Internet do škol: úředníci to umějí nejlépe!

Státní informační politika ve vzdělávání? Internet do škol? Všechno je pravděpodobně trochu jinak! Nestala se koncepce, která měla původně sloužit k rozvoji informační vzdělanosti a pomoci prohloubit spolupráci na všech úrovních českého školství, prakticky jen dobrým obchodem?

Státní informační politika ve vzdělávání? Internet do škol? Všechno je pravděpodobně trochu jinak! Nestala se koncepce, která měla původně sloužit k rozvoji informační vzdělanosti a pomoci prohloubit spolupráci na všech úrovních českého školství, prakticky jen dobrým obchodem?

Samotné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR se staví k celé záležitosti značně ostražitě. Jakýkoliv pokus o získání informací jinou cestou než zasláním otázek v písemné podobě s tím, že budou v zákonné lhůtě zodpovězeny, ministerští úředníci striktně odmítají. Podle informací, které nám poskytl jeden z pracovníků MŠMT, je to i ze strachu o vlastní pracovní místo. Personální pohyby v souvislosti s koncepcí státní informační politiky ve vzdělávání však nezasahují pouze nižší úřednická místa – současný ředitel odboru, který má SIPVZ ve svém referátu, je na této pozici již x-tým mužem v pořadí.

Celý projekt, ať již nazýván „Internet do škol“ či jinak, je od chvíle schválení příslušného materiálu vládou ČR poněkud nejasný a neprůhledný. To je vzhledem k miliardovým částkám, které do této akce tečou, více než na pováženou. A navíc, české vysoké školství, které se na vzniku koncepce státní informační politiky ve vzdělávání významně podílelo a internetdoskolkteré svým způsobem mohlo zajistit určitou garanci odbornosti a nezávislosti, bylo z další realizace prakticky vytěsněno. O co vlastně jde? V současnosti, jak se zdá, mají prioritu komerčně nejzajímavější části projektu – to jest vybudování rozsáhlé síťové infrastruktury, dodávky hardware, software a vybudování školského portálu.

Záměr předkladatelů původní Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání byl ale jiný. Jeho prvoplánovým cílem nebylo zavedení internetu do škol a jeho zpřístupnění žákům, ale další vzdělávání učitelů v oblasti informačních a komunikačních technologií, tak aby byli schopni využívat informační technologie a přenášet počítačovou gramotnost na své žáky. Namísto podpory vlastních aktivit učitelů a jejich žáků je celé vzdělávání prakticky zredukováno na úroveň základních vzdělávacích kurzů ECDL – v lepším případě na školení typu „jak pracovat s produkty společnosti Microsoft“. Tato školení mají pevné osnovy, jsou ukončována přísnými zkouškami a nedávají prostor invenci ani aktivitě učitelů. Jedinou motivací tak zůstává možnost „úřednického růstu“ v rámci kariérního žebříčku.

Kde je tedy zakopán pes? K přerodu koncepce státní informační politiky ve vzdělávání na tzv. projekt „Internet do škol“ došlo pravděpodobně v dubnu 2000, kdy tehdejší ředitel příslušného odboru bez jakéhokoliv výběrového řízení - a to čistě úřednickou cestou - požádal o odbornou pomoc soukromou společnost, která se následně na další realizaci koncepce svým způsobem podílela, a to až do ukončení platnosti uzavřené smlouvy. Zárukou odbornosti měl být pravděpodobně fakt, že se tato společnost podílela na tvorbě i jiného projektu pro státní správu. Ovšem v naprosto jiné oblasti, nežli je školství a vzdělávání – v oblasti duchem i posláním naprosto protikladné. Direktivy jsou v oblasti vzdělávání narozdíl od jiných oblastí značně kontraproduktivní a potlačují vlastní invenci a aktivitu těch, pro které je tento projekt určen.

Ministerstvo nebralo a nebere v potaz skutečnost, že na poměrně velkém množství českých základních a středních škol je výpočetní a komunikační technika již několik let k výuce úspěšně využívána a že tyto školy získaly za tuto dobu i dostatek zkušeností. Nabídka předem určených softwarových balíčků může být sice uspokojit základní potřeby některých škol, ale těm, kteří jsou již při implementaci informačních a telekomunikačních technologií ve výuce dále, by spíše prospěly účelové dotace na vývoj vlastních, ze zkušeností vycházejících aplikací. Ostatně výběrová řízení, která celý projekt, tj. i výběrové řízení na nákup software provázejí, působí ne zcela korektním dojmem. Fakt, že některá výběrová řízení byla zadávána tak, aby podmínkám vyhověl pouze jeden z uchazečů, je přinejmenším zarážející.