Jméno Fidel Alejandro Castro Ruz je známé všem, ale jméno Juan Manuel Fangio Déramo už dnes rezonuje jen u fanoušků motorsportu. V únoru roku 1958, kdy se cesty těchto dvou pánů proťaly, byla situace jiná. Fangio byl hvězda sportovního nebe, 46letý matador v závěrečném roce své kariéry, pětinásobný mistr světa F1 a úřadující šampion roku 1957 – Michael Schumacher své éry. Mimochodem, byl to právě Schumacher, kdo po dlouhých 47 letech překonal Fangia v počtu získaných titulů mistra světa.
Fidel Castro a Camilo Cienfuegos při vítězném vstupu do Havany 8. ledna 1959
Žiletkami netknutý Castro v té době vedl guerillové bojovníky přezdívané „barbudos“ (vousáči) v boji proti režimu generála Fulgencia Batisty. Ten se zdání normality v zemi snažil podpořit i uspořádáním nemistrovské Velké ceny Kuby na trati vedoucí po Malecón Avenue v Havaně. Že to nebylo žádné druhořadé klání, dokazuje na tu dobu štědrá celková prémie 10 tisíc dolarů a 150 tisíc diváků kolem trati. Domů se jich vrátilo o sedm méně, ale k tomu se ještě dostaneme.
Dramatický únos slavného šampiona
Juan Manuel Fangio, vítěz Grand Prix de Cuba z předchozího roku, ještě stihl zajet nejrychlejší čas v trénincích, avšak v předvečer závodu místo monopostu Maserati 450S seděl v limuzíně Plymouth ozbrojených únosců z Castrova Hnutí 26. července (Movimiento 26 de Julio = M-26-7), kteří ho z lobby luxusního hotelu Lincoln odváželi na neznámé místo. Zanedlouho se v redakcích novin a zpravodajských agentur rozezněly telefony: „Volá Hnutí 26. července. Ve 20:55 jsme unesli Juana Manuela Fangia.“ Motiv činu byl zřejmý: strhnout celosvětovou pozornost na svou stranu, únosem největší jezdecké hvězdy dosáhnout zrušení závodů a demonstrovat tak svoji sílu.
Revolucionáři (jak se viděli oni sami) alias rebelové (jak je viděl Batistův režim argentinského mistra volantu sledovali již od jeho příjezdu do Havany 21. února. Měli významný zdroj informací – Elio Constantin, sportovní novinář z časopisu Carteles, měl přehled o Fangiově programu. Nebylo pro něj těžké zjistit, kde se bude nacházet a podělit se o to s členy M-26-7.
Plán zmocnit se Fangia co nejdříve, dostal vážné trhliny, když mu vláda poskytla dva bodyguardy. Tři příležitosti k uskutečnění únosu byly zamítnuty jako příliš riskantní, akce byla vždy odvolána. Čas se krátil. Nedělní večer 23. února v hotelu Lincoln byl poslední šancí.
Fangio si povídal s přáteli, když k němu náhle přistoupil štíhlý mladý muž s pistolí v ruce, Manuel Uziel. V prvním okamžiku to všichni brali jako žert, ale slova viditelně nervózního mladíka v černé kožené bundě je přesvědčila o opaku: „Ve jménu Hnutí 26. července půjdete se mnou.“ Hrozba pro ostatní v hale hotelu dostala jasné kontury: „Venku jsou připraveni čtyři střelci se samopaly. Nesnažte se opustit hotel dříve než za pět minut, jinak bude chodník poset mrtvolami.“ Byla to lež, avšak účel vyvolat strach splnila.
Juan Manuel Fangio na snímku z roku 1952
Na ulici čekalo kradené auto černé barvy s nastartovaným motorem a další dvě auta únosců. Fangia zdvořile požádali, aby nastoupil a nasadil si brýle a klobouk. Klobouk mu výborně sedl. Později se dozvěděl, že byl vybírán na míru podle detailních údajů, které o něm únosci měli – důkaz precizní organizace.
Podezření, že důvodem únosu je výkupné, se nenaplnilo. Revolucionáři vysvětlili své cíle a politické pozadí celé akce: „Záměrem je upozornit svět na boj proti Batistově tyranii. Jste naším hostem a budeme s vámi zacházet s respektem.“
Gentlemani a mizerní řidiči
Během transportu do úkrytu se stalo něco nečekaného. Řidič auta, ve kterém seděl pětinásobný šampion, se na naléhání Manuela Uziela odklonil od plánované trasy a zastavil u jeho domu. Manuel chtěl velkého Fangia představit své ženě a malému synkovi. Fangio si popovídal se ženou, klučinu odměnil autogramem a noční jízda městem pokračovala dál. Ani následující adresa ve čtvrti Vedado se nestala konečnou, v domě zůstat nemohli, protože v něm již našel útočiště zraněný revolucionář. Způsoby únosců na Argentince udělaly dojem, zručnost za volantem však vnímal očima profesionála: „Byli to skuteční gentlemani, ale mizerní řidiči.“ Posádka automobilu směřovala do rezidenční čtvrti Nuevo Vedado na okraji Havany, obývané střední třídou.
Přísloví, že pod lampou je největší tma, platí i na Kubě. Ve stejném bloku bydlí sličná tanečnice z Tropicana Clubu, hojně navštěvovaná amantem z vyšších politických kruhů. Pro člověka v jeho postavení La Habana té doby nebyla bezpečným místem, M-26-7 nabíralo na síle a údernosti, ozbrojený doprovod byl nezbytností. Nikdo proto nepředpokládal, že se únosci budou ukrývat právě na tomto místě a v této čtvrti.
Zpráva o únosu Fangia na jedničce francouzského France-soir. Titulek říká „Automobilový závodník Fangio byl na Kubě unesen maskovanými rebely“.
Kdyby na Kubě 50. let existoval bulvár, aférka zmíněného vysoce postaveného politika by plnila titulní strany. Kongresman Rafael Díaz-Balart, okouzlen tanečnicí Manboletou, byl totiž nejen ženatý, ale co je ještě brizantnější, byl to bývalý švagr Fidela Castra, bratr jeho první manželky Mirty Díaz-Balartové.
Okamžitě po únosu byly na křižovatkách umístěny zátarasy a letiště se staly ostře sledovanými. Bezpečnostní složky bezvýsledně prohledávaly domy sympatizantů revolučního hnutí. Navzdory všem opatřením a enormní snaze policie zůstal Fangio v moci únosců 26 hodin.
Kubánská tragédie
Prezident Batista neustoupil a vláda oznámila, že závod se uskuteční. Fatálnost tohoto rozhodnutí se ukázala později.
Jezdcům přidělili ozbrojenou stráž a 1 500 příslušníků armády rozmístěných u závodní trati mělo zabránit narušení průběhu Velké ceny. Start plánovaný na 14. hodinu odložili o hodinu a čtvrt, protože se šířily fámy, že byl Fangio propuštěn. Maserati 450S s číslem 2 bylo připraveno na startovní čáře. Nakonec do něj usedl Maurice Trintignant, strýc i u nás známého herce Jean-Louise Trintignanta.
V úvodních kolech závodu se na dráze objevil olej. To, co bylo původně považováno za sabotáž a další snahu ohrozit Grand Prix, se po podrobném prozkoumání ukázalo jako únik z poškozeného olejového vedení na porsche jezdce Roberta Mierese. Na kluzkém povrchu ztratil Kubánec Armando García Cifuentes kontrolu nad svým Ferrari 500TR, vyletěl z trati a čelně vrazil do diváků lemujících trať. Zůstala po něm spoušť v podobě sedmi mrtvých a více než čtyřiceti zraněných, včetně těžce zraněného Cifuentese.
Do nemocnice se dostal vskutku netradičním způsobem, ležícího na přední kapotě dalšího Ferrari 500TR ho přivezl týmový kolega Abelardo Carreras. O dva dny později, zatímco v nemocnici bojoval o život, bylo vůči Cifuentesovi vzneseno obvinění ze zabití.
Závod trvající jen 13 minut byl zastaven a za vítěze vyhlásili Stirlinga Mosse. To však v té chvíli zajímalo jen málokoho a podružné to bylo i pro samotného Mosse: „Oficiálně jsem byl vítěz. Pravda byla taková, že na tom, kdo vyhrál, nezáleželo. Hlavně kvůli všemu, co se toho víkendu stalo.“
Šampion se nechtěl dívat
Fangio postupně pobyl ve třech různých komfortně zařízených domech. Poslední z nich, ve kterém setrval nejdéle, byl dokonce vybaven novou technickou vymožeností té doby – televizí. Únosci mu umožnili dění na trati poslouchat v rádiu, ale zájem to nevyvolalo: „Nechtěl jsem závod vidět, ani slyšet, protože jsem cítil nostalgii a sentiment.“ Raději seděl na terase a před řevem motorů dal přednost hudbě. Vše se změnilo, když mu oznámili zprávu o havárii a přivolali ho k televizi. Bylo na něm vidět neskrývané pohnutí. Po záběrech tragické nehody El Maestro požádal o vypnutí televize.
Večeře na rozloučenou byla plná vzájemné zdvořilosti. Při revolučních idejích Castrových compañeros však ve Fangiovi rudý oheň nevzplál: „Hodně vyprávěli o jejich revolučním programu. Řekl jsem jim, že se o politiku nezajímám. Jsem závodník.“
Juan Manuel Fangio na Nürburgringu v roce 1954 za volantem Mercedes-Benz W196
V noci po závodě byl Juan Manuel Fangio propuštěn a předán argentinskému velvyslanectví. Shodou okolností post velvyslance zastával Raúl Aureliano Lynch, bratranec otce Ché Guevary. Po dlouhém zvažování se jako nejbezpečnější místo předání jevil apartmán vojenského atašé ve čtvrti Vedado. Fangio napjatou atmosféru prolomil úsměvem a své společníky představil argentinské straně slovy: „To jsou moji přátelé únosci.“
Dostalo se mu omluvy osobně od Castrova druhého nejvyššího velitele Faustina Péreze, na jehož rozkaz se celé dobrodružství uskutečnilo. Skrz prsty na něj nehleděla ani druhá strana, vláda prezidenta Batisty, přestože odmítl identifikovat únosce a poskytnout jakýkoliv jejich popis. I když se Grand Prix neúčastnil, šek na garantovanou odměnu pět tisíc dolarů dostal. Fangiův status hvězdy podtrhuje fakt, že vítěz Stirling Moss si přišel jen na tři tisíce dolarů.
Havana 1981: Návrat po 23 letech
Další dějství příběhu se odehrálo o 23 let později. V září 1981 se 70letý Fangio vrátil do Havany již jako prezident Mercedes-Benz Argentina, aby podepsal s kubánskou vládou dohodu o dodání nákladních automobilů. Faustino Pérez, tehdejší ministr, ho vřele přivítal. Fidel Castro v obligátní olivové uniformě přerušil důležité zasedání, aby ho mohl pozdravit, a Fangio se setkal i s některými ze svých únosců. Dvě klíčové postavy odvážné akce však mezi nimi chyběly: Manuel Uziel, mladý muž s pistolí z lobby hotelu Lincoln, a Oscar Antonio Lucero Moya, pověřený organizováním revolty v hlavním městě. Dva měsíce po únosu jeho identitu prozradil policii zrádce z řad M-26-7. Události dostaly rychlý spád: zatčení, vězení, výslechy a nakonec trest smrti 19. května 1958. Od roku 1973 nese jeho jméno Universidad de Holguín Oscar Lucero Moya.
Proč podobná pocta nepřipadla i Uzielovi a proč se o něm Kuba nezmiňuje? Důvod je prostý: Manuel Uziel, potomek tureckých Židů, upadl po revoluci do nemilosti a stal se nežádoucím. Odmítl vstoupit do obávané kubánské tajné služby G2, protože otevřeně nesouhlasil s jejími praktikami, a po invazi v Zátoce sviní se jako nedůvěryhodná osoba ocitl ve vězení. V roce 1961 navždy opustil Kubu a nakonec zakotvil v New Jersey.
Naproti tomu Oscar Lucero byl z hlediska ideologie a propagandy prototyp hrdiny – mladý statečný bojovník, který život položil na oltář revoluce. Sám by si zřejmě takovou pozornost nepřál, přátelé z odboje si ho pamatují jako tichého a skromného člověka. V době Oscarovy smrti byla jeho manželka v pátém měsíci těhotenství.
