náhledy
"Missile with a man in it", volně přeloženo jako "pilotovaná raketa", takovou přezdívku razil Lockheed pro svůj letoun F-104 Starfighter vyznačující se dlouhým trupem a křídly s extrémně malým rozpětím. A později se objevily další přiléhavé přezdívky. Američtí piloti mu říkali "zip-104", nebo pouze "zip", pro jeho do té doby nevídanou rychlost. Stroj je však mezi veřejností známější jako "výrobce vdov" a "létající rakev". Ale nepředbíhejme.
Autor: USAF
Na konci roku 1951 si popovídal legendární konstruktér Lockheedu Kelly Johnson se stíhači létajícími nad Koreou. Zajímalo ho, jaký stroj by si přáli ti, kteří v tom pak museli létat. Nejvýkonnějšími stíhačkami tamního nebe byly americké F-86 Sabre a ruské MiGy-15, létající těsně podzvukovými rychlostmi. Piloti toužili po lehkém stroji, který by svými výkony, jako je rychlost, stoupavost a obratnost, výrazně převyšoval protivníka. Tým Lockheedu začal pracovat na takovém stroji a 4. 3. 1954 se první prototyp XF-104 vznesl do vzduchu. Letoun dostal bojové jméno Starfighter.
Autor: USAF
Celkem byly postaveny dva prototypy XF-104. Protože ještě nebyly k dispozici dostatečně výkonné motory připravované pro sériové stroje, dostaly méně výkonné náhrady a nedosahovaly dvojnásobné rychlosti zvuku jako sériové stroje. Oba XF-104 byly nakonec ztraceny při haváriích.
Autor: USAF
XF-104 často testoval Tony LeVier, zkušební pilot firmy Lockheed a už před válkou také zkušený letecký závodník. Jinak je to ten samý Tony, který také našel ideální lokalitu pro tajemstvím a konspiracemi opředenou Area 51 (Oblast 51).
Autor: USAF
Rozporuplné pocity ze zkoušek prototypů měla rozptýlit ověřovací série 17 kusů YF-104A dodávaná začátkem roku 1956. YF-104A se již moc nelišil od budoucích plnohodnotných sériových F-104A. Oproti prototypům XF-104 došlo na první pohled k prodloužení trupu, aby se do něj vešel proudový motor General Electric J79, který vidíme vlevo.
Autor: USAF
Když už byla primárním hlediskem při návrhu Starfighteru vysoká rychlost, bylo by škoda stroj nevyužít k dosažení leteckých rekordů. A těch byla dosažena celá řada, ať v rychlosti, dostupu nebo stoupavosti. Na tomto YF-104A sériového čísla 55-2969 dosáhl Walter W. Irwin 16. 5. 1958 rychlostního rekordu 2259,538 km/h. Za zmínku také stojí dosažení výšky 31 515 m na typu F-104C pilotem J. B. Jordanem.
Autor: USAF
F-104A byla první sériová verze Starfighteru. Jako zajímavost můžeme zmínit sedadlo vystřelované směrem dolu, z čehož piloti nebyli vůbec nadšení. Toto řešení prý bylo zvoleno z nepodložených obav, aby při vysoké letové rychlosti nedošlo ke kontaktu vystřelovaného s ocasními plochami tvaru T. V této souvislosti dostává replika z filmu Trhák "Je svěží jitro, před hájovnou stojí zaražený pilot" úplně jiný rozměr. Naštěstí netrvalo dlouho a do Starfighterů se začaly montovat klasické sedačky vystřelované vzhůru. Ještě později dostaly sedačky umožňující záchranu i v nulové výšce a při nulové rychlosti.
Autor: USAF
F-104A si drží primát jako první sériově vyráběný dvoumachový letoun na světě. Díky velmi malé nosné ploše má Starfighter abnormálně vysoké plošné zatížení. Na fotografii jsou dva F-104A s protiletadlovými raketami krátkého dosahu s infračerveným naváděním Sidewinder na koncích křídel.
Autor: USAF
Dva F-104A, dle sériových čísel identické stroje z předchozí fotografie, dělají společnost letounu včasné výstrahy Lockheed RC-121D-LO Warning Star. Zde si můžeme jen postesknout, že když se Super Constellation, jeden z nejkrásnějších strojů historie, militarizuje a vybaví velkými zakrytovanými anténami, rázem ze své elegance hodně ztratí.
Autor: USAF
Na fotografii jsou americké F-104A během druhé krize v Tchajwanském průlivu na podzim 1958. Do skutečných bojů se pak dostaly pákistánské F-104A proti Indii.
Autor: USAF
F-104A sloužily u jednotek patřících pod velitelství protivzdušné obrany (ADC). Nedostatkem byl malý dolet a absence přístrojů pro lety za zhoršené viditelnosti. Po krátké době byly tedy Starfightery u ADC nahrazovány přijatelnějšími typy a samy byly převedeny do jednotek aktivních záloh Národní gardy. Na obrázku je F-104A Letecké národní gardy státu Jižní Karolína.
Autor: USAF
F-104B je dvoumístná cvičná bojová verze odvozená z áčka. Kvůli místu pro druhý pilotní prostor musel být odstraněn šestihlavňový rotační kanon Vulcan. S ním však byly u áček stejně jenom problémy.
Autor: USAF
F-104C byl stíhací bombardér, touto verzí chtěl Lockheed zvýšit bojovou hodnotu Starfighteru. Stroj mohl doplňovat palivo za letu, čímž byla částečně vyléčena jeho velká nemoc - krátký dolet. Zároveň byl vybaven pro noční lety. Stín na něj vrhá, dá-li se to tak napsat, schopnost nést jednu jadernou pumu Mk 28 nebo Mk 43 na centrálním podtrupovém závěsníku.
Autor: USAF
Nevelký počet F-104C byl nasazen ve válce ve Vietnamu. Nejprve létaly jako ochrana stíhacích bombardérů před severovietnamskými MiGy, později prováděly útoky na pozemní cíle.
Autor: USAF
Pro USAF nebyl Starfighter ten pravý stroj a brzy byl uklizen k národním gardám. Vždyť i z původně plánovaných více než sedmi stovek kusů pro USAF, jich nakonec bylo dodáno asi 300. Naštěstí se Lockheedu podařil majstrštyk a jeho Starfighter vyhrál soutěž o nový letoun pro Luftwaffe. Nový F-104G (Germany) měl zesílenou konstrukci, bohužel tedy stoupla hmotnost, a mohl létat za každého počasí. Většinu géček vyrobily v licenci západoevropské firmy. Fotografie je z výcviku pilotů západoněmecké Luftwaffe v USA, německé stroje tam proto létaly v amerických barvách.
Autor: USAF
V Německu došlo k mnoha haváriím Starfighterů, hlavně tedy v prvních letech služby, a letoun zde získal nelichotivé přezdívky jako Witwenmacher (výrobce vdov) nebo fliegender Sarg (létající rakev). Stal se i terčem vtipu: Nejlevnější způsob, jak získat Starfighter, je zakoupit kousek pozemku a pak už jenom čekat. Na fotografii vidíte dvoumístný cvičný F-104F.
Autor: USAF
Poté, co si letoun vybralo do své výzbroje Německo, se začali hlásit další evropští zájemci. První bylo Holandsko (viz. foto), následovaly například Belgie, Norsko, Dánsko, Řecko nebo Turecko.
Autor: Alan Wilson, Creative Commons
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. F-104G německé Luftwaffe vede trojici F-15C USAF během vojenského cvičení Reforger 82, z mlhy vykukuje zámek Neuschwanstein.
Autor: USAF
Nejpočetnější verzí Starfighteru bylo géčko. Z celkem 2 575 vyrobených jich bylo 1122 F-104G (víceúčelový útočný), 194 RF-104G (průzkumný) a 220 TF-104G (dvoumístný cvičný bojový). Na fotografii je německý F-104G (opět v amerických barvách) a F-4C Phantom USAF.
Autor: USAF
F-104S byl letoun vyráběný licenčně v Itálii, podobně si Japonci vyráběli svůj F-104J a Kanaďané CF-104. Kelly Johnson mohl být nakonec více než spokojen. Fotografie je ze cvičení Dragon Hammer 87, kromě italského F-104S (vlevo) vidíme i turecký TF-104G (vpravo), jako první letí italské Tornado a jako poslední americký A-7 Corsair.
Autor: USAF
Tři F-104A byly upraveny na NF-104 s přidaným raketovým motorem. Sloužily ke zkušebním letům pilotů, kteří by se později případné účastnili letů kosmických. Jeden NF-104 dosáhl výšky 36 844 m.
Autor: USAF
A na rozloučenou s tímto zajímavým typem nám z kokpitu raketového NF-104 zamává legendární americký pilot Chuck Yeager, mimo jiné první oficiální pokořitel rychlosti zvuku. Lepší závěrečný obrázek si nedokážeme představit.
Autor: USAF