Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rus a Američan letí na ISS. Stráví společně rok ve vesmíru

  18:05aktualizováno  20:50
Dnes večer zahájili Rusové a Američané pozoruhodný experiment: dva muži se vydali k ročnímu pobytu ve vesmíru. Scott Kelly a Michail Kornijenko spolu budou muset na ISS vydržet celý rok. Není to však zdaleka nejdelší pobyt ve vesmíru, jaký zatím člověk podstoupil.

Scott Kelly a Michail Kornijenko spolu stráví na ISS celý rok. | foto: NASA

V lodi Sojuz TMA-16M míří na Mezinárodní kosmickou stanici ISS Rusové Gennadij Padalka, Michail Kornijenko a Američan Scott Kelly. Tato trojice se připojí k dosavadní posádce, kterou tvoří velitel Američan Terry Virts, Italka Samantha Cristoforettiová a Rus Anton Škaplerov. Ti se mají vrátit na Zemi v polovině května. Zatímco Padalka přistane za šest měsíců, Kornijenko a Kelly zůstanou ve stavu beztíže 342 dnů.

Start proběhl podle plánu v pátek 27.3.2015 ve 20:42 minut našeho času z kosmodromu Bajkonur.

Neexistuje hranice nenávratna?

Na Zemi žijeme v prostředí, kde je přitažlivost vyjádřená hodnotou 1 g. Ve vesmíru přitažlivost neexistuje, tam panuje stav beztíže. Po celou dobu létání lidí do vesmíru mají odborníci obavy, jestli kosmonauti nenarazí na nějaký strop, za který už nelze jít, který by způsobil smrt či nemožnost vrátit se na Zemi. Neexistuje nějaká hranice nenávratna? Přitom cesta na Mars, což je cíl, o kterém lidstvo sní, se může protáhnout až na tři čtvrtě roku a stejnou dobu potrvá návrat.

Od dubna 1961, kdy se do vesmíru vypravil Jurij Gagarin, se prodlužují pobyty lidí ve vesmíru jen velmi opatrně. Jakmile se člověk dostane na oběžnou dráhu, stav beztíže u něj vyvolává potíže podobné mořské nemoci: nechutenství, zvracení, bolest hlavy a podobně. Tyhle problémy obvykle odezní během několika dnů, jakmile se organismus na nové prostředí trochu adaptuje.

Co to způsobuje? Na Zemi je většina krve v lidském těle soustředěna v jeho dolní polovině. V beztíži se však rozlije víceméně rovnoměrně do celého organismu. Horní polovina kosmonautova těla proto oteče, což je dobře vidět na obličeji.

Fotogalerie

Odborníci, zvláště pak sovětští/ruští, vymysleli systém cvičení a zvláštní oděvy, které vyvolávají podtlak v dolní části těla. Ovšem to vyžaduje hodně času a námahy. Lékaři předepisují dvě a půl hodiny denně v tělocvičně, zpravidla polovinu dopoledne a polovinu odpoledne. Kosmonauti žehrají, že jim to ubírá čas na vědecké úkoly a údržbu stanice. Není divu, že někteří se tomu vyhýbají nebo pod různými záminkami cvičení omezují. A potom je trápí potíže po přistání.

Bez ohledu na to, jak se ve stavu beztíže chovají, probíhají u kosmonautů změny v kostech a svalech. Jejich výška následkem nepřítomnosti tíže vzroste o 2–3 centimetry. Také se trochu snižuje objem krve a klesá v ní množství červených krvinek. Naopak ubývá hmota kostí rychlostí 1–1,5 % za měsíc a svaly, které se nemusí namáhat, atrofují. Stav beztíže kosmonauta doslova vysává, každý den ztrácí nejméně tři gramy svaloviny.

Tyto efekty se dají pravidelným cvičením zpomalit, nic víc. Lékaři kosmonautům doporučují, aby v týdnech před návratem dávky cvičení ještě prodloužili.

Na ISS mají menší tělocvičnu: běhací dráhu, ke které jsou připoutání pružnými řemeny, aby neuletěli, veloergometr a pro trénování rukou pružinový posilovač svalů.

Těmto změnám přizpůsobili lékaři rovněž jídelníček. V jídle kosmonautů nesmí být tolik železa, jako je obvyklé, protože by se hromadilo v těle, nikoli v krvinkách. Rovněž musí méně solit, protože nadbytek soli by podporoval vylučování vápníku z těla a to by mohlo vést k osteoporóze, čili řídnutí kostí. Naproti tomu tam je více vitaminu D, který udržuje kosti v pořádku. Na Zemi se tento vitamin tvoří v podkožních vrstvách působením slunečního světla, které uvnitř ISS chybí.

Rekordman Valerij Poljakov

Rusové mají s dlouhodobými expedicemi, které probíhaly na stanici Mir, jedinečné zkušenosti. Lékař Valerij Poljakov dodnes drží rekord v délce pobytu ve stavu beztíže, když na Miru strávil od ledna 1994 nepřetržitě 437 dnů 17 hodin a 58 minut. Přitom uskutečnil přes 1 500 unikátních pozorování v oblasti kosmické medicíny, fyziologie a psychologie.

Když vystupoval ve středu 22. března 1995 z přistávací kabiny Sojuzu TM-20, všechny udivil. Vyšel z ní sám, jen s nepatrnou pomocí lékařů a vojáků. A také bez jejich asistence ušel dvacet kroků.

Co způsobilo tento zázrak? Měl k dispozici unikátní multifunkční lékařsko-biologickou laboratoř. Představovala více než 1,5 tuny různých přístrojů, které umožňovaly nejen uskutečnit široké spektrum vědeckých experimentů, ale především přispěla k udržování fyzické zdatnosti kosmonauta.

Ovšem to by nestačilo. Poljakov byl disciplinovaný. Absolvoval všechna cvičení, jejichž program spolu s dalšími specialisty předem připravil, nevyhýbal se jim jako někteří jiní kosmonauti. Pravidelně posiloval svaly na běhací dráze a na veloergometru, nasazoval si oblek Pinguin a podtlakové kalhoty Čibis. Pinguin má spoustu pružných pásků, které člověka nutí, aby se hrbil, a navíc předchází atrofii, která vede k růstu ve stavu beztíže, čímž cvičí svalstvo kostry trupu. Kalhoty Čibis zase vytvářejí krevní oběh podobný tomu na Zemi.

Přesto se i jeho organismus změnil. Na stanici ztratil velké množství červených krvinek. Hustota jeho kostí klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než jich získal 12 % zpátky. „Moje kosti by vypadaly mnohem hůře, kdybych každý den na Miru dvě hodiny necvičil,“ připustil později. V pravidelném cvičení pokračoval i po návratu, což přispělo k jeho rychlejší readaptaci na pozemskou přitažlivost. Žádný druh kosmického záření ho neohrozil, ostatně během jeho výpravy bylo Slunce poměrně klidné.

„První tři týdny na oběžné dráze jsem však nebyl schopen se na nic soustředit,“ přiznal na přednášce v houstonském centru NASA v prosinci 1997. „Stejné pocity jsem zažíval i při svém prvním letu, který probíhal od srpna 1988 do dubna 1989, takřka 241 dnů. A potom se skoro přes noc moje vnímavost a myšlení vrátily do normálu a já jsem se cítil jako nějaký pán nebes.“

Dva roky s měsíční přestávkou

Téměř roční výprava do vesmíru může přinést celou řadu zdravotních rizik, přičemž není podstatné, že se dříve několik podobných expedic uskutečnilo, upozornil ředitel Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě profesor Igor Ušakov před startem TMA-16M. Veteránů, kteří pobývali ve stavu beztíže déle než půl roku, je zatím velmi málo, takže nemůžeme dělat nějaké obecné závěry.

Roskosmos, NASA, Evropská kosmická agentura ESA, Japan Aerospace Exploration Agency a Canadian Space Agency mají v plánu několik dalších jednoročních letů svých lidí. První by měl následovat v roce 2017.

Ruští odborníci se také zamýšlejí nad experimentem, který by určitým způsobem simuloval cestu na Mars: vypustili by kosmonauta na jednoroční, případně devítiměsíční pobyt, na Zemi by pobyl měsíc a potom by se vrátil do vesmíru na další rok. Existují totiž obavy, jestli kosmonauti po dlouhém pobytu ve stavu beztíže budou schopni na povrchu Marsu vůbec pracovat. Dosavadní zkušenosti totiž ukazují, že po přistání z vesmíru probíhá adaptace na pozemské podmínky přibližně stejně dlouho, jako trval samotný let. Pokud by toto pravidlo platilo, činnost lidí na Marsu by byla vyloučená.

Nicméně většina lékařů a biologů to vidí optimisticky. Doufají, že všechny potíže, které kosmonauty při dlouhodobých výpravách sužují, se dají omezit natolik, aby mohli Mars zkoumat.

Valerij Vladimirovič Poljakov* 27. 4. 1942, Tula

Narodil se jako Koršunov, roku 1957 přijal příjmení adoptivního otce. Vystudoval v Moskvě medicínu. Pracoval v Ústavu lékařské parazitologie a tropických chorob, ve Všesvazovém výzkumném ústavu sociální hygieny a organizace zdravotnictví, na správě kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví.

V roce 1971 nastoupil do Ústavu lékařsko-biologických problémů, který se specializuje na studium pobytů lidí v extrémních podmínkách. V květnu 1972 byl spolu se dvěma kolegy přijat do oddílu kosmonautů jejich ústavu. V prosinci 1979 dokončil přípravu v Gagarinově středisku pro výcvik kosmonautů. Spolu s Vasilijem Lazarevem a Gennadijem Strekalovem měl koncem roku 1980 letět v Sojuzu T-3 na specializovanou lékařskou výpravu. Nakonec byl tento záměr zrušen a od června 1983 se chystal k dlouhodobému letu.

Po 16 letech čekání startoval v Sojuzu TM-6 dne 29. srpna 1988 na stanici Mir. Bylo mu šestačtyřicet a měl dvouletou vnučku. Stal se třetím sovětským lékařem, který se vypravil do vesmíru (po Borisi Jegorovovi a Olegu Arťuchinovi). Zůstal tam 240 dnů 22 hodin 35 minut.

V říjnu 1989 byl jmenován zástupcem ředitele ústavu. Od srpna 1990 působil jako lékařský zástupce vedoucího ve Středisku řízení letů v Koroljovu.

Od ledna 1993 se chystal k druhé dlouhodobé výpravě spolu se dvěma kolegy. Startoval k ní 8. ledna 1994 v Sojuzu TM-18. Vrátil se po 437 dnech 17 hodinách 58 minutách.

Z oddílu kosmonautů odešel v červnu 1995. Náměstkem ředitele ústavu zůstal do roku 2006, nyní je členem vědecké rady. Je profesorem a doktorem věd.

S manželkou má dceru. Obě jsou lékařky.

Michail Borisovič Kornijenko* 15. 4. 1960, Syrzaň

V letech 1980–1986 sloužil u policie v Moskvě, současně dálkově studoval Moskevskou vysokou školu leteckou. Potom začal pracovat jako konstruktér, inženýrský diplom se specializací na kapalinové raketové motory získal v roce 1987. Vystřídal několik zaměstnání v ředitelských funkcích. V letech 1986–1991 pracoval na kosmodromu Bajkonur, podílel se na přípravě orbitálních stanic Saljut a Mir.

V dubnu 1995 přešel do raketové firmy Eněrgija. Přihlásil se do kosmonautického výcviku, přijali ho v únoru 1998.

Do vesmíru letěl jako palubní inženýr 2. dubna 2010. Na Mezinárodní kosmické stanici pracoval půl roku. V listopadu 2012 ho vedení Roskosmosu vybralo k jednoročnímu pobytu na ISS.

Je ženatý, s manželkou Irinou, která je lékařkou, mají dospělou dceru. Jeho otec vojenský pilot zahynul při havárii vrtulníku Mi-6 v říjnu 1965.

Scott Joseph Kelly* 21. 2. 1964, Orange, New Jersey

V letech 1982–1987 studoval na Státní univerzitě New York elektrotechniku. Potom sloužil u námořnictva. Po dokončení leteckého výcviku byl pilotem na letadlové lodi, kde přistál více než 250krát. Absolvoval školu zkušebních pilotů a v červnu 1994 ho přeložili do Námořního střediska bojového letectva. Nalétal přes čtyři tisíce hodin.

Do oddílu astronautů v Houstonu ho přijali v květnu 1996. Současně s ním uspělo i jeho dvojče, bratr Mark Kelly. O tom, jak vědci chtějí využít k vědeckému zkoumání fakt, že jedno dvojče je ve vesmíru, zatímco druhé na zemi, vás budeme informovat v samostatném článku.

Do vesmíru se poprvé podíval už 19. prosince 1999 na palubě raketoplánu Discovery STS-103. Tato posádka měla za úkol údržbu Hubbleova kosmického teleskopu.

Podruhé se tam vypravil 8. srpna 2007 v raketoplánu Endeavour STS-118. Astronauti takřka 13 dnů pokračovali ve stavbě ISS.

Potřetí letěl v ruském Sojuzu TMA-01M z Bajkonuru 7. října 2010. Spolu se dvěma ruskými kolegy přistáli na ISS. Čtvrt roku byl velitelem stanice. Ve vesmíru zůstala jeho trojice přes 159 dnů.

S manželkou se rozvedl, mají spolu dvě děti.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.