Tvrdí to Peter Lu z Harvardovy univerzity a Paul Steinhardt z Princetonu.
„Mohl by to být důkaz důležité role matematiky ve středověkém islámském umění, nebo umělci jen sledovali cestu, která jim usnadňovala tvorbu,“ řekl profesor Lu.
Z jejich objevu je zřejmé, že islámská kultura byla mnohem pokročilejší, než si lidé v Evropě mysleli. Dobou uměleckého převratu se pak stal počátek 13. století, kdy autoři výzdoby mešit objevili nové matematické postupy, které jim usnadnily jejich tvorbu.
Středověcí islámští umělci znali moderní matematiku
Ornamenty na zdech mešit tvoří mnohoúhlé, vzájemně do sebe zapadající dlaždice, které se nikdy neopakují v úplně stejných obrazcích. Celý umělecký útvar přesto vytváří dojem zvláštního typu symetrie.
Vznik podobných útvarů popisuje tzv. kvazikrystalická geometrie, kterou vysvětlil v moderní době až britský matematik Roger Penrose. Dříve se vědci domnívali, že středověcí umělci své dlaždice vytvářeli jen s pomocí kružítka a zednického pravítka. Podle profesora Lu by však s těmito nástroji nikdy nenakreslili tak složité obrazce, jakými se pyšní mešita v íránském Isfahánu či medresa v iráckém Bagdádu.
Jednotlivé dlaždice je možné vytvořit prostými nástroji, ale bylo by velmi složité spojit je k sobě na větších plochách, aniž by došlo k jejich neúmyslnému pokřivení.
Odborníci z amerických univerzit se proto domnívají, že staří umělci znali teorii kvazikrystalické geometrie a že jí využili k vytvoření zvláštních „předloh“, podle kterých vytvářeli obrazce na zdech mešit. Ty se skládaly z pěti na sebe navazujících víceúhelníků: desetiúhelníku, pětiúhelníku, kosočtverce, motýlku a šestiúhelníku. Tato metoda se z Blízkého východu posléze rozšířila i do centrální Asie.
Portrétovat se nesmí
Islám zakazuje portrétování živých bytostí, které je chápáno jako simulace stvoření - a to je vyhrazeno Bohu. Našly se sice výjimky, zvláště na úsvitu islámských dějin či v šíitském prostředí, zákaz však je v zásadě dosud dodržován. Odklon od malby živých bytostí vedl islámské umělce k fantastickým výkonům při tvorbě ornamentů.
|
Dědictví arabské civilizace I když si to často neuvědomujeme, s poznatky, které svými kořeny sahají do arabského světa prvního tisíciletí po Kristu, se setkáváme denně. Nejznámějším příkladem jsou pravděpodobně číslice, kterým dodnes říkáme arabské. S tím také souvisí psaní číslic v číslech ve směru zprava doleva. Arabská civilizace je také někdy považována za původce čísla nula, ačkoli koncept nuly byl znám už dávno předtím. Rovnice druhého a třetího řádu také uměli jako první řešit arabští matematikové. Jako poslední příklad uvedeme první samoregulační systémy. Další odkazy
pka |
