Když technici viděli tu spoušť, mohlo v úterý padnout jediné rozhodnutí: místo startu do vesmíru se Atlantis vrátil zpět do montážní budovy VAB.
Neslavný návrat
Jde v pořadí o 18. návrat ze startovní rampy za éru raketoplánů, tj. od roku 1981; většina byla ovšem zaviněna technickými problémy a jen zřídka k tomu vedly jiné důvody. A dosud pouze dva si vyžádaly opravy pěnové izolace vnější nádrže: na jaře 1995 (Discovery STS-70) zachutnala párků datlů, kteří v ní vyklovali téměř dvě stovky docela slušných děr a v květnu roku 1999 (Discovery STS-96) došlo k poškození krupobitím; letošní škody však byly mnohem větší. Kromě vrcholku vnější nádrže se totiž našla i poškození izolačních dlaždic na 28 místech levé strany družicového stupně.
Nejprve bylo v sobotu zapotřebí vyložit z nákladového prostoru hlavní užitečný náklad (konstrukce ITS-P3/P4) a uskladnit ho v obslužné věži rampy LC-39A. Tři desítky dělníků a techniků včetně tří řidičů měly v neděli 4. března mimořádnou službu: dohlížely na cestu raketoplánu Atlantis zpět do dvaapadesátipatrové montážní budovy VAB – je dlouhá pět a půl kilometru a přesun rychlostí nejvýše půldruhého kilometru za hodinu po speciální dálnici o šířce 40 metrů (jako osmiproudová silnice) trval téměř devět hodin, tedy o tři hodiny déle než obvykle.
Dopravu zajišťoval jako vždy obří pásový dopravník z éry programu Apollo, který s malými modifikacemi pro raketoplány slouží již čtyři desítky let (přežil i svého tvůrce, konstruktéra Donalda “Buck” Buchanana, který ve věku 82 let zemřel 13. června 2005). Sám má výšku 6 metrů, délku 40 metrů, šířku 35 metrů a hmotnost 2700 tun. Uveze celý raketoplán i s mobilní plošinou, z níž startuje, takže pohybující se kolos dosahuje hmotnosti asi 5500 tun. Spočívá na čtyřech dvojicích pásů, každý pás má 57 článků o hmotnosti po 900 kg. K pohonu slouží dva dieselové motory o výkonu po 2750 koní...
Detailní prohlídka ve VAB ukázala během pár dní, že poškození lze opravit a nenaplní se černá můra všech v NASA, že bude nutno celou vnější nádrž vyměnit. To by Atlantis mohl startovat nejdřív v polovině června, takhle bude vše připraveno do konce dubna (a start je pravděpodobný 11. května).
Všední dny na oběžné dráze
Na oběžné dráze kolem Země je rozestavěná Mezinárodní kosmická stanice dnes již 3036. den, z toho v nepřetržitém pilotovaném režimu 2323 dní. Současná posádka ISS se však už plánované návštěvy nedočká, harmonogram letů je neúprosný.
16. března se využije pohonných látek a motorů nákladní lodi Progress-M 58 k úpravě dráhy stanice (odloženo z 2. března) – ve 2:47 UT (+ 1 h = SEČ) se zapojí na 750 s, udělí komplexu dodatečnou rychlost 2,85 m/s a zvýší tak střední výšku oběžné dráhy o 5 km. 26. března se tato loď s odpadky odpojí, aby den poté zanikla v atmosféře nad Tichým oceánem. Poznamenejme, že od ledna je k ISS připojena ještě další nákladní loď Progress-M 59, zakotvená u modulu Pirs.
Do konce března musí být vyklizen stykovací uzel na modulu Zarja, takže celá posádka přestoupí 29. března do transportní lodi Sojuz TMA 9 a přemístí ji k modulu Zvezda. Samotný manévr trvá obvykle necelou půl hodinku, ale práce je s tím na dva dny – co kdyby se něco nezdařilo a loď se musela vrátit na Zemi.
Všechny systémy stanice se musí uvést do bezpilotního letového režimu, uzavřou se průlezy mezi stanicí a Sojuzem. Zatímco středisko v Houstonu bude kontrolovat hermetičnost a vypojí stabilizační systém komplexu, posádka si oblékne lehké skafandry Sokol. Když se jejich loď oddělí, znovu se zapojí stabilizační systém ISS. Sojuz, sledovaný kamerou na příhradové konstrukci se vzdálí asi na 30 metrů, přeletí před stykovací uzel na modulu Zvezda a začne se zase přibližovat. Po zhruba pěti minutách se ke stykovacímu uzlu modulu Zvezda připojí. Po kontrole hermetičnosti tunelu mezi transportní lodí a komplexem si kosmonauti svléknou skafandry a začnou je sušit, pak se otevřou průlezy mezi transportní lodí a komplexem, vypojí se systémy lodi a stanice se začne převádět do režimu pilotovaného letu.
Start z „Gagarinovy“ rampy
7. dubna v 17:31 UT (tj. +2h = SELČ) se nad Kazachstánem opět rozehřmí burácení raketových motorů: ze startovního komplexu č. 1 v Bajkonuru vzlétne raketa Sojuz FG s transportní lodí Sojuz-TMA 10 výrobní číslo 220 o hmotnosti 7200 kg. Na palubě bude 15. základní posádka, jejíž jádro tvoří Fjodor Nikolajevič Jurčichin a Oleg Valerijevič Kotov.
Jurčichin se narodil 3. ledna 1959 v Batumi (dnes samostatná Gruzie) a je absolventem Moskevského leteckého institutu S. Ordžonikidze (1983). Po škole nastoupil do GKB NPO Energija, kde pracoval v různých funkcích, souvisejících s kosmonautikou až do října 1996, kdy se stal členem týmu budoucích kosmonautů. Na stanici ISS již jednou letěl – v říjnu 2002 jako letový specialista na palubě raketoplánu Atlantis STS-112 (necelých 11 dní). Je ženatý, má dvě dcerky.
Pplk. Kotov se narodil 27. října 1965 v Simferopolu na Krymu, absolvoval Vojenskou lékařskou akademii S.M. Kirova v Leningradě (1988) a pracoval ve Hvězdném městečku jako lékař. Členem týmu kosmonautů se stal v červnu 1996, teď se stane 452. kosmonautem této planety. Je ženatý a má jednu dcerku.
Na palubě s nimi bude i kosmický turista (pardon, oficiálně „účastník kosmického letu“) Charles Simonyi. Jeho cesta do vesmíru začala 10. září 1948 v Budapešti, kde se Károly narodil v rodině známého vysokoškolského profesora. Jako středoškolák si přivydělával jako noční hlídač ve výpočetní laboratoři, zvládl základy programování a hned po maturitě (1966) emigroval. Dva roky dělal programátora v Dánsku, poté našel politický azyl v USA, kde nastoupil u firmy Xerox a začal studovat. Bakalářem technické matematiky se stal roku 1972 na Kalifornské universitě v Berkeley, PhD v oblasti počítačových věd získal na Stanfordu o čtyři roky později. Pracoval spolu s Alanem Kayem, Robertem Metcalfem a Butlerem Lampsonem, s nímž vyvinul Bravo, první textový procesor WYSIWYG („What you see is what you get“ – „co vidíš, to dostaneš“), němž se editovaný text zobrazoval tak, jak je vytištěn na papír. V letech 1981 – 2002 působil jako vývojový pracovník Microsoft Corp., kde to dotáhl až na šéfovské místo, roku 1982 získal americké občanství. Jeho jméno bylo od prvních osobních počítačů IBM spojeno s jejich softwarovým vybavením. Pod jeho vedením vznikl první tabulkový procesor Multiplan (1982), který pracoval s více soubory najednou a umožňoval jejich provázání, oblíbený Excel pro Microsoft Windows i textový procesor Microsoft Word.
|
Počátky kosmické turistiky Charles Simonyi bude pátým soukromým „účastníkem kosmického letu“ na komerčním základě – až dosud s Rusy letěl Američan Dennis Tito (28.4.–6.5.2001), Jihoafričan Mark Shuttleworth (25.4.–5.5.2002), Američan Gregory Olsen (1.10. –11.10.2005), na jehož startu byl i Simonyi a Američanka iránského původu Anousheh Ansari/ová (18.9.–29.9.2006). Cena za „letenku“ byla kolem 20 milionů dolarů, jen Shuttleworth to měl zřejmě o něco levnější. Výpravy zprostředkovává firma Space Adventures a podle všeho je do roku 2009 obsazeno... Ovšem svým způsobem mezi turisty patří i japonský novinář Toyohiro Akiyama (2.12.–12.12.1990), kterému služební cestu zaplatila televizní společnost TBS a první britská kosmonautka PhD Helen Patricia Sharman/ová (18.5.–26.5.1991), které měly letenku zaplatit soukromé firmy, avšak finance se nepodařilo získat a nakonec let zaplatili Rusové sami – ovšem Sharman/ová na rozdíl od ostatních prošla řádným výcvikem a plnila výzkumný program. Obvykle se zapomíná na to, že NASA vyslala na palubě raketoplánů ještě před havárií Challengeru na své vlastní náklady rovněž dvě v podstatě soukromé osoby – byl to senátor Jake Garn (STS-51D, 12.4.–19.4.1985) a demokratický kongresman (nyní senátor) Bill Nelson (STS-61C, 12.1.–18.1.1986) ve snaze získat vlivné lobbisty... |
„Jeden z nejlepších programátorů všech dob“ (jak se o něm vyjádřil Bill Gates) patří mezi 400 nejbohatších Američanů, v posledních letech se intenzívně věnuje vývoji tzv. „intentional programming“ a v srpnu 2002 založil spolu s prof. G. Kiczalesem vlastní společnost Intentional Software Corp. Je štědrým mecenášem vědy a moderního umění, miluje jachting a vášnivě rád létá. Na proudových vícemotorových letadlech i helikoptérách má odlétáno přes 2000 hodin... a od 8. září 2006 se připravuje na kosmickou výpravu. Zaplatil za ni přes 21 milionů dolarů, ale má připraven i výzkumný program (pro ESA a též podle vlastního návrhu) a jako registrovaný radioamatér (KE7KDP) chce komunikovat s řadou škol... Vydat se do kosmického prostoru touží již od klukovských let – roku 1963 reprezentoval Maďarsko na moskevském „setkání mladých kosmonautů“, kde se setkal s kosmonautem P. Popovičem. 7. dubna se stane 453. pozemšťanem ve vesmíru.
O dva dny později (kolem 19:03 UT) se Sojuz připojí k modulu Zarja komplexu ISS. Následovat bude společná výzkumná práce, přesuny přístrojů a výsledků, školení a předávání stanice. Velení přebírá Jurčichin a členkou jeho týmu bude i Sunita L. Williams/ová, která startovala loni 10. prosince a s návratem může počítat až v létě.
20. dubna v 10:11 UT se transportní loď Sojuz-TMA 9 odpojí od modulu Zvezda komplexu ISS a jádro 14. základní posádky, které tvoří Michail V. Tjurin (velitel transportní lodi a palubní inženýr ISS) a Michael E. Lopez-Alegria (palubní inženýr transportní lodi a velitel ISS). zamíří po 215 dnech kosmické výpravy domů. Spolu s nimi se vrátí i Ch. Simonyi. Přistání v Kazachstánu je plánováno na 13:30 UT.
Skromný začátek cest do vesmíru
Téměř čtyřiapůl tisíce úspěšných startů raket a raketoplánů do vesmíru, lety kolem Země, k planetám i výpravy lidí na Měsíc – to všechno z technického hlediska začalo před 81. roky, 16. března 1926 na zasněženém poli u Auburnu ve státě Massachusetts.
Poprvé na světě tam vzlétla raketa na kapalné pohonné látky. Vlastně jen „vyskočila“ do výšky 12,5 m a po 2,5 s dopadla 56 metrů odtud, přičemž dosáhla rychlosti 97 km/h. Dnešním raketám se moc nepodobala – neměla totiž klasický plášť a tvořila ji jen holá kostra. Při délce asi tři metry měla hmotnost 2,7 kg; pro dosažení stabilního letu bez kormidel byl raketový motor umístěn na vrchol a napojen trubkami na kapalný kyslík a na benzín v palivové nádrži dole.
Otec moderních raket
Tvůrcem rakety „Nell“ byl jeden z otců kosmonautiky, Robert Hutchins Goddard. Narodil se 5. října 1882, ve studentském věku ho upoutal Verneův příběh o letu k Měsíci a v 17 letech propadl touze po vesmíru. Byl snílkem jako Ciolkovskij, ale nadto byl zručným experimentátorem. Na Clarkově Universitě ve Worcesteru měl štěstí na skvělé učitele, mezi něž patřil A.A. Michelson, Ernest Rutherford i skvělý matematik a fyzik A. G. Webster (zakladatel American Physical Society), pod jehož vedením získal roku 1911 doktorát z fyziky. Roční stáž v Princetonu ho však stála příliš mnoho sil, ve dne pracoval experimentech z elektrotechniky, v noci na teorii raketového pohonu; otevřela se mu tuberkuloza a dlouhé měsíce se musel léčit. Ale mohl přemýšlet – a nezávisle na Konstantinu E. Ciolkovském dokončil teorii raketového pohonu...
Roku 1914 získal americký patent na vícestupňovou raketu a hned poté na kapalinový raketový motor. Mimochodem, za svůj život získal ještě dalších 86 patentů (a po smrti 131 dalších). Od září 1914 začal vyučovat na své Alma Mater a veškerý volný čas věnoval raketám. A také veškeré rodinné úspory, vždyť první skromný grant získal až roku 1917. Roku 1919 dokončil studii „A method of Reaching Extreme Altitudes” (Metoda dosahování extrémních výšek) a stal se profesorem experimentální fyziky.
Jen nejužší okruh přátel věděl, že tři roky experimentoval s motorem na kapalný kyslík a různé uhlovodíky, než 1. listopadu 1923 úspěšně vyzkoušel malý motor na kapalný kyslík a petrolej s dopravou čerpadlem. 6. prosince 1925 otestoval v laboratoři motor pro skutečnou raketu, který fungoval plných 24 sekund.
Svět odborníků se však podrobnosti dozvěděl až s desetiletým zpožděním, když roku 1936 vydal další útlou studii: Vývoj kapalinové rakety (Liquid-Propellant Rocket Development). Pouhých 10 stránek shrnovalo desetiletí jeho úsilí. Díky stipendiu Guggenheimovy nadace a finanční podpoře Ch. Lindbergha i otce budoucího měsíčního hrdiny Aldrina se roku 1930 přemístil do meteorologicky výhodnějšího a bezpečnějšího Roswellu v Novém Mexiku a mohl s vynucenými přestávkami pokračovat až do května 1941, kdy uskutečnil poslední pokus.
„Goddard vymyslel všechno“
Celkem úspěšně vyzkoušel 35 kapalinových raket, dalších 23 bylo neúspěšných (říkával, že přinesly „cenné negativní informace“). V Auburnu postavil 10 raket, z toho 4 vzlétly, v Novém Mexiku 48 raket, z toho 31 odstartovalo. Vyzkoušel snad vše – 17. června 1929 nesla raketa poprvé hlavici s kamerou, teploměrem a tlakoměrem, která na padáku přistála, rozpracoval systém gyroskopické stabilizace a úspěšně poprvé vyzkoušel 19. dubna 1932, 30. prosince 1930 dosáhla jeho raketa výšky 600 m, 8. března 1935 raketa A-4 poprvé překročila rychlost zvuku a 26. března 1937 pětimetrová raketa L-13 dosáhla rekordní výšky 2737 m. Na víc neměl peníze... za války ještě jako vlastenec pracuje pro armádu, ale 10. srpna 1945 na rakovinu hrtanu.
Dožil se ještě prvních startů raket skupiny kolem von Kármána a Franka Maliny, ale i vůči svým americkým následovníkům se choval izolovaně. Werner von Braun později vděčně prohlásil: „Goddard vlastně vymyslel všechno“ (a dobře věděl, o čem mluví –Abwehr totiž zřejmě pronikl do nejbližšího Goddardova okolí a němečtí odborníci toho náležitě využili). Goddard byl od 20. let zatrpklý vůči novinářům i veřejnosti. Jeho manželka sice dokumentovala všechny experimenty, později dokonce na barevný film – ale ten viděli odborníci poprvé až na astronautickém kongresu ve Stockholmu roku 1959! Na dopisy kolegů odpovídal jen zřídka a úzkostlivě se jich stranil. Vývoj ve své době tak sice příliš neovlivnil, ale přesto mu náleží patřičná úcta a naše uznání. Byl první.
A celým svým životem, věnovaným raketám se zasloužil o to, že slova, která pronesl na slavnostním závěru svých středoškolských studií se každým dnem naplňují:
„Žijeme ve světě, v němž se sny včerejška stávají nadějí dneška a realitou zítřka“.
 O autorovi:
Ing. Marcel GrünNarodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál. |
