Rekonstrukce podoby hobita zveřejněná při oznámení objevu. Je nepřesná z toho...

Rekonstrukce podoby hobita zveřejněná při oznámení objevu. Je nepřesná z toho pohledu, že všechny nalezené pozůstatky patří zřejmě ženám, takže o podobě mužů vlastně nemáme vůbec žádné informace. | foto: Peter Schouten/National Geographic

Indonéský hobit mohl skončit jako „květnatý zadek“ a stále je záhadou

  • 48
V neustálých sporech uplynulo deset let od ohlášení jednoho z nejúžasnějších objevů paleoantropologie, trpasličího pravěkého člověka z indonéského ostrova Flores. Vědci stále nemají jasno v tom, kam „hobita“ Homo floresiensis zařadit, jak vznikl a odkud přišel.

Archeolog Michael Morwood se vydal na indonéský ostrov Flores, aby tam ve spolupráci s místními kolegy vedenými Radenem Soejonem pátral po pravěkých lidech, kteří kdysi dávno putovali z asijské pevniny na australský kontinent. Doufal, že by na stopy po nich mohl narazit v jeskyni Liang Bua, která leží na floreské vysočině v nadmořské výšce kolem 500 metrů.

Její jméno lze do češtiny přeložit jako „studená jeskyně“. Díky své poloze a vysokému stropu nabízela úkryt před nepohodou, ale zároveň do ní pronikalo dost slunečního světla a dobře v ní cirkuloval vzduch. Obyvatele by díky tomu neobtěžoval dým z ohniště. Příhodná byla i poloha jeskyně nad soutokem dvou řek. Kámen z místních skal se nabízel jako dobrá surovina pro výrobu nástrojů. Podle Morwoodových představ nabízela jeskyně pravěkým lidem ideální útočiště.

V Liang Bua pracovalo před Morwoodem několik týmů, ale australský vědec se rozhodl kopat hlouběji než jeho předchůdci. Dlouho nenacházeli nic zajímavého, ale nakonec byli vědci odměněni nálezem kostí pravěkých zvířat a kamenných nástrojů. V jeskyni kdysi žili lidé. Jen nebylo jasné, kdo se tu usídlil a kdy.

Druhého září 2003 kopal jeden z dělníků na dně jeskyně v hloubce bezmála šesti metrů, když vtom narazil na lebku. Byla malá, ale bezpochyby lidská. Záhy se ukázalo, že spolu s lebkou leží v pravěkých usazeninách část nevelké kostry. Trvalo několik dní, než se křehké a vlhkostí změklé kosti podařilo vyprostit. Zpočátku byli vědci přesvědčeni, že našli kostru dítěte. Jenže už pod jeskynní klenbou Liang Bua padla slova, která předznamenala události následujících deseti let: „Kdepak, to není dítě. To vůbec není člověk Homo sapiens. Je to úplně nový druh člověka!“

Příliš malá mozkovna

Michael Moorwood se rozhodl přizvat ke spolupráci při prozkoumávání nálezu z jeskyně Liang Bua vynikajícího australského paleoantropologa Petera Browna. Ten ze zvědavosti kývl a vydal se na univerzitu v Jakartě, kde našla malá kostra z Liang Bua nový domov. Brown později přiznal, že byl zvědavý spíše na Jakartu a speciality indonéské kuchyně, než na kostru. Nevěřil, že Morwood a Soejono našli něco mimořádného. O to větší bylo jeho překvapení, když poprvé uviděl spodní čelist malého člověka z ostrova Flores.

Odlitek lebky "hobita" z ostrova Flores v jeskyni Liang Bua, kde byl originál nalezen. Mezi antropology tehdy vzbudila vášnivou diskusi, zda jde o pozůstatky jedince s nějakou vývojovou vadou nebo nový druh. Zatím převažují spíše důkazy ve prospěch teorie, že šlo o příslušníka druhu jinak neznámého menšího příslušníka rodu Homo.

„Díval jsem se na čelist tak šest sekund, možná ještě méně, a věděl jsem bezpečně, že to není čelist pravěkého člověka Homo sapiens,“ vzpomíná Brown na šokující moment v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Věděl jsem, že mám před sebou ostatky člověka dosud neznámého druhu.“

Browna rázem přešly chuti na indonéské speciality a pustil se do práce. Opatrně čistil lebku od hlíny. „Všechno to bylo strašně měkké. Musel jsem to vysoušet a hned napouštět konzervačním roztokem. Nedalo by moc práce lebku těžce poškodit. Kdybyste na ni omylem šlápli, zbyla by z ní hromádka něčeho, co by se nejspíš podobalo malé porci šťouchaných brambor,“ popisuje Brown úskalí práce.

Když byl Brown s čištěním a konzervací hotový, mohl konečně přistoupit k tomu, na co se celou dobu těšil, k měření objemu mozkovny. To je jeden z klíčových parametrů každého nového druhu člověka. I v dobách počítačových tomografů a trojrozměrného modelování spoléhají vědci na metodu, kterou používaly generace jejich předchůdců. Mozkovnu naplní do posledního místečka semínky hořčice, ta pak vysypou do odměrného válce a zjistí jejich celkový objem. Brown si připravil porci 1,5 litru semínek, která by stačila k vyplnění mozkovny současného člověka, i když mu bylo jasné, že zdaleka nepoužije všechna. Přesto byl zaskočen, jak málo se toho do mozkovny lebky z Liang Bua vešlo. I když se snažil semínka do lebky opatrně napěchovat, nedostal jich tam více než 400 mililitrů. A to byl šok. Tak malou mozkovnu měli mezi lidskými předky naposledy australopitekové, kteří žili v Africe před 2,5 až 3 miliony roků.

„Někde je chyba!“ prohlásil Brown a měření zopakoval podruhé a pro jistotu i potřetí. Výsledek byl pokaždé stejný. „Mike se na mě díval a asi se divil, proč jsem najednou tak zbledl,“ vzpomíná Brown v rozhovoru pro Nature na Morwoodovu reakci. „Ale bylo to opravdu šílené.“

Brownovi i Morwoodovi bylo jasné, že budou mít obrovské potíže s vysvětlením, jakými evolučními procesy získala lebka tak malý objem mozkovny. A trablům nebyl konec. Výsledky datování kostry radiouhlíkovou metodou určily její stáří na 18 tisíc roků. Vědci měli před sebou tvora, který žil poměrně nedávno a přitom měl mozkovnu, která objemem odpovídala mnohem starším vývojovým předkům člověka. Další velmi primitivní znaky byly patrné i na kostře. Autoři úžasného objevu si uvědomovali, že tuto kombinaci budou odborníci jen těžko „polykat“.

Hobit místo „květnatého zadku“

Morwood, Brown a Sojeono se rozhodli pojmenovat záhadného drobného tvora z Liang Bua jako Sundanthropus floresianus – sundský člověk z ostrova Flores. Proti tomu ale vznesli oponenti posuzující popis určený k otištění v časopise Nature hned několik výhrad. Odmítli druhové jméno „floresianus“, protože svádí k překladu „květnatý zadek“. Doporučili změnu na „floresiensis“. To však byla jen kosmetická úprava ve srovnání s návrhem nového rodového jména.

To se mělo podle oponentů změnit na „Homo“ a přiřazovalo by malého tvora z ostrova Flores přímo do širšího příbuzenstva současných lidí. Pod tímto jménem byl také nový zástupce lidského rodu před deseti lety představen světu v publikaci v časopise Nature. Populárnější se však stal pod přezdívkou „hobit“, kterou pro něj navrhl Morwood, když se nejprve přesvědčil, že proti tomu nebudou protestovat dědicové autorských práv spisovatele J. R. R. Tolkiena.

Představa, že ještě před 18 tisíci let žili na indonéském ostrově Flores asi metr vysocí „trpaslíci“ a lovili kamennými zbraněmi zakrslé slony a obří krysy uchvátila svět. Hobit Homo floresiensis se stal z hodiny na hodinu celosvětovou celebritou. U mnohých odborníků ovšem tvrdě narazil.

Pohled do jeskyně Lian Bua, kde byly v roce 2003 pozůstatky hobita objeveny. Fotografie zachycuje stav z roku 2007.

Nestor indonéských paleoantropologů Teuku Jacob navštívil kolegy v Jakartě, pracně konzervovanou hobitovu lebku a dolní čelist strčil do kufru a odvezl si ji s sebou na universitu v Yogyakartě. Tam se s kolegy pokusil pořídit k lebce a čelisti odlitek. Peter Brown k něčemu takovému nesebral odvahu. Ukázalo se, že plným právem. Jacob a jeho spolupracovníci lebku i čelist nenávratně poškodili. Čelist dokonce rozlomili na dva kusy.

Teuku Jacob jako jeden z prvních kategoricky odmítl, že by hobit mohl představovat nový druh člověka. Podle něj našli Moorwood a Soejono kostru těžce nemocného jedince. Jacob nebyl sám. I další kritici dávali přednost tomu, že člověk z Liang Bua nevděčí za svou malou mozkovnu evoluci, ale dědičným defektům, například tzv. mikrocefalii.

Neandrtálské déja vu

Situace kolem hobita připomíná slavný spor o kosti neandrtálce objevené v Německu v roce 1856. Amatérský přírodovědec Johann Carl Fuhlrott se spolu s anatomem Hermannem Schaaffhausenem snažil prorazit s názorem, že jde o ostatky pravěkého člověka. Celebrity tehdejší vědy v čele s věhlasným anatomem Rudolfem Virchovem to však odmítaly s tím, že jde o kosti člověka deformované těžkou chorobou.

Zatímco Fuhlrott a Schaafhausen svou bitvu dovedli k vítěznému konci, spor o hobita rozhodnut není. Když americká antropoložka Dean Falková jasně vyloučila mikrocefalii jako příčinu zakrslého vzrůstu a malého objemu mozkovny Homo floresiensis, přišli kritici s dalšími „chorobnými“ teoriemi. Podle jedněch patří kosti z Liang Bua člověku trpícímu nedostatečnou funkcí štítné žlázy čili kretenismem. „Hobit byl kretén,“ psal na svém webu seriózní Nature. (Peter Brown tyto argumenty obratem vyvracel.)

Srovnání lebky člověka druhu Homo sapiens a neandrtálce (vpravo). Vyniknou základní anatomické rozdíly, které ovšem podle genetických poznatků rozhodně neznamenaly, že by se oba druhy nemohly křížit.

Podle jiných jde o člověka postiženého Downovým syndromem. Spory by mohly rozhodnout výsledky analýz dědičné informace Homo floresiensis. Vědcům se ale zatím nepodařilo z ostatků izolovat použitelnou DNA. Vyhlídky na úspěch jsou mizivé. Ve „studené jeskyni“ je příliš teplo a vlhko, než aby tu dostatečně dlouhé úseky dvojité šroubovice DNA „přežily“ 18 tisíc let.

Ostrovní dědictví

Floreský hobit postavil před vědce zapeklité otázky a notně zatřásl představami o evoluci lidstva. Na vzniku tohoto drobného člověka se mohla podílet izolace v podmínkách tropického ostrova. Malý organismus byl výhodný. Méně se přehříval, spotřeboval méně potravy a malí lidé se snáze proplétali hustou pralesní vegetací. Hobit tedy mohl být do určité míry formován stejnými evolučními mechanismy, které vyústily u člověka Homo sapiens v malou postavu typickou třeba pro africké Pygmeje.

Ale hobit není pravěký floreský Pygmej. Na to nesou jeho lebka i kostra příliš mnoho primitivních znaků podobných těm, jaké známe od australopiteků. Morwood a Brown si toho byli při popisu hobita vědomi. Právě proto navrhovali zařadit malého člověka z ostrova Flores do zvláštní taxonomické škatulky rodu Sundanthropus. Ale oponenti to viděli jinak.

Dodnes byly v Laiang Bua nalezeny různě zachované ostatky nejméně deseti hobitů. Jejich kosti připomínají některými rysy slavnou Lucy, kostru australopiteka Australopithecus afarensis starou 3,2 milionu roků. Australopiteci byli výrazně menší než lidé, a tak je stále otevřená otázka, nakolik vděčí hobit za svou malou postavu a mozkovnu ostrovním podmínkám a nakolik je zdědil po primitivních předcích.

Stringerova analýza

Slavný britský paleoantropolog Chris Stringer v nedávné analýze pro časopis Nature upozorňuje, že pokud by se hobit vyvinul zmenšením lidí Homo erectus, kteří přišli na Jávu vzdálenou 500 km od ostrova Flores před milionem roků, pak by musel nově získat rysy australopiteků, které Homo erectus již ztratil. Takový „zpětný vývoj“ není nemožný, a většina badatelů se proto přiklání právě k tomuto vysvětlení vzniku hobita.

Stringer však upozorňuje na fakt, že Homo erectus zřejmě opustil Afriku vícekrát. Jedna z prvních migrací ho nezavedla až do dnešní Indonésie, ale jen do Gruzie poblíž dnešního Dmanisi. Tam byly nalezeny ostatky ještě primitivnějších forem pravěkých lidí Homo erectus staré 1,8 milionu roků. Člověk z Dmanisi byl podstatně menší než jávští lidé Homo erectus. Pokud by byl hobit evolučním následníkem člověka z Dmanisi, nepotřeboval by pro svou evoluci podle Stringera tak krkolomné proměny jako v případě, že by se vyvíjel z pokročilejších jávských lidí Homo erectus.

Ani hobitova velmi primitivně tvarovaná čelist by se nemusela příliš měnit, pokud by svůj původ odvozoval od ještě starších druhů člověka blízkých Homo habilis. Podobně by se nemusela příliš měnit ani jeho končetina a dokonce ani mozkovna. Obličejová část lebky a zuby by ale musely evolučně výrazně poskočit směrem, kterým se později ubíral vývoj našich přímých předků.

A tak ani po deseti letech není Chris Stringer schopen nebo ochoten vyslovit jednoznačný závěr o tom, kam bychom měli hobitovu „suchou větev“ na evolučním stromu lidstva vetknout. Britský paleoantropolog konstatuje: „Potřebujeme více kostí z Liang Bua.“

V tom se Stringerem souhlasí všichni, jak hobitovi zastánci, tak i jeho odpůrci. Zatím se podařilo najít jen ženské kosti. Netušíme, jak vypadali hobití muži. Byli stejně malí jako jejich „slabší polovičky“? Anebo byl mezi zástupci různých pohlaví dramatický rozdíl ve velikosti a tělesné stavbě, jaký známe například u goril?

Srovnání lebky Homo floresiensis (vlevo) s lebkou člověka postiženého mikrocefalií, tedy chorobným zmenšením lebky.

Zajímavé informace o jídelníčku hobitů z Liang Bua by mohly prozradit analýzy jejich zubního kamene. Mikroskopická vnitřní struktura zubů by zase napověděla, jak rychle hobiti rostli. Protože australopiteci rostli rychleji než Homo erectus, získali by vědci další vodítko pro zařazení Homo floresiensis.

Důležité je zjistit, jak dlouho hobiti na ostrově Flores žili. Nejen kdy vymizeli a zda to mohlo být relativně nedávno, jak naznačují místní domorodé mýty, ale především, kdy na Flores přišli. Nejen Stringer doufá, že se nakonec podaří získat kosti s DNA použitelnou pro genetické analýzy. Nebude to určitě hned: „Vyžadovalo by to nové technologie pro čtení DNA a notnou dávku štěstí,“ konstatuje Stringer na stránkách Nature.

Skvělé vyhlídky

„Před příchodem hobita bylo všechno krásně jednoduché,“ říká Morwoodův a Brownův spolupracovník Richard Roberts v rozhovoru pro Nature. „Byli jsme tu my moderní lidé Homo sapiens a neandrtálci, které jsme vytlačili. Pak jsme se vydali přes jihovýchodní Asii, která byla v podstatě prázdná, protože její původní obyvatelé Homo erectus dávno vymřeli. Došli jsme tak až do Austrálie. Byl to prostý, křišťálově průzračný příběh. Dokonale to do sebe zapadalo. Všem se to líbilo. A pak do toho strčí hlavu hobit a rázem je po všem. Pro mě nespočívá hodnota hobita v tom, čím byl, protože šlo o slepou uličku evoluce. Nic z něj do dneška nepřežilo. Hobit však otevřel prostor pro mnohem širší úvahy o lidské evoluci. Myslím, že změnil způsob, jakým na sebe nyní nahlížíme.“

Rekonstrukce podoby první nalezené na základě její lebky.

Podle Chrise Stringera mohla evoluce lidstva v oblasti jihovýchodní Asie a na přilehlých souostrovích nabývat ještě spletitějších forem, než jak to naznačuje deset let starý objev hobita. Pokud se předkové Homo floresiensis dokázali přeplavit na ostrov Flores (po souši tam dojít nemohli, protože Flores dělily i při nejnižší úrovni hladiny oceánu od nejbližší pevniny kilometry volného moře), pak se tito lidé mohli zatoulat i na jiné ostrovy.

Nemuselo jít o cílenou plavbu na primitivních člunech či vorech. Celá oblast je tektonicky aktivní. Dochází tu k zemětřesením a vlnám tsunami, jaká udeřila například na pobřeží Indického oceánu na sklonku roku 2004. Někteří lidé tehdy přežili na plovoucích troskách na širém moři poté, co je vlna a mořské proudy zanesly až 150 kilometrů od pobřeží. Podobná vlna mohla před milionem roků spláchnout do moře pravěké lidi a na plovoucích kmenech stromů je zanést z Jávy třeba na ostrov Sulawesi. Jakými cestičkami by se tam asi ubírala jejich evoluce? Jak by vypadali? Byli by to opět hobiti? Anebo by je evoluce zformovala úplně jinak?

Ještě fantastičtější úvahu si nechal Stringer na samý závěr své analýzy prvních hobitových „kulatin“. Pokud je hobit potomek starší evoluční linie, než kterou představuje Homo erectus z gruzínské Dmanisi, pak musíme pustit k vodě představu, že jako první opustil africkou kolébku lidstva právě Homo erectus. Stringer naznačuje, že by z Afriky mohli vycestovat naši mnohem časnější předkové (australopitekové?) a ti mohli osídlit Asii. Jejich přítomnost a přítomnost jejich evolučních následníků by nám zůstávala utajená. Objev hobita by nás uvedl na stopu jejich prvního a zřejmě i jednoho z nejmladších reprezentantů.

I kdyby se naplnila jen malá část Stringerových vizí, znamenalo by to dramatickou změnu v náhledu na naši vlastní evoluční minulost. Ve hře jsou samozřejmě i objevy, na které je krátká i představivost odborníka formátu Chrise Stringera. Vždyť kdo by si před deseti lety uměl představit, že před 18 tisíci let žil na ostrově Flores „hobit“? Bohužel, klíčoví aktéři hobitova objevu už u toho nebudou. Michael Morwood podlehl v roce 2013 rakovině. Bylo mu 62 let. A po smrti je i Morwoodův spolubojovník Raden Soejono i jejich společný zapřisáhlý odpůrce Teuku Jacob.


Témata: Homa