších a nejvyhrocenějších témat. V průběhu stahování amerických jednotek z podléhajícího Saigonu v roce 1975 došlo navíc k letecké tragédii, která dala zprávám z Vietnamu další rozměr.
V rámci Operace Babylift se měl obří vojenský letoun C-5 Galaxy využít jako klíčový dopravní prostředek pro přepravu dětí z Jižního Vietnamu na americké základny v Pacifiku. Evakuované děti (obvykle sirotci) měly být následně adoptovány rodinami v USA a dalších zemích. Kromě armády se na operaci podílelo mnoho neziskových organizací a charit.
Hned první let do bezpečí se ovšem proměnil v boj o přežití. Prohrálo ho 153 lidí na palubě, většinou dětí. Katastrofa navíc zkomplikovala evakuaci amerických jednotek z Vietnamu, neboť byla na letadlech C-5 závislá. A nikdo nemohl zaručit, zda se nehoda nebude opakovat, dokud nebylo jasné, co ji způsobilo.
SPOLUPRÁCE S ČESKOU TELEVIZÍKanadské dokumentární rekonstrukce leteckých katastrof "Mayday" přinášíme ve spolupráci s Českou televizí. Čtvrtý díl nové řady leteckých katastrof, "Operace Babylift", můžete sledovat v úterý 2. února, ve 20:00 na ČT1. |
Tragický let
Posádka kapitána Buda Traynora byla 4. dubna 1975 odpovědná za velmi neobvyklý let. Největší letadlo světa, do kterého se vešlo několik tanků nebo autobusů, se ve spěchu a za nepřehledného zmatku plnilo vietnamskými dětmi, od nemluvňat až po děti školního věku.
Linda Adamsová z amerického velvyslanectví vzpomíná na stísněné podmínky improvizovaného letu: "Máma přišla domů a řekla mi, že mám hodinu na to, abych si sbalila kufr a že budeme doprovázet děti evakuované do Spojených států. Když jsme s matkou vystoupaly po schodech do prostoru pro pasažéry, byly tu namontované normální sedačky a na všech byla připoutaná miminka."
Mnohem větší zmatek panoval v nákladovém prostoru, kde sedačky nebyly, a několik dospělých průvodců a 120 starších dětí tu sedělo na podlaze nebo na sedačkách u stěn.
Stoupání ze Saigonu proběhlo strmě, ale bez problémů, a letoun nabral kurz na filipínskou základnu Clark. Odtud měly být děti rozeslány k adopci v Severní Americe a v Austrálii.
"Museli jsme velmi rychle nabrat výšku, abychom se dostali z dosahu protiletadlových raket," vysvětluje kapitán. Ve výšce sedmi tisíc metrů však došlo k nečekané události. Ozvala se obrovská rána. "Když došlo k rychlé dekompresi, zaplnila vnitřní prostory letounu mlha, než zmizela, nic jsme neviděli," říká kapitán.
Vojenské letadlo je v takovémto případě nebezpečnější než civilní. Kyslíkové masky sice vypadly automaticky, ale v takto přeplněném letadle jich nebylo dost. Navíc byly na dětský obličej velké. V nákladovém prostoru byla situace ještě horší, k dispozici bylo jen několik přenosných kyslíkových masek. Dospělí museli obíhat děti, nechat je nadechnout, a běžet k dalším.
Piloti se od posádky v nákladovém prostoru brzy dozvěděli hrozivou skutečnost: masivní vrata nákladového prostoru jsou pryč.
Letoun byl neovladatelný
Prioritou bylo sestoupat do rozumné výšky (cca 3 tisíce metrů), kde se už dá dýchat bez masky. Kapitán zároveň do vysílačky oznámil, že se vrací k letišti. Obrátil letoun o 180 stupňů a pokračoval v klesání.
"Během klesání jsme dosáhli maximální rychlosti. S tím se při takovém klesání do tří tisíc metrů počítá. Když jsme byli na maximální rychlosti, přitáhl jsem "berany" k sobě, ale nic se nedělo. Klesali jsme stále rychleji," vybavuje si kapitán. Ani on, ani druhý pilot letadlo neovládali. Přišli totiž o hydraulickou kapalinu a dva ze čtyř nezávislých okruhů byly zcela bez tlaku.
Hydraulika byla nefunkční a piloti tak nemohli ovládat výškovku.
Část rampy se utrhla a přetrhla hydraulická potrubí a kabely řízení.
Letoun se dostal do obávané vlnovky (známé jako fugoidní cyklus), kdy klesá a nabírá rychlost tak dlouho, dokud ho stoupající vztlak na křídlech neobrátí vzhůru. Pak stoupá, dokud se nezpomalí a nezačne opět padat. Podobná situace potkala třeba piloty letu DHL, na které zaútočili teroristé v roce 2003.
Pro piloty C-5 to byla zcela nová situace, přesto také oni dokázali přijít na systém, jak alespoň částečně podélný sklon letadla ovládat s pomocí citlivého ubírání a přidávání rychlosti. Kapitán se připravoval na nejtěžší přistání: "Zamířil jsem přímo k Saigonu, začal jsem klesat a pomalu zaujímat pozici na přiblížení. Jako obrovský kluzák."
Už se zdálo, že se nakonec přece vše povede. Pomocí změn v tahu a využití spojlerů a funkčního křidélka se dařilo letadlo částečně ovládat. Ale při poslední zatáčce, kdy se měl letoun dostat do osy s přistávací dráhou, se naklonil, začal nekontrolovaně klesat a kapitán už otočku nedokončil.
Letadlo se blížilo k močálům rychlostí 500 km/h. Nouzové přistání už byla jediná možnost, kterou kapitán viděl. První kontakt se zemí proběhl relativně dobře.
Břicho letadla se zabořilo do měkké země a klouzalo několik set metrů. Pak se letoun jako oblázek zase odlepil. Ale v tom se před nimi objevila přehrada. Letadlo podruhé, tentokrát již definitivně, narazilo na zem. Náraz ho roztrhl na čtyři kusy. Pilotní kabina i ocas se odtrhly.
Kapitán i všichni v kabině přežili. Také v prostoru pro pasažéry bylo jen několik málo mrtvých. Tragédie ale krutě postihla nákladní prostor. Ze 149 lidí zde přežilo jen osm.
Přeživší členové posádky odnášeli děti do bezpečí do nemocnic v Saigonu. Všechny děti, které havárii přežily, se nakonec z Vietnamu dostaly v rámci dalších letů Babylift.
Vyšetřování
Zpráva o nehodě všemi otřásla. Byla to obrovská tragédie. Pro vojenské stratégy ale byla nepříjemná ještě z jednoho důvodu, na letounech C-5 byla evakuace amerických jednotek z Vietnamu přímo závislá. Desítky těchto letadel byly připraveny na americkém letišti, zatímco severovietnamská armáda se přibližovala každým dnem. Dokud ale nebylo jasné, o jaký druh vady se jedná, nemohli riskovat masivní nasazení letadla C-5. Do Saigonu se proto sjeli experti.
"Když jsme dorazili do prostoru, byli jsme zděšeni. Byla tam spousta civilistů, kteří sbírali a odnášeli jednotlivé části letadla. To samozřejmě našemu vyšetřování příliš nepomáhalo," stěžuje si statik Dave Scheiding na nepříjemné chování místních. Frank Huskin dodává: "Severovietnamská armáda a Vietkong už byli všude kolem. Mohli jsme vycházet jen za denního světla."
Jako první bylo nutné vyloučit možnost sabotáže. Ta byla teoreticky velmi dobře možná, zavazadla byla uložena právě u záďových vrat a nebyla často nijak pečlivě prohlížena. Ve hře byl také zásah řízenou střelou. Ovšem na místě se nenašly žádné stopy po výbušninách.
Bylo třeba najít utržená vrata, aby se vyšetřování někam posunulo. To bylo ale obtížné, spadla totiž do Jihočínského moře. "Největším problémem bylo odhadnout, kam vrata dopadla," vzpomíná Frank. "Nikdo před námi se balistikou dvou křídel utržených vrat nákladového prostoru, padajících z výšky sedm tisíc metrů nezabýval."
Lodě americké 7. flotily pátraly po vratech na místě, které experti udali jako pravděpodobné místo dopadu. Na místě zatím vyšetřovatelé zkusili netradiční trik: vypsali odměnu za každý díl letadla, který jim místní lidé vrátí. Začali tedy v podstatě vykupovat jednotlivé díly v naději, že objeví nějakou důležitou stopu.
Akce přinesla své ovoce. Kromě kamery dokumentaristů (bohužel bez filmu) se jim vrátila také jedna ze tří černých skříněk (systém MADAR). Ale analýza dat nepřinesla nic nového, pouze zpřesnila údaje, které už vyšetřovatelé znali. Smyčka kolem Saignonu se uzavírala, severovietnamské síly se blížily.
Teprve 26. dubna nastal ve vyšetřování zásadní zvrat. Z moře se povedlo vylovit vrata nákladového prostoru. Nebýt této v podstatě šťastné náhody, nehoda by pravděpodobně zůstala neobjasněna.
Takto ale mohli vyšetřovatelé podrobit rampu pečlivému zkoumání. Ale už první pohled stačil, aby se pořádně lekli. Tři třmeny na rampě byly neporušené. To znamenalo, že alespoň tři zámky ze čtrnácti nebyly zajištěny. Navíc to byly tři zámky v řadě, což bohužel stačilo k tomu, aby přetlak uvnitř letadla vytrhl vrata ze zbylých zámků.
O den později museli vyšetřovatelé odletět. Sbalili všechny důkazy a posledním letounem C-5 opustili Jižní Vietnam. Po nich už z místa odlétalo jen několik vrtulníků.
Ve Spojených státech pak pokračovali ve vyšetřování: "Když jsme se vrátili do Texasu, mohli jsme zrekonstruovat celou sekvenci selhání," vzpomíná Dave. Záznamy z palubních deníků ukázalo na vážné porušení bezpečnosti, tzv. kanibalizaci. Tedy výměny dílů mezi jednotlivými stroji.
"V té době byl trvalý nedostatek transportních letounů," objasňuje tento poněkud zavádějící pojem Dave."Protože letectvo nemělo dostatek náhradních dílů, zavedlo do praxe kanibalizování náhradních dílů z letadel dočasně vyřazených z provozu. Bylo to povolené a mělo to smysl, ale bylo nutné dodržovat montážní postupy a dbát na bezpečnost."
A bezpečnost evidentně utrpěla, tyče sloužících k zamykání masivních zámků (ještě na základně v Kalifornii) nebyly při montáži pečlivě seřízeny. Některé zámky tak prostě nezamkly, či se zajistily nedostatečně. Proč to vadilo při vzletu z Vietnamu, zatímco cestu do Vietnamu letoun přečkal, to dokument nevysvětluje.
Vyšetřovatelé přišli až s banálně jednoduchým řešením: "Navrhli jsme jednoduchý čep, který šel zasunout na místo, jen když byly součástky ve správné poloze. Když čep zasunout nešel, znamenalo to, že zámky nejsou správně zajištěné." Díky této manuální kontrole se podobná chyba do budoucna vyloučila. Letouny C-5 dodnes slouží v armádě Spojených států.
Ač to není zvykem, navrhli vyšetřovatelé také nejvyšší ocenění pro posádku, která dokázala s letounem přistát. "Piloti odvedli perfektní práci. Je pozoruhodné, že havárii vůbec někdo přežil. Ti co přežili, měli obrovské štěstí, že letoun řídila právě tato posádka," nešetří chválou Dave. "Kdybych byl pilot a věděl, že funguje jen jedno křidélko a čtyři motory, asi by byli všichni mrtví."
Operace Babylift přes tento hrozivý začátek proběhla nadále podle plánu a evakuovala ze Saigonu přes 3 300 dětí. Spolu s Operací Nový život se tak armádě a dalším organizacím povedlo dostat z dané oblasti přes sto tisíc uprchlíků.
Zdroje:
- Operace Babylift (anglicky)
- Letoun C-5 Galaxy (anglicky)
- Dobové zachycení v The Evening Independent a v Boca Raton News (anglicky)
