Mohlo to být mnohem horší. Ta lze dvě nové studie, které se pokoušejí shrnout zdravotní důsledky havárie jaderné elektrárny Fukušima v loňském březnu. Podle nich drtivá většina postižených osob dostala jen velmi malé dávky záření, které jsou hluboko pod hranicí považovanou za zdravotně závadnou.
Kdo to říká?První studii shrnutou v našem článku zpracoval jeden z podvýborů Komise OSN pro studium efektů radiace (UNSCEAR) a zabývá se všemi aspekty havárie. Nejde o konečnou zprávu, ale jen pracovní verzi, ke které získal přístup pouze časopis Nature (článek zde). Druhou zpracovala Světová zdravotnická organizace a věnuje se výhradně odhadu dávky radiace, kterou mohli obyvatelé okolí elektrárny a její obsluha obdržet během roku následujícího po havárii. Už je k dispozici na této stránce. |
Zprávy vypracovaly dvě uznávané mezinárodní organizace, Komise OSN pro studium efektů radiace (UNSCEAR) a Světová zdravotnická organizace (WHO). Ovšem známý japonský vědec a kritik postupu vlády po fukušimské havárii Tatsuhiko Kodama význam studií zpochybnil.
Co se dělo v elektrárně
UNSCEAR prováděl analýzu všech dostupných údajů o měření radioaktivity u osob postižených havárií ve Fukušimě. Největší dávky podle těchto údajů dostali zaměstnanci a smluvní spolupracovníci provozovatele elektrárny, společnosti TEPCO. Šetřením prošlo 20 115 osob. Celkem 146 zaměstnanců a 21 osob ze společností pracujících pro TEPCO dostalo dávku větší než 100 milisievertů (mSv). To je hladina, která prokazatelně vede k mírnému zvýšení pravděpodobnosti výskytu rakoviny.
Zdravotní následky pobytu ve Fukušimě se budou u této skupiny ozářených prokazovat jenom těžko. Lékaři jim téměř jistě nikdy nedokážou říci, jestli se u nich někdy projeví, případně se už projevily. Hlavním známým následkem by mělo být již zmiňnované zvýšené riziko výskytu rakoviny. Ale je to pouze o zlomky procent.
Ve vyspělých zemích je však rakovina velmi běžná (dožíváme se vysokého věku a velkou část ostatních nemocí dokážeme vyléčit či potlačit). V Japonsku se objeví během života u dvou pětin obyvatel, a tak u postižených malý nárůst rizika kvůli radioaktivitě zanikne v mase ostatních případů.
Do temnoty
Většina z těchto lidí byla radiaci vystavena především v prvních hodinách po tsunami. V elektrárně panoval zmatek, nefungovala elektřina a měřicí přístroje. Malé týmy vyrážely do tmavých chodeb často s nedostatečným vybavením a také nevhodnými dozimetry, které je nedokázaly varovat před skutečně vysokými dávkami radioaktivity. Ale měli práci, která nemohla počkat: museli zjistit, co se stalo.
Nejvyšší dávky radioaktivního záření vůbec ze všech zaznamenaných případů zasáhly dva operátory, kteří pracovali na společném velínu reaktorů 3 a 4. Jedná se o hodnoty kolem 600 mSv. Pro představu, hranice 1 000 mSv už obvykle znamená začátek akutní nemoci z ozáření. Ve výjimečných případech může být smrtelná, obvykle ovšem dojde například na zvracení nebo u mužů k dočasné sterilitě. Zatím ani jeden z postižených nemá žádné zdravotní potíže.
Ovšem i tak je dávka v jejich těle značná a několikanásobně překračuje přípustné normy. Oba operátoři podle zprávy nepobírali jódové pilulky. Ten prvek totiž potřebujeme k životu a naše tělo ho proto ochotně přijímá. Bohužel, radioaktivní jód je jeden z běžných izotopů vznikajícím v jaderných reaktorech a v případě problémů snadno uniká do prostředí. Pilulky mají tělo jódem přesytit, aby nepřijímalo radioaktivní jód z okolí.
Za plotem jsou všichni zdrávi
Naproti tomu veřejnost nebyla nehodou příliš zasažena, tak by se daly shrnout závěry předběžné verze studie Světové zdravotnické organizace (WHO). Odborníci pracující pod patronací této organizace došli k závěru, že zhruba 150 tisíc obyvatel okolí elektrárny bylo vystaveno ještě menším dávkám záření, než byl průměr u obsluhy. Dobrou zprávu kalí fakt, že odborníci se museli v mnoha případech přiklonit k odhadům, ale o tom později.
Milisieverty a myPůsobení radioaktivního záření jsme vystaveni celý život, z drtivé části z přirozených zdrojů. Průměrná dávka z přirozených zdrojů na osobu za rok v ČR: cca 3,4 mSv Průměrná dávka z přirozených zdrojů na osobu ve Finsku: cca 8,2 mSv Průměrná dávka z přirozených zdrojů na osobu v íránském Ramsaru, místě s patrně největší přirozenou radiaktivitou na světě: cca 10 mSv (ale jsou známy i případy kolem 260 mSv) Vyšetření na CT: cca 1 až 30 mSv (podle typu vyšetření a přístroje. Vyšší dávka je pro podrobnější celotělové vyšetření. U starších přístrojů bývaly dávky ještě o něco vyšší.) |
Až na pár výjimek by měla jejich dávka ozáření činit méně než 10 mSv. Největší dávky dostali obyvatelé města Namie a vesnice Iitate, které leží mimo vládou evakuovanou zónu. Shodou okolností byly ovšem dosti zamořeny, a tak obyvatelé, kteří neodešli dobrovolně, byli podle WHO vystaveni dávkám maximálně mezi 10 až 20 mSv. To je zhruba jako jedno velmi důkladné celotělové vyšetření na nemocničním CT.
Největší obavy panovaly ovšem o zdraví dětí z těchto dvou nejhůře postižených míst. Jejich organismus totiž radioaktivní látky vstřebávají rychleji než dospělí. Odborníci nevylučovali, že některé malé děti v těchto oblastech tu zasáhly dávky 100 až 200 mSv. Ale údaje z vyšetření všech 1 080 dětí v oblasti naštěstí neodhalily žádné, které by obdrželo dávku více než 50 mSv.
Podle zprávy dekontaminační práce poskytují lepší výhled do budoucna než v případě Černobylu. Díky odvozu radioaktivní zeminy a dalším opatřením by v příštích letech měly být jejich domovy zamořené jen minimálně. Naopak, když se zjišťovalo zatížení obyvatel Černobylu, zjistilo se, že v průměru dostali 30 procent celkové dávky první rok po katastrofě a celých 70 procent pak v dalších 15 letech. V případě Fukušimy by mohl být poměr i opačný, a celková zátěž tedy podstatně menší.
Nevýhodou studie je, že pracuje s celou řadou odhadů. Pro vytvoření celkového pohledu na události ani nic jiného není možné, měřicí síť není dost hustá a nejistot je stále mnoho. Vědci kupříkladu nemohou vědět, co přesně lidé v oblasti jedli, a kolik radioaktivity se jim tedy do těla dostalo potravou. Odborníci ovšem ujišťují, že právě proto se snažili vždy mířit spíše na horní hranici možného rizika. Například počítali, že lidé trávili většinu dne venku a ne chráněni budovami, aby "nepodstřelili".
Co vy můžete vědět?
Nejistoty ve výsledku už jsou trnem v oku kritiků postupu při evakuaci a postupu vlády i společnosti TEPCO. "Myslím, že mezinárodní organizace by měly přestat vydávat unáhlené zprávy založené na velmi krátkých pobytech v Japonsku, během kterých nemohou vidět, co se tu děje," řekl Tatsuhiko Kodama, vedoucí oddělení radioizotopů na Tokijské univerzitě. Tento vědec proslul jako tvrdý kritik postupu vlády po havárii, varuje před podceňováním situace a volá po pečlivém a dlouhodobém sledování oblasti i postižených.
V jeho slovech se rýsuje jedna nepříjemná paralela s Černobylem. I na Ukrajině totiž existuje poměrně velký rozkol mezi názorem mezinárodních odborníků a ukrajinských lékařů a radiologů. Velká část z nich se domnívá, že mezinárodní agentury následky Černobylu podceňují a nevidí dopady na zdraví obyvatel. Ty jsou podle nich patrné daleko za hranicemi postižené zóny a jsou dalekosáhlé, včetně například počtu dětí s postižením narozených v několik set kilometrů vzdáleném Kyjevě. Tento hořký rozpor v hodnocení dopadů se zatím nepodařilo překlenout.
A možná ani nepodaří. Přece jen prožít atomovou havárii je něco jiného než o ní napsat zprávu. Problémy postižených nezačínají a nekončí rizikem výskytu rakoviny. Havárie měla v obou případech ničivý ekonomický a sociální dopad, a to platí i v Japonsku, kde vláda informovala a reagovala daleko lépe než svého času SSSR. Podle průzkumu více jak třetina lidí z okolí Fukušimy přišla o 50 či více procent svého příjmu, velká část jich žije stále v dočasném ubytování.
K neviditelnému riziku radioaktivity, proti kterému je jedinec bezmocný, se tak přidávají i další zátěže. Břímě katastrofy si tak lidé nejspíše ponesou s sebou i do dalších let. Jak upozorňuje i zpráva WHO, největším zabijákem mezi obětmi ukrajinské katastrofy byl zřejmě posttraumatický stresový syndrom. Tedy psychické následky, které se projevují na takových zdravotních ukazatelích, jako je počet depresí, migrén či zvýšené sklony k alkoholismu. Zřejmě bude zapotřebí více než jen buldozerů.
