Arthur Charles Clarke

Arthur Charles Clarke | foto: Profimedia.cz

Grün o Clarkovi: Uměl snít a nepodlehl snění

  • 16
Vážení čtenáři, dalším sloupkem ředitele pražského planetária Marcela Grüna potěšíme především milovníky vědeckofantastické literatury. Zabývá se totiž osobou nejslavnějšího sci-fi spisovatele, Arthura Charlese Clarka.

Velké myšlenky lidstva se rodí ve snech. Za týden, 19. prosince, se dožívá 89 let Arthur Charles Clarke, jeden z nejvýznamnějších vědecko-technických vizionářů. Umí snít – a nepodlehl snění. Jak suše konstatuje: „realizaci vědecko-fantastických myšlenek můžeme očekávat zhruba půl století poté, co se jim odborníci přestanou smát.“

Narodil se v britském hrabství Somerset roku 1917. Odborníci v té době začali brát lety do vesmíru vážně  – mladý docent R. H. Goddard získal grant pro úkol Metoda dosažení extrémních výšek, a ruský samouk K. E. Ciolkovskij reviduje a doplňuje své teorie raketového letu.

Láska na celý život

V deseti letech si farmářský synek Clarke postavil dalekohled a „nakazil“ se touhou po vesmíru. "V devatenácti jsem poprvé opustil rodné hnízdo a vydal se na druhý konec světa  –  do  Londýna, vzdáleného celých 250 kilometrů." Tam se roku 1936 stal ministerským úředníkem.

"Toto důstojné zaměstnání mi poskytovalo  dostatek  času  na  to hlavní, co mne zajímalo – psaní sci-fi povídek a navrhování kosmických lodí s kolegy z Britské meziplanetární společnosti“. Jejím členem byl tehdy už dva roky a začal se podílet na první odborné koncepční studii pilotované expedice na Měsíc. Zatímco návrh rakety se spoustou motorů na pevné pohonné látky vzbuzuje nostalgický úsměv (roku 1948 byla však studie modifikována a navržena kapalinová raketa), plány přistávacího modulu na třínožce byly přímým vzorem skutečného modulu Apolla.

Za války si Clarke nastudoval základy astronomické navigace, dobrovolně se přihlásil k letectvu – a stal se důstojnickým sluhou. Jak vzpomíná, zbyl mu tak čas učit se matematiku a elektroniku. Dokonce mu  vyšel  roku  1942  odborný  článek - "nenašel se nikdo, kdo by prohlásil Fourierovy transformace za tajné".  Desátníka s neobvyklými zájmy brzy čekalo převelení do laboratoří a stal se instruktorem pro práci s radarem.

Před koncem války Clarke napsal článek o využití německých raket V-2 pro výzkum ionosféry, která umožňuje radiové spojení na velké vzdálenosti.  Inspirován dílem rakouského důstojníka Hermana  Noordnunga (Slovince Potočnika) z konce 20. let o kosmické družicové stanici, píše v květnu 1945 čtyřstánkovou  studii popisující  koncepci retranslačních družic na tzv. geostacionární dráze ve výšce 35 800 km nad rovníkem. Družice na této dráze se pohybují stejnou úhlovou rychlostí, jako se pod nimi  otáčí Země, takže zůstávají stále nad stejným místem. Dnes se jí říká Clarkova – "ale  to  je  směšné, nikdo ji "neobjevil", vždyť  je to jen důsledek Keplerových zákonů", brání se slavný muž.

Umělé družice: více než dobrý nápad

V úvodu článku, který vyšel ve Wireless World v říjnu 1945 Clarke napsal: "V  nejbližších deseti letech bude vyřešen problém vypuštění umělých družic. Avšak chtěl bych se zmínit o vzdálenější budoucnosti, řekněme za půl století". Jeho nápad se začal uskutečňovat již v polovině 60. let, dnes krouží kolem Země stovky geostacionárních družic a každým okamžikem je jich nejméně 250 v telekomunikačním provozu…

"Poněkud  mne uvádí do rozpaků,  že právě spojové družice, s nimiž  jsem ztotožňován,  jsou oborem  kosmické techniky,  který nejvíc změnil  svět. Díky  družicím  teď  žijeme ve společnosti naprosto odlišné od té, v níž jsem vyrůstal. Každý večer vidíme na televizní  obrazovce  záběry  celé  lidské  rodiny, obývající tuto planetu. Svět se stal jedinou globální vesnicí."

V srpnu 1995 se  konala neobvyklá videokonference, kterou  přes 14 časových  pásem  zprostředkovávaly čtyři geostacionární družice a sedm  pozemních stanic. Na  projekčních  plátnech v londýnském sídle Britské meziplanetární společnosti, konferenčním sále Laboratoře tryskových pohonů (JPL) v Pasadeně a  ředitelně organizace Intelsat ve Washingtonu  se objevila usměvavá  tvář staršího muže v prostém indickém  oblečení, sedícího v invalidním křesle.

100 let od Marconiho

Když  zazněl  jeho hlas, hosté v propojených sálech se rázem ztišili. Ze Srí Lanky (která je od poloviny 50. let jeho domovem) hovořil Arthur C. Clarke: "Zdravím přátele ze tří světadílů. Dovolte mi připomenout trochu historie. Letošní rok je 100. výročím prvního Marconiho bezdrátového přenosu. Před  100 lety Wells publikoval mistrovský Stroj  času a o sedm let dříve román První lidi na Měsíci, v jejichž závěru Cavor vysílá na Zemi zprávy "přístrojem Marconiho typu"... Myšlenka  umělých družic  je  ještě  starší: Cihlový  měsíc napsal Edward  Hale  roku  1869.  Před  50  lety  jsem  předpokládal,  že komunikační družice  budou velkými stanicemi s  posádkou. Ale díky mikroelektronice,  transistorům atd. vzlétl  Intelsat-1 pouhých 30 let poté a nikoliv 50, jak jsem odhadoval."  

Když po válce Clarke svlékl uniformu, toužil studovat – cestu k  mimořádnému grantu mu otevřela studie Raketa a válka budoucnosti o využití raketové techniky jako nosiče atomových bomb. Roku 1946 se stává předsedou Britské meziplanetární společnosti a začíná studovat na King's College, kde po dvou letech získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky. Chtěl se věnovat zcela novému oboru – radioastronomii, ale předbíhat dobu se mu dařilo jen v odborných článcích a v povídkách. Byl rád, že se uchytil v redakci fyzikálního časopisu.

 

 A.C.Clarke 


Netušil, že život mu změní dvojice článků "Principy raketového letu" v  britském leteckém časopisu. "Pokud vím, nikdy nebyly přetištěny, s vyjímkou jakéhosi českého překladu". Staly se však  základem jeho knihy Meziplanetární let (1950), první anglické  knize o základech kosmonautiky, která se rázem stala bestsellerem.

První povídky: nečekaný úspěch

Nyní  mohl bez zábran vytáhnout ze šuplíku své starší povídky, dotvořit  je a  nabídnout nakladatelům. Byl ve správnou dobu na správném místě: veřejnost lačně čekala na Verneovky nové doby.

Tajemství  úspěchu Clarkových  vědecko-fantastických příběhů je v tom,  že rozumí  tomu, o čem píše. Po celá  desetiletí zůstal v úzkém kontaktu s vývojem špičkové techniky, zejména elektroniky. A  co víc: jak sám říká „nechá se okouzlit“. Úžasné vynálezy v jeho románech jsou vždy jen rozvinutím toho, co už dnes lidstvo zná. Nezakrývá, že "shromáždí spoustu  nápadů jiných lidí a přidá k nim  něco nového". Je géniem předvídání  - ale ne proto, že má zázračné schopnosti, ale  že kromě znalostí má skvělé logické uvažování.

O tom, jak výstižně dovede myšlenky formulovat, se přesvědčí každý, kdo otevře některou z jeho knih. Jejich počet  je úctyhodný: tři desítky románů a přes 20 samostatných odborných  publikací! Proslulé jsou i jeho televizní úvahy. "Clarke je jedním ze skutečných géniů naší doby. Upřímně mu jeho schopnosti závidím", konstatuje slavný Roy Bradbury.

V románu Rajské fontány popisuje ideu vesmírného výtahu, nápad, o kterém uvažoval už Ciolkovskij. Tehdy to byla ještě jen čistá fantazie, fyzikální hříčka; dnes už se mu odborníci neposmívají. Uvidíme za 50 let…

Na prahu 21. století zaznívá ze Srí Lanky mladicky optimistické poselství křehkého, stárnoucího guru kosmického věku: "Kosmické závody, poháněné vojáky a  politiky skončily. Až  se příště  vypravíme  do  vesmíru,  bude  to  z  rozumnějších důvodů, podložených  ekonomikou,  vědou  i  lidským  instinktem  objevovat a zkoumat  neznámé. 

Bádat a objevovat neznámé

Protože  člověk je  stvořen k  tomu, aby bádal a jestliže přestaneme objevovat neznámé, přestaneme být lidmi. Nedoufal jsem, že se lidé vydají  na Měsíc ještě za mého života a že uvidím, jak se po něm  procházejí. Ani se mi nesnilo, že bych na vlastní oči viděl záběry z Jupiteru, Saturnu i dalších planet. Tohle byl nejkrásnější věk pronikání  do  neznáma, jaký kdy lidstvo zažilo, a co je v této chvíli hlavní,  pokračuje dál. Pokaždé, když  se  nám  otevře  pohled  na nějakou novou planetu, zjistíme,  že  nás  příroda doběhla. Skutečný vesmír je mnohem neuvěřitelnější, než se nám,  pošetilým spisovatelům sci-fi literatury, kdy zdálo."

Když jsme se s naším společným známým dr. Subramanianem z Bombaye s Clarkem na Sri Lance naposledy loučili, naklonil se k nám a s úsměvem poznamenal: „ještě bych pár kroků ušel, ale na vozíku je to pohodlnější“. Od té doby jeho tělesná schránka bohužel zas o něco zestárla, ale skvělý mozek je schopen stále tvořit mladické myšlenky…

Touto cestou mu – spolu s redakcí iDNES a vděčnými čtenáři – přeji ještě hodně let mezi námi, dříve, než i jeho duch odvrhne skořápku a vydá se do vesmíru za hvězdným dítětem…
  

ing. Marcel GrünO autorovi:

Ing. Marcel Grün

Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou.
Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a  předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.