Jako v kterémkoli z pěti let před tím i letos jsem se totiž na Invexu vyskytl v trojí pozici – v pozici vystavovatele, kdy jsem ve skutečnosti fyzicky několik krušných hodin stál na stánku a bránil jej proti náletu igelitkářů, v pozici návštěvníka, bloumajícího po stáncích a bažícího po oslňujících novinkách, i v pozici novináře, přemýšlejícího, jak povinný novinový článek (přeci do Brna nejedete a pak nic nenapíšete…) pojmout.
Vystavovatel – trpitel
Mezi vystavovateli se Invex těší velmi zlé pověsti. Samozřejmě pokud jste marketingový pracovník, který na Invex nikdy nedorazil a pouze svým podpisem na smlouvě stvrzuje nájem stánku, je vám asi jedno, jaký Invex je. Jenže pokud fyzicky stojíte na stánku, víte, že to taková legrace není.
Odborné dny - tedy pondělí a úterý – bývají snesitelné. V těchto dnech se do areálu probojuje jen málo mládeže, a pokud přeci, pak zpravidla ti, kteří se o počítače zajímají a od rodičů získali volňásek. To také zpravidla bývají jediné dny, kdy máte šanci ulovit zákazníka, někomu něco smysluplně prezentovat.
Ve středu je již nutno počítat s tím, že na veletrh přijedou hromadně vypravované školní autobusy, kde jediným cílem školáků je dobře se pobavit a vhodně se ulejt, zatímco cílem BVV je dokázat čísly, že zájem o návštěvu Invexu neklesá. Školáci luxují letáky, propisky a žadoní o suvenýry, vděčně postávají u každého teatrálního představení. Z několika davů se letos nesla nezaměnitelná vůně marihuany, těžko říci, zda takoví jedinci pomohou veletrhu jinak než ve statistikách.
Další smůlu má vystavující v případě, když sousedí se stánkem, jenž se dal na zmíněnou teatrální produkci. Hlasité vyhrávání nekonečných odrhovaček v podobě rádobyvtipných reklam, neřkuli hopsání tanečníků na parketu, jakýkoliv kontakt s vážným zájemcem o cokoliv jiného, než je zlevněná hra, spolehlivě vylučuje. Neslyšíte vlastního slova.
Příkladmo naše sousedství se stánkem Českého Telecomu na letošním Invexu vůbec nebylo idylické. Telecom vyhrával a jeho show byla hlasitá až k neúnosnosti. Celý pavilon G1 byl spolehlivě zahlušen produkcí Telecomu a RadioMobilu…
Návštěvník – tlačenkář
Pokud nepatříte do skupiny návštěvníků navezených hromadně autobusem, ale přijeli jste na Invex pracovně a s nadějí, že si tím zvyšujete přehled o oboru, máte to velmi těžké. Především se u stánků musíte prodírat (výjimkou jsou snad jen novinářské dny) davy školáčků, igelitkářů a pakážníků (terminologie se různí). Pokud chcete nějakou informaci, podává vám ji hosteska, která o výrobku zpravidla nic neví – vývojáři, programátoři a technici z malých firem jsou díky „kvalitě návštěvnosti“ zpravidla zalezlí vevnitř stánku nebo mají těžké stadium náhle propuknuvší angíny. Návštěvník tak ze stánku odchází zklamán – dozvěděl se toho jen málo. Pokud navštíví Invex ve čtvrtek, nedejbože v pátek, nachází tu spíše lidské trosky než vystavovatele – především malé firmy si nemohou dovolit velkou obměnu personálu a lidé, kteří přetrpěli čtyři dny Invexu, jsou nutně ve stavu nepoužitelném k prezentaci výrobku (výjímkám se omlouvám).
Stejný problém je vzít si letáček, nedejbože snad tašku na získané materiály. Normálnímu návštěvníkovi je zpravidla hanba zařadit se do davu igelitkářů – co kdyby si někdo z vystavovatelů pomyslel, že i on je igelitkář nebo pakážník! To je lepší se o výrobku nic moc nedozvědět, za rohem naškrábat do diáře jako upomínku URL firmy, případně o pár metrů dále leták nenápadně sebrat ze země, kam ho igelitkáři vytrousili. O kultuře informování se o produktu, o přímém kontaktu se zákazníkem se hovořit nedá.
Novinář – fakttunicnení
Novináři Invex procházejí už dopředu s jasnou představou – nic tu není zajímavého, nic se tu nenajde. Faktem je, že to není až tak docela pravda, faktem ale také je, že za tuto pověst si Invex může sám, budoval si ji pečlivě. I novinář má totiž stejný problém jako návštěvník, tlačí se v davu, na rozlehlé výstavě se obtížně orientuje, a navíc, když tu loni nic nebylo, co by tu bylo letos?
Novinář se potká s kolegou z jiné redakce a ihned se s ním utvrzuje – nic tu není. Na letošním Invexu například Eurotel vesele prezentoval služby, které na něm prezentoval již vloni, a i ostatní velké firmy zde nabízely věci důvěrně známé, nikoliv třeskuté novinky.
Až novinář dorazí do redakce a chopí se své redakční klávesnice, nepochybně první článek, na který pomyslí, bude paušální výpad proti smyslu Invexu. Je to „investigativní žurnalistika“ – čili kritika – a ta se dneska cení. Cíl je lacino trefitelný a moc sebou necuká, navíc patří nějakým sudeťákům, takže natřít ho nahnědo není moc na škodu…
Invex – rozpaky dnešní doby
Invex trpí typickým znakem postmoderny – rozpolceností. Měl by prezentovat produkty masám, ale masy by na něm neměly být. Měly by tu být novinky, jenže s novinkami se chceme seznamovat v pohodlí kanceláře prostřednictvím internetu. Měly by tu být výrobky osahatelné, jenže tu není nikdo, kdo by pomohl s osaháváním.
Jenže toto není pohádka, aby mohla být Chytrá horákyně napůl oblečená a napůl svlečená.
I na letošním Invexu bylo k vidění mnoho zajímavého. Našlo se tu pár výrobků a firem, které prezentovaly věci, jež mne zaujaly jako (pro mne) nové.
Z oboru mého zájmu je to profesionální síť pro paketový přenos dat Morse (chystám o ní článek), z oboru mé práce to bylo například střihové studio Casablanka, hodně se mi líbil Voice Commander pro ovládání elektrospotřebičů hlasem, našel bych jistě ještě pár dalších příkladů – v praxi jsem měl možnost najít si pár dodavatelů barebone počítačových systémů (PC v malé skříni bez hlasitého větráku, vhodné jako DVD přehrávače atd). Sjednocujícím kritériem všech těchto nálezů je skutečnost, že šlo o malé firmy zastrčené na málo lukrativní ploše, které nebylo tak snadné v množství exponátů odhalit a povšimnout si jich.
Své si tu mohl najít každý, kdo chtěl a měl trpělivost proplétat se davy školáčků. Informovat se například o DVD v DVD hall bylo opravdu o ušlapání.
Měl-li by se Invex léčit, musel by se mu ordinovat klystýr, a to co nejdříve. Zákaz zvukových představení a produkcí je naprosto nezbytným minimem, věkové omezení návštěvníků na nejméně 18 let, případně (pro geniální výjimky) s možností vstupu na firemní pozvánku (samozřejmě placenou), se na podobných akcích osvědčilo již v USA. Zvětšení prostranství kolem stánků a větší tlak na ústup od show k odbornému veletrhu – i to je naděje. A hlavně ukončení nesmyslných svozových akcí, kdy na Invex jsou vpoušteny davy školáků jen proto, aby se vylepšila statistika.
Jenže přineslo by takovéto prořezání Invexu větší zisk pro BVV? O tom, že by bylo lepší pro vystavovatele, nepochybuji.
Spekulace o tom, kdo na Invexu bude a nebude vystavovat, budou favoritem jara a léta příštího roku. Přiznám se, že takový Microsoft bych na Invexu nepostrádal – jeho výrobky jsou všude a těžko bude někdo na Invexu zkoumat, zda Word píše tak, jak by chtěl. Absence takovýchto firem opravdu nejsou ranou pro odbornou úroveň Invexu.
Tu si Invex ničí sám svým provedením. Pokud se provedení změní, bude to pro vystavovatele, novináře i odborné návštěvníky jen dobře. Ještě najít odvahu k tak radikálnímu kroku…
