Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pět globálních přírodních katastrof, které by se mohly stát zítra

aktualizováno 
Velké přírodní katastrofy pomáhaly určovat vývoj života na Zemi a do jisté míry i osud civilizací. Které by nás mohly zasáhnout nečekaně i dnes? Nabízíme krátký a neúplný výčet několika méně známých či přehlížených ryze přírodních nebezpečí pro náš svět.

Výbuch sopky Calbuco v Chile. Záběr z města Puerto Varas (22. dubna 2015). | foto: Reuters

Nečekaný průlet do října neznámého malého asteroidu v těsné blízkosti Země (tedy z astronomického hlediska) nebo vizuálně lákavější události typu výbuchu mexické sopky Colima nám v posledních týdnech připomněly, že i moderní civilizace se musí čas od času připravit na velmi nepříjemná překvapení. A některá z nich by mohla přijít zcela bez varování a postihnout miliony lidí. Podívejte se s námi na pět (z větší části) opomíjených potenciálních katastrof, které nám naše planeta a vesmír mohou způsobit.

1.Zapomenutá indonéská supersopka

Hrozba, kterou představuje Yellowstonský supervulkán ve Spojených státech, je poměrně dobře popsaná. Méně už se ví (či se mluví), že není jediný svého druhu. Jezero Toba na indonéském ostrově Sumatra je největší sopečné jezero na světě. Vzniklo před 74 tisíci let, když supervulkán pod ním vybuchl v největší sopečné erupci za posledních 25 milionů let. Do atmosféry vyvrhl zhruba 2 800 krychlových kilometrů lávy a popela, tedy zhruba o desetinu více, než na kolik se odhaduje množství materiálu vyvrženého Yellostownským supervulkánem při poslední explozi před 2,2 milionu let.

V případě dalšího výbuchu stejně jako u každého jiného supervulkánu reálně hrozí, že množství vyvrženého popela a oxidů síry zásadně změní pozemské klima. Ale z dalších důvodů erupce Toby představuje větší nebezpečí než výbuch v Yellowstonu. Toba leží na hustě obydlené Sumatře, která je domovem pro 50 milionů lidí, a leží jen 40 kilometrů od Indického oceánu, na kterém by v důsledku erupce nepochybně mohly vzniknout katastrofické tsunami (jak máme ještě v živé paměti).

2. Hillina Slump

Na začátku října se hojně (i na Technetu, pozn. red.) psalo o „megatsunami“, kterou zřejmě spustil ohromný sesuv půdy na Kapverdách a která podle odhadů vyvolala zhruba 70metrové vlny. Ale to není nic vážného ve srovnáním s možným kolapsem jižní části sopky Kilauea na největším z Havajských ostrovů. Sesuv nestabilní části ostrova přezdívaný Hillina Slump (“slump“ je deprese či propad) by s sebou do oceánu mohl vzít 12 tisíc krychlových kilometrů zeminy a skály a způsobit tak megatunsami, která by zasáhla citelně prakticky celé pobřeží Tichého oceánu.

Máme doklady velkého sesuvu části nedaleké sopky Mauna Loa z doby zhruba před 120 tisíci let, která zřejmě dosáhla výšky kolem 400 metrů. V roce 1975 způsobil pohyb části formace Hillina menší, ale i tak ničivou tsunami, kterou bylo možné pozorovat i v Kalifornii. Hillina je nestabilní, a není tedy vyloučeno, že by řetězec katastrofických událostí mohlo uvést do pohybu některé ze zemětřesení, o která v této aktivní oblasti není nouze.

3.Tsunami v Severním moři

Severní moře se nemusí zdát vhodným místem pro ničivou přílivovou vlnu, ale z minulosti máme doklady o opaku. Zhruba před šesti tisíci let došlo zřejmě v důsledku vzestupu teplot k rychlému tání, což vedlo k podmořskému sesuvu půdy na zhruba 300 kilometrů dlouhém úseku norského kontinentálního šelfu. Ten způsobil tsunami, která na Shetlandských ostrovech měla výšku zhruba 20 metrů, deset na norském pobřeží a šest metrů na severním a západním pobřeží Skotska.

Pokud by se naplnily přesné předpovědi o rychlém oteplování Země a mělo dojít k tání v Grónsku, události by se mohly opakovat. Dnes by vlna zasáhla hojně osídlené oblasti Skotska, norského pobřeží a možná dokonce i anglické pobřeží včetně Londýna.

Podívejte se, jakou ničivou sílu mělo tsunami v Japonsku v roce 2011:

4.Obr mezi zemětřeseními

Na dně Tichého oceánu nedaleko západního pobřeží Severní Ameriky probíhá od severní Kalifornie až k Vancouveru hranice mezi litosférickými deskami, takzvaná subdukční zóna. Je to místo, kde se dno Tichého oceánu noří pod severoamerickou pevninu.

Tichomořské dno se pohybuje zhruba o 40 milimetrů za rok, ale vrchní část celého systému je „zaseknutá“, a v severoamerické pevninské desce se tedy hromadí napětí. Takto to nemůže být donekonečna, a energie se pak může uvolnit v podobě velkého zemětřesení, možná až s magnitudou 9. Ze stejné oblasti už z minulosti máme doklady o tom, že událost může vést k náhlému poklesu půdy až o dva metry a horizontálnímu posunu zhruba o 30 metrů. Krátce poté by pobřeží zasáhla tsunami, která by rozměry mohla překonat japonskou vlnu z března 2011. Na této části amerického pobřeží žije zhruba sedm milionů lidí.

Jak pravděpodobné to je? Nevíme přesně, ale podle geologů došlo v oblasti za posledních 10 tisíc let k 41 velkým otřesům, v průměru tedy jednou za zhruba 250 let. Geologové dnes neví, zda zemětřesení přicházejí spíše v pravidelných intervalech, nebo spíše bezprostředně po sobě, ale jisté je, že k poslednímu velkému otřesu došlo v lednu roku 1700 a mělo magnitudu 9 (Z japonských pramenů víme, že to nejspíše bylo 27. ledna, protože v noci z 27. na 28. ledna zasáhla východní pobřeží Japonska tsunami, před kterou nebyly cítit otřesy půdy, pozn. red.).

5.Mimozemská hrozba

Velké nebezpečí pro nás moderní svět představuje i naše hvězda. Na Slunci pravidelně dochází k velkým erupcím, při kterých se do prostoru uvolňují i oblaka nabitých částic s celkovou energií rovnou výbuchům milionů vodíkových bomb. Oblaka, tzv. výrony koronární hmoty, se dostanou k Zemi zhruba do jednoho až dvou dnů (bohužel ze začátku nevíme, zda nás zasáhne, více viz v rozhovoru se slunečním fyzikem Michalem Švandou, pozn. red.) a většina obyvatel si jich nevšimne.

O autorovi

Matthew Blackett vystudoval King’s College v Londýně, nyní působí na univerzitě v Coventry. Jeho specialitou je dálkové sledování Země a monitorování oblastí možných přírodních katastrof.

Dostatečně silná erupce a výron koronární hmoty by ovšem mohly poškodit jak elektroniku na oběžné dráze, tak elektrická zařízení na Zemi, kde by došlo k hromadění náboje v elektrickém vedení a dalších zařízeních. Kdyby dnes došlo k události podobné třeba té v roce 1921, kdy vlna nabitých slunečních částic vyřadila z provozu americké telegrafy, došlo by k výpadku mnoha satelitních systémů, internetu, narušení globálních komunikačních systémů a navigačních systémů. Výsledkem by byl nepochybně chaos.

Intenzita erupcí závisí na fázi slunečních cyklů, které mají zhruba jedenáctiletou periodicitu. Vrchol posledního cyklu nastal v roce 2014, ale byl velmi mírný a nezpůsobil žádné škody. Doufejme, že to tak ještě nějakou dobu vydrží.

Text byl převzat z webu TheConversation.com. Originál, který je pod licencí Creative Commons, najdete zde. Text byl redakčně krácen.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.