Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Atomová bomba zastavila i Stalina. Diktátor nevěřil, že může zničit město

aktualizováno 
Svržení prvních atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki mělo větší význam, než se až donedávna vědělo. Zabránilo totiž sovětskému diktátoru Josefu Stalinovi v rozšiřování komunistického panství.

V neděli 5. srpna 1945 podávali večeři pro amerického prezidenta Harryho Trumana až těsně před půlnocí. Uprostřed Atlantiku, v kapitánské kabině křižníku Augusta, který vezl představitele jedné ze tří vítězných mocností z právě skončené schůzky v Postupimi.

Když se na stole objevil moučník, dostal lodní lékař dr. Walter Berberich odvahu k otázce: „Jaký dojem na vás udělal, Stalin, pane prezidente?“

„Zdá se mi, že je tvrdohlavý jako mezek,“ řekl Truman. A za okamžik dodal: „Dovedu si však představit, že si totéž myslí on o mně.“

Důstojníci se uctivě zasmáli. „Ale teď už nemá Stalinova tvrdohlavost žádný význam,“ pokračoval Truman.

Společnost ztichla. „Máme novou zbraň!“ vysvětloval. „Tak mocnou, že už Rusko nepotřebujeme. A ostatní spojence také ne.“

Než odešel od stolu, ještě dodal: „Je to největší tah v dějinách. Na přípravu této střely jsme vynaložili dvě miliardy dolarů. Dvě miliardy z tajných fondů, aby se Kongres nic nedověděl. Účinnost této zbraně vyzkoušíme velmi brzy.“

Zatímco šel Truman spát, na tichomořském ostrůvku Tinian připravovala skupina mužů ke startu sedm létajících superpevností B-29. Stroji Enola Gay věnoval personál zvýšenou pozornost. Jeho břicho totiž skrývalo štíhlý doutník, kterému všichni říkali něžně Little Boy (Chlapeček).

Vysílačka velitelství námořních sil, umístěná na ostrově, právě korespondovala s 3. flotilou admirála Cliftona Sprague, která mířila k japonskému ostrovu Kjúšú. Přes pět set válečných plavidel, invazní loďstvo, které má vysadit devět pěších divizí na japonské ostrovy. Tinian však předal mateřské letadlové lodi Ticonderoga, na níž plul admirál, podivný rozkaz: „Okamžitě se vraťte!“

Operaci Olympic tedy odvolali? Tři čtvrtě milionu mužů tím překvapili. Mnozí zadoufali, že už možná nebudou muset nastupovat proti puškám, kulometům a kanonům, že už nebudou muset riskovat své životy. Tuto depeši zachytilo i odposlouchávací středisko japonského válečného námořnictva nedaleko Tokia.

Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska

Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska

Přežití nelze zaručit

Americké letectvo se chystalo k atomovému bombardování od léta 1944. Plukovník John Lansdale ze zpravodajské služby armády G-2, přidělený k projektu Manhattan, jak se atomový projekt skrytě nazýval, nejprve vybral pilota, který bude operaci velet. Veliteli 2. letecké armády generálu Uzalu G. Entovi ho představil v Colorado Springs 1. září 1944 – byl jím devětadvacetiletý plukovník Paul Tibbets. Krycí označení účasti letectva na tomto úkolu znělo Silverplate (v doslovném překladu Stříbrný talíři, ale také „postříbřit“).

Než se rozešli, sdělil generál plukovníkovi budoucí ortel: „Když se vám to povede, stane se z vás hrdina. Ale kdyby to krachlo, udělají z vás největšího obětního beránka, jakého svět viděl. Mohou vás i zavřít.“

Velitelství letectva určilo k tomuto úkolu 393. letku s patnácti bombardéry B-29 a letiště ve Wendoveru ve státu Utah jako její základnu. Tibbets musel nejdřív zařídit spoustu věcí, a proto ho poslali na pár dnů do Washingtonu. Brzy zjistil, že slůvko Silverplate mu otevírá cestu ke splnění i těch nejbláznivějších přání.

V polovině září přistála letka u Wendoveru, zapadlého stotisícového města. Letci byli zklamáni – těšili se, že po náročném výcviku zamíří do Evropy. Místo toho se ocitli na poušti a nikdo jim to neuměl zdůvodnit. Navíc je hlídali vojenští policisté a mezi pozemní personál pronikli pod různými záminkami tajní agenti z Manhattanu. Tibbets jim prozradil, že se mají připravit na zvláštní úkol, a jenom ti, kteří uspějí, s ním odletí do zámoří.

Posádky Tibbetsových bombardérů trénovaly shození jediné bomby u umělého jezera Salton v Jižní Kalifornii. Musely se naučit, aby se hned po odhozu co nejrychleji vzdálily. Současně zkoušely přelstít japonské radary. Kameramani z projektu Manhattan toto bombardování filmovali a záběry posílali odborníkům do Los Alamos. Ti museli určit nejvhodnější tvar bomby. Nikdo však nedokázal odhadnout sílu tlakové smrště a bezpečnou vzdálenost pro bombardér.

Uprostřed léta se 509. smíšená skupina postupně přesunula na ostrov Tinian, součást Severních Marian v Pacifiku. Ostrov se stal největší americkou leteckou základnou na světě – odtud startovalo přes 500 bombardérů, které už týdny ničily Japonsko, aniž jim v tom někdo bránil.

Až milion mrtvých vojáků

Tato zbraň byla tak tajná, že až do složení prezidentské přísahy o ní neměl Truman, do té doby druhý muž v zemi, ani tušení. Teprve po Rooseveltově smrti ve čtvrtek 12. dubna 1945 večer, když skončila krátká schůzce vlády, mu ministr obrany Henry Stimson naznačil existenci „návrhu na vytvoření nové výbušné hmoty téměř neuvěřitelně ničivé síly“. Nová zbraň má být dokončena do čtyř měsíců. Tehdy si prezident vzpomněl na to, jak ve své dřívější funkci předsedy kongresového výboru pro vyšetřování válečných výdajů chtěl překontrolovat, jaký vojenský materiál vyrábějí obrovské a nákladné továrny na břehu řeky Tennessee a jak mu Stimson i Roosevelt dali najevo, aby se o tyto vysoce tajné objekty nestaral.

Uprostřed června přišli nejvyšší vojenští činitelé, ministr Stimson a členové Sboru náčelníků štábů, do Bílého domu za Trumanem. Upřesňovali plány invaze na japonské ostrovy, která měla krycí názvy Olympic a Coronet.

Olympic předpokládal vylodění více než 800 tisíc vojáků 1. listopadu v jižní části ostrova Kjúšú. Coronet měl zahájit útok na Honšú v prostoru Tokia o pět měsíců později s takřka 1,2 milionu vojáků. Odhady ztrát byly tragické – o život by mohl přijít až milion Američanů a 10–20 milionů Japonců. Před tím mělo loďstvo zablokovat japonské přístavy a letectvo pokračovat v bombardování.

Boj o ostrov Okinawa, který byl klíčem k císařství, od začátku dubna do 23. června toto nebezpečí naznačoval. Japonci bojovali do posledního muže, 120 tisíc vojáků a 42 tisíc civilistů padlo, jejich velitel generál Ušidžima spáchal tradiční sebevraždu seppuku. Vzdalo se necelých 11 tisíc Japonců v uniformách. Američané ztratili 763 letadel a 36 lodí, dalších 368 plavidel museli opravovat. Pohřbili 12 tisíc mužů a přes 35 tisíc jich museli ošetřit.

Stejně prudké boje proběhly na Filipínách a na ostrově Iwo Jima, vzdáleného 1 400 kilometrů od Tokia. To byly zlověstné přízraky.

Kjúšú označila japonská tajná služba za první terč nepřátelské invaze na srdce císařství, a proto se tam přesunovaly posily. Vyzbrojí všechny muže, ženy i děti, každý se bude bránit. Dívky ze základních škol se učily útočit bambusovými kopími. Velitelství obrany se usídlilo ve městě Hirošima.

Mezitím se japonští diplomaté v Lisabonu, Stockholmu a v Bernu pokoušeli jednat se západními kolegy. Tokio však užší styky zakázalo, valná většina důstojníků chtěla ve válce pokračovat.

Generální štáb v Tokiu chystal obrovský plán obrany. Kromě takřka 2,5 milionu vojáků chtěl nasadit 28 milionů příslušníků milice a 4 miliony civilistů: všechny muže od 15 do 60 let a všechny ženy od 17 do 45 let.

Američané mezitím dešifrovali depeši premiéra vyslanci Naotakemu Satóovi v Moskvě: „Japonsko je poraženo. Musíme se podívat pravdě do očí a podle toho jednat.“

Časně ráno 16. července 1945 vybuchla v poušti u městečka Alamogordo ve státě Nové Mexiko, asi 300 kilometrů od Los Alamos, první atomová puma. Pokus Trinity byl úspěšný.

„Celou krajinu ozářilo spalující světlo mnohokrát silnější než polední slunce,“ vzpomínal generál Thomas F. Farrell, který stál na kontrolním stanovišti vzdáleném takřka 10 kilometrů od věže s jadernou náloží. „O třicet sekund později k nám dorazil výbuch. Nejprve tvrdě udeřila do lidí a věcí tlaková vlna a téměř okamžitě po tom jsme uslyšeli silné, táhlé hřmění, doléhající k nám jako varování před posledním soudem. Slova jsou příliš chudá, než aby mohla zprostředkovat těm, kteří při tom nebyli, co všechno jsme tělesně, rozumově a duševně prožívali. To mohou pochopit jenom svědci sami.“

Všichni byli otřeseni. Dokonce i tak silný člověk jako Fermi. Snad jen vojenský velitel Manhattanu generál Leslie Groves na sebe nenechal působit emoce. „A je po válce,“ řekl spokojeně Farellovi. „Jedna nebo dvě takové věcičky a s Japonskem je konec.“

Stalin Trumana pochopil

V úterý 8. května 1945 Hitlerovo Německo kapitulovalo. Američtí vojáci se s rudoarmějci potkali na Labi, v Československu u Rokycan. Sovětský svaz tak vstoupil do zemí východní a střední Evropy – osvobodil Bulharsko, Rumunsko a Polsko i část Československa, okupoval část Rakouska a Německa. Do Řecka, Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucemburska a Dánska se probojovaly armády americké a britské, pronikly také do západních částí Německa a Rakouska.

Jak naložíme s Německem? Představitelé tří vítězných mocností o tom měli rokovat v Postupimi, jižně od Berlína. V pondělí 16. července se poprvé setkali britský premiér Winston Churchill s Trumanem. Hned k sobě pocítili vzájemné sympatie. Stalinovi prý není dobře, jednání začne s jednodenním zpožděním. Neměl infarkt, ten prodělal už v Jaltě a potom v květnu v Moskvě. Nyní byl unavený z dlouhé cesty, protože přicestoval z Moskvy vlakem, létat se totiž bál.

Večer přinesl Stimson Trumanovi telegram z Nového Mexika: „Dítě se šťastně narodilo.“ První pokus s atomovou bombou se tedy zdařil.

Truman a Churchill se sešli se svými vojenskými veliteli, aby posoudili situaci. Atomový útok by mohl přimět Japonce ke kapitulaci a zachránit statisíce životů.

Při konferencích tří státníků v Teheránu a na Jaltě se Stalin zavázal, že pošle své armády proti Japonsku, jakmile bude poražena německá armáda. Své slovo dodržel – jeho divize se přesunovaly po sibiřské magistrále na východ.

Truman a Churchill debatovali o tom, jak by měli Stalinovi, který zdůrazňoval svůj vojevůdcovský význam nádhernou uniformou, povědět, že mají novou superzbraň, a proto ho k umlčení Japonska nepotřebují. Mají mu to sdělit písemně, nebo ústně? Na obvyklém jednání, nebo na speciálním sezení? Anebo neoficiálně, jakoby mimochodem, až po skončení rozhovorů? Truman rozhodl, že mu to poví, až se budou chystat k rozchodu.

Nicholas Soames se svým dědečkem Winstonem Churchillem v roce 1952.

Nicholas Soames se svým dědečkem Winstonem Churchillem v roce 1952.

Zastavil ho v úterý 24. července 1945 podvečer. A jakoby mimochodem prohodil: „Máme novou zbraň s obrovskou ničivou silou.“

Sovětský vůdce zůstal ledově klidný. Tlumočník V. N. Pavlov, který rozmluvu překládal, později napsal, že jeho šéf jenom lehce kývl, aniž pronesl slovo. Truman tvrdil, že mu odpověděl, aby ji řádně využil proti Japonsku. Ani Churchill a jeho ministr zahraničí Anthony Eden, kteří pozorovali oba státníky, si nevšimli nějakého delšího rozhovoru, Stalin prý jenom řekl „děkuji“.

Oba západní státníky tím zklamal. Čekali, že Stalin bude zvědavější, že je začne prosit, aby jeho experti mohli dostat bližší vysvětlení. Avšak podle Žorese a Roje Medveděvových v knize Neznámý Stalin dostal diktátor už 20. nebo 21. července od rozvědky o pokusu Trinity zprávu.

O Trumanově sdělení se Stalin zmínil ministru zahraničí Vjačeslavu Molotovovi a maršálu Georgiji Žukovovi. „Šroubují cenu,“ podotkl Molotov. Stalin se usmál: „Nevadí. Odpoledne se domluvíme s Kurčatovem, musí přidat.“ Profesor Igor Kurčatov vedl sovětský atomový projekt.

Přesto zůstával Stalin nedůvěřivý – nevěřil ani svým vyzvědačům, ani svým vědcům. Že by jedna bomba mohla zničit celé velké město? Nesmysl!

Ani slovo o atomu

V sobotu 4. srpna odpoledne shromáždil Tibbets letce vybrané k útoku – ke zvláštní akci číslo 13. „Naše chvíle nadešla,“ zahájil plukovník. „Před nedávnem byla ve Spojených státech úspěšně vyzkoušena zbraň, kterou máme svrhnout na nepřítele.“ Ale ani slovo o atomu.

Nejdřív odletí tři bombardéry k meteorologickému průzkumu nad Hirošimu, Kókuru a Nagasaki. Pravda, poblíž Kókury zřídili Japonci zajatecký tábor, ale nebylo vyhnutí, a Nigata, s níž se taky počítalo, byla poněkud daleko.

Primárním cílem zůstala Hirošima. Další dva stroje budou doprovázet Tibbetsův letoun, aby akci vyfotografovaly. Sedmý přistane na ostrově Iwodžima a vyčká, jestli se bombardéru s pumou něco nepřihodí – v případě potřeby tam zbraň od něho převezme a odletí nad Japonsko. Další letadla B-29 od jiných perutí budou hlídkovat okolo japonských břehů, aby potlačily jakýkoli nepřátelský odpor. Námořní letouny a loďstvo se rozmístí na trase Tinian-Japonsko tak, aby zachránily každou posádku, která by musela skočit do moře.

Tibbets se rozhodl, že stroji B-29 bude velet. Pojmenoval ho po své matce za svobodna – Enola Gay.

Podvečer instalovali uranovou pumu Little Boy do břicha bombardéru. Nebylo to snadné – měřila sice jenom tři metry, ale vážila 4400 kilogramů.

„To je konec války!“

V noci z 5. na 6. srpna nikdo z obyvatel základny na ostrově Tinian nespal. Čas si krátili hrou v poker. Podaří se přetíženému letounu Enola Gay včas se odlepit od startovací dráhy? Anebo tady všichni zařveme?

Podél dráhy rozestavili ve vzdálenosti 15–20 metrů požární vozy. Kdyby letoun Enola Gay havaroval, musí k němu nejdřív přijet specialisté, aby změřili stupeň radioaktivity. Teprve po jejich souhlasu se smějí přiblížit záchranáři. Atomoví vědci a letečtí generálové, kteří na tuto akci přiletěli, se museli odsunout daleko od startovací dráhy, aby je v případě neštěstí nezasáhlo záření z rozbité bomby.

Ve 2.45 hodin se letoun Enola Gay s atomovou bombou rozjel po startovací ploše. Zdálo se, že se nemůže odtrhnout od země. Teprve 30 metrů před koncem rozjezdové dráhy začal stoupat.

„Tento záznam je určen pro dějiny!“ pronesl Tibbets slavnostním hlasem ve chvíli, kdy se před nimi objevily břehy Japonska. „Svrhneme první atomovou pumu!“ Za chvilku si letci nasadili tmavé brýle, aby je zář výbuchu neoslepila.

Po šesti hodinách letu, v 8:13 místního času, tedy o hodinu více než na Tinianu, přiletěla Enola Gay nad Hirošimu. Ve výšce 9 600 metrů se v 8 hodin 15 minut a 17 sekund otevřela pumovnice bombardéru. Za 44 sekund Little Boy ve výšce 610 metrů explodoval. Letoun byl v tomto okamžiku vzdálen od místa katastrofy 14 kilometrů.

V ohnisku se rozpoutalo peklo – žár okolo milionu stupňů. Město Hirošima přestalo existovat. S Enolou Gay dvakrát zatřásla tlaková vlna, někteří členové posádky měli dojem, že do nich pere protiletadlové dělostřelectvo.

Sedmnáct tisíc domů bylo zničeno. Z 320 tisíc vojáků a civilistů jich zahynulo 78 150. Dalších 37 425 lidí bylo zraněno. A tisíce umíraly na radioaktivní ozáření.

„Proboha! Co jsme to udělali?!“ zapsal si druhý pilot kapitán Robert Lewis do deníku. Zato Beser si ulevil: „Je to úžasné. Je to velké osvobození!“ Radarový operátor Joseph Stiborik pochopil: „To je konec války!“

Tokio: Ani slovo o atomu

Japonské rozhlasové stanice vysílaly v úterý 7. srpna stručnou zprávu: „Jak oznamuje císařský hlavní stan, použil nepřítel včera při svých leteckých útocích na město a prefekturu Hirošimu zřejmě nový druh bomby. V Hirošimě byly touto bombou způsobeny značné škody. Byl svržen pouze menší počet těchto bomb. Šetření o jejich účinnosti ještě probíhá.“ Ani slovo o atomu.

Ten den ráno v 8.00 tokijského času, v Londýně bylo ještě 6. srpna 18.00 hodin času, přečetl hlasatel rozhlasové stanice BBC: „Prezident Truman oznámil obrovský úspěch spojeneckých vědců. Vyrobili atomovou pumu. Jedna už byla svržena na japonskou vojenskou základnu. Jedna jediná puma vyvine tolik explozivní síly jako dva tisíce našich velkých desetitunových bomb. Prezident rovněž předem naznačil obrovský význam mírového využití atomové energie.“

Zato vojáci v hlavním štábu v Tokiu zůstali klidní. Ani zpráva profesora Jošio Nišiny, který navštívil Hirošimu a potvrdil, že se jedná o atomové bombardování, jimi nepohnula.

„Jejich uvažování bylo skutečně racionální – atomová bomba nezpůsobila takovou zkázu a nezabila tolik lidí jako velké ohňové bombardování Tokia 9. března,“ napsal historik Edwin Hoyt. „Japonská armáda neměla k dispozici vědecké studie o dlouhodobých účincích radioaktivního záření, ale v krátkodobém výhledu generálům život ve stínu atomové bomby, jak se zdá, příliš nevadil. Američané nemohou mít víc než jednu nebo dvě další bomby, argumentovali. Jednoduše počítali s tím, že na Japonsko dopadne jedna nebo dvě pumy, které způsobí další škody, ale válka bude moci pokračovat. Do sdělovacích prostředků zprávu o náletu a jeho následcích neuvolnili.“

Kapitulace bez kapitulace

Ve středu 8. srpna vyhlásil Sovětský svaz válku Japonsku. Ve čtvrtek ráno zahájila Rudá armáda útok na kvantumskou armádu v Mandžusku. Podle Stalinova rozkazu měla obsadit severní Čínu, Sachalin, Jižní Kurily i ostrov Hokkaidó.

Major Charles Sweeney, který pilotoval stroj B-29 doprovázející Tibbetse nad Hirošimu, odletěl ve čtvrtek shodit druhou bombu na Kókuru. Avšak město bylo pod mrakem, proto zamířil k Nagasaki. A tam rozpoutal v 11.02 hodiny další atomové peklo. Ve čtvrtek 9. srpna zemřelo 73 884 lidí a dalších 74 909 bylo raněno.

Hodinu před tím se v Tokiu sešla vláda. Rozebírala podmínky kapitulace. Po obědě se dověděla o katastrofě v Nagasaki. Přesto o ničem nerozhodla.

Nejvyšší válečná rada večer opět diskutovala o kapitulaci. Do jednání se proti zvyklostem vložil sám císař. Souhlasil se třemi členy rady: „Pokračovat ve válce by znamenalo vyhlazení celého národa. Japonsko proto musí přijmout ultimátum Spojenců, a strpět to, co bude jistě velice tvrdé.“ Generálové zůstávali v opozici – chtěli bojovat.

V pátek 10. srpna sdělil Groves Marshallovi, že třetí atomová puma bude připravena ke svržení ve dnech 17. - 18. srpna. Měla vyhladit Tokio.

Japonští politici a generálové pořád složitě jednali o situaci. Vojáci se odmítali vzdát, chtěli obětovat dvacet milionů životů svých spoluobčanů. Až v úterý 14. srpna musel opět nařídit ukončení války sám Hirohito.

Japonci poprvé slyšeli hlas císaře z rozhlasu. Většina čekala, že je vyzve k dalšímu boji, k dalším obětem. Místo toho hovořil o nepříznivém vývoji války, kterou je třeba ukončit. V projevu chybělo slůvko „kapitulace“. Přesto po jeho vyslechnutí spáchalo mnoho důstojníků sebevraždu.

Ukončení bojů podepsali zástupci Japonska se Spojenci 2. září na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu kapitulaci.

Před tím opanovala Rudá armáda celé Mandžusko a část Koreje. Stalin požadoval, aby se jeho vojska podílela na okupaci japonských ostrovů, ale narazil na tvrdý odpor Trumana. Američané měli atomovou bombu, proto jim nemohl odporovat. Obsadil aspoň Sachalin a Kurilské ostrovy. Zato Koreu rozdělili na sovětskou a americkou okupační zónu.

„Hirošima otřásla celým světem“

O bombardování Hirošimy přinesly hlavní sovětské listy jenom krátkou informaci tiskové agentury TASS. „Zpráva způsobila těžký šok,“ napsal Alexander Werth, který působil v Moskvě jako zpravodaj londýnského nedělníku Sunday Times. „Všichni si jasně uvědomovali, že se ve světové mocenské politice objevil nový fenomén, který Rusko ohrožuje.“

Když přijela Stalinova dcera Světlana do otcovy vily v Kuncevu, bylo tam celé vedení. „Všichni mluvili jenom o tom, že Američané shodili na Japonsko atomovou bombu. Probírali to pořád dokola a otec si mě vůbec nevšímal.“

Už po návratu z Německa do Kremlu si k sobě pozval Stalin profesora Igora Kurčatova. Chtěl, aby všechno urychlil. „Řekněte si o všechno, co potřebujete!“ vybídl ho diktátor. „Nic vám neodepřeme.“

Krátce po svržení bomby na Hirošimu vytvořil Zvláštní výbor v čele se šéfem bezpečnosti Lavrentijem Berijou, která má práce řídit, a kontrolovat je bude tajemník ústředního výboru bolševické strany Georgij Malenkov.

„Nevíme tedy s jistotou, jestli se zpravodajských informací získaných v průběhu války Stalin poznal, jaký bude mít bomba strategický význam, nebo jestli si to uvědomil teprve v Postupimi, ale rozhodně platí, že sovětskou politiku začala ovlivňovat až po Hirošimě,“ napsal David Holloway v knize Stalin a bomba.

„Hirošima otřásla celým světem, protože narušila jeho rovnováhu,“ řekl v polovině srpna Stalin ministru Borisi Vannikovovi a Kurčatovovi.

Reakci Sovětů přesně vystihl americký vyslanec v Moskvě Averell Harriman v telegramu z 27. listopadu 1945 do Washingtonu: „Náhle se objevila atomová bomba, a když si uvědomili, že může vykompenzovat početní sílu Rudé armády, probudilo to v nich odvěkou nejistotu. Už se nemohli spolehnout, že svých cílů dosáhnou, aniž se jim někdo postaví.“

Josif Stalin

Josif Stalin

Překažené výboje

Na sklonku války diskutovalo nejvyšší vedení v Kremlu o další strategii. Někteří členové politbyra chtěli podporovat západoevropské komunistické strany, aby se chopily moci, případně by jim poslali na pomoc Rudou armádu. Ovšem to by vedlo k válce s bývalými spojenci. Pak se nabízela spolupráce se Západem, ale ta by vyžadovala ústupky ve východní a střední Evropě. Tyto dvě linie považoval Stalin za nebezpečné – mohly by podlomit jeho moc. Nezbylo nic jiného, než aby upevňoval své válečné zisky a čekal, až kapitalistické země zachvátí krize, případně mezi sebou začnou bojovat. Ostatně Roosevelt mu na konferenci v Jaltě v únoru 1945 slíbil, že americká vojska se do dvou let stáhnou z Evropy, takže potom nebude žádná síla, která by se mu postavila.

„Podle jeho názoru tedy dlouhodobé dějinné síly odškodní Sovětský svaz za katastrofu, kterou pro něj znamenala druhá světová válka, a Sověti tak nebudou k dosažení svých cílů potřebovat přímou konfrontaci s Američany a Brity,“ napsal John Lewis Gaddis v knize Studená válka. „Mohou si jednoduše počkat, až kapitalistické státy začnou soupeřit mezi sebou a znechucení Evropané se přikloní ke komunismu jako k vítané alternativě. Stalin tudíž neměl v úmyslu obnovit rovnováhu sil v Evropě, naopak chtěl Evropu ovládnout stejně totálně, jako se o to předtím pokoušel Hitler.“

Ovšem to Američané nevěděli. Obávali se, že Rudá armáda brzy zaútočí na západní Evropu. Proto jejich štáby už od podzimu 1945 plánovaly atomový protiúder. I Stalin měl strach z přepadení Američany. Když nepřicházelo, dospěl k závěru, že pro Západ by nebyl „v daný okamžik výhodný“, jak napsal Petr Luňák v knize Plánování nemyslitelného.

Sovětský diktátor měl zálusk i na území na Dálném východě. Počítal s vysazením svých vojáků v severní části japonského ostrova Hokkaidó. Truman mu však 18. srpna oznámil, aby s tím nepočítal.

Kreml ještě několik dnů váhal, jeho štáby invazi stále připravovaly, až 22. srpna rozkaz k ní odvolal. Vždyť by se tam vojensky střetl s Američany.

Stalinovi se také nelíbila hranice na Kavkaze. V roce 1921 byla uzavřena mezinárodní dohoda, do níž se Moskvě podařilo zahrnout klauzuli umožňující vyslat do Íránu Rudou armádu v případě, že by se nějaký stát v této oblasti chystal zaútočit na Sovětský svaz. V létě 1941 hrozilo nebezpečí, že Írán obsadí turecká armáda za asistence Němců. Proto se dvanáct rudoarmějských divizí rozložilo na severu okolo města Tabríz, na zbytku území britská armáda.

Když vojenská výzvědná služba GRU zjistila, že se na hranici se sovětskou Arménií soustředil milion tureckých vojáků, posílil generální štáb toto seskupení ještě o pět divizí. Avšak turečtí generálové byli opatrní – rozhodli se počkat s útokem na Sovětský svaz, až Němci obsadí Moskvu. Jakmile obrátila Rudá armáda wehrmacht nazpátek, Ankara plán na přepadení zrušila. Nicméně milion rudoarmějců na tureckých hranicích v SSSR a v Íránu zůstal.

Ke konci války přiměly úspěchy Rudé armády Stalina, aby uvažoval o obsazení arménských provincií Ardahan a Kars, které v roce 1921 připadly Turecku. Chtěl poslat armádu, aby dosáhla nejen Istanbulu s bosporským průlivem, ale i Dardanel. To by sovětskému válečnému loďstvu – dosud uzavřenému v Černém moři – umožnilo volně proplouvat do Středozemního moře. O přístavech ve Středozemí snila už Kateřina Veliká.

„Jinými slovy, straničtí starci plánovali zřídit v Malé Asii sovětskou vládu, tak jak se jim to povedlo v zemích východní Evropy,“ napsal plukovník Igor Atamaněnko v roce 2008 v deníku Nezavisimaja gazeta. Když 9. února 1945 skončila konference Roosevelta, Churchilla a Stalina na Jaltě, nařídil sovětský vůdce členům politbyra Anastazu Mikojanovi a Georgiji Malenkovovi, aby připravili podklady pro jednání o „poválečném přebudování Turecka“.

„Rozhodnutí o použití atomové bomby proti Japonsku učinil prezident až po tom, co se od šéfa americké vojenské výzvědné služby dověděl, že v oblasti Tabrízu pozorují redislokaci divizí Rudé armády – a ty se vydávají k hranici s Tureckem,“ tvrdil Atamaněnko. „Kromě toho ze zprávy, kterou dostal, vyplývalo, že se na průmyslových objektech, dopravě a spojení ve městech, které před třemi desítkami let obsadilo Turecko, zvýšila diverzní činnost arménských povstalců.“ Sověti dokonce přesunuli do této oblasti část svých vojsk z Rumunska a Bulharska.

Už začátkem června předložil ministr zahraničí Molotov Turecku požadavek na společnou správu úžin Bospor a Dardanely, kde by vybudovali Sověti i své vojenské základny. Stalin to nadhodil i v Postupimi, ale oba západní státníci se o tom nechtěli bavit, považovali předcházející smlouvy za nezměnitelné. Tento zájem nebyl nový – už car Mikuláš I. v roce 1853 vznesl na obě úžiny nárok.

Po kapitulaci Japonska nařídila centrála GRU svým důstojníkům, kteří pracovali pod diplomatickým krytím v Tokiu, aby odjeli do Hirošimy a Nagasaki. Musíte ověřit tvrzení o strašlivých obětech!

Hlášení, že obě města jsou totálně zničena a že v nich zahynulo na 220 tisíc lidí, projednávalo politické byro. Když Stalin uslyšel podrobnosti, zlomil v dýmce, kterou se pokoušel rozhořet, sirku.

Potom ji odložil na stůl: „Nástup na Istanbul odložíme. Na lepší dobu. A ať Turci navěky blahořečí Japoncům, kteří se za ně obětovali. To je všechno.“

Teprve tahle zpráva tedy přiměla Stalina, aby dal atomovému projektu statut nejvyšší státní důležitosti – zatím měly přednost klasické zbraně a letectvo. Jeho řízení převedl z civilních rukou na šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriju, o němž věděl, že brutálními metodami vývoj bomby urychlí.

Rozvědka také oznámila, že podle shodného mínění špionů Klause Fuchse, který pracoval v atomovém středisku Los Alamos, a Bruna Pontecorva, který působil v kanadských laboratořích, mohou Američané vyrábět až osm jaderných bomb měsíčně. To byl nadsazený odhad, ale zapůsobil.

Když nemohl sovětský vůdce získat volnou plavbu válečných lodí z Černého do Středozemního moře silou, pokoušel se o to dál diplomatickou cestou. Jeho tlak neustával. Dne 7. srpna 1946 Moskva oficiálně požádala Washington, aby se mohla vojensky podílet na ochraně obou průlivů. Ministr zahraničí Dean Acheson odpověděl tvrdě: Úžiny bude i nadále ochraňovat Turecko. Do východního Středomoří vyslaly USA válečnou flotilu jako varování.

Kreml musel ustoupit. Molotov si oddechl: „Ještě že jsme se včas stáhli. Jinak bychom museli čelit útoku západních spojenců.“ Stalinův sen o nástupu do východního Středomoří a dále na Blízký a Střední východ narazil na odpor Trumana. Na jeho žádost musel stáhnout vojska z Československa a z Íránu.

Moskva se rovněž pokoušela získat podíl na svěřenecké správě Libye. I to Američané při jednáních ministrů zahraničí v Londýně v září 1945 zamítli. Molotov chtěl vznést nárok na německé kolonie v Pacifiku a v Africe, ale nakonec o nich pomlčel, jenom by se ztrapnil. Zato Západ neuspěl v požadavku, aby v Polsku, Rumunsku a Bulharsku vládlo více stran, nikoli jenom komunisté. Tím se Sovětům otevřel prostor uprostřed Evropy a na Balkáně.

V Asii byli Američané a Britové štědřejší. Souhlasili, aby Sovětský svaz získal Kurilské ostrovy i ostrov Sachalin, dále námořní základny v Mandžusku. Dostal tedy zpátky všechno, o co přišlo carské Rusko v roce 1905 po prohrané válce s Japonskem.

Sovětské impérium bylo jediným státem, který si z druhé světové války odnesl nová území. Pokud nepočítáme Finsko, v podstatě dosáhlo území carského Ruska a na některých místech ještě víc. Ostatní vítězové spíše tratili.

Výňatky z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ (nakladatelství Plus, 2011)

Oprava: V textu jsme opravili překlad kódového označení akce Silverplate.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.