Kde jinde by měli lépe ocenit výhody spolupráce než v zemi potomků knížete Svatopluka, o jehož prutech se tu učí ve školách. Zemi, kterou obývá národ, o němž Aeneas Silvius Piccolomini napsal už v dobách husitských: „ten nešlechetný lid kacířský to jediné má za přednost, že libuje si v naukách“... Snad to platí dodnes. Úroveň vědy a techniky v Československu nechci adorizovat, ale to, že si ve světě získala slušné uznání, je holá skutečnost (stejně tak jako téměř holé ruce vědců – o jiné části těla se mluvit nesluší..).
Zájem mezi našimi odborníky o spolupráci se zahraničními partnery tady byl dlouhá desetiletí, i když půl století byla realizace závislá víc na politických direktivách (obvykle konkrétně zákazech) než na úrovni vědců a techniků. V takové situaci mimořádně vzrostl význam zapojení do mezinárodních federací a unií, které byly pro fyziky a astronomy mnohdy jedinými skulinami v železné oponě.
Mezinárodní mosty
Již po 1. světové válce (1919) vznikla Mezinárodní astronomická unie IAU, sdružující profesionální astronomy celého světa. Československo se stalo jejím členem roku 1922, v současnosti nás v ní zastupuje Národní komitét astronomický Akademie věd ČR, jeden z 64 podobných národních reprezentantů. Počet 83 členů IAU představuje sice jen necelé procento z celkového počtu 9,783 individuálních členů, ale je na dobré evropské úrovni. Obdobně je to se slovenskými kolegy. Vědecké a pedagogické aktivity IAU jsou organizovány 12 vědeckými divizemi, které čtyřmi desítkami specializovaných výborů a 76 pracovními skupinami pokrývají celé spektrum astronomie. Valná shromáždění se konají každé tři roky – V Praze bylo zcela výjimečně dvakrát (roku 1967 a loni), příští bude za dva roky v Rio de Janeiro.
Krátce po startech prvních umělých družic Země rozhodla Mezinárodní rada vědeckých unií (ICSU, International Council of Scientific Unions) o vytvoření mezinárodní organizace zaměřené na podporu a koordinaci vědeckého výzkumu kosmického prostoru pomocí družic a raket. Jmenuje se COSPAR (Committee on Space Research, česky Komitét pro kosmický výzkum) a jeho hlavním úkolem je podporovat na mezinárodní úrovni kosmický výzkum s (pro nás donedávna zvlášť důležitým) důrazem na volnou výměnu výsledků, informací a svobodnou odbornou diskusi. COSPAR proto organizuje nejrůznější vědecká setkání, zajišťuje publikaci výsledků kosmického výzkumu a podílí se na vytváření mnohonárodních projektů v oblasti kosmonautiky včetně jejího rozvoje i v zemích třetího světa. První vědecké symposium uskutečnil COSPAR v lednu 1960 v Nice a zásluhou především prof. E. Buchara, světově uznávaného zakladatele kosmické geodezie, jsme se do COSPARu rychle zapojili.
V květnu 1969 se Valné shromáždění této organizace konalo v Praze. Loni bylo v hlavním městě Číny, příští rok bude v červenci v Montrealu.
Z iniciativy několika společností sdružujících zájemce o rozvoj raketové techniky a lety do vesmíru vznikla v září 1951 v Londýně Mezinárodní astronautická federace (IAF, International Astronautical Federation). V současnosti je členy 154 agentur, průmyslových firem, profesních asociací a výzkumných středisek celkem z 44 zemí celého světa. Velmi úzce spolupracuje s Mezinárodní astronautickou akademií a Mezinárodním ústavem kosmického práva.
Díky prof. R. Peškovi, jednomu ze světově uznávaných průkopníků raket, se členem stal od roku 1959 i výbor při ČSAV, který zdárně suploval neexistující (protože nepovolenou) československou astronautickou společnost. Tak došlo ke kuriózní situaci, že zatímco ve většině zemí byly členy zájmové společnosti a firmy, nás reprezentovala přímo vládní instituce... A dobře: doc. L. Perek byl v letech 1980 - 82 prezidentem IAF a roku 1977 se každoroční světový kongres konal v Praze. Od roku 2004 nás reprezentuje Česká kosmická kancelář a letos se v indickém Hyderabádu pokusí přesvědčit členy IAF, aby pro 61. kongres roku 2010 přijali pozvání k nám do Prahy...
Poněkud později začali čeští odborníci usilovat o to, abychom se stali rovněž součástí globálního dění v aplikacích kosmonautiky, které dosáhly úrovně poskytování resortních služeb. To platí především o spojích, kde se využívání kosmické techniky již dávno stalo plně komerční záležitostí a průmyslového vývoje. Po léta pro nás přicházelo v úvahu členství pouze v Mezinárodní organizaci kosmických telekomunikací INTERSPUTNIK (od r.1972).
Změna situace nastala až koncem 80. a počátkem 90. let: od roku 1988 jsme zapojeni do Mezinárodní námořní družicové organizace INMARSAT a roku 1992 jsme se konečně stali členy Mezinárodní telekomunikační družicové organizaci INTELSAT a Evropské telekomunikační družicové organizaci EUTELSAT. Od ledna 2005 je Česká republika přidruženým členem evropské mezivládní organizace EUMETSAT, která provozuje evropské meteorologické družice. Ale to už je současnost a především budoucnost....
První evropské struktury
V minulosti sice byla omezená účast na akcích pořádaných mezinárodními organizacemi cennými mosty mezi „východem a západem“, ale provoz na těchto mostech byl minimální. Vědci pokukovali (přejícným, leč trochu i závistivým pohledem) především na pevné struktury spolupráce, které se vytvářely v Evropě.
První z nich bylo „atomové středisko“ CERN, jehož zrod potvrdili svými podpisy vládní představitelé 11 zemí už roku 1952. Evropská laboratoř pro fyziku částic, která se na francouzsko- švýcarských hranicích kousek od Ženevy začala budovat o dva roky později, se stala nejrozsáhlejším výzkumným střediskem částicové fyziky na světě. Z původních signatářů vzrostl počet členských zemí na 20, od roku 1993 jsme mezi nimi i my. Na urychlovačích a detektorech částic, které patří mezi nejsložitější a největší na světě, tu pracuje přes šest tisíc atomových fyziků z více než 500 ústavů a univerzit. Usilují o lepší porozumění hmotě, tedy z čeho a jak je tvořena. Konstrukce a stavba nejmodernějších systémů jsou výzvou i evropskému průmyslu: právě v těchto měsících se dokončuje výstavba nového urychlovače LHC (Large Hadron Collider)...
Vznikem tohoto unikátního pracoviště se vytvořil standard pro evropskou spolupráci i v jiných vědeckých oborech. Stalo se rovněž příkladem pro Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy, založený roku 1956. V sedmi postupně vybudovaných laboratořích tady mohli naši jaderní fyzici spolupracovat alespoň s kolegy ze 17 států východního bloku.
Evropané s Jižním křížem nad hlavou
V lednu 1954 se tucet předních evropských astronomů sjel do Leidenu, kde jim slavný Walter Baade navrhl: postavme si společně třímetrový dalekohled v Jižní Africe! Do té doby na jižní polokouli tak velký přístroj nebyl... Trvalo osm let, než se nadchli i politici a na podzim 1962 založili mezivládní organizaci, které nyní zkráceně říkáme Evropská jižní observatoř (ESO – European Southern Observatory). V lednu 1964 byla dohoda ratifikována, ale mezi tím se ukázalo, že mnohem lepší pozorovací podmínky mají chilské Andy (hm, tuto oblast doporučoval už M. R. Štefánik) a tak na podzim 1964 koupili astronomové výhodně od chilské vlády pustinu kolem vrcholku Cerro La Silla (2400 m nad mořem, tedy výš než leží Skalnaté Pleso).
Než se začalo s vědou, bylo však nutno postavit silnici a infrastrukturu, takže hvězdárna mohla být slavnostně otevřena až v březnu 1969. Dnes je vybavena několika „středními“ dalekohledy (rozumějme: dvojnásobně velkými než máme na Ondřejově).
Koncem století byla vybudována druhá část ústavu na Cerro Paranal (jižně od Antofagasty) ve výšce přes 2600 m uprostřed pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě (takže je atmosféra průhledná i pro infračervené záření) a kde je 350 jasných nocí ročně s klidným obrazem... Tady byl postaven t.č. největší dalekohled na světě, tvořený čtyřmi teleskopy s průměrem 8,2 m, doplněných čtyřmi mobilními teleskopy s průměrem 1,8 m. Při propojení světla ze všech těchto přístrojů bude možné vytvořit optický interferometr se základnou až 200 metrů.
Ředitelství v Garchingu u Mnichova spravuje ještě třetí pracoviště - Llano de Chajnantor Observatory (poblíž San Pedro de Atacama). Ve výšce přes 5000 metrů zde pracuje nový submillimetrový teleskop APEX a na ploše 10x10 km se buduje ALMA (Atacama Large Milimeetr Array) – systém 64 teleskopů pro submilimetrovou a milimetrovou astronomii (finacovaný též Spojenými státy, Kanadou a Japonskem).
Z ESO se tedy stala prakticky největší observatoř na světě s nejmodernějším a nejkomplexnějším vybavením. K zakládajícím členům (Belgie, Francie, Německo, Nizozemí, Švédsko) přibyly Dánsko (od 1967), Itálie a Švýcarsko (1982), Portugalsko (2001), Velká Británie (2002), Finsko (2004), které společně vybudovaly prakticky největší observatoř na světě. Loni 1. července přibylo Španělsko – a od letošního roku i Česká republika. Zájemců o členství by bylo dost, s Rakouskem se dosud jedná, takže podpis dohody byl zcela výjimečným uznáním české vědě...
Dohromady hospodaří se zhruba 100 miliony euro. Jednorázový vstupní poplatek odvíjející se od GNP byl v našem případě 218 milionů Kč, za které jsme se stali spolumajiteli výše uvedených technických zázraků. Provozní poplatky, opět podle výše GNP, nás budou stát ještě několik milionů ročně. Ale jsou to velmi racionálně a prozíravě vynaložené prostředky: nyní můžeme využívat skutečně všechny přístroje, včetně těch úplně největších, na základě rovnocenných kritérií (ročně se posuzuje přes 1600 projektů). Nehledě na zapojení astronomů i studentů do mezinárodních struktur a jejich následné stáže po celém světě. A nehledě na možnost účasti českého průmyslu, protože ESO nechává veškerou techniku vyrábět v Evropě...
Společně mezi hvězdy
K největším evropským úspěchům patří společná kosmonautika, která představuje jeden z vrcholů soudobé vědy a techniky. Ve vesmíru dnes létají stovky přístrojů vyvinutých společným úsilím evropských zemí a nosné rakety Ariane obsazují 50% světového trhu komerčních startů.
Na počátku této společné cesty byli dva vědci, kteří dovedli být snílky: E. Amaldi a P. Auger navrhovali už koncem 50. let zřídit pro lety do vesmíru podobnou organizaci jako CERN. V roce 1962 se politici dohodli na dvou mezivládních organizacích. Na vývoji evropské nosné rakety se podílely Velká Británie, Francie, Itálie, Německo (NSR), Belgie a Nizozemsko, sdružené v ELDO (European Launcher Development Organisation, Evropská organizace pro vypouštění umělých družic) – z řady důvodů se nakonec neskutečnil ani jediný kompletní let na oběžnou dráhu.
Úspěšnější byla organizace pro kosmický výzkum ESRO, založená 14. 6. 1962, avšak než dohodu ratifikovalo všech deset států (Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Německo (SRN), Nizozemsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie), uplynulo půldruhého roku, takže v platnost vstoupila až 20. 3. 1964. V letech 1968 až 1972 bylo společně vybudováno několik ústavů a postaveno sedm úspěšných družic vynesených na oběžnou dráhu americkými raketami.
ESRO kráčela od úspěchu k úspěchu a tak není divu, že se stala základem současné jednotné mezivládní Evropské kosmické agentury ESA (European Space Agency) pro rozvoj kosmického výzkumu a technologií. V prosinci 1972 dospěla 5. evropská kosmická konference k dohodě o jejím ustavení a 30. 4. 1975 byla podepsána Úmluva, kterou podepsaly vlády všech členů obou dosavadních organizací. Po ratifikaci pak formálně nabyla platnosti 30. května 1980. V průběhu čtvrt století se do ESA zapojilo ještě dalších 7 států: Finsko, Irsko, Norsko, Rakousko, Portugalsko, Lucembursko a Řecko. Od roku 1979 je spolupracujícím státem Kanada, zapojující se na základě vzájemných smluv do vybraných projektů.
ESA také spolupracuje s Evropskou unií, na které ale je formálně nezávislá. Na základě rámcové smlouvy o spolupráci mezi EU a ESA z května 2004 je agentura zodpovědná za vývoj technologií potřebných pro kosmonautiku a za veškeré vědecké využívání kosmonautiky, zatímco EU prostřednictvím Evropské komise bude rozhodovat o rozvoji služeb s použitím kosmonautiky.
Vzpomínka na Interkosmos
Odborníci ze zemí komunistického bloku, jmenovitě z Československa, Polska, ale i z Maďarska, měli o kosmický výzkum mimořádný zájem už od prvních Sputniků, ale až do poloviny 60. let jim to bylo málo platné. Oficiální iniciativa směla přijít jen ze Sovětského svazu – a ta přišla až koncem roku 1965. Už na první orientační schůzku jeli naši astronomové s konkrétními představami, ale vrátili se jen s formálními přísliby politiků. Nejprve bylo nutno vytvořit národní orgány a ty se posléze na základě bilaterárních smluv spojily do společného programu. A programem (až po několika letech oficiálně nazvaném Interkosmos) už spolupráce zůstala; Interkosmos se nikdy nestal skutečnou organizací. Vždy šlo jen o přístroje z jednotlivých zemí instalované na sovětských družicích a výškových raketách, později i na kosmických sondách.
Ale uzounká cesta do vesmíru se před námi konečně otevřela a první československé přístroje se tak dostaly do vesmíru na podzim 1969. Čechoslováci ji dokázali maximálně využít a Československo se stalo nejaktivnějším členem programu.
Naše kosmické aparatury se během 70. let dostaly na světově srovnatelnou úroveň a byli jsme 13. zemí na světě, kde byla zkonstruovaná samostatná (malá, ale úspěšná) umělá družice (Magion 1, 1978).
Mezi další opravdu významné úspěchy nesporně patří řada umělých družic Magion 2. generace, tavicí pece pro materiálový výzkum na stanicích Saljut 6 a MIR, orientovatelná plošina pro sondy Vega (kolem Halleyovy komety prolétly v březnu 1986) a stanici MIR i laserový spektrometr určený k výzkumu Marsova měsíce Fobos (1988).
Náš stát se stal třetí zemí na světě, jehož občan byl ve vesmíru: v březnu 1978 strávil Vladimír Remek sedm dní na palubě orbitální stanice Saljut 6. Let byl sice především politickou aktivitou, ale Remek během svého pobytu na stanici prováděl experimenty z lékařského, biologického a materiálového výzkumu a rozhodně byl víc předobrazem pozdějších mezinárodních výprav Francouzů a Němců než lety pilotů z Kuby nebo Afghanistánu...
Od konce 70. let se (spolu s experimenty základního vědeckého kosmického výzkumu) začaly zvolna rozvíjet též aplikace kosmonautiky a položily základ pozdějšímu trvalému užívání některých metod v praktickém provozu. Sem patří především družicové spoje, družicová navigace a pozorování Země včetně kosmické meteorologie. V těchto oblastech se výsledky naší aktivity projevily zejména v budování pozemního zařízení a zpracování dat. Byly vybudovány pozemní stanice pro řízení vědeckých družic Magion v Panské Vsi, pro družicové spoje (Sedlec – Prčice) a pro příjem dat z meteorologických družic v Praze-Libuši.
Česko se vrací do Evropy
Po pádu železné opony podepsala ESA s několika zeměmi mezivládní dohody o spolupráci: s Maďarskem (1991), Rumunskem (1992), Polskem (1994) a s Českou republikou (17. 11. 1996). Letos k nim přibylo Estonsko. V březnu 2001 se ESA rozhodla poskytnout za určitých podmínek možnost připojit se ke stávajícím programům ESA v rozsahu, který nemusí dosahovat finanční účasti předepsané pro členské země. Podle programu PECS pro evropské spolupracující státy musí během 5 let finanční náklady na práci tuzemských pracovišť v tomto programu dosáhnout nejméně 5 milionů Euro. V listopadu 2003 jej podepsalo Maďarsko a Česká republika (24. 11. 2003), v roce 2006 pak Rumunsko a nejnověji Polsko.
Následující rok probíhal výběr vhodných projektů a jejich schvalování v odborných radách ESA. Konečný seznam byl jako Listina projektů PECS uzavřen a spolu s prováděcími pravidly podepsán 24. 11. 2004. Práce na prvních projektech byly zahájeny v roce 2005. Dohoda o členství v programu PECS je platná na dobu 5 let od platnosti Listiny projektů PECS. Zařadila české výzkumné a průmyslové organizace do kategorie se snazším přístupem k projektům Evropské kosmické agentury. Otevřela nové možnosti a příležitosti pro česká vědecká a vývojová centra (ale rovněž pro špičkový český průmysl) uplatnit se v prestižních evropských projektech kosmického výzkumu a kosmických technologií. Češi nyní v tomto programu řeší 17 projektů z různých oborů kosmonautiky a další jsou před schválením.
Cíle a metody
Úkolem ESA je komplexní rozvoj základního kosmického výzkumu, vývoj praktických družicových aplikací i vývoj vlastních evropských kosmických raketových nosičů (provoz raket Ariane je pak svěřen společnosti Arianespace).
Široká spolupráce s kosmickými agenturami USA a Ruska umožňuje též lety evropských kosmonautů a účast na stavbě a využívání Mezinárodní kosmické stanice. I jen pouhý přehled největších dosavadních úspěchů a schválených plánů pro nejbližší desetiletí přesahuje rozsah tohoto příspěvku, ale někdy se k nim vrátíme.
Vrcholným orgánem ESA určujícím její strategické zaměření je Ministerská rada ESA, která zasedá na úrovni ministrů kompetentních resortů členských zemí každé dva až tři roky. Minulé zasedání se uskutečnilo v prosinci 2005 v Berlíně, další bude koncem roku 2008.
ESA má své sídlo v Paříži, kde se rovněž schází k pravidelným čtvrtletním zasedáním Rada ESA (Council), která je řídícím orgánem exekutivy a v níž má každý členský stát svého oficiálního představitele. Rada ESA mj. připravuje konkrétní návrh Evropského kosmického plánu, zajišťuje jeho plnění a v rámci schváleného rozpočtu rozhoduje o rozdělování prostředků.
V čele ESA stojí generální ředitel – od roku 2003 je jím Jean-Jacques Dordain z Francie.
Jeho funkční období je čtyřleté s jedním možným opakováním. Exekutiva ESA je rozdělena do devíti odborů, vedených svými řediteli: technické řízení a řízení kvality, nosné rakety, řízení zdrojů, rozvoj programů pozorování Země, právní záležitosti a vnější vztahy, programy pilotovaných letů, mikrogravitace a výzkumu vesmíru, vědecký program, telekomunikace a navigace, provoz a infrastruktura.
Vedle administrativního centra provozuje ESA pět výzkumných středisek, každé má specifické výzkumné nebo kapacitní zaměření.
Největší z nich je ESTEC (European Space Research and Technology Centre) v holanském Noordwijku, kam je soustředěn výzkum v oblasti kosmické fyziky a astronomie, mikrogravitace, telekomunikací a pozorování Země.
V německém Darmstadtu pracuje ESOC (European Space Operations Centre) (ESOC), řídící provoz umělých družic a sond, přijímá a zpracovává vědecká data, informace o počasí a zobrazení Země.
Za získávání, třídění, zpracovávání a distribuci dat z dálkového průzkumu Země je odpovědný ESRIN (European Space Research Inst.), sídlící ve Frascati poblíž Říma.
V Kolíně nad Rýnem sídlí EAC (European Astronauts Centre), v jehož kompetenci je výběr evropských kosmonautů, hodnocení jejich kvalifikačních schopností a pořádání výcviku.
Z původní stanice příjmu vysílání družic ve Villafranca u Madridu vyrostl ESAC (European Space Astronomy Centre), zaměřený na astronomický výzkum družicemi a kosmickými sondami.
ESA zaměstnává téměř 2000 vlastních vysoce kvalifikovaných odborníků ze všech členských států. Kosmodrom v Kourou na pobřeží Jižní Ameriky, který ESA využívá, spravuje francouzská kosmická agentura CNES.
Do vesmíru za lístek do kina
To vše samozřejmě stojí peníze – loni bylo ve hře 2,9 miliard euro. To je druhý největší rozpočet na světě – ovšem řada evropských států má i národní programy, takže Evropané věnují na kosmonautiku celkem nejméně šest miliard euro ročně. Rozpočet NASA představuje asi dvojnásobek této částky, tj. 13 mld. euro, na dalších pomyslných příčkách je francouzská CNES (1,7 mld. euro), japonská JAXA (1,6 mld. euro, Ruská kosmická agentura (1,3 mld euro), Indická kosmická agentura (650 mil. euro) a Čína (víc než 500 mil. euro)... Uvedené hodnoty jsou jen orientační, protože každá z uvedených agentur má poněkud jiný rozsah činnosti (např. NASA je striktně oddělena od vojáků) a jejich rozpočty se odvíjejí od místních cenových zvyklostí.
Finanční příspěvky Evropské kosmické agentury pocházejí z více než 95 % ze státních rozpočtů členských zemí. Základní příspěvek se odvíjí od výše hrubého národního produktu a jsou jím pokryty tzv. mandatorní aktivity, tedy rozpočet na vědecké programy a provozní náklady organizace. Ten činí kolem 23 % celkových výdajů. ESA ovšem nabízí i řadu dalších společně schválených programů a závisí jen na vlastním rozhodnutí jednotlivých států, zda se jich finančně zúčastní nebo ne. Tyto výběrové programy představují nyní téměř tři čtvrtiny celkových výdajů. Nákladové částky v miliardách euro nám zní trochu hrozivě, avšak odpovídají tomu, jako by si každý Evropan odřekl ročně jednu jedinou návštěvu kina...
V této souvislosti nás nejspíše budou zajímat srovnatelné evropské státy. Kupříkladu Řecko platilo roku 2005 členský příspěvek asi 10 milionů euro, což krylo 1,5 % mandatorních výdajů. Podobně na tom bylo Irsko s částkou 6,34 milionů, což krylo 0,95 % mandatorních výdajů. Portugalsko částkou 8 milionů euro kryje 1,2 % mandatorních výdajů. Podílí se ovšem 0,3 % na volitelných programech, takže celkový příspěvek do ESA byl 12,8 milionu euro (0,46 % celkového rozpočtu ESA). Žádná země nedoplácí na druhé, můžeme být bez obav, protože v ESA platí tzv. „georeturn“: investice každé vlády se přibližně vrací v podobě průmyslových kontraktů její zemi.
Zkušenosti s programem PECS i nezávislé analýzy ukazují, že nejen naše výzkumné ústavy a vysoké školy, ale i soukromý průmysl má už dnes Evropě co nabídnout. Trend vývoje naznačuje, že za několik let bychom kritéria Evropské kosmické agentury měli umět bez problémů splnit. S touto reálnou vizí tedy tento týden začne v Praze první přístupové jednání první postkomunistické země. Lze předpokládat, že podobných schůzek bude víc, nejméně čtyři nebo pět a rozhovory potrvají možná celé dva roky. Plnoprávným členem evropského kosmického klubu bychom se ale mohli stát již v roce 2010...
 O autorovi:
Ing. Marcel GrünNarodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál. |
