O autoroviPetr Nutil je žurnalista, grafik a autor knihy Média, lži a příliš rychlý mozek – Průvodce postpravdivým světem. Angažován též jako člen expertní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je jedním ze zakladatelů fact-checkingového webu Manipulátoři.cz. Kromě demaskování falešných zpráv se ve svých textech pouští po stopách psychologických fenoménů, které v člověku umlčují rozum, probouzejí zlo a iracionalitu. Rád by alespoň malým dílem přispěl k popularizaci mediální gramotnosti a kritického myšlení. |
Mezi lidmi vždy kolovala šeptanda, všelijaké povídačky, fámy a pověsti, objevovali se podvodníci všeho druhu a znepřátelené strany se častovaly propagandistickými podpásovkami. Historie je protkaná množstvím mýtů, na pověrách a hoaxech postavených pogromů, ale i cílenou výrobou poplašných zpráv a psychologického působení jakožto mentálních zbraní využívaných ke spolehlivému oslabení protivníka. Tehdy – stejně jako dnes – se především v krizových letech válečných objevovaly falešné zprávy, zhusta podporované propagandou. Ta se snažila tu mobilizovat nenávist proti nepříteli, tu se jej snažila demoralizovat. O straně, za niž kopala, rozšiřovala obvykle auru neporazitelnosti, sebevědomí a jak jinak – jen těch nejčistších úmyslů.
Nuže, budeme-li se držet módního termínu fake news, pak můžeme konstatovat, že člověka provázejí od nepaměti. Vydáme se po jejich stopách a nebudeme se dokonce pouštět ani za hranice české kotliny. Když totiž zalistujeme vlastní historií, zjistíme, že je plná falešných zpráv. A to takových, že by se za ně občas nemuseli stydět ani ti nejefektivnější současní manipulátoři. A právě na některé z nich se dnes podíváme v prvním ze série článků věnovaných fenoménu fake news.
Ďáblové, lidojedi, královrazi
Cíleným vytvářením válečných lstí a výrobou falešných zpráv proslul král Vladislav, toho jména První (vládl v letech 1140 až 1172), jenž byl kromě jiného znám jako otrlý válečník. Jako takový se účastnil mnoha tažení svého současníka, německého císaře Friedricha z rodu Štaufů – dějiny ho znají jako Barbarossu, čili Rudovouse. Nu a Vladislav se rozhodl využít pověstí, které se o jeho českých bojovnících šířily za bojů v Lombardii. Mocně podporoval roznášení povídaček o tom, že jeho vojsko tvoří sami ďáblové – a čeští bojovníci se následně při bitvách objevovali zásadně ve strašidelných a děsivých škraboškách. Aby toho nebylo málo, nechával Vladislav z chlebového těsta tvarovat malé lidské figuríny. Vojsko je potom před zraky protivníků napichovalo na rožně a peklo nad ohni. Výsledek? Dokonce i v dnešním městě Miláně by se pravděpodobně našel někdo, kdo věří, že ve dvanáctém století čeští vojáci pojídali děti.
Jiného českého panovníka, Jana Lucemburského (vládl v letech 1310 až 1346) fake news málem stály trůn. Jeho domácí protivníci rozšířili zprávu o tom, že chce vyměnit české království za Rýnskou Falc a to jen proto, aby to měl blíž domů do Lucemburska. To v Čechách samozřejmě vzbudilo velké pozdvižení a jakkoliv byl Jan známý coby mistrný diplomat schopný rozmotat i nejzapeklitější spory, mělo jeho panování namále.
Janův vnuk Václav, toho jména Čtvrtý (panoval v letech 1378 až 1419), na tom byl ještě hůř. Byla proti němu vedena z mnoha různých stran a z mnoha různých důvodů propagandistická kampaň, která nepoměrně zdůrazňovala některé panovníkovy negativní charakterové rysy. Některé z báchorek, které se o Václavovi šířily, přetrvaly dodnes, například že Václav předhazoval nepohodlné lidi svým lvům. V opilosti prý také v lesích šípem skolil mnicha a chlubil se, jaké že to ulovil nevídané zvíře. Když trochu vystřízlivěl, nechal se prý slyšet, že „mnich se má modlit v klášteře a ne se toulat po lese“.
Dnes tomu říkáme propagandistické špinění a tato technika je známa i pod názvem „házení bláta“. Jak se asi dá očekávat, jde o očerňující, destruktivní a negativní propagandistickou techniku, které se dá bránit jen skutečně obtížně. Jak víme, „bláto se přilepí“ a technika je to vysoce účinná, což potvrzují i četné studie vzniklé především v americkém prostředí (kde se špinění coby technika očerňující protivníka využívá skutečně mohutně). Ale nemusíme chodit až tak daleko. Vzpomeňte si na vlnu lží, které zahýbaly posledními českými prezidentskými volbami a které jednoho z kandidátů špinily obviněními z krádeže patentů, pedofilie, spolupráce s StB, ilumináty a tak podobně.
Ale pojďme dál. Jedna z nejslavnějších a zároveň i nejdéle přetrvávajících falešných zpráv českých dějin má počátek už v polovině 15. století.
Mladý sedmnáctiletý habsburský král Ladislav, zvaný Pohrobek, přijel tehdy do Čech, aby se seznámil s českým prostředím a kromě jiného se i oženil. A netrefil se zrovna do klidné doby. Čekala jej vláda nad zemí hluboce vnitřně rozpolcenou sváry katolického a husitského vyznání. Nad zemí ve všeobecně špatném stavu, v níž je královský majetek zčásti rozkraden, zčásti zanedbán. Přední šlechtické rody bojují mezi sebou a konají válečné výpady proti sousedním panstvím. Navrch zvenčí znovu ohrožuje celou Evropu nebezpečí turecké expanze, zevnitř spory o jedinou správnou víru v Boha.
Nuže a v této neklidné době mladý Ladislav přijel do Čech, do Prahy. Uprostřed svatebních příprav se však znenadání roznemohl a po třech dnech zemřel. Není tedy divu, že jeho náhlý skon vyvolal množství spekulací, klevet a zvěstí.
Dnešní terminologií bychom mohli říci, že alternativní zdroje rázem odhalily, co nám poddaným mocní tají. Totiž že za jeho smrtí nestojí nikdo jiný než tehdejší zemský správce Jiří z Poděbrad. Podle některých verzí měl Ladislava otrávit, podle jiných zadusit ve spánku polštářem, a to proto, aby „lstivě do království vešel“ a zmocnil se tak trůnu. Nutno poznamenat, že taková nařčení rozšiřovala především katolická opozice, které se však ani přesto nepodařilo zabránit, aby se Jiří stal později skutečně králem.
Ale podezření z královraždy, či alespoň z podílu na Ladislavově smrti, nezmizelo, proniklo i na stránky tehdejších kronik a stalo se na několik století jádrem sporů mnoha historiků a lékařů. A spolehlivě tato obvinění dokázala vyvrátit až moderní medicína, po více než pěti stech letech. Výzkum kosterních pozůstatků provedený v osmdesátých letech 20. století totiž prokázal, že Ladislav zemřel nikoli na otravu jedem, nýbrž na agresivní formu leukémie.
Případ podezřelého královského úmrtí je tak hezkým příkladem toho, že dohadům, propagandě a fake news se dařilo ještě před nástupem internetu. Pojďme si to rozebrat.
Máme tady událost, která je šokující, velice náhlá a zasahující všechny sociální skupiny, tedy smrt krále. Král byl velmi mladý, pohledný aneb „mládeneček pěkný, kadeřavý“, jak blonďatého Ladislava zachycují Staré letopisy české. Měl před svatbou s francouzskou princeznou a najednou zničehonic umírá. To je prostě situace, na které by si nepochybně smlsl i dnešní bulvár. Událost je to bezesporu mediálně atraktivní a splňuje všechny požadavky pro virální šíření.
Pak tu máme opozici, která velmi záhy obviňuje z úkladného zločinu známou osobnost, vrcholného politika a člověka velmi mocného. Není náhodou, že cílem této očerňující kampaně se stává stoupenec jiného vyznání, člověk v katolických kruzích krajně nepopulární a pro ně nebezpečný. Lékařská věda prakticky neexistuje. Zprávy se šíří většinou od člověka k člověku ve formě klepů, drbů a zaručených svědectví. Zároveň je jen velmi málo informací o příčině smrti (a nejbližších pět set let se to nezlepší). Shrnuto a podtrženo, máme dokonale připravenou půdu pro vznik skvělých a vše vysvětlujících konspiračních teorií.
Zkuste si představit sami sebe v té době. Věřili byste spíš konspirační teorii o zákulisních tazích proradného zemského správce – husity, který pro získání trůnu neváhá otrávit mladého krále – katolíka, jak vám našeptávají alternativní média? Nebo byste se spokojili s apelem na rozum a vysvětlením tak náhlého skonu jakousi záhadnou neznámou nemocí?
Od časů Vladislava Přemyslovce, který pod milánskými hradbami dával rožnit dětské figuríny, Jana údajně měnícího Falc za stříbrné Čechy, Václava lovícího na Křivoklátsku mnichy a zemského správce Jiřího rdousícího krále uplynula celá staletí. Přesto se cílené dezinformace udržely v historickém povědomí až do dnešních časů, přestože na ně historici od té doby vyplýtvali celé kalamáře inkoustu.
Čekání na hrdiny
Ale ne všechny falešné zprávy a povídačky vždy sloužily k mocenským čachrům. Některé z nich měly naopak podobu pozitivní. Podporovaly totiž ducha národa v těžkých dobách a udržovaly víru v dobré konce – třeba že utlačovatelé budou potrestáni a spravedlnost bude odměněna. Není ani divu. Česká historie česká je košatá všelijakými nebezpečími a ohroženími tu z té, tu z jiné strany. Poměrně přesný, i když poněkud ironický obraz nestálosti a existenciálních nebezpečí života v malé zemi uprostřed Evropy hezky shrnuje neexistující klasik Cimrman v jedné ze svých her: „Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti.“
Asi všichni známe pověst o blanickém vojsku, které ukryto v hoře čeká na to, až „v rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a tímto mýtem bychom mohli pobaveně mávnout rukou, jenže se v něm skrývá moment, který stojí za zdůraznění. A tím je čekání na hrdinu, na zásah shůry, ne nepodobný principu deus ex machina, který najdeme už v antickém divadle. Rozpoznáme v něm neotřesitelnou víru v dobrý konec neřešitelné situace a zároveň mentální a téměř terapeutický základ, jímž si malý ohrožovaný národ dodává jistoty v těžkých časech. Zajímavé je, že tento princip neskončil u rytířů, ale najdeme jej i v novější české historii.
Tak například o rakouském císaři Josefu II. se vyprávělo, že v přestrojení chodí mezi prostý lid, zastává se obyčejných lidí, mstí bezpráví a na místě trestá provinilce. Jeho obliba, pramenící nejen z množství zavedených reforem, ale i nutno poznamenat také z usilovné práce na stylizaci svého vlastního obrazu, dosáhla takové míry, že když roku 1790 zemřel, mnozí tomu odmítli věřit.
Stejný princip – naděje v existenci „toho, kdo potrestá zlé a ochrání dobré“ – se objevil totiž i v dalším obtížném období českých dějin, konkrétně za druhé světové války, a to v podobě přímo superhrdinské.
Během okupace se hlavně po Praze šířila legenda o Pérákovi – muži v masce, který s péry připevněnými na nohou podřezává esesáky, stíhá a trestá kolaboranty, ochraňuje slabé a díky svému vybavení má nadlidské schopnosti a přeskočit dokáže i vlak. Folklorista Miloš Pulec o něm publikoval v roce 1965 v periodiku Český lid obsáhlou studii, v níž uvádí, že vyprávění o Pérákovi se lavinovitě rozšířilo především ve druhé polovině světové války, tedy v období, kdy „vrcholila hrůzovláda fašismu, současně se s přicházejícím osvobozením přibližovala fronta a hrozivěji vystupovalo nebezpečí leteckých náletů“.
Pérák, jako správný superhrdina, byl nepolapitelným partyzánem a vždy svým pronásledovatelům unikl. A přestože řádil hlavně v Praze – tu na Žižkově, tu ve Vysočanech, tu na Karlově náměstí – vyprávění o něm se šířilo i jinam, o čemž nás detailně informuje výše zmíněná Pulcova studie: „Tak dnes víme, že se v představách vypravěčů procházel po plzeňských střechách, strašil u kapličky v Drahelčicích na Kladensku, děsil svítícím křížem noční chodce u Horořesedel, zjevoval se na kopcích nad Železným Brodem, svítil očima skákaje ze stodol a přeskakuje i celá údolíčka na Pardubicku, pomáhal partyzánům na Českomoravské vysočině. V Hradci Králové se sešly na ulici nejednou celé skupinky, aby vyslechly paní, která poděšeně se všemi podrobnostmi vyprávěla, jak někde v Pardubicích Péráka viděla.“ Mýtus samotný se nakonec objevil v téměř každém větším městě. Venkovu se Pérák bůhvíproč vyhýbal.
Pověst dosáhla takové proslulosti, že o Pérákovi natočil v roce 1946 Jiří Trnka animovaný film, v němž se malý český kominík promění v hrdinu a vyřizuje si účty s nenáviděnými okupanty z řad SS. Češi však na svého hrdinu nezapomněli ani po desítkách let a moderní legendu oprášil v roce 2011 ve svém představení soubor Vosto5.
Text je upraveným úryvkem z knihy Média, lži a příliš rychlý mozek – Průvodce postpravdivým světem.
