Indická raketa PSLV-C11- v předvečer startu k Měsíci

Indická raketa PSLV-C11- v předvečer startu k Měsíci | foto: isro.org

Indický tygr na cestě do vesmíru. Grün exkluzivně pro Technet.cz

  • 14
Druhá nejlidnatější země současného světa, proslavená chudobou a protiklady – Indie – už čtvrt století patří mezi kosmické velmoci a nyní vysílá svou první sondu k Měsíci.

Jedna z kolébek civilizace po staletí vzdorovala koloniální nadvládě. Ale její lidé neztratili nikdy svou nezávislost úplně, protože nikdy úplně neztratili hrdost. Svědčí o tom i

příběh z raketového dávnověku.

V době, kdy Evropa viděla v raketách především nástroj zábavy při ohňostrojích mocných, došlo k obnově vojenského významu raket právě na jihu Indie. Hyder Ali, de facto vládce majsúrské provincie roku 1766 v tichosti založil raketový pluk, který jeho syn Tippu (asi 1750-99) rozšířil. V jejich raketách byla pohonná směs poprvé nalisována do kovových trubek! Dvě z nich jsou dosud uchovány ve Woolwichském arzenálu u Londýna. K raketám byly koženými pásy připevněny zepředu metrová dýka a zezadu dvoumetrová stabilizační bambusová tyč, která výrazně zpřesnila přesnost střely. Tippu je nasadil proti řádové přesile Angličanů r. 1792 v bitvě u Seringapatamu a 1799 v bitvách o Singapur. Dolet nepřesahoval půl kilometru, avšak napáchané škody mezi vystrašenými britskými vojáky byly značné.

Boj proti kolonialistům byl sice tehdy marný, avšak indický vojenský úspěch vedl k vývoji vlastních britských raket. William Congreve (1772-1828) indické střely přivezl do Anglie a od roku 1801 s nimi začal experimentovat. Technicky je příliš nevylepšil, avšak inicioval výrobu mnoha typů pro různá použití. Královské námořnictvo je použilo roku 1807 při obléhání Kodaně, kdy 25000 zápalných střel město téměř zničilo. Uplatnily se i v boji s Napoleonem a raketové pluky se brzy vytvořily v mnoha evropských zemích...

První vědecké rakety

Indie nakonec nezískala nezávislost silou, nýbrž tichým odporem o půldruhého století později. Roku 1947 v jejím čele stanul jako první ministerský předseda Džavaharlár Nehrú. Obratný politik i vzdělaný vizionář, který budoucnost své země viděl v přístupu ke vzdělání; ve společnosti, mezi jejíž pilíře patří rozvoj vědy a techniky. Již od počátku 60. let se na nejvyšší úrovni začala věnovat pozornost i kosmickému výzkumu.

Prvním krokem Indie do vesmíru byla raketová základna Thumba Equatorial Rocket Launching Station (TERLS), vybudovaná nedaleko magnetického rovníku (8°32' s.š., 76°52' v.d.) na pobřeží poblíž Thiruvananthapuram, hlavního města státu Kérala. Cílem bylo co nejdříve pokračovat ve výzkumech, započatých během Mezinárodního geofyzikálního roku. Mezi raketovými experty byl i (tehdy mladý) Dr. Abdul Kalam; mnohem později (od července 2002 do července 2007) indický prezident. Na základě mezinárodní spolupráce se podařilo získat jak vybavení, tak i rakety a 21.11.1963 se podařilo odstartovat první z nich, tehdy moderní americkou Nike Apache, která byla schopná vynést asi 45 kg do výšky kolem 150 km.

Mezi další spolupracující státy se zařadila Francie s raketami Centaure (později se Centaure a Bélier licenčně vyráběly přímo v Indii), Británie (zejména rakety typu Skua a Petrel) a tehdejší Sovětský svaz, který od roku 1970 zdarma poskytoval meteorologické rakety M-100 – v následujících 15 letech startovala každý týden jedna). V období 1963 až 1975 se uskutečnilo přibližně 350 letů raket s hlavicemi zejména pro geofyzikální, ionosférický, atmosférický, aeronomický, astronomický nebo technický výzkum. Na vybavení základny se podílely i další státy – přístroji, počítači, technikou nebo jinou pomocí. Unikátní byla nabídka Československu: za několik dieselelektrických agregátů jsme měli šanci získat přístup k výsledkům a možná i ke startům vlastních raket, které se v té době právě vyvíjely na VAAZ v Brně – ale než se naše byrokracie rozhoupala, dostali Indové zařízení odjinud.

Postupně vznikaly i vlastní indické rakety: nejprve od dubna 1967 skromná jednostupňová Rohini (RH-75, číslo znamená „ráži“, tj. průměr v milimetrech) o hmotnosti 32 kg, která se 7 kg hlavicí dostoupila asi do 10 km. O čtyři roky později byla vyzkoušena raketa RH-125 o délce 2,5 m s dostupem 20 km, užívaná od počátku 80. let jako druhý stupeň rakety RH-200 s dostupem 70 až 80 km. Rovněž další indické raketové sondy nesly označení RH, ať již měly za základ licenční rakety řady Bélier nebo Stromboli. Např. dvoustupňová raketa, složená z RH-560 a RH-300 MkII z roku 1995 měřila 9 m, měla hmotnost 1300 kg a dostup 450 km.

Indické kosmické rakety

Koncem století byla Thumba převedena pod formální pravomoc OSN a s výjimkou let 2000-02 činnost pokračuje dosud; nyní se ročně uskutečňuje několik desítek startů a celkový počet letů nedávno překročil 1400.

Za vším je ISRO

Roku 1969 byla vytvořena kosmická agentura ISRO (Indian Space Research Organization) a o tři roky později Komise pro kosmonautiku jako vrcholný vládní orgán. Současně vzniklo i této komisi podřízené oddělení, kontrolující a koordinující státní i soukromou účast v kosmonautice, kterému je podřízena také ISRO jako hlavní řešitelská organizace. Od 70. let pak systematicky vznikaly různé výzkumné laboratoře, zkušební střediska a výrobní závody, rozmístěné po celé zemi – infrastruktura pro vesmír. Indie tehdy neměla zkušenosti s výrobou pohonných látek pro raketové motory, s elektronickým průmyslem ani s moderní přístrojovou technikou – to vše bylo nutno systematicky zvládnout.

Kromě základního kosmického výzkumu a rozvoje raketové techniky se hlavní činnost soustředila na dvě oblasti praktického využití: dálkový průzkum Země a telekomunikace. Do vlastních družic bylo ještě daleko a tak přišla ke slovu nejprve jen pasívní spolupráce. Hned krátce po svém zřízení ISRO uzavřela dohodu s NASA o využití geostacionární družice ATS-6 pro přímé vysílání instruktážních programů pro indický venkov. V polovině 70. let se vysílalo do 2400 vesnic šesti indických států na antény o průměru asi 3,5 m, vyráběné z hustého pletiva na ploty drůbežáren. Televizní přijímače byly napojeny na generátory, vyrábějící elektrický proud šlapáním na bicyklech. Program měl ohromný úspěch; venkované, kteří do té doby neviděli ani lokomotivu vkročili rovnou do 21. století...

V dalších letech byla k témuž účelu využívána francouzsko-německá družice Symphonie a od 13. srpna 1981 mohli v okolí hlavních měst všech států sledovat celoindické televizní vysílání z vlastní družice APPLE, vynesené raketou Ariane při jejím zkušebním startu v létě 1981.

První indické družice

Vůbec první indickou družicí se stala v dubnu 1975 Arjabháta o hmotnosti 360 kg se čtyřmi přístroji pro kosmický výzkum, vypuštěná zdarma z ruského kosmodromu Kapustin Jar v Povolží, podobně jako roku 1979 a 1981 dvě další vlastní experimentální družice Bháskara pro dálkový průzkum Země.

První indická družice Aryabhata

Spolupráce se SSSR (Ruskem) vedla v dubnu 1984 k letu indického kosmonauta Rákeše Šarmy (Sharmy) na stanici Saljut 7 a o řadu let později k dovozu prvních kyslíko–vodíkových raketových motorů. Koncem roku 2007 už Indie kryogenní raketovou techniku zvládala sama.

V letech 1974-76 byla vystavěna zkušební raketová střelnice (a později kosmodrom) na ostrově Shriharikota (Šríharikota, 13°48' s.š. 80°18' v.d.), přiléhajícím k Indii. Leží asi 100 km severně od Chennai (dříve Madrasu), hlavního města státu Andhrá Pradéš (Andhra Pradesh). Od září 2002 se kosmodrom oficiálně jmenuje Satish Dhavan Space Centre. Střelecký sektor míří východním až jihovýchodním směrem do Bengálského zálivu. Nejprve odtud startovaly indické sondážní rakety (zejm. RH-200), od poloviny 70. let se začal připravovat start nosné rakety pro první indickou družici. V těsné blízkosti byl zřízen výrobní závod na zrna heterogenních tuhých pohonných látek pro raketové motory (přes veškerá bezpečnostní opatření tu při explozi v únoru 2004 zahynulo nejméně šest osob).

Koncem 70. let pod vedením dr. A. Kalama pracovalo asi sedm tisíc indických specialistů (vesměs mladších 30 let) na čtyřstupňové raketě SLV výhradně na pevné pohonné látky. 10. srpna 1979 ráno stál štíhlý sedmnáctitunový nosič SLV-3 o průměru 1,0 m (nahoře 0,66 m) a délce 22 m na rampě k první kompletní letové zkoušce; na vrcholku byla malá družice Rohini o hmotnosti 35 kg. Let začal dobře, avšak porucha solenoidového ventilu 2. stupně způsobila, že po 317 sekundách se raketa zřítila do vln Bengálského zálivu asi 500 km od rampy.

Při repríze 18. července 1980 mohli Indové oslavovat vstup do kosmického klubu. Na oběžnou dráhu byla vyvedena družice Rohini 1B, jejíž vysílač napájený fotoelektrickými články předával především technické údaje o funkci nosné rakety. S ročním odstupem raketa téhož typu vynesla družici na dráhu s neplánovaně nízkým perigeem (zřejmě pro závadu na řídicím systému) a naposledy vzlétla SLV-3 v dubnu 1983 před zraky I. Gándhiové, kdy vynesla družici Rohini 3 s kamerou pro snímání povrchu Země.

Na dlouhé cestě

Během čtvrt století se Indii podařilo potvrdit, že mezi kosmické velmoci právem trvale patří. Dokladem toho je i roční rozpočet ISRO, který v současnosti dosahuje téměř miliardy dolarů, rozsáhlý program i jeho výsledky.

Od roku 2001 disponuje moderní raketou GSLV (Geosynchronous Satellite Launch Vehicle) s kyslíkovodíkovým motorem ve 3. stupni, dlouhou 49 m s hmotností 400 tun, schopnou vynést 5 tun na nízkou dráhu, příp. 2,5 t na dráhu přechodovou ke geostacionární. Indické nosiče se od konce 20. století začaly zvolna uplatňovat i na mezinárodním trhu. Rovníkový kosmodrom se postupně rozšiřuje, v květnu 2005 byla do provozu uvedena druhá startovní rampa.

Indie musí samozřejmě myslet i na svou obranu: především armádě slouží od roku 1989 raketová základna Chandipur v těsné blízkosti Balasore čili Baleshvaru (21°18' s. š., 86°36' v.d., stát Orissa), kde se zkoušejí mj. i balistické rakety Agni s doletem nyní přes 2500 km.

Z kosmodromu Šríharikota se zdařilo uskutečnit téměř tři desítky kosmických startů a řada vlastních družic slouží pro telekomunikace i dálkový průzkum. Počátkem roku 2007 byl technicky zvládnut i náročný problém návratu z oběžné dráhy na Zemi – družice se dvěma experimenty v mikrogravitaci měla povrch pokrytý dlaždicemi termoizolačního materiálu a byla vybavena padákovým systémem sestávajícím z výtažného, stabilizačního a hlavního padáku, který po 12 denním letu zabezpečil přistání na hladinu Bengálského zálivu rychlostí 12 m/s.

Družice určená pro návrat z oběžné dráhy

Dnes další krok – k Měsíci!

Jako nosný prostředek byla zvolena modifikovaná varianta rakety PSLV-C11 [=Polar Satellite Launch Vehicle] z první poloviny 90. let, jeden z nejspolehlivějších indických nosičů, která dopraví sondu na geocentrickou přechodovou dráhu ve výšce 240 až 36000 km.

On-line přenos ze startu (poud bude nakone uskutečněn) lze sledovat 22.října v noci a brzy ráno na této adrese.

PSLV- pro měsíční sondu při cestě z montážní budovy PSLV- před startovní rampou

Raketa má výšku téměř 45 m a startovní hmotnost 316 tun. Při startu jí pomáhá šest bloků S-12 na pevné pohonné látky, poskytujících 45 sekund tahovou sílu po 662 kN; čtyři se zažehnou už na Zemi, dva asi 25 sekund po startu ve výšce tří kilometrů. 1. stupeň S-138 je vybaven jedním z nejsilnějších motorů na PPL – má průměr 2,8 m, je pětisegmentový (každý délku 3,4 m) a 138 tun pohonných látek umožňuje vyvíjet tah 4,86 MN po dobu 107 sekund. Jako heterogenní pohonné látky se užívá standardně chloristan amonný a práškový hliník s polybutadienakrylátovým kaučukem. 2. stupeň L-40 má motor Vikas konstrukčně odvozený od francouzského Viking IVA SEP France a asi 41,5 tun kapalných pohonných látek (palivo: směs asymetrického dimetylhydrazinu s hydrazinem, známá jako Aerozine 50, okysličovadlo: oxid dusičitý) umožňuje vyvíjet tah téměř 800 kN po dobu 160 sekund. 3. stupeň S-7 u průměru 2 metry je znovu na tuhé pohonné látky (85 sekund tah 324 kN) a 4. stupeň L-2,5 o průměru 1,3 m je na kapalné pohonné látky; 2,5 t monometylhydrazinu jako paliva a směs oxidů dusíku jako okysličovadla umožňuje dvojici motorů vyvíjet tah téměř 15 kN po dobu 425 sekund.

Měsíční raketa - 1. stupeň Měsíční raketa - 2. stupeň Měsíční raketa - montáž 3. a 4. stupně

Další rychlost udělí sondě vlastní apogeový motor a po 5,5 dnech přeletu z parkovací geocentrické dráhy k Měsíci bude sonda umístěna na počáteční polární, téměř kruhovou cirkumlunární dráhu ve výšce asi 1000 km nad povrchem. Tato dráha bude nejprve snížena na výšku 200 km, na níž proběhnou zkoušky a posléze sonda přejde na operační kruhovou dráhu ve výšce 100 km.

První stupeň a startovní bloky měsíční rakety pslv - první  letošní start

Možnost výzkumu Měsíce se diskutovala v Indii od r. 1999 a vláda projekt první sondy schválila v listopadu 2003. Název nám zní exoticky, Chandrayaan – hindsky je to docela prozaicky „Měsíční loď“. Start byl původně plánován již na září 2007, avšak v říjnu 2006 bylo oznámeno, že se uskuteční až v první polovině roku 2008. Dubnový termín byl poté znovu odložen na počátek podzimu 2008, pak bylo určeno 19.09., ale pro nutnost dodatečných zkoušek nosiče bylo nutno ho znovu posunout na 22. října pár minut před 3. hodinou ranní našeho času.

 Chandrayaan-  dokončená montáž a zkoušky v termovakuové komoře 

Celý program bude stát asi 83 milionů dolarů, což je méně než 10% ročního rozpočtu Indie na kosmonautiku. Z toho je ovšem téměř čtvrtina na zřízení Indian Deep Space Network v Byalalu, určenému i pro příští družice, ne jen pro Chandrayaan-1.

Chandrayaan- předstartovní přípravy

Konstrukce sondy

vycházela ze zkušeností s meteorologickou družicí Kalpana-1 z roku 2002.

družice Metsat - Kalpana vzor sondy Chandrayaan 1

Chandrayaan vyvinulo a postavilo středisko ISRO Satellite Centre (ISC) v Bengalúru, indický stát Karnátaka. Těleso má krychlový tvar s délkou hrany přibližně 1.5 m a suchou hmotnost asi 523 kg s bočním panelem fotovoltaických článků o rozměrech asi 2,2x1,8 m. Startovní hmotnost je 1310 kg, na počáteční cirkumlunární dráze bude mít sonda hmotnost 590 kg.

Součástí sondy je i subsonda MIP [=Moon Impact Probe] o hmotnosti 29 kg a rozměrech 375x375x470 mm, umístěná na horní podstavě mateřské sondy. Ta bude ve vhodný okamžik uvolněna a nasměrována proti měsíčnímu povrchu.

Chandrayaan- připojování měsíční subsondy Chandrayaan- měsíční subsonda

Vnější panel slunečních baterií poskytuje maximálně 750 W a dobíjí lithium-iontové akumulátory. K navedení na dráhu kolem Měsíce a k udržování jejích parametrů slouží pohonný systém na dvousložkové kapalné pohonné látky. Hlavní („apogeový“) motor má tah 440 N, 8 motorků systému orientace tah po 22 N. V nádržích je celkem 390 l paliva a okysličovadla. Sonda je plně tříose stabilizována systémem silových gyroskopů a raketových motorků. Údaje o aktuální orientaci v prostoru dodávají dva hvězdné senzory, akcelerometry a miniaturní inerciální jednotka.

Rádiové spojení zajišťuje otočná parabolická anténa o průměru 0,7 m na spodní podstavě. Povely na sondu a telemetrie užívají pásmo S, přenos vědeckých dat se provádí v pásmu X. Kromě řídicího počítače je sonda vybavena třemi paměťmi – část vědeckých dat a telemetrie užívá paměti o kapacitě 8 Gb, výlučně pro vědecké aparatury slouží paměť o kapacitě 32 Gb a mineralogický experiment „M3“ má pro sebe paměť o kapacitě 10Gb.

K čemu bude Chandrayaan

Sonda má deklarován na prvním místě technický charakter – což je u prvního podobného zařízení indické provenience na místě. Na druhém místě jsou vědecké úkoly, zaměřené na sledování měsíčního povrchu ve viditelné, blízké infračervené, rentgenové a gama oblasti spektra.

Schema měsíční sondy Chandrayaan 1

Z cca 90 kg přístrojů na palubě je asi 55 kg především indického původu. Jmenovitě jde o následující experimenty:

Mapovací kamera TMC (Terrain Mapping Camera) je určena k pořizování stereoskopických panchromatických (0,4 až 0,85 µm) snímků měsíčního povrchu s vysokým rozlišením (až 5 metrů). Snímky budou pořizovány se čtyřmi expozičními režimy vždy po trojicích - směrem dolů a nakloněné o 25° dopředu a dozadu ve směru letu v pásu o šířce 20 km. Cílem je získat podkladový materiál pro nový atlas Měsíce – rychlost přenosu dat bude kolem 50 Mbit/s, takže lz předpokládat, že ho bude dost…

Hyperspektrální zobrazovač HySI (Hyper-Spectral Imager) je v podstatě zobrazovací spektrometr pracujícím ve viditelném a blízkém infračerveném oboru vlnových délek, určený k mineralogickému mapování měsíčního povrchu. Optika aparatury soustřeďuje světlo odražené od povrchu a pokrývá vlnové délky od 0,4 do 0,95 µm ve 32 sousedících pásmech se spektrálním rozlišením 15 nm a prostorovým rozlišením z nominální dráhy 80 m. Každý snímek má rozměr 20 km podél směru a 20 km kolmo na směr pohybu.

Laserový dálkoměr LLRI (Lunar Laser Ranging Instrument) umožní globální přesná topografická měření měsíčního povrchu s rozlišením 10 m. Pracuje s generátorem laserových pulsů o trvání 10 ns na vlnové délce 1064 nm (dioda Nd:YAG), vysílaných k povrchu a vzápětí přijímaných teleskopem systému Ritchey-Chrétien o průměru 17 cm s křemíkovým detektorem fotonů, předzesilovačem, diskriminátorem a letovou měřící jednotkou.

Rentgenový spektrometr HEX (High Energy X-ray Spectrometer) bude měřit rentgenové a gama záření v rozsahu 30 až 250 keV, emitované z povrchu a vznikající přirozeným rozpadem radioaktivních izotopů. Hlavním cílem je mapování koncentrace uranu 238U a thoria 232Th v různých oblastech povrchu Měsíce studiem produktů jejich radioaktivního rozpadu, např. pomocí plynného radonu 222Rn. Základní částí přístroje je detektor na bázi CdZnTe a kolimátor se zorným polem 10°, umožňující prostorové rozlišení kolem 20 km.

Samostatná indická subsonda MIP (Moon Impact Probe) je předzvěstí techniky pro budoucí přistání na Měsíci. Ve vhodnou dobu se na definitivní cirkumlunární dráze oddělí od mateřské sondy a po dvacetiminutovém letu stabilizovaném rotací se přiblíží k vybrané lokalitě na povrchu. Během sestupu bude na Zemi prostřednictvím mateřské sondy vysílat informace ze tří indických zařízení: radarový altimetr bude kontinuálně měřit výšku nad povrchem na frekvenci 4,3 GHz, miniaturní CCD kamera bude pořizovat video přibližujícího povrchu a citlivý hmotový spektrometr s rozlišením 0,5 atomových jednotek pomůže analyzovat stopy lokální atmosféry u povrchu.

Další aparatury byly vybrány ze zahraničních nabídek – tři z ESA (na části se podíleli rovněž Indové), dvě z USA a jedna z Bulharska.

Rentgenový zobrazovací spektrometr C1XS (Chandrayaan Imaging X-ray Spectrometer) je nízkoenergetický fluorescenční spektrometr, vycházející z obdobného přístroje D-CIXS instalovaného před časem na evropské měsíční sondě SMART-1. Přístroj britské Rutherford Appleton Laboratory byl pod vedením ESA navržen a indickým ISRO modifikován pro identifikaci základního prvkového složení minerálů povrchového materiálu s prostorovým rozlišením 25 km. Pracuje ve spektrálním rozsahu 1 až 10 keV a detekuje rentgenové paprsky emitované prvky Mg, Al, Si, Ca, Ti a Fe, vybuzenými dopadajícím rentgenovým zářením Slunce.

Spolupracující monitor slunečního rentgenového záření SXM (Solar X-ray Monitor) bude paralelně monitorovat frekvenci a energetické spektrum slunečního rentgenového záření v rozsahu 2 – 10 keV, zejména při slunečních erupcích.

Infračervený spektrometr SIR-2 (Infrared Spectrometer) pokrývá infračervenou oblast v rozsahu 0,93 až 2,4 µm se spektrálním rozlišením 6 nm a úhlovým rozlišením 1,1 mrad. Jeho hlavním úkolem je mineralogické mapování měsíčního povrchu s rozlišením 100 m. Zařízení je příspěvkem ESA a bylo vyvinuté a postavené v Institutu Maxe Plancka (Lindau, Německo) jako modifikace aparatury pro sondu SMART-1.

Detektor neutrálních atomů o nízkých energiích SARA (Sub-Atomic Reflection Analyzer) detekuje atomy o energiích 10 eV až 2 keV s cílem hmotnostně rozlišit prvky H, O, Na – Mg, K – Ca a Fe s prostorovým rozlišením 100 m vč. oblastí věčného stínu, lokalizovat povrchové magnetické anomálie a studovat působní slunečního větru na povrch Měsíce. Mechanicky se aparatura skládá ze tří částí: senzoru neutrálních atomů, monitoru částic slunečního větru a zařízení sběru dat. Experiment byl připraven v rámci ESA a podílel se na něm švédský Ústav kosmické fyziky společně s Laboratoří kosmické fyziky Vikram Sarabhai Space Centre, ISRO.

Radar se syntetickou aperturou Mini-SAR (Miniature Synthetic Aperture Radar) je určen především k radarovému mapování povrchu Měsíce v polárních oblastech, kde by odlišné stupně rozptylu rádiových vln mohly indikovat přítomnost vodního ledu a lokalizovat místa jeho výskytu. Mini-SAR vysílá signály o frekvenci 2,38 GHz s pravotočivou kruhovou polarizací (RCP), přičemž rozlišení je 75 m/pixel. V režimu radaru je směr vysílaného signálu odkloněn od nadiru o 45° a zobrazuje pás rovnoběžný s dráhou letu. Měření radaru se uskutečňuje každý třetí oběh a kombinuje se s údaji získanými v režimu skaterometru, kdy vysílaný signál směřuje k nadiru („dolů“) podél dráhy letu a odražené vlny poskytují informace o členitosti povrchu s metrovou přesností, informace o dielektrické konstantě, poréznosti povrchového materiálu a dalších fyzikálních parametrů s rozlišením kolem 1 km/pixel. Experiment Mini-SAR je plánován jako doplněk měření, která jsou plánována na americké družici Lunar Reconnaissance Orbiter (jejíž start byl rovněž posunut). Zařízení je příspěvkem NASA, konkrétně Applied Physics Laboratory, Johns Hopkins University.

Mineralogické mapování Měsíce (M3 neboli Moon Mineralogy Mapper) je dalším experimentem NASA, připraveným v Jet Propulsion Laboratory společně s Brown University s cílem získat poprvé globální mineralogické mapy s vysokým rozlišením v kontextu s geologickým vývojem Měsíce tak, abychom lépe porozuměli stavbě různých oblastí měsíčního povrchu. Sedmikilogramovou aparaturu tvoří zobrazovací spektrometr s dvoudimensionálními detektory HgCdTe, pokrývající oblast vlnových délek 0,7 až 3 µm se spektrálním rozlišením 10 nm a při zorném poli 40 km z operační výšky 100 km s prostorovým rozlišením 70 m/pixel.

RADOM-7 (Dozimetr radiace) – Zřejmě nejlehčím experimentem na palubě měsíční sondy, ovšem pro budoucnost velmi důležitým je RADOM-7, miniaturní spektrometr – dozimeter, určený pro přesné zjišťování velikosti radiační dávky na cirkumlunární dráze. Nahradil původně proponovaný starší přístroj Lyulin podobného typu, vyvinutý je spolupráci se zeměmi programu Interkosmos a je stejné řady jako monitor na stanici ISS. Zařízení dodala kosmická laboratoř Bulharské akademie věd.

Výhled do budoucnosti

Ať první pokus dopadne jakkoliv, předseda ISRO dr. G. Madhavan Nair už plánuje další sondu k Měsíci – Chandrayaan 2. Tentokrát by družice s retranslačním zařízením měla výsadkový modul, kterým by na povrchu přistála (aspoň polotvrdě) malá motorizovaná laboratoř o hmotnosti 30 až 100 kg, schopná odběru vzorků hornin a jejich předběžné chemické analýzy. Bude vybavena slunečními panely a její životnost by měla být nejméně jeden měsíc. Kdy? Zatím se hovoří o přelomu let 2010 až 2011… Víc napovídá dohoda, kterou v polovině listopadu 2007 podepsali představitelé ISRO s reprezentací Ruské federální kosmické agentury…

Další vývoj rakety GSLV by měl umožnit v roce 2014 vynést dvoumístnou kabinu s kosmonauty. Loňskou vizí prezidenta Kalama bylo přistání jeho krajanů na Měsíci do roku 2025 – a Indové už mnohokrát prokázali, že vize svých vůdců dovedou realizovat. Nicméně současný vývoj nevylučuje, že Indové budou v této oblasti úžeji spolupracovat s Američany…


Zdroje:

http://www.isro.org
http://www.isro.gov.in

http://spaceprobes.kosmo.cz
http://moonmineralogymapper.jpl.nasa.gov

http://discovery.nasa.gov/M-Cube.html
http://www.irf.se
http://www.space.unibe.ch
http://www.ssd.rl.ac.uk/SMART-1/index.htm
http://www.stilrad.stil.bas.bg
http://www.irsn.org

ing. Marcel GrünO autorovi:

Ing. Marcel Grün

Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou.
Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a  předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.