Jak se chladí procesor?
Je všeobecně známou věcí, že všechny druhy dnešních procesorů produkují při svém provozu ztrátové teplo. Aby se procesor nezničil, nepřehřál a aby mohl vůbec fungovat, musí se teplo nějakým způsobem z procesoru odvádět. K tomu slouží tak zvané "chladiče". Většina standardních chladičů je 
vzduchových, primárním chladicím médiem je tedy vzduch.
Klasické Chladiče se skládají ze dvou částí. První částí je tzv. heatsink. Jedná se o pasivní část v určítém bodě doléhající na jádro procesoru. Heatsink je opatřen žebrováním a je vyroben nejčastěji ze slitin hliníku, nebo z čisté mědi (nebo kombinací obou).
Druhou částí je aktivní axiální větrák. Ten svým otáčením vytváří proud vzduchu, který je hnán na pasivní část, na heatsink. Mezi heatsinkem a proudícím vzduchem dochází k tepelné výměňe (stejně tak, jako mezi heatsinkem a procesorem). Díky tomuto principu je z procesoru přes heatsink odváděno teplo do okolního prostředí.
Klasické chladiče, jak je známe dnes, však mají řadu nevýhod. Těch se nezbavily od doby svého vynalezení. Jedním z hlavních problémů je jejich hlučnost. Aby mohl být chladič maximálně účinný, musí se jeho lopatky otáčet vysokou rychlostí (většinou více jak 3800 ot/min).
Čím rychleji se však lopatky otáčejí, tím stoupá hluk ze vzdušných turbulencí, které se při otáčení větráku tvoří. (Výjimkou bývají takové chladiče, jejichž rozměry jsou abnormální a jsou určené pro procesory Intel označované jako BOX).
Dalším problémem a velmi bolavým místem je jejich
nízká účinnost chlazení pod centrální částí v místech, kde se nachází elektromotor. Na žebra heatsinku pod motorem neproudí vzduch přímo. Přitom právě v těchto místech je heatsink nejvíce tepelně zatěžován, neboť se zde stýká s jádrem procesoru.
Revoluční chladiče s TMD
Všechny tyto problémy řeší chladiče s TMD (Tip-Magnetic Driving Fan) od Y.S Tech. Jejich hlavní výhody pocházejí od nově řešených větráků. Větráky totiž nemají elektromotor v centrální části. Ten je "rozložen" na jednotlivé cívky a ty jsou rozmístěny na vnější okraj chladiče - v tomto případě do jednotlivých rohů.
Z tohoto řešení vyplývá i uložení permanentních magnetů, které nejsou uloženy tradičně v centru, ale ve speciálním prstenci, který je až na okraji vrtule. To má za následek několik podstatných změn a vylepšení. Tím nejzásadnějším je oproti klasickým větrákům až o 75 procent větší prostor v centrální části a to znamená, že větrák stejných rozměrů jako klasický, může produkovat až o 30 procent větší průtok vzduchu. Výrobce uvádí, že právě díky tomuto druhu větráku klesne teplota chladiče až o 15 procent.
Chlazení je tím pochopitelně mnohem účinnější a jako pohádka nakonec zní fakt, že i při účinnějším chlazení může chladič produkovat nižší hladinu hluku, že může být tišší. Pokud si pozorně prohlédnete obrázky, zjistíte, že se s polu s vrtulí větráku otáčí i vnější prstenec (v němž jsou uložené permanentní magnety) a tím odpadá vznik turbulencí mezi vnější stěnou větráku a hranami otáčejících se lopatek. Není to nereálné, neboť nedochází ke kompresi a následné expanzi vzduchu mezí hranou lopatky a stěnou větráku.
Díky této technologii mohou být větráky daleko větší a mohou se otáčet pomaleji, neboť optimální rozložení cívek dává větráku mnohem větší točivý moment. Stejný princip funguje i obráceně. Větrák se může při stejných rozměrech otáčet daleko rychleji (7200 ot/min), a to aniž by vyžadoval silnější napájení.
Rozdíl v průtoku vzduchu chladičem. Vlevo klasický, vpravo s TMD větrákem.
(Zdroj: Y.S Tech)
