Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Největší foťák v Česku do brašny nedáte. Je to vlastně malý domek

aktualizováno 
Největší negativ v Česku si museli autoři experimentu vyrobit a emulzi na něj sami namíchat. Čtvrtmetrovou čočku do „fotodomku“ jim vybrousili v Meoptě. Autoři chystaného dokumentu o české fotografii vyfotili rekordní autoportrét (tzv. selfie).

Pavel Berkovič a David Cysař pózují před objektivem svého fotodomku. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Ten negativ má spoustu nedostatků, přesto je jedinečný. Je do něj vepsána chuť a odvaha dělat věci jinak a postaru. I ty strasti, chyby a nezdary, kterými fotografie prošla až k dnešním dokonalým megačipům s báječnou citlivostí.

Ale popořádku. Sedíme ve sklepě vinohradského činžáku. Místnost je plná cigaretového kouře. Tři postavy v bílých pláštích sdílí tu chvíli ne příliš nadšeně kolem konferenčního stolku. Do vedlejší místnosti, kde je temná komora, se nikomu moc nechce. Místo patnácti minut už uplynula půlhodina. Kluci balí další cigaretu a při tom debatují, kde se nejspíš stala chyba.

Uvidíme na světle

Předchozí hodinu strávili přípravou a vyvoláváním největšího negativu v Česku. A výsledek zatím nevypadá dobře. V improvizované kádi posazené na kozách kolem něj poskakovali třicet minut. „První obrysy měly být patrné po pár minutách,” rekapituluje David Cysař, který spolu s Pavlem Berkovičem celý projekt vymyslel. „Nevím, co se mohlo pokazit, možná emulze zareagovala s plastovým pytlem, ve kterém byla deska zabalená, nebo jsme to špatně naexponovali,” dodává Jakub Halousek, který světlocitlivou směs uvařil. „No nic, vezmeme ji sem a podíváme se na světle,” uzavírá debatu o skleněné fotodesce Berkovič.

Magnus II.

Jako za starých časů. Jen skleněná deska se světlo citlivou vrstvou a fotoaparát. V případě tohoto projektu domek. Snímek vznikl přefocením a invertováním negativu chvíli po vyvolání.

Chvíli to trvá, než si oči zvyknou na slabé světlo červené žárovky. Jakub ještě párkrát pokropí emulzi ustalovačem z houbičky. David nadzvedne desku a prosí, aby mu někdo posvítil z druhé strany. Paprsky ne a ne projít ztmavlou emulzí. „Asi je jí tam opravdu moc a vývojka se nedostala hlouběji,” přemýšlí nahlas Jakub. Rudý paprsek klouže po zčernalém povrchu. „Tady,” vykřikne najednou David a ukazuje na flíček na emulzi, „tady jsem.” Tři hlavy se div nesrazí a s nadějí sledují Davidův prst. Vypadá to, že z fotky nakonec přece jen něco bude.

Co se naučili v dodávce

Nálada se rázem mění, zachmuřené obličeje jsou pryč. Týdny příprav se vyplatily. Rychle desku vyprat s šup s ní na bílé světlo. Tady už je na emulzi patrná stráň s remízkem, pole a v popředí tři postavy. Novodobým jazykem selfie, jenže zachycená technologií více jak sto let starou. Navíc je tato selfie „jen” vedlejším produktem jiného, ještě většího projektu.

Magnus II.
Magnus II.

Tady! Červené světlo prosvítilo desku. Pochyby vystřídalo nadšení.

„Před časem nás oslovila Česká televize, která chystá dokument o fotografii,” vysvětluje zrod snímku a všeho kolem Cysař. „Věděli, že se zabýváme velkoformátovou fotografií, a proto nám nabídli, abychom natočili díl V zajetí aparátu.” V roce 2003 spolu s Berkovičem procestovali Česko v dodávce. Ta byla přestavěná na obří dírkovou komoru, se kterou snímali krajinu. O celém projektu se můžete dočíst zde.

„Ten zážitek, kdy jste uvnitř aparátu, kdy vnímáte paprsky, vidíte, jak se promítají na stěnu, je nepopsatelný,” popisuje Cysař. Ale vyvstal před nimi problém. Jak divákovi zprostředkovat něco tak jedinečného. Jediné možné řešení bylo dostat aktéry dokumentu i diváky dovnitř aparátu. A tak se zrodil projekt domu-fotoaparátu, který na pár dní vyrostl kousek za Prahou. „V něm průvodce naším dokumentem uzavřeme, natočíme s nimi rozhovory o fotografii. A když už jsme v tom, jako důkaz, že je to skutečný fotoaparát, naexponujeme snímek,” směje se ambicióznímu nápadu Cysař.

Ono to funguje!

Ranní mlha ustoupila, kupovitá oblačnost se začíná trhat a nad krajem Josefa Lady se začínají dělat „boží okna”. V těchto kulisách poslední zářijový víkend výše zmíněný snímek vznikal. V zatáčce před vesnicí Klokočná se nejdřív objeví choulící se postava u karavanu a pak na poli černá krabice. Z dálky vypadá jako větší maringotka, ale je to fotoaparát Magnus II. 

„Emulze nezaschla, dnes to nebude,” zaskočí mě Cysař, sotva vylezu z auta. Domluva zněla, že se dnes bude exponovat. Ale podobně jako v pionýrských dobách se něco zvrtlo. „Ještě jsme to kontrolovali, ale nestihla vyschnout,” omlouvá se cestou k aparátu, který je mladším bráškou Magnuse I. Na rozdíl od dvojky byla jednička konstruována „jen” na snímky 80 × 80 cm. Zato se s foťákem dá cestovat. Je rozložitelný a transportovatelný na speciálním vozíku.

Dokument Česká fotka

Chystaný dokumentární cyklus České televize o fotografii bude mít 13 dílů. Tvůrčí producentská skupina Martiny Šantavé oslovila ke spolupráci více autorů. „Série se bude věnovat nejen historii české fotografie, ale hlavně způsobu snímání, jak fotografii vnímat, zkrátka nahlédneme do procesu tvorby. Chceme, aby autoři našli pro jednotlivá témata vhodnou formu. Měla by divákům co nejvěrněji daný námět nebo historické období přiblížit,” vysvětluje za tvůrčí tým Martina Šantavá.

Například Cysař s Berkovičem se rozhodli vtáhnout diváky dovnitř analogového fotoaparátu, aby pochopili a viděli, co se uvnitř děje. Jiný tvůrce je zase naopak zavede do studia, kde pracuje s moderními technologiemi. Cyklus bude dokončen na jaře 2015, do vysílání půjde na ČT Art na podzim téhož roku.

Magnus II, možná by bylo vhodnější napsat dočasná stavba, už má rozměry 5 × 5 × 3 metry. V přední stěně je osazen 25cm čočkou Meopta, pro tento účel speciálně vybroušenou. Ohnisko má ve čtyřech metrech, světelnost 16. Byť by mohli exponovat po celé zadní stěně, rozhodli se pro „praktičtější” formát. Osvítí jednu skleněnou desku 1,5 × 1 metr a jednu plastovou 2 × 1 metr. Jakubova emulze měla mít původně citlivost 12 ASA. Nakonec, nejspíš vzhledem k objemu várky, vyšla na 3 ASA. „Odhadnout správný expoziční čas, to bude oříšek,” dumá Cysař.

Mezitím se improvizované parkoviště zaplňuje auty. Kromě produkční, která vedle nutných formalit nabídne také čerstvé buchty a něco k pití, přijel historik fotografie Pavel Scheufler a výrobce dírkových komor Rudolf Marek.

Do fotoaparátu vstupujeme společně. „Ono to funguje,” vykřikne nadšením někdo. Na stěně naproti objektivu se vykresluje zvlněná krajina s lesy a zoranými poli. V popředí na hraně ostrosti se vlní tráva plná odlesků. Hnědou a zelenou doplňuje modrá obloha s bílými mraky. Všichni zúčastnění na to chvíli zírají. Atmosféra podobná scéně s pytlíkem z Americké krásy. Geniální banalita. Díky kusu skla je výseč TOHO tam venku tady s námi, samozřejmě vzhůru nohama. Kontemplace využívají filmaři a tážou se po smyslu fotografie, co to vlastně vidíme, čeho že jsme to součástí. Přes filozofické úvahy se dostáváme až k mýtu o jeskyni. „Možná si podobných věcí všimli pravěcí lidé. Zaujalo je, že jim to životodárné světlo něco kreslí na stěnu jeskyně,” uvažuje Scheufler nad pravěkou dírkovou komorou a dodává, že snad někde v těchto dobách leží prapočátky magie.

Jenom ne techno

Jeho úvaha zaujme přítomné a hned začnou pátrat, jakou dírkou by musel být osazen tento fotodomek, kdybychom jej používali jako cameru obscuru. Všichni se obracejí na autoritu v tomto oboru Rudolfa Marka. „Odhaduji to na nějakých 26 milimetrů,” spočítá po chvíli.

Na nedaleké polní cestě se mezitím zastaví auto. Pán v montérkách má světštější starosti. „Přijel jsem se podívat, co to tady vyrostlo. Myslel jsem, že tady bude nějaké techno,” přistupuje s nedůvěrou ke stavbě první návštěvník z obce. Těžko říct, jestli ho podobně jako nadšence do fotografie nadchnul mihotající se obraz, odjíždí však po chvíli s úsměvem na tváři. Tančit a fetovat se tady, zdá se, nebude.

Jak se vaří emulze

Jakub experimentuje s fotocitlivými emulzemi od dob studií. Od rodičů tehdy dostal velkoformátovou kameru a rozhodl se, že si fotografii prožije od A do Z.

Recept, který použil při tomto experimentu, pochází z přelomu 19. a 20. století a vyčetl ho z knih o fotografických technikách. Obvykle vaří deci, nyní musel připravit litr. Proto došlo k nechtěnému posunu citlivosti.

Základ tvoří želatina, do které se vmíchá několik chemikálií. Nešlo by to bez dusičnanu stříbrného, dále pak bromidu draselného, jodidu draselného a chloridu draselného. Všechny jsou rozpuštěny v amoniaku.

Výroba trvá zhruba tři dny. První stupeň je míchání a fyzikální zrání, druhý je praní a chemické zrání a třetí je vlastní vytvoření (nalití) citlivé vrstvy. Zrání zvyšuje citlivost materiálu, zároveň však zvětšuje zrnitost a závoj. Musí se tedy najít rozumný kompromis.

Teploty se výrazně liší recept od receptu. Pohybujeme se v rozmezí tak 31 až 60 stupňů. Teplota se při míchání udržuje co nejpřesněji, ideálně na desetinu stupně.

Citlivost se dá také ovlivnit přidáním dalších látek. Jakub používá chlorid zlatitý a také látky, které zcitlivují materiál k dalším spektrálním barvám. Samotná emulze je totiž citlivá pouze na modré světlo. Díky nim vzniká ortochromatický a dále pak panchromatický materiál.

Naopak, stavba má kvůli účasti televize na projektu jasně nalinkovaný program, který mnohdy kříží plány autorů. Dnes se mělo exponovat, ale nebude. Musí se počkat na emulzi. Alespoň zbude čas na dodatečnou úpravu fotoaparátu. „Původně jsme ho navrhovali ne kvůli fotce samotné, ale aby se do něj pohodlně vešla skupina lidí,” vysvětlují autoři. „Bude to chtít trochu zatemnit,” obává se o správnou expozici Jakub. Má pravdu, světla je i kvůli bílým stěnám vevnitř tolik, že by se při něm daly číst noviny.

Nazítří přijde před zadní stěnu ve vzdálenosti čtyř metrů od objektivu deska, na kterou se přichytí negativ. K jejím okrajům kluci připevní černou látku směrem k objektivu. V domku tak vznikne jakýsi tunel pro světlo. Díky němu bude na desku dopadat jen světlo z objektivu a ne odražené od stěn. A výsledný obraz bude kontrastnější. Tedy snad. Takové jsou alespoň předpoklady. Teď zbývá určit expozici. Vypadá to na nějakých deset sekund.

A ještě jeden problém. Kluci se chtějí nechat vyfotit. Aby jejich postavy na plátně byly vůbec vidět, musí stát relativně blízko objektivu, nějakých 100-120 metrů. V těch místech je však obraz stále neostrý. Jak to vyřešit? Nakonec instalují za objektiv improvizovanou clonu s průměrem 10 centimetrů, čímž se podaří obraz hlouběji zaostřit. Ovládání improvizované „závěrky” se ujímá produkční a trojice, která aparát vymyslela, spěchá na pole, aby se nechala zvěčnit. Jednou na skleněnou desku, podruhé na záložní plastovou.

„Původně jsme chtěli negativ vyvolávat tady na místě ve fotoaparátu, ale kvůli zpoždění to nestihneme. Stavba musí dnes dolů,” omlouvá se Cysař. Negativy putují do černých pytlů, kde musí týden počkat, až budou mít všichni čas. Mimoděk si tak tvůrci zadělají na výše popsané chvíle nervozity a nejistoty, jestli fotografie vyjde.

O dalších plánech s fotodomkem se s Cysařem bavíme znovu v temné komoře. Líbilo by se mu, kdyby mohl být umístěný někde v krajině natrvalo. „Parádní by bylo nádraží,“ přidává se Jakub. „Nebo taková Fantova kavárna,“ graduje debata. Reálněji zatím však vypadá jiný projekt, který duo, vlastně už trio Cysař/Berkovič/Halousek připravuje. „Už na tom nějakou dobu pracujeme,“ podává mi David složky s nápisem Autochrom, ve které mají dobové poznámky a postupy k barevné fotografii přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Autor:


Témata: Selfie




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.