Nesprávné umístění jednotlivých komponentů spotřební elektroniky je asi největší chybou, které se běžní uživatelé dopouštějí. Málokdo je totiž ochoten přizpůsobovat výběr a umístění nábytku potřebám domácího kina. Přitom se ve většině případů nejedná o nic dramatického.
Akustické úpravy poslechové místnosti (obývacího pokoje) většinou nejsou nezbytně nutné, neboť členitost nábytku, sedací souprava, koberec, otevřené knihovny, obrazy na stěnách, závěsy atd. dokážou dostatečně rozbít, případně pohltit nežádoucí zvukové odrazy. Zbývá tedy jen v souladu s logikou umístit jednotlivé komponenty tak, abychom maximálně využili jejich kvalit.
Instalace televizoru
Snad nejzákladnější a rozhodně nejrozšířenější komponent domácího kina – televizor - lze umístit hned několika způsoby. Pokud vlastníte rozměrnou obývací stěnu s prostorem pro televizní přijímač, budete ho s největší pravděpodobností chtít umístit právě tam. Proti tomu nelze nic namítat.
Jediné, na co si před koupí nového televizoru dejte pozor, jsou rozměry přístroje (i se stojanem) a rozměry prostoru, kde bude umístěn. Už jsem zažil situaci, kdy ho majitelé druhý den po koupi museli jít do obchodu vrátit, protože byl o pár centimetrů větší, než si mysleli, a do prostoru ve stěně se jim jednoduše nevešel.
Současné otevřené (moderní) obývací stěny už nedostatkem prostoru i pro nejnovější TV přístroje s velkou úhlopříčkou naštěstí netrpí, přesto bych však apeloval na určitou opatrnost a v přeneseném slova smyslu se řídil heslem „dvakrát měř, jednou kupuj“.
Druhým a nejběžnějším způsobem umístění je postavit televizor na TV stolek, případně na menší skříňku. TV stolek je pro instalaci jednoznačně nejlepší a zároveň nejjednodušší variantou, neboť každý nebo skoro každý typ má pod hlavní, dostatečně dimenzovanou nosnou deskou několik polic s nastavitelnou výškou mezery mezi nimi, do kterých se dají umístit AV receiver nebo AV zesilovač, Blu-ray, DVD nebo HDD přehrávač, tedy i ostatní komponenty domácího kina.
Mimoto jsou televize a ostatní komponenty velmi dobře chlazeny volně proudícím vzduchem (správnou cirkulaci vzduchu okolo přístrojů opravdu nepodceňujte) a je k nim z pohledu připojení kabeláže velmi dobrý přístup. Drobnou nevýhodou takového řešení může být menší výběr dostatečně dimenzovaných stolků a jejich barevných variant. V případě vyšších nároků však není nic jednoduššího, než nechat si vyrobit TV stolek s policemi přesně na míru podle osobních představ a velikosti jednotlivých komponentů.
Třetí variantou umístění je uchycení na speciální kovový držák, který je přimontovaný ke zdi. Vzhledem k tomu, že nabídka různých držáků je opravdu veliká a zahrnuje i modely s velkou nosností a možností naklápění, natáčení nebo vysunování, určitě najdete takový, který vám bude po všech stránkách vyhovovat.
Kam si sednout
Před zařizováním obývacího pokoje si vyberte místo, kde budete mít umístěnou sedačku a televizor umístěte přímo proti ní. Asi nejčastější a zároveň i největší chybou (nejen z pohledu domácího kina, ale i z pohledu ergonomie) je sledování TV pořadů nebo filmů na televizi zešikma, případně dokonce úplně z boku.
V už zařízeném pokoji se pokud možno snažte dodržet stejné pravidlo. Je také potřeba dbát na to, aby televizor nebyl moc vysoko nebo naopak nízko, ale aby byl střed obrazu ve stejné rovině jako oči sedící osoby. Pokud jste majiteli videoprojektoru, instaluje se nejčastěji na strop pomocí speciálního držáku nebo na zadní stěnu na polici. Variantu, kdy projektor před každým pouštěním filmů vybalíte, zapojíte a po skončení opět složíte zpátky do krabice, nemá z pohledu domácího kina smysl a pokládám ho pouze za nouzové nebo dočasné řešení.
Projekční plátno se umisťuje přímo proti projektoru, tedy kolmo na něj a do takové vzdálenosti, aby byl videoprojektor z dané vzdálenosti schopen vyplnit aktivním obrazem celou jeho projekční plochu - údaj, jak velkou úhlopříčku z dané vzdálenosti je schopen projektor vytvořit, se dočtete v návodu nebo na stránkách výrobce přístroje.
V případě, že je po instalaci v promítaném obraze pozorovatelné lichoběžníkové zkreslení (boční hrany obrazu nejsou rovnoběžné), upravíme obraz elektronicky funkcí Keystone. Pokud vlastníte vyšší model videoprojektoru určeného speciálně pro domácí kino (nikoli univerzál), bývá většinou jeho optická soustava vybavena funkcí Lens-Shift. Díky ní v horizontální i vertikální rovině opravdu přesně vycentrujete obraz na projekční ploše bez toho, aby vůbec došlo k zmíněnému lichoběžníkovému zkreslení, a to i pokud se videoprojektor nenachází přímo proti projekčnímu plátnu.
Rozmístění dalších komponent
Podobně jako u televizoru máte i zde několik možností. Pokud máte obývák vybavený obývací stěnou, pak jednotlivé komponenty domácího kina pravděpodobně umístíte právě tam. Nestavte je však pokud možno přímo na sebe (pokud to jde), ale rozdělte je zvlášť do polic, případně mezi nimi použijte distanční podložky.
Elektrické pole, které produkuje každý běžný elektrický spotřebič, může totiž za určitých okolností ovlivňovat správnou činnost, případně kvalitu reprodukce druhého přístroje. Je však třeba podotknout, že drtivá většina komponentů spotřební elektroniky je proti běžnému rušení tohoto typu poměrně odolná.
Dalším a daleko významnějším problémem je však teplo. Zahřívání elektroniky bývá při provozu dosti značné, zvláště u výkonnějších AV receiverů/zesilovačů. V místech, kde se nacházejí žebrové chladiče, lze naměřit teplotu i nad 50 stupňů Celsia (samostatné výkonové stupně třídy A pak dosahují teploty dokonce ještě výrazně vyšší). Při postavení například Blu-ray přehrávače na takový AV receiver bez dostatečného odstupu může dojít k přehřátí a následným problémům s kvalitou reprodukovaného obrazu nebo zvuku.
Ujistěte se tedy, že všechny komponenty mají okolo sebe dostatečný prostor pro cirkulaci vzduchu. To samozřejmě platí i pro televizor, kde je odvod tepla obzvláště důležitý. Všeobecně se u AV receiveru/zesilovače doporučuje minimálně 2 – 3 cm na bocích, vzadu 5 – 6 (i kvůli kabelům) a nad přístrojem cca 6 - 8 cm. Větrací otvory pochopitelně ničím nezakrývat a mít volně přístupnou čelní stěnu. Pokud je váš AV receiver/zesilovač vybaven vlastním ventilátorem pro chlazení vnitřních obvodů, pak se doporučuje mít prostor vzadu (tam je totiž nejčastěji ventilátor umístěn) ještě o pár centimetrů větší.
U ostatních přístrojů jako jsou Blu-ray, DVD a HDD přehrávač není bezpodmínečně nutné dodržet oněch 6 - 8 cm nad přístrojem, ale k dostatečnému odvádění tepla postačí prostor cca 4 – 5 cm. Velmi rozumné je též vyvrtat do zadní desky, která bývá u některých obývacích stěn nejčastěji zhotovena z velmi tenké plné překližky, několik větších děr, případně ji úplně odstranit. Průchod stěnou směrem dozadu budete totiž potřebovat také pro napájecí, signálové i výkonové kabely, tedy pokud je nechcete barbarsky vést předem.
K problému s odvodem tepla vám uvedu jeden příklad. Jednomu mému známému se stala nepříjemná věc. Začal mu u nově zakoupeného Blu-ray přehrávače po cca půl hodině od začátku reprodukce vypadávat obraz. V autorizovaném servisu mu po odborné kontrole řekli, že je vše v pořádku, a poradili mu, aby vždy před každým pouštěním pořádně očistil disk speciálním hadříkem - prý za výpadek s největší pravděpodobností může prach. Když i poté problém trval, jen tak náhodou jsem se ho zeptal, kde že má přístroj umístěn. Ukázalo se, že jeho Blu-ray přehrávač leží přímo na výkonném AV zesilovači a oba přístroje má uzavřené v malém stolku za dvířky z kouřového skla, pouze s malým otvorem pro protažení kabelů v zadní stěně. Doporučil jsem mu vyzkoušet DVD přehrávač mimo tento prostor a ukázalo se, že funguje zcela bezproblémově. Jediné, co mu tedy scházelo, bylo dokonalejší chlazení. Skleněná dvířka proto odstranil, do zadní stěny vyřízl velké větrací otvory a Blu-ray přehrávač umístil na polici, pro kterou byly ve stolku úchyty, a rázem bylo po problému.
Dalším a opět nejlepším řešením pro umístění komponentů je televizní nebo hifi stolek. Sektor pro komponenty je většinou rozdělen policemi s možností nastavení výšky mezery a v zadní stěně bývají připraveny otvory pro kabely, případně u dokonalejších modelů zadní stěna zcela chybí. Při umisťování přístrojů do takového stolku se však i zde musíte vyvarovat určitých chyb, které jsem, doufám, srozumitelně popsal výše v uváděném příkladu.
Určitým problémem takového řešení je menší výběr vhodných, dostatečně dimenzovaných stolků a pak i skutečnost, že někteří výrobci podle mého názoru v životě žádný běžný komponent spotřební elektroniky neviděli, neboť vnitřní rozměry jsou takové, že se tam prostě žádný nevejde. Přitom je šířka komponentů v klasické velikosti standardizovaná na 435 mm. Jsou sice výrobci spotřební elektroniky, kteří se tohoto rozměru nedrží, ale nikdy je nedělají širší, ale naopak užší. Do mezery, která je na šířku 350 mm pak takový komponent nedostanete ani kladivem. Přestože to může vypadat úsměvně, jedná se o skutečnost. Osobně jsem totiž tento rozměr naměřil u „specializovaného hifi stolku“ s výškově nastavitelnými policemi nabízeného v jednom obchodním domě.
Druhou vhodnou variantou je volné postavení přístrojů na sebe, na středně vysokou skřínku nebo na polici. Při tomto umístění nebudete mít žádný problém s odváděním tepla, ani s instalací kabeláže, neboť je k přístrojům ze všech stran velmi dobrý přístup. Nejdříve jako základ postavte AV receiver/zesilovač, na něj samostatný AM/FM/DAB tuner (pokud ho vlastníte), pak CD přehrávač a až úplně nahoru Blu-ray nebo DVD přehrávač. Vzhledem k tomu, že HDD přehrávač, který většinou zakoupíte v podobě malé krabičky, potřebuje být propojen s externím HDD (pokud není přímo jeho součástí), bývá často spolu s ním umístěn mimo tuto sestavu na levé či pravé straně, ale v dosahu propojovací kabeláže. V případě, že by distanční nohy jednotlivých komponentů nezajišťovaly dostatečnou mezeru k cirkulaci vzduchu, lze ji zvětšit již zmíněnými zakoupitelnými distančními podložkami.
Poslední možností (rozumnou) je speciální držák na zeď, který v různých velikostech a tvarech běžně dostanete v obchodech. Liší se především nosností a počtem polic pro jednotlivé přístroje. Při takovém řešení je odvádění tepla bezproblémové, stejně jako propojování a přístup k instalovaným přístrojům. Určitým nedostatkem je však výrazně ztížené, případně zcela znemožněné rozšiřování, neboť držáky se většinou prodávají s přesně daným počtem pevně instalovaných ramen či polic. Před nákupem je tedy potřeba si rozmyslet, kolik komponentů do držáku budete umisťovat, a podle toho vybírat.
Vícekanálový zvuk si žádá správné rozmístění reproduktorů
Přestože současné přístroje spotřební elektroniky nabízejí kromě standardního 5.1 kanálového prostorového ozvučení (5 samostatných zvukových kanálů s plným kmitočtovým rozsahem + jeden nízkofrekvenční kanál pro subwoofer) i možnost ozvučení v 6.1, 7.1 či 7.2 kanálové konfiguraci (a někdy i více), v tomto článku se budu zabývat pouze instalací reprosoustav v 5.1 kanálové konfiguraci. Jedná se totiž o nejrozšířenější, nejprodávanější, prostorově nejméně náročnou a především cenově nejdostupnější variantu, jak docílit v domácích podmínkách plnohodnotného prostorového ozvučení.
Ze všeho nejdříve se budeme zabývat umístěním předního (hlavního) páru reprosoustav. Ty můžete mít ve dvou variantách: v sloupovém nebo stojanovém (satelitním) provedení. Pokud máte přední pár reprosoustav ve sloupovém provedení, pak mnoho možností s umístěním nemáte, neboť se v podstatě dají postavit pouze na podlahu. Musíte tedy mít na ně na zemí připravené místo. Zavěšení sloupových modelů na stěnu nedoporučuji, neboť nejsou na takové umístění konstruovány.
U stojanových (satelitních) reprosoustav je z pohledu instalace situace výrazně lepší. Za prvé se dají podobně jako sloupové modely s pomocí vhodných univerzálních nebo originálních stojanů postavit volně na podlahu, za druhé je můžete zasunout do obývací stěny, případně postavit na menší skříňku a za třetí se dají zavěsit na stěnu. Jakou variantu zvolíte, bude záležet především na možnostech vašeho obývacího pokoje (poslechového prostoru) a nárocích na výslednou reprodukci.
První varianta je vhodná do větších pokojů s dostatkem volného místa, kde s reprosoustavou na stojanu můžete libovolně manipulovat a najít tak k reprodukci ideální místo. Nakonec i sami výrobci nejvíce doporučují umístění na stojan, neboť se z hlediska zvukové kvality jedná o nejlepší řešení. Druhá varianta, tedy umístění reprosoustav do obývací stěny, bude asi běžnější, i když bych ji z pohledu kvality reprodukce viděl až jako poslední možnost. Takto umístěné reprosoustavy sice vypadají velmi nenápadně a minimálně tak narušují interiér, což pro některé uživatele může být rozhodující faktor, ale čistota reprodukce tím poněkud trpí. Pokud na této variantě umístění přesto trváte, poohlédněte se po takových reprosoustavách, které mají buď uzavřenou ozvučnici, nebo mají basreflexový nátrubek vyveden dopředu. Minimalizujete tak vznik nepříjemného dunění.
Pro čistokrevné hifisty bude instalace reprosoustav do obývací stěny zřejmě naprosto nepřijatelná, ale je potřeba říci, že i takto umístěné reprosoustavy vám při dodržení určitých pravidel mohou poskytnout plnohodnotný zvukový zážitek, zvláště pak v režimu domácího kina. Nejvhodnější výška umístění je opět zhruba v rovině uší sedícího posluchače, ale nic závažného se nestane, pokud je umístíte o něco výš nebo níž. Odchylka od ideální poslechové roviny by však neměla přesahovat cca 40 cm.
Pokud však nemáte jiné východisko, než při umístění porušit doporučenou toleranci, pokuste se soustavy nasměrovat přímo na poslechové místo, tedy buď mírně šikmo dolů nebo nahoru. Tím si totiž zachováte nezměněný zvukový charakter. Zvukově se reprosoustavy instalované v obývací stěně chovají poněkud jinak než ty umístěné na stojanu (mají méně čistý, ale objemnější bas a mírně sníženou prostorovou složku). Navíc u takové instalace hrozí přenos vibrací do obývací stěny a vznik nežádoucích pazvuků (drnčící skleničky známe snad úplně všichni). Abyste tomu předešli, je potřeba postavit reprosoustavy na malé gumové podložky, které bývají součástí dodávky. Pokud je nemáte, nemusíte zoufat. V každé slušné prodejně se spotřební elektronikou je v různých velikostech a provedeních za nevelký peníz můžete zakoupit.
Kvalitě zvuku také prospěje, pokud zadní stěnu prostoru, kam umisťujete jednotlivé reprosoustavy, zatlumíte kusem molitanu. Při umístění na menší skříňku stačí dodržet dvě pravidla. Postavit reprosoustavy na gumové podložky (špunty) a neumisťovat je příliš blízko ke zdi. Instalace stojanových (satelitních) reprosoustav přímo na zem (tedy bez stojanu) je chyba, stejně jako postavení na horní plochu obývací stěny, která bývá u některých stěn i přes dva metry vysoko. Tady by vám nepomohlo ani následné nasměrování reprosoustav do poslechového prostoru, neboť odtržení obrazu od zdrojů zvuku by bylo příliš velké.
Vzdálenost soustav v horizontální rovině od televizoru (od obrazu) musí být na obě strany stejná, obě ve stejné výšce a musí tedy tvořit spolu s posluchačem rovnoramenný (pozor, nikoli rovnostranný) trojúhelník! V běžně velkém obývacím pokoji by se vzdálenost soustav od televizoru měla pohybovat v rozmezí od 40 cm až po zhruba 120 cm. Hodně samozřejmě záleží na vzdálenosti poslechového místa a na prostorových možnostech poslechového prostoru.
Větší rozměr by však opět příliš odtrhl zvuk od obrazu. Centrální (dialogová) reprosoustava se umisťuje nad nebo pod televizor v jeho vertikální ose, ovšem vždy co nejblíže k obrazu. Při instalaci centru do obývací stěny, je pro výsledný zvuk výhodné, pokud pod něj opět použijte gumové podložky, kvůli zabránění přenosu vibrací.
Klasické centrální reprosoustavy kvádrovitého tvaru jsou navíc velmi citlivé na změnu polohy, takže ji vždy (pokud není soustava konstruována jinak) položte na nejdelší stěnu, tedy naležato. Její směrová charakteristika se totiž od běžných reprosoustav poněkud liší, a tak pokud byste centr postavili, snížili byste vyzařování zvuku v horizontální rovině a naopak zvýšili ve vertikální. To by mělo za následek nárůst nežádoucích odrazů od stropu a podlahy a menší srozumitelnost a sníženou čitelnost detailů pro krajní posluchače, tedy pro ty, kteří sedí nejvíc stranou od ideálního poslechového místa.
Nikdy také centrální reprosoustavu neumisťujte mimo vertikální osu, na které se nachází televizor nebo projekční plátno. Z centrální soustavy totiž vycházejí zvuky a ruchy dějů, které se právě odehrávají v obraze, a především hlasy osob (proto dialogová), které právě vidíte. Pokud byste centr umístili jinam, výrazně byste porušili správnou prostorovou scénu. Druhým vhodným umístěním je přimontovat centrální soustavu na zeď pomocí speciálního držáku.
Některé modely jsou dokonce vzadu vybaveny speciálními úchyty, díky kterým lze soustavu jednoduše zavěsit na skoby nebo na šrouby s větší hlavou. Opět se ale musí nacházet na stejné vertikální ose jako televizor a musí být co možná nejblíže k obrazu (opticky z poslechového místa). Nemusíte se dokonce bát rozdílné vzdálenosti centru a hlavních soustav od poslechového místa, které se po skončení instalace upraví v nastavení AV receiveru nebo AV zesilovače.
Při umístění zadních, někdy také nazývaných efektových, reprosoustav máte také několik možností. Pokud používáte pro zadní kanály sloupový model, pak jediným možným umístěním je postavit sloupové soustavy na zem. Se stojanovou (satelitní) reprosoustavou si však lze při umístění pohrát daleko víc. Opět je lze umístit na stojany, které by však měly být vyšší než běžně používané, tedy přibližně 80 cm a více.
Při umístění zadních reprosoustav na stojan dejte pozor, aby přímému šíření zvuku nebránilo například opěradlo křesla. Ze zvuku by se totiž vytratilo nezanedbatelné procento výšek a zhoršila by se srozumitelnost.
Montáž zadních stojanových soustav na stěnu osobně považuji za nejlepší variantu. Jednak ve specializovaných obchodech najdete velký výběr různých držáků a pak přimontovaná reprosoustava na zdi minimálně překáží. V případě, že zvolíte model v bílém provedení, bude na stěně (pokud ji tedy máte namalovanou na bílo) vypadat velmi nenápadně. V podobné barvě si lze zakoupit i kabel, nebo můžete klasický kabel zakrýt bílou lištou. Nemám připomínky ani k výzdobě zavěšených reprosoustav umělou zelení, což jistě ocení naše drahé polovičky. Drobné lístky totiž zvukovou charakteristiku nijak významně nenaruší.
I při takovémto umístění je však potřeba dodržet symetrii, tedy vzdálenost obou soustav od poslechového místa musí být stejná. Nemusí se však shodovat s odstupy předních (hlavních) soustav. Já osobně doporučuji umístit zadní reprosoustavy raději dál než blíž – zlepší se tím vnímání zvukového prostoru za divákem. Trochu se však rozcházejí názory na výšku, do které by se měly soustavy instalovat. Jedni doporučují výšku 180 cm, druzí výšku hlavy sedící osoby.
Můj názor na tento problém není jednoznačně vyhraněný. Vždy totiž záleží na konkrétních poslechových podmínkách a vzdálenostech reprosoustav od poslechového místa. Jinak totiž bude hrát soustava umístěná výš a blízko vzhledem k poslechovému místu a jinak soustava umístěná vzdáleněji a níž. Je tedy potřeba trochu experimentovat a zvolit takovou instalaci, která vám bude po zvukové i designové stránce nejvíce vyhovovat.
Při umístění na polici nebo skříňku použijte opět gumové podložky a dodržte pravidlo, aby se obě zadní reprosoustavy nacházely ve stejné výšce. Po umístění nezapomeňte na jejich nasměrování do poslechového místa. Aktivní subwoofer (samostatné pasivní subwoofery se už prakticky nevyrábějí) se zásadně umisťuje na podlahu, opět nejlépe na gumové podložky nebo ještě lépe na kovové hroty. Ty totiž zajistí pevné usazení a vyloučí přenos vibrací, kterých vzniká v subwooferu skutečně mnoho.
Pokud se vám ani jedna varianta nelíbí, postavte subwoofer alespoň na koberec a nikoli přímo na holou podlahu. Vzhledem k všesměrovému vyzařování basových kmitočtů je téměř úplně jedno, kam subwoofer postavíte, ale pokud to vaše prostorové možnosti dovolují, doporučuji ho postavit k čelní stěně, do jedné roviny s předními reprosoustavami a televizorem, aby basy vycházely zepředu a ve stejném čase jako většina zvuků. Příliš nedoporučuji umístění vzadu, tedy poblíž poslechového místa, kde by basové kmitočty byly jednak dominantní a pak by přicházely k posluchači dříve než ostatní zvuky.
Méně vhodné je také umístění blízko u stěny nebo dokonce v rohu místnosti. Bas by sice získal větší objem, ale ztratil by na čistotě. Na závěr je potřeba říci, že najít ideální místo pro aktivní subwoofer je nejtěžší instalační procedurou a rozhodně se vyplatí experimentovat.
