Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Až atomové bomby zlomily houževnatý odpor Japonska

aktualizováno 
Japonsko dostalo poslední možnost ukončit válku 27. července 1945, kdy rozhlas odvysílal text Postupimské deklarace. Alternativou bylo pouze naprosté zničení. Suzukiho vláda ale deklaraci ignorovala. První jaderné bomby dopadly na města Hirošima a Nagasaki 6. a 9. srpna. V dané situaci se dalo těžko postupovat jinak, vidí to autor tohoto textu.

Bombardér B-29 přistává na základně na Mariánských ostrovech po návratu z atomového náletu na Hirošimu. | foto: US Air Force

V Tichomoří se bojovalo úplně jinak než v Evropě. Tíha bojů ležela na bedrech námořnictva a námořní pěchoty, která platila krvavou daň za obsazení každého ostrova. Dobytí těchto zdánlivě bezvýznamných ostrovů (o mnohých z nich ještě začátkem 40. let dohromady nikdo nic nevěděl) bylo nezbytné pro vybudování základen nutných k napadení japonských mateřských ostrovů. Spojenecká vojska se tak krok za krokem přibližovala k Japonsku, vždy o kus daný přibližně doletem taktických letadel.

Japonsko porazil Stalin,

ne atomové bomby, tvrdí jiný pohled na věc.

Klíčem k mateřskému souostroví byly ostrovy Iwodžima a Okinawa. Oba se staly noční můrou "kožených krků" (přezdívka příslušníků americké námořní pěchoty) a ztráty byly mnohem vyšší, než se předpokládalo v nejhorších odhadech. Na nich se dá demonstrovat odhodlání obránců.

Iwodžima byla od Tokia vzdálená zhruba 1 000 km. To umožňovalo, aby B-29 dostaly stíhací doprovod na celou dobu, kdy se pohybovaly v dosahu japonských stíhaček, a náletů se mohly účastnit i střední bombardéry. To si samozřejmě uměli spočítat i Japonci.

Od července 1944 měnili ženisté a důlní inženýři ostrov v pevnost se složitou spletí podzemních chodeb a bunkrů. Posádka byla posílena na 21 tisíc mužů a fanatismus obránců byl bezmezný.

Ostrůvek, který měl přibližně 8 km na délku a v nejširším místě 4 km na šířku, byl šest týdnů bombardován dálkovými bombardéry z Marian, další čtyři dny trvalo bombardování dělostřeleckou palbou lodí (7 bitevních, 7 těžkých a 2 lehké křižníky) a nálety palubních bombardérů.

Invaze byla zahájena 19. února a ostrov byl oficiálně dobyt 14. března. To však zdaleka neznamenalo, že boje skončily. Poslední koordinovaný sebevražedný útok "banzai" byl zaznamenán 26. března a sporadické přestřelky ještě později.

Přes ohromnou palebnou převahu stálo Američany dobytí Iwodžimy, 20 km2 sopečného ostrova, kde nebylo nic než popel, škvára a tři letiště, ztrátu 25 851 mužů. Většinu tvořili samozřejmě ranění, padlo, nebo bylo nezvěstných 5 931 mužů. O intenzitě bojů svědčí i to, že například 4. divize měla pět dní po vylodění (D+5) pouhých 60 procent početních stavů. Většina čet přišla o poručíky i seržanty a mnohým veleli desátníci, nebo služebně nejstarší vojíni.

Příslušníci americké námořní pěchoty při vylodění na ostrově Iwodžima čekají na...

Příslušníci americké námořní pěchoty při vylodění na ostrově Ivodžima čekají na těžkou techniku, která by jim umožnila pohnout se z pláže.

Z bezmála 21 tisíc obránců bylo zajato pouhých 216 mužů a to ještě byli většinou Korejci zavlečení do pracovních oddílů. Všichni ostatní zahynuli v boji, spáchali sebevraždu, nebo zemřeli zavaleni v jeskyních a podzemních úkrytech poničených palbou a výbuchy táhlých náloží.

Poslední bašta

Okinawa měla být v tomto směru ještě horší zkušeností. Ostrov je větší. Na délku má téměř 100 km, na šířku v průměru kolem 15 km, se spoustou výběžků a zálivů. Celková plocha ostrova je 1 140 km2. Obrana, posilovaná od dubna 1944, nakonec zahrnovala přes 110 tisíc mužů, včetně 62. pěší divize, ostřílené během bojů v Číně, a dobře vyzbrojené 24. pěší divize.

Jen v den vylodění byl ostrov bombardován námořní dělostřeleckou palbou, při které se spotřebovalo 44 825 granátů ráže nad 127 mm, 33 tisíc raket a 22 500 minometných granátů. Samotná vyloďovací operace byla zahájena 1. dubna 1945 a co do rozsahu byla srovnatelná pouze s operací Overlord. Účastnilo se jí 183 tisíc mužů a 1 200 lodí, přepravujících 747 tisíc tun výzbroje a dalšího materiálu. Ale stejně jako na Iwodžimě, ani tady nebyla materiální převaha příliš platná a většinu bojů bylo potřeba vybojovat s použitím plamenometů a granátů, nebo nakonec muž proti muži pažbami, bodáky a polními lopatkami. Samozřejmě za obrovských ztrát.

Zuřivé boje trvaly až do 2. července 1945. Američané zaplatili dobytí ostrova ztrátou 49 151 mužů, z toho 12 520 bylo mrtvých a nezvěstných. O urputnosti obránců svědčí fakt, že jich padlo 110 tisíc. Kromě toho zahynulo, nebo bylo raněno 42 tisíc civilistů. Zajatých bylo na japonské poměry relativně dost, ale přesto to bylo jen 7 400 mužů.

Cesta ke konci války

16.7.1945 05:29:45 První jaderný výbuch na střelnici v Alamogordo

16.7.1945 Zahájení konference v Postupimi

25.7.1945 Stalin je oficiálně informován o nové ničivé zbrani (od špiónů už o ní věděl dříve)

27.7.1945 Odvysílání textu Postupimské deklarace Japoncům

28.7.1945 16:00 Premiér Suzuki na tiskové konferenci text deklarace odmítá

2.8.1945 Ukončení konference v Postupimi

4.8.1945 Bombardéry B-29 shazují letáky s varováním obyvatelstvu cílových měst

6.8.1945 02:45 Z Tinianu vzlétá B-29 Enola Gay s jadernou bombou na palubě

6.8.1945 08:16 Uranová bomba „Little Boy“ exploduje nad Hirošimou

8.8.1945 Komisař zahraničních věcí Molotov oznamuje velvyslanci Satóovi vyhlášení války

9.8.1945 / 03:45 B-29 Bock´s Car s plutoniovou bombou „Fat Man“ na palubě vzlétá

9.8.1945 Sovětská armáda zahájila za rozbřesku útok na Kwantungskou armádu v Mandžusku

9.8.1945 Markýz Kidó informuje Suzukiho, že císař pokládá za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci

9.8.1945 11:00 Japonská Nejvyšší rada pro řízení války zahajuje zasedání

9.8.1945 11:01 Bomba Fat Man exploduje nad Nagasaki

9.8.1945 23:50 Císař přichází na konferenci za účasti členů vlády a Nejvyšší rady

10.8.1945 ~ 02:00 Císař vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace

10.8.1945 02:30 Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými

10.0.1945 / 7:33 Američané zachytili japonskou zprávu o přijetí kapitulace odvysílanou rozhlasem

10.8.1945 Sovětský velvyslanec Malik doručil ministru zahraničí Togóovi nótu o vypovězení války a převzal dokument o kapitulaci Japonska

14.8.1945 Bombardéry B-29 shazují letáky s textem kapitulačních podmínek

15.8.1945 12:00 V rozhlase je odvysílán císařův projev v němž oznamuje kapitulaci, Japonci poprvé v životě slyšeli hlas svého císaře

16.8.1945 16:00 Císař vydal rozkaz všem jednotkám okamžitě složit zbraně

17.8.1945 Sovětské 361. a 388. divize zahajují útok na Kiamuse

24.8.1945 Sověti zastavují boj po obsazení severní části Korejského poloostrova

26.8.1945 09:00 První americké okupační jednotky vstupují na japonské území

2.9.1945 09:20 Na palubě bitevní lodi Missouri byla formálně podepsána bezpodmínečná kapitulace

Během bitvy o Okinawu byly masově nasazeny sebevražedné letouny. Jen v období od 6. dubna do 22. června provedli Japonci 860 sebevražedných náletů námořními letouny, dalších 605 provedlo armádní letectvo.

Hrůzné vzpomínky mají především námořníci hlídkových torpédoborců, které se stávaly nejčastějším cílem útoků pilotů kamikaze. Pro ilustraci: do torpédoborce USS Aaron Ward během jediné hodiny narazilo sedm letounů a další byly sestřeleny. Vrak statečné lodi musel být odtažen. Podobně dopadl USS Laffey.

Po těchto zkušenostech začali spojenci připravovat operaci Olympic, tedy invazi na Kjúšú, první z japonských mateřských ostrovů. Operace měla být zahájena 1. listopadu 1945 a podle prvních odhadů se jí mělo zúčastnit 766 tisíc mužů. Invaze na druhý ostrov Honšú, nazvaná operace Coronet, měla svým rozsahem daleko zastínit Overlord. Naplánována byla na březen 1946 a v plánech se počítalo s nasazením 1,2 milionu mužů. Předpokládané ztráty obou operací se měly pohybovat mezi 250 tisíci a 500 tisíci mužů. Úměrně k tomu bylo možné odhadnout ztráty Japonců.

Strašné vyhlídky s ohledem na to, že svět byl ve válce už téměř šest let a jen na straně spojenců přesahovaly vojenské ztráty 31 milionů mužů (mrtvých a nezvěstných bylo více než 12 milionů). Něco se prostě muselo stát.

Poprava Tokia

Daleko lépe vypadala pro spojence situace ve vzduchu. Pokračovaly nálety na japonská města a dvě nové základny umožnily útoky zintenzivnit. Problém byl v tom, že zatímco v Německu bylo možné s poměrně dobrým výsledkem bombardovat průmyslové čtvrti měst, v Japonsku nebylo něco takového možné, protože výroba byla značně roztroušená do mnoha malých továren, které zajišťovaly subdodávky.

Ale protože většina čtvrtí byla postavena ze dřeva, nebo z bambusu, rýsovala se možnost použít metodu úspěšně vyzkoušenou v Hamburku a později v Drážďanech. Šlo o cílené zakládání požárů a vyvolání "ohnivé smršti", která byla schopna zdevastovat ohromné rozlohy měst. V noci z 9. na 10. března byl poprvé proveden masový nálet s účastí 333 B-29 z Guamu, Saipanu a Tinianu. Letouny byly odzbrojeny, aby mohl být i za cenu zvýšeného rizika (a patřičného reptání osádek) zvýšen pumový náklad. Bombardovalo se zápalnými bombami z malých výšek.

Prostor 30 km2 uprostřed Tokia, kde pracovalo 750 tisíc dělníků, byl zcela vypálen. Bylo zničeno 267 tisíc budov a jen přímým následkem bombardování zahynulo 110 tisíc lidí (!). Byl to jeden z absolutně nejničivějších náletů druhé světové války. Někteří piloti tvrdili, že cítili pach spáleného lidského masa až v kabinách letounů. Hned druhý den byla stejně těžce zasažena Nagoja, následovala města Kóbe, Ósaka, Jokohama a další. Všechny velké zbrojovky a strojírenská centra plus dalších 50 menších japonských měst s průmyslovou výrobou.

Sklidili bouři

Z veřejného mínění nemuseli mít velitelé operací vůbec žádné obavy. Přestože před druhou světovou válkou americká veřejnost, ovlivněná pacifistickým hnutím, bombardování měst odsuzovala, během války velmi rychle změnila názor.

Bombardování Rotterdamu, Coventry, Stalingradu, Varšavy, zvěrstva koncentračních táborů aj. přispěly k tomu, že s nepřítelem prezentovaným zeměmi Osy neměla veřejnost (a nejen americká) až na naprosto sporadické výjimky nejmenší slitování. Nálety na Hamburg, Drážďany nebo Tokio byly považovány za naprosto legitimní použití vlastního letectva ve válce, kterou nevyprovokovaně začal nepřítel.

Na utváření tohoto názoru se významně podílela propaganda, která pro to využívala všechny dostupné prostředky. A to platilo bez výjimky pro všechny vítězné mocnosti.

Bombardér Boeing B-29 v letu

Bombardér Boeing B-29 v letu

Platnost okřídleného "kdo seje vítr, sklízí bouři" měli poražení pocítit doslova a do písmene. A Japonsko mělo tu smůlu, že zůstalo poslední a samo. Navíc mělo na svědomí pro Američany těžko zapomenutelné zákeřné přepadení Pearl Harboru, ke všemu podpořené proradným vyjednáváním japonského velvyslance Kičisabura Nomury se státním sekretářem Hullem o míru ještě v době, kdy už byl Pearl Harbor bombardován.

Bataanský pochod smrti, svědectví o nelidském zacházení a bestiálním vraždění civilistů v okupovaných zemích, povraždění čtvrt milionu Číňanů jako odveta za jediný Doolittleův nálet a zastřelení zajatých pilotů, fotografie japonských důstojníků s rozpáranými břichy po rituálních "sepukku", nálety pilotů kamikaze, stínání zajatců a fanatické sebevražedné útoky "banzai" nesrovnatelné s čímkoli, co by znali vojáci z jiných bojišť, to vše přispělo k tomu, že každý prostředek, který by zkrátil válku byť o jedinou hodinu nebo ušetřil jediný život spojeneckého vojáka, byl považován za dostatečně dobrý a jeho nasazení minimálně za ospravedlnitelné.

Boj až do konce

Mezitím se Japonsko připravovalo na poslední boj. Obrana byla posilována nejlepšími jednotkami ze stavů Kwantungské armády, které ještě zbyly a slábnoucí námořnictvo je bylo schopné přepravit na mateřské ostrovy. Nakonec se v Japonsku v létě 1945 nacházelo 30 aktivních divizí schopných nasazení v první linii, 24 divizí pobřežní obrany, 23 samostatných brigád, 2 tankové divize, 7 tankových brigád a 3 pěší brigády. Úhrnem 2,3 milionu mužů ve zbrani.

Letectvo disponovalo pro poslední úder celkem osmi tisíci letounů a horečně probíhal výcvik nových pilotů. Plánovaly se i sebevražedné mise dopravních letounů, jako například pokus o přistání na Marianách s vojáky, kteří měli pobít stráže a zničit americké B-29 na stojánkách pomocí náloží.

Nejhůř na tom bylo námořnictvo. US Navy si na moři prakticky dělala, co chtěla, a podnikala nájezdy na japonská vojenská a průmyslová centra. Zároveň ničila všechny hladinové jednotky, na které narazila. Necelých 20 torpédoborců, které Japoncům nakonec zbyly, nemohlo invazi ohrozit. Velení spoléhalo na nasazení 3 300 sebevražedných člunů, které měly být použity především proti vyloďovacím plavidlům převážejícím na břeh invazní jednotky.

Zcela vážně se uvažovalo i o nasazení 28 milionů dobrovolníků, kteří byli ochotni bojovat vyzbrojeni meči, bambusovými tyčemi s trhavinou a oštěpy. Od listopadu 1944 byli mobilizováni všichni muži ve věku 15-60 let a ženy od 17 do 45 let. Od 25. března 1945 pak všichni ve věku 13-60 let. Dokonce i malé děti byly cvičeny pro boj jako živé bomby s výbušninami připevněnými na tělíčku. Ženy a dívky dostávaly kyanidové tablety, které měly použít jako "ochranu" před zneuctěním po invazi spojenců. Heslo "Sto milionů zemře za císaře a národ" viselo skoro všude.

Marné naděje

Nešlo však o žádný samoúčelný akt sebeobětování. Japonci se domnívali, že především americká veřejnost bude vleklými boji a velkými ztrátami natolik konsternována, že donutí své politiky k vyjednávání. Od něho si slibovali vyjednání daleko mírnějších podmínek, než byla okamžitá a bezpodmínečná kapitulace požadovaná Postupimskou deklarací. Ti, kteří viděli situaci reálně a navrhovali podmínky přijmout, patřili k výjimkám (např. kníže Konoe).

Když pomineme neúspěšnou snahu neutrálních zemí o ukončení války diplomatickou cestou, ve které se angažovalo Švédsko a Švýcarsko, vyvíjeli Japonci diplomatickou aktivitu s poněkud naivním cílem vnést rozkol mezi spojence a pokoušeli se vetřít do přízně Sovětů.

Přestože SSSR s ročním předstihem oznámil, že smlouvu o neútočení, jejíž platnost měla skončit v dubnu 1946, neobnoví, Japonci nepokládali celou věc za ztracenou.

Bývalý ministr zahraničí Kókiro Hirota, který dříve udržoval dobré styky se sovětskými diplomaty, navštívil 3. června sovětského velvyslance Malika. Na úvod mu pogratuloval k vítězství nad Německem (!) a zdůrazňoval, že SSSR a Japonsko spolu v této válce nebojovaly. Malik sice poukázal na silné protisovětské aspekty dosavadní japonské zahraniční politiky, ale jednání neuzavřel a pokračoval v rozhovorech druhý den. Nicméně k žádným konkrétním závěrům obě strany nedošly.

Další jednání pokračovala až za tři týdny. Japonci nabízeli rozsáhlé dodávky strategických surovin a spojení sovětského a japonského loďstva v nejsilnější námořní sílu na světě. Obojí bylo značně mimo veškerou realitu.

Sověti už totiž zahájili přesun svých uvolněných armád na východ. Nakonec měli k dispozici 1,6 milionu mužů, 26 tisíc děl všech ráží, 5 500 tanků a 3 900 letadel. Osmdesáti v boji ostříleným divizím se zkušenými veliteli velel maršál A. M. Vasilevskij.

Převaha Sovětů byla drtivá. I standardní sovětský tank T-34 daleko překonával kterýkoli japonský a těžké IS-2 neměly soupeře vůbec. Kwantungská armáda byla oslabena odvelením nejlepších jednotek i s výzbrojí během předcházejících bojů a většina zbylých vojáků postrádala jakékoli bojové zkušenosti. Přesto se milion mužů vyzbrojený 5 360 děly, 1 155 tanky a 1 800 letouny nehodlal vzdát. Někteří ani v případě, že to dostanou rozkazem.

Stalin původně stanovil datum zahájení bojů na 8. srpna 1945, ale nijak s nasazením svých jednotek nespěchal. Měl totiž v úmyslu dokončit jednání s Čankajškovou vládou a v tomto duchu informoval spojence. Sověti požadovali pronájem přístavu Port Arthur, anexi Kurilských ostrovů a ostrova Sachalin. Obrovská armáda byla při vyjednávání velmi vážným argumentem.

Nová zbraň, ale co s ní?

V pondělí 16. července 1945 v 5:29:45 místního času explodovala ve věži nad střelnicí Alamogordo ve státě Nové Mexiko první jaderná bomba. Nová zbraň, původně vyvíjená především proti Německu, do jejíhož vývoje byly investovány dvě miliardy dolarů, byla konečně k dispozici. Ale najednou nikdo nevěděl, jak ji co nejlépe použít. Vyplývalo to i z faktu, že tehdy nikdo nedokázal odhadnou skutečný účinek na plošný cíl, a to ani přibližně.

Vedoucí projektu Robert Oppenheimer odhadoval, že výbuch může zabít až 20 tisíc lidí, což šokovalo sekretáře války (tj. ministra obrany, pozn. red.) Stimsona, který si něco tak strašného neuměl vůbec představit. Nebylo divu. Všechny ničivé faktory se podařilo přesně definovat až mnohem později.

Po pokusném výbuchu se šli vědci i vojáci bez obav podívat do míst, kde stála pokusná věž, a vystavovali se tak vysokým dávkám záření. Ještě dlouho potom velmoci naprosto bezostyšně vystavovaly svoje vojáky účinkům jaderných výbuchů na střelnicích v Tichomoří nebo na polygonu v Semipalatinsku. Následky styku osob s radioaktivními látkami byly brány na lehkou váhu až do šedesátých let, o čemž svědčí například výpovědi námořníků z jaderných ponorek.

Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Vypracovávala je komise, ve které zasedali i čtyři přední vědci, kteří se na vývoji jaderných zbraní podíleli: R. Oppenheimer, E. Fermi, E. Lawrence a A. Compton. Zvažovala se například demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku nebo ohlášené bombardování vybraného cíle, aby se předešlo velkým ztrátám na životech.

Nakonec byly tyto nepříliš realistické návrhy zavrženy z čistě praktických důvodů. Najít v Japonsku pusté místo s dostatečnou rozlohou byl problém, demonstrace na pusté ploše by na fanatické představitele japonské vojenské kliky zřejmě příliš nezapůsobila a předem ohlášený přílet bombardéru by pravděpodobně přivítal celý zbytek japonského stíhacího letectva.

Jako prostředek pro co nejkratší ukončení války s co nejmenšími ztrátami na životech (především spojeneckých vojáků) bylo zvoleno co nejrychlejší, neohlášené použití na takový cíl, na kterém by mohly být jasně demonstrovány ničivé účinky.

To nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Jaderná zbraň má velký plošný účinek a její použití proti těm městům, která už víceméně lehla popelem by nemělo smysl. A vzhledem k pokračující letecké ofenzívě v Japonsku nezbývalo mnoho cílů, které by byly dostatečně velké pro tak účinnou zbraň.

Vlastně musela být "vybrána" čtyři města, která byla náletů zápalnými pumami ušetřena. Byly jimi Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu profesora Reischhauera, kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané přeci jen nechtěli vypadat před světovou veřejností jako naprostí barbaři. Místo toho se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki.

Poslední šance

Dne 27. července 1945 byl rozhlasem odvysílán text Postupimské deklarace. To byla poslední možnost na ukončení války, kterou spojenci Japoncům dali. Alternativou bylo pouze naprosté zničení. Odpověď premiéra Suzukiho se rovnala vyřčení rozsudku: "... vláda neshledala na deklaraci nic důležitého, nezbývá než ji úplně ignorovat a rozhodným způsobem bojovat za úspěšné ukončení války."

Účastníci postupimské konference i přes určité výhrady nakonec s použitím "nových, mimořádně ničivých zbraní" souhlasili. A to včetně Stalina, který byl také informován a řekl, že "nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku".

Prvním cílem byla Hirošima. Osmé největší město v Japonsku bylo významným vojenským přístavem s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 tisíci mužů, převážně 2. vševojskové armády. Navíc bylo na poměrně rovinatém terénu, což považoval velitel letounu plukovník Paul Tibbets za ideální. Osádky letadel přesně nevěděly, jakou zbraň mají na palubě, věděly jen že je účinná, velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mil. Nad tímto údajem jen užasle vydechly. Kromě toho jim byly promítnuty záběry z Alamogorda pořízené ze vzdálenosti 10 km, ale ničivý účinek se nedal spolehlivě posoudit, protože kolem byla jen poušť. Navíc se při promítání přetrhl film.

Spojenci neměli zájem na masakru civilistů. Obyvatelstvo Hirošimy i dalších cílových měst bylo dva dny dopředu varováno před zkázou. Bombardéry shodily 720 tisíc letáků, ale varování nebyla věnována pozornost. Zřejmě proto, že obyvatelstvo nabylo falešného dojmu, že osamělé bombardéry, které nad město přilétaly, neznamenají hrozbu.

Hirošima po výbuchu atomové bomby (snímek z roku 1945)

Hirošima po výbuchu atomové bomby (snímek z roku 1945)

Když 6. srpna dopadla na Hirošimu uranová bomba "Little Boy" s tritolovým ekvivalentem 16 kilotun, zahynulo 66 tisíc lidí okamžitě, dalších 150 tisíc postupně na následky ozáření. Japonci nejprve nevěřili zprávám a odmítali uvěřit, že by mohlo jít o jadernou zbraň, ale domněnku definitivně potvrdil dr. Nišina, který prováděl dozimetrická měření přímo na místě výbuchu.

Těžkým ranám neměl být konec. Japonci se pokusili zjistit stanovisko Sovětů. Ale ti v dané situaci také nemohli otálet a čekat na konec vyjednávání s Čankajškem. Na setkání v Kremlu 8. srpna 1945 vyslechl japonský velvyslanec Togó od komisaře zahraničních věcí Molotova oznámení o vyhlášení války počínaje příštím dnem, tedy 9. srpnem ráno, které ovšem vzhledem k časovému posunu na Dálném Východě již nastalo, a tak bylo dosaženo taktického překvapení. Obrovská armáda se pohnula.

Pod tíhou těchto okolností považoval císař za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci a předseda vlády svolal na ráno 9. srpna zasedání Nejvyšší rady pro řízení války. Vojenští představitelé se však stále nevzdávali naděje na odražení invaze a svedení poslední bitvy. Americké hrozby považovali za blamáž.

Z pohledu Američanů se nic nedělo, nikdo je nekontaktoval, nepřicházely žádné reakce. Bylo tedy rozhodnuto o použití druhé bomby. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad cílem byla hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl, a do dějin tak smutně vstoupilo Nagasaki.

Z vojenského hlediska nebylo jako cíl vůbec ideální, protože se rozkládalo na pahorcích v zálivu, kde se řeka Urakami vlévá do moře. Přestože plutoniová bomba "Fat Man" měla větší ráži (22 kt TNT), ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 40 tisíc lidí.

Nejvyšší rada se dozvěděla o Nagasaki kolem poledne. Přesto se celý den nebyla schopna dohodnout na nějakém závěru. Nakonec byla svolána konference, na kterou byl přizván císař Hirohito. Přišel těsně před půlnocí a kolem druhé hodiny ranní byl požádán o stanovisko. Doporučil přijmout podmínky z Postupimi. Nikdo se neodvážil odporovat.

Konec

Hned ráno 10. srpna se tokijské ministerstvo zahraničí snažilo prostřednictvím velvyslance ve Švýcarsku doručit depeši obsahující rozhodnutí vlády spojencům. Sovětskému velvyslanci v Tokiu Malikovi byla předána osobně, protože se beztak od minulého dne dožadoval přijetí u ministra kvůli předání nóty o vypovězení války. Boje probíhaly už celý den. Došlo ke kuriózní situaci. Malikov odevzdal nótu o vypovězení války a zároveň převzal dokument o ochotě Japonců kapitulovat.

Aby byla jistota, že spojenci budou informováni, byla zpráva vysílána rozhlasem ve vysílání pro Evropu i pro Spojené státy. Potvrzení o zachycení zprávy přišlo během 15 minut. Oficiální odpověď přišla o den později.

Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska

Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska

Dne 14. srpna vzlétlo ze Saipanu sedm bombardérů B-29 k "náletu". Nesly pět milionů letáků s textem kapitulačních podmínek. Ačkoli umírněnější část japonské vlády se nad tím zděsila, teď už se nedalo couvnout. Nezbylo než dokument ratifikovat. To se stalo ve 23:00, když jako poslední připojil svůj podpis ministr dopravy. Následně 15. srpna přesně v poledne oznámil císař kapitulaci Japonska a složení zbraní lidu v rozhlasovém projevu.

Řada Japonců kapitulaci psychicky nezvládla a spáchala rituální sebevraždu. A někdy se jednalo o celé skupiny několika desítek lidí. Někteří piloti kamikaze se svými letouny naposledy zaútočili, nebo narazili na hladinu moře ve snaze zachovat si důstojnost.

Přestože mělo od půlnoci dojít k zastavení palby, v Mandžusku spěchala Rudá armáda dobýt to, co si Stalin umanul získat. Proto 17. srpna zahájily útok 361. a 388. divize a zároveň byla provedena řada výsadků s cílem obsadit velká města. 20. srpna obsadila sovětská vojska jih Sachalinu, 22. srpna Port Arthur a Kurily a konečně 24. srpna se 6. gardová obrněná a 39. armáda setkaly u města Atong u korejských hranic. Tento Stalinův "zábor" stál Sověty 8 219 mrtvých, Japonce více než desetinásobek a způsobil rozdělení Koreje na dvě části, což mělo být do budoucna příčinou další, neméně krvavé války.

Válka oficiálně skončila 2. září 1945, šest let a jeden den poté, co začala.

Místo epilogu

Z dnešního pohledu je velmi snadné odsoudit bombardování Hirošimy a Nagasaki jako barbarský čin, ale pokud se na celou věc podíváme očima velitelů, kteří rozhodovali o životech svých vojáků, vypadá celá věc úplně jinak. Řečeno diplomaticky: s vysokou mírou pravděpodobnosti, téměř hraničící s jistotou, lze prohlásit, že použití jaderných zbraní přispělo k významnému zkrácení druhé světové války a v konečném důsledku znamenalo ušetření tisíců životů především civilních obyvatel.

Může to být jinak?

Názor, podle kterého bylo bombardovaní Nagasaki a Hirošimy v podstatě zbytečné.

Z čistě vojenského hlediska bylo jejich použití naprosto opodstatněné. Osud obou měst by byl pravděpodobně stejný, ne-li horší (stačí porovnat s Tokiem), jediný rozdíl by byl v počtu nasazených sil a počtu obětí. Obě čísla by byla nepochybně mnohem vyšší.

Byla to demonstrace síly? Jistě. Nikdo, a tím méně militantní vláda Japonska, by nepodepsal bezpodmínečnou kapitulaci slabému nepříteli. Pokud se tak stalo (a stalo se), tak demonstrace splnila svůj účel. Válka, která se měla táhnout možná ještě celý rok, skončila během necelého měsíce.

Morální hledisko celé akce je věc druhá, ale snadno se soudí po válce z tepla kanceláře.

Text vyšel původně na serveru Válka.cz.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Satelit poměrně krátkodechého programu SAMOS na ilustraci. Na rozdíl od velmi...
Ruská raketa zasáhne cíl v USA za půl hodiny. Jak začala vesmírná špionáž

(II. část) Počátky prvního úspěšného programu špionážní družice v USA probíhaly v naprostém utajení i před rodinami účastníků. V Sovětském svazu si zatím...  celý článek

Španělská tradice stávek je stará už 100 let
Španělská vláda nařídila během války kulometnou palbu do stávkujících odborářů

VIDEO Zatímco Evropa válčila, Španělé řešili úplně jiné problémy - generální stávku. Začala 10. srpna 1917 a zorganizovaly ji dvě největší odborové organizace té...  celý článek

Kanadští vojáci zranění v třetí bitvě u Yper
V bitvě u Yper spojenci použili taktiku „bite and hold“, zakousnout a držet

VIDEO Na konci léta 1917 naplno probíhala bitva u Yper, ve které byl poprvé použit smrtící bojový plyn yperit. Do 19. srpna spojenecké armády neúspěšně používaly...  celý článek

DUMREALIT
Nový obor podnikání - majitel nové pobočky

DUMREALIT
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.