Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Odkud a jak se špiclují Rusové a Američané. Maskují se i jako rybáři

  11:28aktualizováno  11:28
Odposlouchává se všechno, všichni a všude. Když Američané odposlechy v padesátých letech zdokonalovali, začali sledovat i signály strojů, které pracovaly na atomových a raketových pokusech. Historie špiclování našeho světa od Karla Pacnera.
Ilustrační foto.

Ilustrační foto. | foto: Reuters

Když nedávno pobýval prezident Vladimír Putin na Kubě, proslechlo se, že ruská vojenská výzvědná služba GRU obnoví v nejbližší době odposlech amerických komunikačních sítí ze základny Lourdes na Kubě, tedy nedaleko břehů USA. Sověti tam provozovali tuto stanici od konce padesátých let, kdy se Fidel Castro uchýlil pod ochranná křídla Moskvy. V roce 2000 ji Rusové vyklidili, protože její udržování bylo příliš nákladné. Avšak po návratu do Moskvy Putin tuhle zprávu popřel. Žádnou odposlechovou stanici na Kubě nebude obnovovat.

Dálkové odposlechy cizích komunikací mají dnes výzvědné služby mnoha států. To se potvrdilo po sestřelení malajsijského letadla nad východní Ukrajinou, kde probíhají boje mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou. Ukrajinci totiž zveřejnili rozhovory mezi povstalci o letadle. Americký prezident Barack Obama oznámil, že podle jeho tajných zdrojů odpálili smrtící raketu z území ovládaného proruskými silami.

Bývala sovětská špionížní základna Lourdes na Kubě na snímku z roku 2002

Bývala sovětská špionížní základna Lourdes na Kubě na snímku z roku 2002

Dnešní prostředky tohoto sběru informací se dostaly na vysokou úroveň. Ovšem k objektivnímu získání informací jsou zapotřebí rovněž údaje z dalších prostředků, zvláště družic a letadel.

Odposlechy patří mezi tradiční špionážní metody a žádné aféry nemohou tímto prostředkem otřást.

„Kvůli tomu mě nebuďte, povíte mi to ráno.“

V úterý 11. dubna 1961 upozornila CIA Johna Kennedyho, že patrně následující den se Sověti pokusí vypustit do vesmíru člověka. „Kvůli tomu mne nebuďte,“ nařídil prezident. „Povíte mi to až ráno.“

Americká výzvědná služba zjistila tuto událost na základě monitorování činnosti na kosmodromu Bajkonur-Ťuratam – jak z telemetrických údajů o raketě, tak z hovorů obsluhujícího personálu.

Řetěz amerických stanic bedlivě sledoval v roce 1960 lety dvou sovětských družic, na jejichž palubách byli pokusní psi. Američtí zpravodajci zachycovali televizní záběry s těmito kosmickými cestujícími, určené sovětským stanicím. Z toho si pak odvodili, že se Moskva chystá brzy vyslat do vesmíru člověka. Další dva starty psů v březnu 1961 registrovali na svých monitorech naprosto bezvadně.

O půlnoci z úterka na středu 12. dubna 1961 východoamerického času si byli operátoři amerických odposlouchávacích stanic jisti – za hodinu vypustí Rusové ze základny Ťuratam v Kazachstánu raketu SS-6 s člověkem na palubě. Americký radar v Turecku zaznamenal tento start v 1:07. O 13 minut později zachytila stanice vojenské radiotechnické špionáže Shemya na jednom ze dvou malinkých ostrůvků Shemichi na Aleutských ostrovech rozhovor z paluby lodi – a ten potvrzoval vypuštění kosmonauta. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu.

Prezidentu Kennedymu to řekli opravdu až ráno.

Základem sdružení UKUSA

S dálkovým odposlechem cizích rádiových hovorů začali vojáci, jakmile se rozšířilo používání vysílaček za první světové války. Odposlechové stanice, vytvořené ve třicátých letech, a dešifrovací kabinety se staly integrální součástí vojenských štábů. Za druhé světové války se velení armád bez vysílaček neobešlo, ale zprávy byly zašifrované. Britům se podařilo rozlousknout hlavní německý kód, totéž Američanům u Japonců. Čtení cizí vojenské korespondence uspíšilo spojenecké vítězství.

Koncem čtyřicátých let, na počátku studené války, se pustily státy Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu do budování speciálních odposlechových stanic po obou stranách hranic. Série příhraničních odposlechových základen monitorovaly rozhovory pohraničníků, vojáků a dalších příslušníků ozbrojených sborů do vzdálenosti několika desítek a stovek kilometrů.

V roce 1947 založily Velká Británie, USA, Austrálie, Nový Zéland a Kanada sdružení UKUSA (United Kingdom – United States of America Agreement) jako obranu proti komunistické expanzi. Britové se zavázali odposlouchávat komunikace v Africe a v Evropě až po Ural, Kanada severní oblasti včetně pólu, Austrálie Oceánii, zbytek USA. Později k této síti přistoupily Norsko, Dánsko, Německo a Turecko.

Důležitý krok udělal americký prezident Harry Truman, když v roce 1952 vytvořil Národní bezpečnostní agenturu (National Security Agency – NSA) a přenesl na ni odpovědnost za rádiové zpravodajství SIGINT a veškeré dešifrování.

SIGINT a další

Sběr informací se ve zpravodajském žargonu označuje anglickou zkratkou SIGINT (Signals Intelligence). SIGINT se ještě dělí na dva druhy odposlechů: na COMINT (Communications Intelligence), což je komunikace mezi lidmi, a na ELINT (Electronic Intelligence), které představují sběr elektronických signálů z nejrůznějších zdrojů. Do ELINT patří TELINT (Telemetry Intelligence), monitorující data z raket, družic a dalších elektronických zařízení, a RADINT zaznamenávající radary.

V americkém zpravodajském žargonu, který postupem času přejaly rovněž ostatní služby, patří snímkovací či fotoprůzkumné družice do kategorie IMINT (Imagery Intelligence).

Centrála NSA dnes sídlí v kopcích státu Maryland, necelých 30 kilometrů severozápadně od Washingtonu, na území bývalé vojenské základny Fort Meade. Je to patrně největší špionážní agentura na světě. Koncem šedesátých let zaměstnávala přes 100 tisíc lidí, přičemž 25 tisíc lidí pracovalo přímo v centrále. Po pádu sovětského impéria se jejich počet snížil o čtvrtinu, později se opět zvýšil na 30 – 40 tisíc, přesný stav je tajný.

Hlavním partnerem NSA v rámci UKUSA je ve Velké Británii Vládní spojovací centrála (Government Communications Headquarters – GCHQ), v Austrálii Vojenské spojové ředitelství (Defence Signals Directorate – DSD), v Kanadě Spojovací bezpečnostní útvar (Communications Security Establishment – CSE) a na Novém Zélandu Vládní spojovací bezpečnostní úřad (Government Communications Security Bureau – GCSB). Tyto služby zřídily v roce 1971 i síť Echelon.

Echelon zachycuje denně na tři miliardy zpráv z družic včetně telefonních a internetových, obojí představuje asi 90 % údajů. Přes tři čtvrtiny zachycených informací se předává do centrály NSA. Tam je okamžitě třídí obrovské počítače, přezdívané Dictionary (Slovníky), podle klíčových slov a adres. V přijatých zprávách dovede zachytit slova, která používají teroristé či jiné podezřelé osoby, za pouhých 90 vteřin. Člověk by k tomu potřeboval jednu až tři hodiny. Programy na rozlišení hlasů Voicecast zase umožňují identifikovat vybrané hlasy, a tím mimo jiné sledovat pohyby jejich majitelů. Počítače, které patří k nejmohutnějším na světě, dokážou rovněž rozlousknout většinu cizích kódů.

Mapa zobrazující místa, odkud NSA získává informace. Žlutě je vyznačeno...

Mapa zobrazující místa, odkud NSA získává informace. Žlutě je vyznačeno umístění sítí, kam se agentuře podařilo nasadit špionážní prográmek.

Echelon vyžadoval speciální pozemní stanice vybavené gigantickými anténami. NSA postavila svou hlavní základnu v Yakimě poblíž Seattlu na severozápadě USA. Centrála GCHQ sídlí v Cheltenhamu a má stanice v Morwenstonu poblíž Bude v Cornwallu. Svou největší základnu vybudovali Američané v Menwith Hillu v hrabství Yorkshire v severní Anglii – je to Field Station F 83. Dnes funguje celý systém, jehož součástí jsou i stanice Sugar Grove v Západní Virginii, asi 250 km jihozápadně od Washingtonu, Leitrim v Kanadě, Bad Aibling v Německu označovaná jako F 81, Shoal Bay na severu a Geraldon na jihozápadě Austrálie, Waihopai u Blenheimu na severu Nového Zélandu, Misawa v Japonsku. Kromě toho je podporují Sabana Seka na Portoriku, Skibsbylejren v Dánsku, další v Holandsku a na Kypru. Údajně k nim patří také Denver v Coloradu, Pine Gap u Alice Springs v Austrálii, Rosman v Severní Karolíně v USA a ostrov Guam v Pacifiku.

Pro představu se můžete podívat na mapu:

Nezávislí odborníci předpokládají, že agentura používá družice SIGINT a rovněž speciální aparatury na odposlech podmořských kabelů. Jeden z těchto podmořských bodů odhalili Sověti v roce 1982, další nejsou známé. Zatím není jasné, jestli tento systém dokáže odposlouchávat i depeše přenášené optickými vlákny.

Globální systém od roku 1958

Musíme odposlouchávat rovněž ne-komunikační signály – rozhodl ředitel CIA Allen Dulles v květnu 1954. To znamená zachycovat data vysílaná aparaturami, které se podílejí na sovětských atomových a raketových pokusech.

Tím vlastně začínal americký projekt TELINT specializovaný na sběr telemetrických údajů. Trvalo však asi deset let, než washingtonští analytici s technickým vzděláním do těchto nových a neznámých údajů pronikli a plně jim porozuměli. Postupně tak objevili sovětský svět jaderných pokusů, raket všeho druhu, radarů protivzdušné obrany a dalších zařízení, časem i svět čínský.

Globální odposlouchávací systém vytvořila NSA v roce 1958. Původní síť se skládala ze stanic na severním cípu ostrova Ellesmere, asi 800 km od severního pólu, dále poblíž Moorestownu ve státu New Jersey, ve čtvrti Taufelsberg v Západním Berlíně, v Kagnewu v Etiopii ve východní Africe a na letecké základně Wheelus v Libyi. Další se stavěly v Bremenhavenu na břehu Severního moře, v Todendorfu poblíž Kielu u Baltského moře, v Bad Aiblingu v Bavorsku, v Kamiseji poblíž hory Fudži v Japonsku.

Agentura rovněž přichystala lodě vybavené odposlouchávacími aparaturami. První z nich, Valdez, vytvořená z rybářského trawleru, namířila v roce 1960 k Africe a Muller ke břehům Číny. Druhou generaci představoval Oxford, přestavěný z vojenské dopravní lodi typu Liberty.

Kde přibližně sídlily stanice NSA, se můžete podívat na mapě:

Strategické bombardéry Boeing B-47, vybavené odposlouchávací elektronikou, známé jako RB-47, sloužily NSA v padesátých a šedesátých letech výpravami podél hranic komunistického světa, případně lehce přes ně. Občas jim vypomáhaly upravené dopravní stroje Boeing C-97 a Boeing C-135. Sověti některé sestřelili.

Dálkové sledování raketových základen

„Když začali Sověti v roce 1957 zkoušet svou mezikontinentální raketu, museli jsme naši radarovou a telemetrickou techniku, kterou jsme vybudovali v minulých letech ke sledování střel krátkého doletu, rozšířit,“ napsal James Burke, který inicioval americký projekt Ranger určený k přistání na Měsíci. Článek uveřejněný v roce 1966 v interním časopisu CIA Studies in Intelligence byl odtajněn až po 32 letech. Burke přiznával: „Naštěstí jsme měli přístup do některých zemí sousedících se Sovětským svazem a naštěstí si Sověti vybrali jednoduchý telemetrický systém, který už dřív vyvinuli. Když tedy v roce 1960 vypustili první sondu k Marsu, chápali jsme její nosič SS-6 a jeho subsystémy poměrně dobře.“

V průběhu padesátých let vybudovaly NSA a CIA síť výkonných sledovacích stanic podél sovětských hranic, které mohly pomocí obrovských radioteleskopů monitorovat rádiové a telemetrické signály z dalekého vnitrozemí. Mezi nejdůležitější patřily základny v Íránu a v Turecku.

V Turecku přikládaly největší význam stanici na vojenském letišti Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě, která dvěma anténami sledovala dění na raketových základnách v Kapustin Jaru východně od Stalingradu (dnes Volgograd) v Ťuratamu-Bajkonuru v Kazachstánu. Na vzdálenost 8 000 km dokázali operátoři rozeznávat na radarech až jednometrové objekty. Pirinćlik poslouchal všechny sovětské komunikace včetně rozhovorů velitelů tanků.

I další základna Karamürsel na pobřeží Marmarského moře, 60 km severovýchodně od Istanbulu, monitorovala starty sovětských raket. Kromě toho později zachytila konverzaci prvního kosmonauta Jurije Gagarina se Zemí. Stanice v Trabzonu a v Sinopu na pobřeží Černého moře hlídaly především sovětské námořnictvo.

U íránského Bešáru na jihovýchodě u Kaspického moře postavili Američané koncem padesátých let základnu Tracksman I, určenou k zachycování signálů raket. V roce 1966 ji doplnil Tracksman II u Kabkanu, asi 1 200 km jihozápadně od Bajkonuru-Ťuratamu – stal se tak nejdůležitějším americkým místem pro sledování této raketové základny. Později tam instalovali rovněž aparaturu pod krycím názvem Lazy Cat, určenou k monitorování pokusů laserových zbraní na sestřelování družic, kterou Sověti testovali ve středisku Saryšagan v Kazachstánu.

Po dohodě s Nory v prosinci 1954 postavila CIA odposlouchávací stanici Metro u městečka Korpfjell, poblíž Kirkenes, 3 km od sovětských hranic. Registrovali tam i signály ze zkoušek sovětských námořních raket v roce 1958.

Od začátku roku 1959 mohla odtud americká elektronická rozvědka registrovat telemetrické údaje z Ťuratamu. Zpočátku se jejím specialistům dařilo dešifrovat pouze pětinu údajů. Přesto už v létě zjistili o raketě SS-6 zajímavé podrobnosti.

Albert D. Wheelon a Sydney N. Graybeal si koncem roku 1961 v časopisu Studies in Intelligence libovali, že nejvíc údajů o samotné raketě získávají z telemetrie při její havárii – stejně jako Sověti. „Avšak my jsme dokázali využívat tento unikátní zdroj méně efektivně než Sověti, protože zaprvé jsme nevěděli, které měření je přiřazeno kterému kanálu, zadruhé jsme neměli ani kalibraci, ani jsme neznali absolutní hodnoty měření na mnoha kanálech a zatřetí kvůli omezením, daným rádiovým horizontem, jsme nebyli schopni zachycovat vysílání po celou dobu letu. Velmi pečlivou technickou analýzou jsme postupně vyřešili mnoho problémů s identifikací kanálů a slušně jsme pokročili v oblasti kalibrace.“ Dále autoři upozornili, že je důležité, aby se jinými prostředky včas zjistil okamžik startu – to pak umožní včas zachytit telemetrii.

Kontrola sovětských družic

Američtí zpravodajci si uvědomovali, že oficiální zprávy agentury TASS o družicích vážících stovky kilogramů nejsou propagandistickou lží, jak se někteří pozorovatelé na Západě domnívali. Spojené státy totiž vypouštěly družice mnohem lehčí, protože jim chyběly silné rakety. Příliš jim to nevadilo – díky modernější elektronice, která je lehčí a spolehlivější, mohly získávat o blízkém vesmíru neméně vědeckých údajů, často i více.

„V říjnu 1960 jsme si mohli na základě velmi pomalého zrychlení, naznačeného telemetrií, odvodit, že obě rakety nesly dosud nejtěžší náklad,“ pokračoval Burke, když popisoval neúspěšný pokus o vypuštění automatů k Marsu a k Venuši. Přitom američtí specialisté pozorovali, jak se v obou případech od druhého stupně oddělily čtyři postranní motory prvního stupně SS-6, ale potom motor třetího stupně v plné rychlosti zkolaboval.

Příhraniční stanice rovněž zaznamenaly úspěchy. Nejdřív start Veněry 1 určené průzkumu Venuše v únoru 1961 a její oblet okolo Země, kde se zapálil poslední stupeň, aby sondu vyvedl na meziplanetární dráhu. Získaly také údaje o startu Marsu 1 v listopadu 1962. Avšak let obou automatických průzkumníků vzdálenějším vesmírem nebyli Američané schopni sledovat – neměli radary dalekého kosmického dosahu.

Teprve na Lunu 4 směřující v dubnu 1963 k Měsíci se NSA připravila. Měla k dispozici improvizovaný monitorovací systém na radioteleskopu o průměru 45 m z Námořní výzkumné laboratoře v Marylandu u Washingtonu. Přijímala její signály i po 88 hodinách během průletu okolo Měsíce. Američtí operátoři popsali její telemetrii jako „komplikovanou a plnou rozmanitostí“. Není divu – sovětské řídící středisko se z ní marně snažilo vyždímat nějaké informace.

Třebaže měla americká armáda od května 1950 odposlouchávací stanici na své základně v Asmaře v Etiopii, teprve od května 1965 ji začala používat ke sledování sovětských kosmických experimentů. Asmara, krycí název Stonehouse (Kamenný dům), měla velkou přednost – ležela takřka na stejném poledníku jako středisko dálkových spojů v Jevpatorii na Krymu. Proto tam v polovině šedesátých let instalovali dvě antény – o průměru 26 a 45 metrů. Některé sovětské sondy sledovaly současně Asmara, Diyarbakir a buď íránská, anebo kalifornská stanice, takže Američané přesně zaměřovali jejich dráhy.

NASA postupně vybudovala síť stanic pro kontrolu svých meziplanetárních automatů i pro monitorování sovětské konkurence.

Když v únoru 1966 dosedlo výsadkové pouzdro Luny 9 jako první těleso vyrobené lidskou rukou měkce na povrch Měsíce a odvysílalo odtamtud snímky, zachytily je Asmara, Námořní výzkumná laboratoř v Marylandu, britská armáda a radioastronomická observatoř Jodrell Bank u Manchesteru. Američané nechtěli, aby Sověti věděli, že je bedlivě sledují, a proto kořist utajili. Naproti tomu šéf Jodrell Banku profesor Bernard Lovell, který měl výborné styky se sovětskými kolegy, záběry zveřejnil. Moskva se sice trochu čertila, ale ve skutečnosti byla ráda, že toto její prvenství potvrdil nezávislý zdroj.

Lovell sledoval sovětské sondy už dřív. Například když uprostřed května 1961 náhodou zachytili na Jodrell Banku signály ztraceného automatu Veněra 1, oznámil to do Moskvy. Okamžitě tam přiletěli astronomové Alla Masevičová a Jurij Chodarev, aby asistovali při dalších – už neúspěšných – pokusech s jejich příjmem.

V únoru 1964 zaznamenali Američané rozpad Kosmosu 57 na oběžné dráze. Havárie se stala už na konci prvního obletu Země, kdy pozemní obsluha zřejmě nezvládla jeho řízení. Byla to bezpilotní zkouška lodi Voschod 2. Vzhledem k tomu, že závadu by snadno odstranila případná posádka, mohl pilotovaný stroj následující měsíc odstartovat – uvedli Frank A. Whitmire a Edward G. Correll v časopisu Studies in Intelligence. Z Voschodu 2 v březnu 1965 vystoupil Alexej Leonov do volného prostoru.

Odposlech špiček Kremlu

V polovině šedesátých let začaly CIA a NSA odposlouchávat politické a vojenské špičky v nejdůležitějších zemích pod krycím označením Gamma Guppy (Gamma paví očko). Americké ambasády kvůli tomu vybavily sérií nejnovějších aparatur.

Chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Ilustrační snímek

Nejvíc se američtí zpravodajci těšili na hovory, které povedou sovětští státníci po nainstalování radiotelefonů do jejich aut. Akce v Moskvě se nazývala Broadside (Boční salva). Krátce po podpisu dohody o omezení strategických zbraní SALT 1 zachytili debatu mezi sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a ministrem obrany Andrejem Grečkem o mezikontinentálních raketách UR-100N (SS-19, Stilleto), které se právě stavěly. Ministr ubezpečil generálního tajemníka, že tyto nové střely se vejdou do sil pro lehčí rakety UR-100 (SS-11, Sego), jež smlouva dovoluje. Avšak žádný ze sovětských politiků se nezmínil o chystané invazi do Československa. Většinou tlachali o soukromí kolegů, zvláště pak o Brežněvově zdraví a o milostných pletkách předsedy prezidia Nejvyššího sovětu Podgorného. Nicméně zpravodajci si pochvalovali: „Získali jsme mimořádně důležité informace o osobních záležitostech nejvyšších sovětských vůdců.“

Když tento odposlech prozradil na podzim 1971 známý washingtonský politický komentátor Jack Anderson, operace Broadside skončila. V jiných zemích Gamma Guppy pokračovala. Když v květnu 1973 otevřely USA diplomatickou misi v Pekingu, i tam poslaly v diplomatických zavazadlech odposlouchávací aparatury.

Ruští rybáři, nebo špioni?

Sovětská GRU se pustila do těchto tajných operací s mírným zpožděním. V srpnu 1960 poslala k americkým břehům první odposlechovou loď Vega, maskovanou jako rybářský trawler. Patrolovala při východním pobřeží USA, když ponorka George Washington testovala odpalování raket zpod hladiny moře.

Tajná služba KGB si vytvořila dvě zahraniční odposlechové základny. Předně v Lourdes na Kubě, která kontrolovala vypouštění všech družic z amerických kosmodromů. A později v Kam Rank Bei v severní Koreji. V devadesátých letech Rusové obě zrušili.

Malé sovětské lodě osypané anténami, jejichž posádky se tvářily, že chytají ryby, připlouvaly poblíž Floridy vždy, když měla z tamního kosmodromu startovat důležitá kosmická loď. Na jaře 1969 Američané věděli o dvou lodích. Před startem Apolla 10 v květnu tam připluly další dvě. Potom dvě oblast opustily. Začátkem července se tam pohybovalo sedm sovětských plavidel, které monitorovala vypuštění Apolla 11, jehož posádka přistála na Měsíci.

Američané zase vysílali celé flotily těchto zvědů do těch míst Tichého oceánu, kam dopadaly při zkouškách nové sovětské rakety.

Někdy však byly tyto akce nebezpečné. Například v roce 1968 zajali Severokorejci nedaleko svých výsostných vod americkou loď pro elektronickou špionáž Pueblo a trvalo mnoho měsíců, než její posádku propustili na svobodu. Plavidlo nevrátili a sovětští, možná i čínští experti měli dost času si její vybavení prohlédnout a odhalit některá tajemství NSA, přístroje rozebrat a případně okopírovat.

USA-ČLR společně proti SSSR

Začátkem sedmdesátých let začaly mezi Washingtonem a Pekingem pukat ledy.

Při své tajné návštěvě Pekingu v červenci 1971 nabídl prezidentův poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger Číňanům spolupráci v odposlechu a snímky s velkými podrobnostmi z hranic se Sovětským svazem, kde propukaly místní boje. Premiér Čou En-laj s radostí přijal. Ovšem jednání o trvalém monitorování sovětského území, především kosmodromu Bajkonur-Ťuratam, polygonu pro antirakety Saryšagan a atomové střelnice v Semipalatinsku, se protahovala. Hovořil o nich Kissinger při další návštěvě v říjnu 1971, v prosinci zástupci CIA na schůzce s představiteli Číny v New Yorku a opět v Pekingu v listopadu 1973.

Až v lednu 1979, kdy se v Íránu hroutil režim šáha Pahlavího a Američané museli utéct, nastal průlom. Do USA přijel nejvyšší čínský komunistický šéf Tcheng Siao-Ping. Při jednání s prezidentovým poradcem pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinským Tcheng nabídl spolupráci při sběru a zpracování zpravodajských informací o SSSR. Konkrétní podmínky domluvil ředitel CIA Stansfield Turner během své tajné cesty do Pekingu na přelomu prosince 1980 a ledna 1981.

Společné operace začaly v Ci-tai a Kor-la v provincii Hainang už koncem roku 1980. Obě střediska vybudovala CIA pod krycím označením Chestnut (Kaštan), pracovali tam čínští specialisté, ale přijíždějící Američané na ně stále dozírali. Údaje zpracovávali v Pekingu. Zachycovali telemetrii z Bajkonuru a ze Saryšaganu, kontrolovali veškerý letecký provoz na Dálném východě, naslouchali depeším KGB a armády, sledovali cvičné poplachy sovětských strategických sil.

Znak sovětské KGB z deskové hry Cold War: CIA vs KGB

Výzkum Slunce byl jen zástěrkou

Američtí vojáci si stěžovali, že letadla elektronické služby, která létají podél sovětských hranic, přinášejí málo zpráv o radarech protivzdušné obrany. Odborníci z Námořní výzkumné laboratoře (Naval Research Laboratory) ve Washingtonu se proto pustili pod krycím označením projekt Tattletale (Tlachal) do vývoje přístroje na odposlech družic. Jeho návrh předložili Howard O. Lorenzen a Reid D. Mayo na jaře 1958. Prezident Dwight Eisenhower ho schválil 24. srpna 1959.

Byla to záležitost tak citlivá, že probíhala v přísném utajení – věděly ní necelé dvě stovky vládních úředníků. Ani toto opatření však nestačilo. Odborníci v laboratoři se rozhodli, že na družici přidají pár přístrojů pro výzkum slunečního záření Solrad (Solar Radioation) a podle toho těleso oficiálně pokřtí – GRAB (Galactic Radiation Background Experiment – Výzkum záření galaktického pozadí). Později tato tělesa na Solrad dokonce oficiálně přejmenovali. Nicméně mezi zpravodajci měla kódové označení Dyno.

Solrad-Grab 1, vážící 18 kg, vynesla raketa Thor-Ablestar z vojenské raketové střelnice na mysu Canaveral společně se třetí námořní navigační družicí Transit 22. června 1960. Dostala se na dráhu ve výšce 596 – 935 km se sklonem 66,7 °. Údaje, které vysílala, zachycovaly stanice na celém světě, a potom je kurýři na magnetických páskách dopravovali do Washingtonu. Analyzovali je pracovníci NSA a důstojníci velitelství strategického letectva v Omaz v Nebrasce. Odborníci určovali přesná místa, kde jednotlivé radary pracují, a hledali způsoby na jejich přelstění.

Námořnictvo vyslalo ještě čtyři další družice tohoto typu, avšak pouze Solrad 3, která se dostala na dráhu 29. června 1961, měla úspěch. V pořadí osmé těleso tohoto typu letělo 9. března 1965. Projekt GRAB odtajnili až 18. června 1998.

Postupem doby vyvinuli Američané celou plejádu špionážních družic pro nejrůznější účely. Některé se navzájem překrývají, jiné na sebe navazují. Mají spoustu názvů a označení, takže není jednoduché se v nich vyznat.

V druhém dílu se podíváme do vesmíru se špionážními družicemi.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.