Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Skutečný příběh pilota sestřeleného v tajném letadle U-2 nad Ruskem

aktualizováno 
Do kin míří nový film Stevena Spielberga Most Špionů. Popisuje výměnu sovětského špiona Williama Fishera za amerického pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve výzvědném letadle U-2 nad SSSR. Jak to bylo doopravdy?

Kelly Johnson (konstruktér U-2) a Francis Gary Powers na fotografii z roku 1966 stojí před U-2. | foto: USAF

Kdy na nás Sověti zaútočí?

V srpnu 1953 explodovala první sovětská vodíková bomba, tedy zbraň mnohem ničivější než atomová. Generál Omar N. Bradley, předseda amerického sboru náčelníků štábů, vydal rozkaz zintenzivnit výzvědné lety nad komunistickými státy. Prezident Harry S. Truman tento rozkaz posvětil dodatečně.

Film Most špionů

Film Most špionů přijde do našich kin až třetího prosince, v USA má však premiéru už tento týden.

Tom Hanks ve filmu Most špionů

Tom Hanks ve filmu Most špionů

Nad další strategií Spojených států se zamýšlel zvláštní asistent ministra letectva Harolda E. Talbotta osmatřicetiletý Trevor Gardner, zkušený konstruktér a manažer, který měl na starosti novou techniku. Studie firmy RAND, která představovala mozkový trust vzdušných sil, tvrdila, že Sověti by mohli na Spojené státy zaútočit už v roce 1956. Kvůli tomu vyvíjejí spoustu nových typů zbraní včetně balistických střel a dálkových bombardérů. Tajná zpráva z 15. dubna 1953 upozorňovala, že americká letiště, města, sklady paliva a další jsou ideálním cílem. Padesáti atomovými bombami by Sověti mohli zničit dvě třetiny anebo i více základen strategického letectva.

Ovšem to všechno byly jenom dohady. O skutečných sovětských plánech Američané nic nevěděli. Ani po smrti sovětského vůdce Josefa Stalina v březnu 1953 se stav nezměnil. Tuhle nevědomost vzápětí vystihl prezident Dwight D. Eisenhower, který velel v létě 1944 invazi Spojenců do západní Evropy a v lednu 1953 přišel do Bílého domu, když svým ministrům řekl: „Nemáme žádné přesné předpovědi, kdy – jestliže vůbec – na nás nepřítel zaútočí.“

Americké letectvo se rozhodlo nasadit k těmto průzkumům nejnovější typ strategického bombardéru B-47 Stratojet se šesti motory, který měl letovou premiéru v prosinci 1947. Ve výškách okolo 12 500 metrů dosahoval rychlosti 800 km/h. Do průzkumné verze instalovali technici na místo jaderných bomb kamery. K nejnutnější ochraně vybavili stroj dvěma kanony.

Na první výpravu odstartovala posádka kapitána Hala Austina se strojem typu RB-47E v sobotu 8. května 1954 ráno z britského letiště Fairford západně od Londýna. Měla fotografovat vojenské základny od Barentsova moře přes Murmansk, poloostrov Kola až po Archangelsk. Proto se na tuhle riskantní expedici museli vypravit za bílého dne. Američané a Britové byli přesvědčeni, že Sověti své území ještě neumí uhlídat radary. Letci zase věřili, že stíhačky MiG-15 je nedokážou sestřelit a dokonalejší typ MiG-17 se teprve zkouší, takže by tam neměl být.

Průzkumný letoun RB-47E

Průzkumný letoun RB-47E

Avšak sovětská obrana je zpozorovala velmi brzy. Okamžitě proti nim vyslala stíhačky. První se ke stratojetu nedostaly. Až další, zřejmě typu MiG-17, se k němu nepříjemně přibližovaly. Jejich střelba RB-47E těžce poškodila – na jednom křídle měl obrovskou díru a vnitřní komunikace přestala fungovat. Přesto posádka dovedla svůj letoun zpátky na britské letiště.

V dalších dnech se noviny ve Finsku a Švédsku dohadovaly o tom, že nad jejich územím se odehrál souboj mezi sovětskými a americkými letadly.

Mezitím jiný průzkumný letoun operující ze základny Fairbanks na Aljašce zkoumal východní Sibiř. Kromě kamer měl detektory zachycující záření radarů a vysílačů. Jeho výpravy nejnovější sovětské stíhačky neohrožovaly, nicméně Moskva proti nim protestovala. Posádka hladce zjistila, že tam žádné velké množství strategických bombardérů, které by mohly ohrozit Spojené státy, není.

Projekt Aquatone

Gardner prosazoval postavení speciálního průzkumného stroje, který by létal tak vysoko, že ho tam střela žádného nepřátelského stíhače nezasáhne. Stejná myšlenka zaujala velitele 30. fotoprůzkumné perutě plukovníka Richarda S. Lenghorna, který za války létal nad Evropou i nad Japonskem. Shodou okolností šéf vývoje nových strojů firmy Lockheed William Lamar načrtl v březnu 1953 požadavky na takové letadlo.

Avšak Jack Carter, který později převzal ve vedení firmy odpovědnost za vývoj nového stroje, upozorňoval: „Musíme počítat s tím, že Rusové nejsou hloupí a nakonec postaví takové stíhačky anebo rakety, které i jeho ohrozí. Nejpozději do roku 1960 to zvládnou.“

Co z velkých výšek uvidíme? Geniální konstruktér fotoaparátů a vynálezce polaroidu Ed Land prezidenta ujistil, že dokáže vyrobit kameru, která jim ukáže zajímavé podrobnosti.

Penzionovaný generál námořní pěchoty Philip Strong se vydal na výzvědy do utajených Skunk Works (Skunčích dílen) firmy Lockheed v Burbanku v Kalifornii. Proslulého konstruktéra Clarence L. Johnsona se zeptal: „Kelly, dokázal bys takový stroj udělal?“ Johnson přisvědčil.

Gardner získal pro tuhle myšlenku předsedu prezidentova sboru vědeckých poradců profesora Leeho DuBridgeho, donedávna rektora Kalifornského technického institutu (California Institute of Technology – Caltech), a další čelné vědce a vlivné vládní úředníky. Prezident se sešel se svými vědeckými poradci v Bílém domě v sobotu 27. března 1954. Kromě DuBridgeho se tam objevil prezident Národní akademie věd (National Academy of Sciences) Detlev W. Bronk, šéf Bellových laboratoří Oliver E. Buckley, předseda Americké fyzikální společnosti Isidor I. Rabi, rektor Massachusettského technického institutu (Massachusetts Institute of Technology – MIT) James R. Killian a konstruktér fotoaparátů Edwin H. Land.

Nově jmenovaný zvláštní asistent ředitele Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency – CIA) ekonom Richard M. Bissell se zajímal o leteckou špionáž. Prezidenta Eisenhowera tento nápad nadchl. Poradu o tomto tématu svolal na pátek 26. listopadu 1954. Kromě ředitele CIA Allana Dullese si pozval jeho bratra, ministra zahraničí (státního tajemníka) Johna Fostera Dullese a ministra (tajemníka) obrany Charlese F. Wilsona. Byla to totiž delikátní věc zahraničně politická. Na téhle schůzce prezident přísně tajný projekt Aquatone schválil. Měl jedinou výhradu: „Piloti nesmějí létat nad Sovětským svazem v uniformách!“

Ve stejný den debatovalo o tomto záměru v Johnsonově pracovně v Santa Monice pět vysoce postavených inženýrů Lockheedu. I oni se shodli na tom, že požadovaný stroj zkonstruují.

Když se Allan Dulles vrátil z Bílého domu do centrály v Langley na předměstí Washingtonu, zavolal si Bissella: „Prezident nás pověřil, abychom tento projekt řídili. A potom budeme nové letadlo také provozovat.“ Ve čtvrtek 1. prosince zatelefonoval Bissell Johnsonovi: „Kelly, můžeš se do toho pustit.“ Šéfkonstruktér už před dvěma dny zformoval tým, který nový stroj postaví. Oficiální kontrakt podepsali zástupci Lockheedu a CIA dodatečně.

Letadlo pro mimořádné výšky

Za pouhých osm měsíců ve Skunčích dílnách tento úkol splnili. Postavili štíhlé jednomístné jednomotorové podzvukové letadlo U-2 s křídly o rozpětí 24 m a o délce trupu 15 m. Ve výškách přes 21 000 m mohlo uletět přes 7 000 km. Na tajnou premiéru s ním odstartoval nad pustiny Kalifornie firemní zkušební pilot Tony LeVier 4. srpna 1955. Mezitím dodal Land přístroj, na jehož záběrech se dal z výšky 17 000 m rozeznat golfový míček.

V květnu oznámil ředitel Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics – NACA) dr. Hugh Dryden, že bylo dokončeno průzkumné letadlo U-2 schopné dosahovat mimořádných výšek. Agentura ho začne používat k výzkumu meteorologických jevů a vyšší atmosféry. Byl to trik, k němuž ho vybídli šéfové CIA.

Prototyp U-2

Prototyp U-2

V létě 1955 se Eisenhower pokusil projekt vzdušné špionáže – aniž jeho přípravu v USA prozradil – legalizovat. Na schůzce nejvyšších představitelů Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie v Ženevě, kde se jednalo o zmírnění napětí ve světě, navrhl originální způsob kontroly vojenského potenciálu. Pod názvem Open Sky (Otevřené nebe) měly mít velmoci možnost vzájemně vysílat výzvědná letadla nad svá území. Západní stroje by tedy kontrolovaly členy Varšavské smlouvy a sovětská či jiná východoevropská letadla státy NATO včetně USA. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov tuhle nabídku ostře odmítl: „Vždyť by to byla špionáž!“

Po zalétání převzala první dva stroje U-2 CIA a hned jich objednala dalších patnáct, později ještě přes třicet. Oficiálně dostaly bílý znak agentury NACA a později NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a vesmír) na směrovém kormidle. Nesly vysoce citlivé kamery, jejichž snímky zachycovaly pás země 200 krát 3500 m.

Odborníci také usilovně pracovali na projektu Gopher (Šedivá krysa) – vysílání balonů s kamerami ze západní Evropy a z Turecka ve velkých výškách nad Sovětský svaz a Čínu. Tento záměr schválil 27. prosince 1955 Eisenhower pod označením Grandson (Vnuk). Později ho přejmenovali na Grayback (Šedokabátník – označení jižanského vojáka v americké občanské válce) a nakonec na Genetrix. První špionážní balon vypustilo vojenské letectvo už 22. ledna 1956. Ovšem tyhle velké koule naplněné plynem se stávaly snadnou kořistí sovětských stíhačů a mnohé z nich nedoletěly anebo se zřítily v horách. Moskva ve Washingtonu ostře protestovala. Z těchto 516 vzdušných špionů, kteří odstartovali, jich s kořistí zachytila americká letadla do zvláštních sítí nad západním Pacifikem pouze 44. Akce zkrachovala.

Ostatně vojáci od ní velký užitek ani nečekali. Vždyť balóny nemohli nasměrovat k cílům, které by je zajímaly. A nemohli dát do jejich zásobníků příliš mnoho filmů, protože těžký náklad neunesly. Byl to spíš zoufalý pokus o získání jakýchkoliv informací.

Analytici CIA se obávali, že sovětská armáda instaluje rakety na severu země. Odtud by mohly přes pól překvapivě zasáhnout Severní Ameriku. Proto v rámci projektu Homerun Američané vysílali od března do května 1956 takřka denně stroj RB-47E nad Severní moře, aby fotografoval severní oblasti SSSR a současně registroval rádiové signály od pozemních zařízení, které tímto způsobem identifikoval.

První překvapivé úlovky z U-2

Časně zrána 4. července 1956, v den amerického státního svátku, zachytily radary sovětské protivzdušné obrany při západní hranici neznámé letadlo. Jeho posádka na žádné rádiové výzvy nereagovala. Stroj mířil pomalu přímo na Leningrad a potom na Moskvu. Ta drzost!

Odstartovaly první dvě stíhačky typu MiG-17. Střílely vzhůru, ale marně. Nepřítel letěl příliš vysoko. Stoupaly za ním. Avšak jakmile překročily výšku 15 000 metrů, přestaly být ovladatelné a zřítily se k zemi.

U-2 a jeho kamery

U-2 a jeho kamery

U-2 pilotovaný Carminem Vitoem startoval ze západoněmeckého Wiesbadenu. Letec se příliš bezpečně necítil. Velitelé mu řekli, že je to riskantní výprava – může ji odmítnout. Jako první Američan měl zamířit do hlubin Sovětského svazu, vyfotografovat některá vojenská zařízení včetně protivzdušné obrany Moskvy. Pravda, předcházející tři lety nad komunistickými zeměmi východní a střední Evropy proběhly bez obtíží. Podle zpravodajských důstojníků letectva se do velké výšky žádný sovětský stíhač nedostane a sovětské kanony a rakety k němu nedostřelí... Jenže stoprocentně mu to nezaručí nikdo! Když v dubnu připluli nejvyšší sovětští představitelé na oficiální návštěvu Velké Británie, Admiralita vyslala na tajnou inspekci jejich křižníku Ordžonikidze zkušeného potápěče Lionela Crabbeho. Zpravodajští důstojníci námořnictva byli přesvědčeni, že potápěči nic nehrozí – a přece už ho nikdy nespatřili.

Vito měl kapsu plnou pomerančových bonbonů, mezi nimi kapsle s jedem cyankáli. Co kdyby ho přece jenom sundali. Nenechá se umučit v ruském zajetí!

Po chvilce zkoušela sestřelit neznámé letadlo druhá dvojice MiGů. Opět riskovala zbytečně – oba stroje se řítily dolů, piloti se pokoušeli zachránit na padácích. Také pátý odvážlivec skončil v troskách.

„Narušitel letí na hladině asi 21 000 metrů!“ hlásily obsluhy sovětských radarů.

Mizerové! Začali létat přes naše území, aby nás fotografovali a sledovali. Starce v Kremlu a generály, kteří zahnali Hitlera, tahle drzost šokovala.

Večer Vito šťastně přistál v Norsku. Ale bolelo ho tolik v krku, že se bál, aby neumřel.

Vzápětí odletěl i se svým úlovkem do Washingtonu. Vysocí důstojníci CIA byli nadšeni. Letec přivezl vynikající fotografie, které obnažily část sovětské obrany. Do té doby znali rozmístění Rudé armády jenom ze snímků, které za druhé světové války pořídily výzvědné letouny německé luftwaffe. Pro tyhle záběry začali používat kódové označení Talent.

Zpravodajci považují za nezbytné nazývat všechny důležité věci krycími názvy. Když o nich mluví, nemůže nikdo cizí vědět, o co se jedná. Totéž platí, kdyby zahraniční vyzvědač našel nějakou korespondenci – nejdřív by musel vyluštit, co se pod různými tajuplnými pojmy skrývá.

V centrále CIA vznikla na začátku roku 1953 fotografická zpravodajská divize, která se zabývala analýzou snímků získaných špionážními letadly. Vedl ji vynikající fotografický analytik Arthur C. Lundahl, který začínal po válce čtením leteckých snímků japonských tichomořských základen u námořní interpretační služby. Na počátku sídlil v budově Steuart na New York Avenue ve Washingtonu se svými třinácti lidmi, o tři roky později jich měl už 150.

„Zpočátku nepoužívali interpreti k analýze fotografií nic víc než zvětšovací a měřicí přístroje,“ upozornil Ronald Kessler v knize o CIA. „Pozvolna si vybudovali archiv, takže mohli porovnávat jeden záběr s podobným, pořízeným před jedním či dvěma roky, a určit změny.“

„Pozorujete určité místo a potom to ze včerejška či loňska,“ vysvětloval Lundahl. „Je to jako dívat se na film. Záběry jsou dál od sebe, ale porovnáním změn na zemi můžete usoudit mnohem víc, než když pořád hledíte na jeden záběr.“

Fotoanalytici nakonec přiměli piloty U-2, aby důležitá místa snímali ze dvou různých úhlů, to znamená, aby se nad ně vraceli. Díky tomu mohli nakonec v Národním fotointerpretačním středisku (National Photographic Interpretation Center – NPIC), které patřilo k CIA, vytvářet stereoskopické záběry, na kterých byl zřetelný rovněž výškový profil snímkovaných objektů.

Když Lundahl se svým týmem dokončil průzkum záběrů z prvních pěti výprav U-2 nad sovětské území, politici a vojáci si oddechli. Propast v bombardérech neexistuje – na devíti velkých letištích stálo jenom pár strojů typu Bison. Američané mají strategických nosičů jaderných zbraní mnohonásobně víc.

Chruščov proti těmto přeletům neustále protestoval. A v kruhu nejbližších vyslovil obavy: „Jestliže si Američané uvědomí, že my nejsme schopni se bránit vzdušnému útoku, to je pošťouchne k tomu, aby začali válku dřív.“ Současně nařídil konstruktérům, aby vyvinuli taková letadla, jimiž by se mohli s těmito vzdušnými špiony měřit, a takové rakety, jimiž by je mohli sestřelit.

K letům nad území států sovětského bloku startovaly U-2 ze základen v norském Bodo, tureckém Incirliku, pákistánském Péšávaru, anglickém Lakenheathu a v západoněmeckém Wiesbadenu, později i z Tchaj-wanu. Pokud se někde objevily na veřejných letištích, jako třeba při nouzovém přistání v Japonsku, oficiální vysvětlení znělo: Dělají meteorologický průzkum. Patří přece výzkumné agentuře NACA!

Avšak někteří zkušení novináři se nenechali oklamat. Hanson Baldwin z New York Times, specializovaný na armádu, viděl jedno U-2 na letišti v Německu a okamžitě pochopil, k čemu slouží. Když v létě 1958 informoval CIA, že chystá odhalit tajemství těchto letadel, ředitel Dulles požádal vydavatele listu Arthura Hayse Sulzbergera, aby tomu z vlasteneckých důvodů zabránil. Sulzberger jeho prosbě vyhověl. Také redaktoři z Washington Post a Cleveland Plain Dealer znali pravdu o U-2 a mlčeli.

Snímky, které tyto stroje pořídily, kolovaly mezi centrálou CIA, Bílým domem, Pentagonem, Kongresem a dalšími vládními úřady. Vedení výzvědné služby mělo stále větší obavy, že se při této manipulaci některé ztratí a dostanou na veřejnost, případně k sovětským vyzvědačům.

Špionážní výpravy vedené pod krycím označením Talent Američanům umožnily, aby zčásti sledovali testy atomových zbraní, rozmisťování útvarů strategických vojsk, přípravy ke zkouškám raket, výrobu ve zbrojních továrnách, později situaci v ostatních odvětvích národního hospodářství. Na základě těchto informací mohl Washington usměrňovat vývoj vlastních zbrojních systémů a jejich instalování po světě. „Výzvědné strategické přelety v dobách míru se staly součástí americké politiky,“ napsal major Robert A. Guerrioro z Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO).

Hledání raketových základen

Na jaře 1957 si všiml pilot U-2, který letěl nad Turkménií, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná cosi rozsáhlého stavět. Pozměnil proto plánovanou trasu a kamera jeho letadla zachytila budování raketové základny.

Od té doby tam Američané své špionážní stroje plánovitě vysílali. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic. Start sovětského Sputniku, první umělé družice, 4. října 1957 Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu – je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval.

Ředitel CIA Allen Dulles a velitel raketových programů vojenského letectva generál Bernard A. Schriever se rozhodli, že posílí Lundahlův tým o specialisty na rakety. Za jednoho z externích konzultantů vybrali dr. Alberta D. „Buda“ Wheelona, osmadvacetiletého fyzika, který se v laboratoři firmy Ramo-Wooldridge Corp. v jižní Kalifornii zabýval řízením raket a byl také členem výboru profesora Johna von Neumanna pro nové špionážní technologie.

Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. „Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket,“ domnívali se analytici CIA.

Když po startu Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že kosmodrom se nazývá Bajkonur, američtí specialisté se rozesmáli: „Ti holoubkové nás chtějí podvést! Myslí si, že na ten Bajkonur naletíme. Vždyť hornické městečko tohoto jména leží 200 km na sever od montážních hal a startovacích ramp Ťuratamu.“

Zato nemohli piloti U-2 vystopovat žádné baterie bojových raket. Na záběrech, které pořídilo letadlo 5. února 1960 při přeletu nad železniční tratí v údolí Volhy k Moskvě i na západ a jih od metropole, na trase dlouhé 7 200 km, se nenašla ani jediná. I ředitel CIA Allen Dulles ve své tajné zprávě, zveřejněné se zpožděním v roce 1994, to tehdy připustil: „Ve skutečnosti U-2 nikdy nevyfotografovalo mezikontinentální rakety.“ To dokázaly až družice.

Letadla měla sledovat pokusné starty sovětských raket. Zdálo se, že to bude snadné – vysílačky na těchto základnách umlkaly osm hodin před vypuštěním. Stroje by měly dost času na start a přiblížení k místu odpálení. Avšak 31. ledna 1958 prozradily tento záměr New York Times. Sověti pak zkrátili dobu rádiového ticha z osmi hodin na polovinu. A to už nestačilo na přípravu U-2 ani speciálně vybaveného Boeingu.

V rámci projektu Talent pátrala CIA rovněž po uranových dolech, továrnách vyrábějících atomové zbraně a zkušebních střelnicích. Z výšky jsou nejviditelnější šachty, které ukazují na existenci dolů. Množství vytěženého uranu se odhaduje podle velikosti hald hlušiny, protože obsah tohoto prvku obvykle známe. Rovněž tak továrny na zpracování rudy a na výrobu plutonia mají charakteristické rysy, takže je zkušený analytik na obrázcích okamžitě pozná. Laboratoře a výrobní podniky se dají rovněž poměrně snadno poznat, protože vyžadují příkon obrovského množství elektřiny.

Nejvyšší američtí velitelé se snažili pomocí U-2 vytvořit co nejúplnější obraz o cílech svých zbraní na sovětském území pro případ atomové války. Třebaže Eisenhowera přesvědčovali, že tyto lety jsou nezbytné, prezident je povoloval se stále menší ochotou.

Zdálo se, že Carterova prognóza se začíná naplňovat. Letecké technické zpravodajské středisko (Air Technical Inteligence Center) upozornilo 14. března 1960 Bissella, že Sověti dokončili vývoj protiletadlových raket označovaných v americkém kódu jako SA-2, které by mohly U-2 ohrozit. Rovněž samotná CIA opakovala o několik týdnů později toto varování. Bissell však těmto odhadům příliš nevěřil.

Třebaže se na květen chystalo jednání na nejvyšší úrovni v Paříži, Eisenhower vyhověl naléhání Dullese a povolil čtyři expedice U-2.

Výprava Boba Ericsona 9. dubna proběhla klidně. Jeho U-2 vyfotografovalo atomovou střelnici v Semipalatinsku, raketovou základnu v Ťuratamu a nejmodernější radarový protiletadlový komplex v Saryšaganu. Pilot netušil, že vyvázl jenom kvůli chaosu sovětské protivzdušné obrany. Když byl nad Semipalatinskem, nemohli piloti dvou stíhaček Su-9 odstartovat, protože čekali na povolení použít blízké letiště k přistání. Ve chvíli, kdy přelétával nad Saryšaganem, se zjistilo, že bojové rakety jsou 100 km daleko, protože se žádné střelby neplánovaly. Nad Ťuratamem ho zase zachránil nedostatek raket vzduch-vzduch u nejbližšího leteckého pluku.

Když se o těchto zmatcích dověděl Chruščov, vzplanul a velitelům protivzdušné obrany strašně vynadal. Generálové pochopili, že kdyby se takové selhání opakovalo, přišli by o své funkce.

Třebaže Moskva poslala Washingtonu protestní nótu proti tomuto přeletu, Eisenhower proti další výpravě nic nenamítal. Nicméně 1. květen určil za poslední termín – s ohledem na pařížskou schůzku.

Třetí raketa ho trefila

O tomto zákulisí pilot Francis Gary Powers nevěděl. U-2 už řídil při nebezpečných misích nejednou – nad Čínou, šestkrát podél sovětských hranic a jednou přes celé jeho zemí, což si měl teď zopakovat.

Startoval ráno 1. května z Pákistánu. Doletět měl do Norska. S trochou lehkomyslnosti to považoval za rutinu. I když jeho cílem byly nejcitlivější body sovětské obrany. Radary protivzdušné obrany ho zachytily už nad Afghánistánem. To bedlivě registrovaly americké odposlouchávací stanice v Turecku.

Když se dostal nad Sovětský svaz, spatřil pod sebou postupně několik stíhaček, které k němu nemohly. Opět vyfotografoval základnu Ťuratam. Potom měl zachytit atomové laboratoře a továrny v Čeljabinsku u Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg). Za nejdůležitější bod jeho programu považovala CIA oblast okolo Plesecka poblíž Leningradu. Radioelektronický průzkum tam začátkem roku zjistil zvýšený ruch, který naznačoval stavbu třetí raketové střelnice. Cestou pilot zaznamenával i další podezřelé objekty.

Avšak poblíž Sverdlovska ho zasáhla protiletadlová raketa. Tuhle střelbu vůbec nezaregistroval. Nezpozoroval, že první raketa zničila sovětskou stíhačku, která ho pronásledovala, a druhá střela zmizela bůhvíkam. Strefila ho teprve třetí. Powers se zachránil na padáku.

Jeho sestřelení opět monitorovaly radarové stanice v Turecku. Okamžitě to hlásily do centrály odposlouchávací Národní bezpečností agentury (National Security Agency – NSA), odkud šla zpráva do Bílého domu. Samozřejmě podrobnosti zjistit nemohly.

N. S. Chruščov si prohlíží posbírané trosky sestřeleného U-2.

N. S. Chruščov si prohlíží posbírané trosky sestřeleného U-2.

Washington se pokoušel ze situace vylhat, když tvrdil: „Při běžném meteorologickém letu se nad Tureckem ztratilo letadlo.“

Sověti však získali trosky stroje i jeho pilota. O tom Američané zpočátku nevěděli.

Čtyřiadvacátá výprava U-2 nad SSSR se změnila v obrovskou aféru. Chruščov z ní chtěl vytěžit co možná nejvíc, a proto informace uvolňoval pozvolna. Pokusil se zdiskreditovat Eisenhowera. A potom i ponížit: „Omluvte se!“ Prezident odmítl. Chystaná schůzka na nejvyšší úrovni padla. Powerse poslal moskevský soud do vězení na deset let, ale brzy ho Sověti vyměnili s Američany za špiona Rudolfa Abela alias Fishera.

U-2 se nad SSSR nevrátilo. Tato letadla ofotografovala celkem 15 % sovětského území – 3 430 000 km čtverečních. Od nynějška sledovala oblasti jiných států.

Eisenhower rozhodl, že výzvědné lety musí pokračovat, byť jiným způsobem a jinými stroji. Už 1. července 1960 odstartovalo z britské základny letadlo RB-47 nad Barentsovo moře, aby tam zachycovalo rádiové signály sovětských vysílačů a dalších zařízení. Sovětská stíhačka ho sestřelila. Americký prezident tvrdil, že se stroj nepřiblížil k sovětským teritoriálním vodám, kdežto nejvyšší muž Kremlu proklamoval opak. Dva letce, kteří se zachránili, vyměnila Moskva s Washingtonem opět za své vyzvědače.

Takřka neviditelný pták

Musíte snížit zranitelnost U-2! Takový úkol dala centrála CIA v srpnu 1957 Vědeckému inženýrskému ústavu (Scientific Engineering Institute – SEI) v Bostonu, který jí patřil. Specialisté ze SEI přišli brzy k závěru, že špionážní letadlo může bez velkého rizika, že by ho zachytily radary, přelétávat cizí území, když vyvine nadzvukovou rychlost. Vedení špionážní služby nakonec sdělilo firmám Convair, která byla součástí koncernu General Electric, a Lockheed, že požaduje stroj o nadzvukové rychlosti a v extrémní výšce.

Po posouzení různých návrhů se nakonec dostaly do finiše dva projekty: Kingfish dlouhý 24 m od Convairu a A-12 o délce přes 30 m od Lockheeda. Zatímco představitelé CIA prosazovali Kingfish, letečtí generálové byli pro A-12. Závěrečné rozhodování vycházelo nikoliv z kvality návrhů, nýbrž z hlediska toho, kdo letadlo rychleji vyrobí – a tím byl Lockheed, protože jeho zaměstnanci byli prověřeni k přísně tajné práci, zatímco u Convairu by na tuto proceduru museli dlouhé měsíce čekat.

Sedmačtyřicetiletý „Kelly“ Johnson se tedy pustil do stavby prototypu. Zadání znělo: špionážní letoun pro lety ve výškách okolo 24 km trojnásobnou rychlostí zvuku. Opět to byl výkřik nejnovější techniky – musel mít povrch z titanu, aby odolal vysokým teplotám, které při takové rychlosti vznikaly. Ke zkušebnímu letu odstartoval 24. dubna 1962, za necelé dva roky. Asi 12 kusů sloužilo u CIA, poslední byl vyřazen v roce 1968.

Strategický průzkumný letoun SR-71

Strategický průzkumný letoun SR-71

Z A-12 vycházel obdobný stroj pro USAF, ten dostal označení SR-71 (Strategic Reconnaissance – strategický průzkum) Blackbird (Kos). Byl to dvoumístný pták o rozpětí křídel 17 m a délce trupu 33 m. Dosahoval maximální rychlosti 3 500 km za hodinu, dolet měl 4 800 km a létal ve výšce 24 km. Aby ho nezachytily radary protivníka, měl určité prvky snižující odrazivost radarových paprsků – můžeme ho tedy považovat za představitele nulté generace neviditelných letadel známých jako stealth. Letadlo mohlo nést vybavení buď pro snímkování zemského povrchu, nebo pro zachycování rádiových a radarových signálů.

Nad Sovětským svazem nikdy nelétal, byl používán k získávání informací během různých místních konfliktů, například nad Koreou, Vietnamem či Laosem. Jeho kapacita byla obrovská. Během jediné hodiny za letu ve výšce 26 km trojnásobnou rychlostí zvuku mohl ofotografovat přes 260 000 čtverečních km plochy, uvedl Jeffrey Richelson v roce 1998 v měsíčníku Scientific American.

Po aféře se sestřelením Powerse převedla CIA svou flotilu U-2 k vojenskému letectvu. Nicméně „Skunčí dílny“ ve zdokonalování tohoto stroje pokračovaly. Koncem srpna 1967 dosáhl prototyp U-2R výšky přes 27 km. U-2R byl v podstatě novou konstrukcí a rozměrově o poznání větší než předchozí verze U-2. Opět sloužil ke strategické špionáži na horkých místech zeměkoule, stejně jako k taktickému průzkumu v Perském zálivu na počátku devadesátých let a v poslední době také nad Bosnou.

Lockheed tato letadla dodnes zdokonaluje, vybavuje novými motory, elektronikou a palubními aparaturami. Nyní mají dostup okolo 31 km a létají na vzdálenost 7 400 km, navíc je zčásti chrání přístroje znemožňující protivníkovi rušit činnost palubní elektroniky. Patří k taktickému a strategickému průzkumu.

Také využívání získaných snímků a dalších údajů se výrazně urychlilo. Zatímco dřív je zpracovávali specialisté až po přistání, dnes je letadla průběžně vysílají v digitálním kódu pozemním střediskům. Odtud putují do velitelských štábů, kde se elektronicky zaznamenávají na mapách.

V polovině devadesátých let uvedlo vojenské letectvo několik letadel SR-71 opět do provozu. Spolu s U-2 sledovaly Bosnu, kde propukla občanská válka.

Mnoho strojů U-2 a SR-71 předal Pentagon kosmické agentuře. NASA je používá ke geofyzikálním a astronomickým výzkumům, dokonce i na zakázku dalších vědeckých institucí, jako například ke sledování znečištění ovzduší a oceánů, ke studiu sopečných výbuchů a zemětřesení.

Riziko pro americké špionážní piloty se zvyšovalo – sovětští stíhači a vojáci z obsluhy protiletadlových raket se učili rychle. Přesto USA v těchto letech pokračovaly. V letech 1950–1970 bylo nad komunistickými státy sestřeleno nejméně 252 amerických letců. Z toho 25 Američanů Sověti po přistání zavraždili. Dalších 90 se zachránilo a většinou se po čase vrátilo domů. Bohužel 138 mužů zůstalo nezvěstných – zahynuli během útoku či seskoku padákem. Někteří skončili v koncentrácích na Sibiři a po propuštění museli žít na ruském venkově, ale v přísné izolaci, aby se o nich nedovědělo americké velvyslanectví.

Vznik crateologie

Fotografičtí analytici se na základě vnějších poznatků naučili určovat spoustu podrobností. Přitom se učili nejprve na snímcích vlastního území, kdy mohli porovnávat pozorované útvary se skutečností.

Například při pohledu na americký stát Virginie viděli prasečí chlívky a dobytek na pastvě – neklamné znamení, že lidé jedí maso. Mohli nakreslit půdorys domu – kuchyň je pod střešním ventilátorem pachů, nad koupelnou je větrák, obývák má komín, všechno ostatní jsou ložnice anebo pracovny. Na základě růstu hrobů na hřbitovech mohli odvodit, kolik lidí umřelo za uplynulý rok, a tudíž i množství obyvatelstva dané oblasti – pokud tudy neprošla nějaká smrtící epidemie. Železniční koleje vedly k důležitým továrnám.

Když si vytvořili tuhle abecedu, dostali na pomoc záběry v rozličných oblastech spektra a počítače. Tím se jejich vidění zmnohonásobilo. Obrázky mohli zaostřovat, mazat nepotřebné pozadí, stíny či odlesky Slunce, získávat plastické barevné pohledy z několika snímků pořízených v různých spektrálních pásmech. Záběry v infračerveném záření, citlivé na teplo, jim umožňovali určit místa, ze kterých před několika hodinami odlétla letadla nebo kde dřív stály tanky.

Samozřejmě protivník se snažil citlivé objekty různým způsobem maskovat. Některé podklady dodal Američanům jejich vyzvědač, plukovník Hlavní výzvědné správy sovětského generálního štábu (Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenije – GRU) Oleg Vladimirovič Peňkovskij, kterého v Moskvě odhalili a popravili. CIA tedy přesně věděla, jak jednotlivé typy raket vypadají a jaké mají vlastnosti, znala způsoby jejich kamufláže včetně beden pro jejich přepravu.

Fotogalerie

„Vznikla věda nazvaná crateologie,“ poznamenal Lundahl, tedy odhalování různě zamaskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 tento termín zřejmě vznikl. „Kubánci spávali v jednom druhu stanů, sovětské jednotky v jiném,“ uvedl Jack R. Smith z centrály CIA. „Sověti používali standardní způsob rozvinutí. Kabelové linky vedly určitým způsobem. Na určitém místě musel být sklad pohonných hmot. Jakmile jsme to uviděli, věděli jsme, o co se jedná.“

Na základě záběrů z U-2 dokázal Američané přesně určit množství a typy sovětských raket i bombardovacích letadel, počty vojáků a další podrobnosti. Prezident Kennedy pak mohl vyzvat Chruščova, aby tyto síly stáhl, a svému zástupci v OSN nařídil, aby snímky ukázal členům Rady bezpečnosti.

„Myslím si, že jsme několikrát odvrátili jadernou válku,“ pochválil se Lundahl. „Zvláště na Kubě, když jsme předvedli nadřízeným fakta. Také jsme poskytli podklady pro jednání o omezení strategických zbraní.“

Je přirozené, že protivník se snažil citlivé objekty před kamerami výzvědných letadel a družic zakrývat. Na hlavním sovětském kosmodromu Ťuratam-Bajkonur kvůli tomu dokonce vyhlašovali poplach. Když se k němu blížilo letadlo U-2, nazýval se Škorpion-2. Očekávaný přelet špionážní družice ohlašovali jako Škorpion-3. Pro úplnost: Škorpion-1 znamenalo, že v sibiřském rychlíku Moskva–Taškent, odkud bylo ledacos vidět, jede cizinec.

Kapitola z knihy KOSMIČTÍ ŠPIONI (2005)

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.