Oblak jemných částeček v atmosféře (tj. aerosol) nad Indií. Mrak odráží část

Oblak jemných částeček v atmosféře (tj. aerosol) nad Indií. Mrak odráží část slunečního záření zpět do vesmíru, a tím pochopitelně ochlazuje zemský povrch. | foto: NASA

Může umělý „sopečný mrak“ změnit klima? To se brzy dozvíme

  • 37
Odborníci zkoušejí technologie přímého ovlivňování zemské teploty: "přihnojují" oceány či poprašují stratosféru. Výsledky jsou ovšem zatím rozpačité.

Klimatické inženýrství, kterému se říká také "geoinženýrství", je relativně nové pole vědeckého bádání, které se ptá po možnostech přímého a cíleného ovlivňování klimatu člověkem. Abychom byli konkrétní, nejčastěji se tak zabývá otázkou, jak ovlivnit množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch.

Jednu z nich se podle informací Guardianu chystá vyzkoušet v blízké době malý tým v čele s Davidem Keithem z Harvardovy univerzity v čele. Tým chce z balónu vypuštěného nad Nové Mexiko rozprášit do vyšších vrstev atmosféry několik desítek, možná až stovek kilogramů pevných částeček. A to tak malých, aby se po nějakou dobu udržely v atmosféře, odrážely část slunečního záření zpět do vesmíru a tím nepřímo ochlazovaly zemský povrch.

Princip metody je všeobecně uznávaný, protože nám ji příroda předvádí v praxi v podobě velkých sopečných erupcí. Například po výbuchu sopky Pinatubo v roce 1991 došlo k poklesu globální teploty v následujícím roce o zhruba 0,4 °C. Mrak částeček, který tehdy blokoval průchodu části slunečního záření na zemský povrch, vydržel v atmosféře několik let.  

Velmi živá tradice

Dopad Keithova testu bude proti tomu zcela zanedbatelný. I tak podle něj ovšem bude ještě živo. Jiný geoinženýrský projekt, který měl proběhnout v květnu ve Velké Británii, vyvolal protesty ze všech stran. Mělo se při něm rozstřikovat z balónu asi kilometr nad povrchem (více na stránkách projektu SPICE). Nakonec byl zrušen, ale z jiných důvodů: kvůli střetu zájmu u některých členů týmu, kteří pracují na patentu na podobnou technologii, a nedostatku regulí pro tento druh experimentu.

Spory s aktivisty i úřady byly poznamenány i pokusy německých vědců, kteří se pro změnu pokoušeli ovlivnit množství CO2 v atmosféře. Vysypali tehdy do moře množství oxidu železa, které mělo moře "prohnojit". To má vést ke zvýšení růstu planktonu, který k budování svých těl využije uhlíku ze vzdušného CO2. Když pak plankton zajde, klesne ke dnu a uhlík zůstane uvězněn na mořském dně.

Menších či větších pokusů o hnojení moří se konalo více než deset. Výsledky jsou zatím nepřesvědčivé. Například experiment z roku 2009 nazvaný LOHAFEX skončil neúspěšně. Ukázalo se, že růst planktonu omezoval i nedostatek dalších živin a moře nerozkvetlo tolik, jak vědci doufali. Na zvýšeném množství planktonu tak vydělali jenom místní mořští živočichové.

Zatím nejlepší výsledky měl pokus EIFEX z roku 2004, jehož podrobné výsledky byly zveřejněny až ve čtvrtek v časopise Nature. Vybraná oblast o rozloze zhruba 150 kilometrů čtverečních byla zřejmě bohatší na ostatní živiny, a dodání železa vedlo ke znatelnému přírůstku planktonu. Nejméně polovina z něj prý klesla na mořské dno a uhlík v planktonu tak obsažený zůstane po velmi dlouhou dobu uvězněný v mořských usazeninách místo toho, aby byl v atmosféře.

Skoro bez přátel

Rozdílné výsledky obou experimentů ukazují, že výzkum této otázky není dotažený do konce a její potenciál neznáme. Ovšem další experimenty se už zřejmě konat v nejbližší době nebudou, protože tento typ experimentů nemá vůbec žádnou podporu.

Důvody jsou různé. Státy jsou podezřívané a v současné době platí v podstatě mezinárodní zákaz alespoň v případě komerčního "hnojení moří" ve velkém měřítku. Pokusy státy přímo nezakázaly, ale příliš je nepodporují. Také veřejnost a odborníci se obávají nežádoucích a nepředvídatelných druhotných dopadů geoinženýských technologií. Zvláště, když je na pohled jasné, že předpovědi vývoje klimatu a reakce mořského života jsou mírně řečeno nepřesné.

Zastánci nápadu se však nevzdávají. Davida Keitha, který chystá experiment s vypouštěním částic ze stratosférického balónu, podporuje například nadace Billa Gatese. Ta je vždy a ve všech ohledech příznivcem nových technologií, ať už jde o boj s malárií nebo s odpadem.

V tomto případě se ovšem domníváme, že podpora skončí výhradně u pokusů (aby bylo jasné: sám Gates neříká nic jiného, než že jde o experimenty). Nasazení podobných globálních opatření v praxi by bylo patrně podstatně nákladnější, než by si mohl dovolit i svého času nejbohatší muž planety.

Podle Keithova velmi předběžného výpočtu by se cena rozprašování aerosolů ve smysluplném množství pohybovala někde mezi jednou a dvaceti miliardami dolarů ročně. A to není nic proti tomu, co by patrně stály pokusy o snižování obsahu CO2 v atmosféře průmyslovou cestou. Ty by si vyžádaly vznik přímo monstrózního průmyslového odvětví.