Jestli máte pocit, že jste tenhle nápis už někdy viděli, radši to považujte za

Jestli máte pocit, že jste tenhle nápis už někdy viděli, radši to považujte za omyl vašeho mozku. Patří jednomu vykřičenému podniku v Bangkoku. | foto: Profimedia.cz

Čeští vědci našli v mozku místa, kde vzniká déjà vu

  • 68
Pocit "již viděného" prožije v životě drtivá většina z nás. Neví se přesně, kde, jak a proč v našem mozku vzniká. Alespoň na některé tyto otázky ale nyní dokázal odpovědět tým neurologů, složený převážně z českých vědců. Studii uveřejnili v časopise Cortex.

Na rozdíl od fanoušků filmu Matrix nepovažují neurovědci fenomén déjà vu (pocit již viděného) za chybu ve virtuální realitě. Neznamená to však, že by si s ním věda věděla úplně rady.

"Ještě před dvaceti lety jsme se u mé neurologické atestace se zkušební komisí nemohli dohodnout, jestli se u zdravých lidí tenhle zážitek vůbec vyskytuje," vzpomíná Milan Brázdil z brněnského výzkumného institutu CEITEC MU. Dnes je již jasné, že minimálně jednou za život zažije pocit déjà vu zhruba 70 a možná až 80 procent zdravých lidí.

I když hypotéz o původu a příčinách vzniku tohoto zvláštního zážitku je několik, s určitostí víme málo. Naše znalosti ovšem poměrně výrazně rozšířil brněnský tým vedený právě Milanem Brázdilem. Jejich práce s kolegy z Velké Británie v časopise Cortex (dostupná odsud) vymezuje jasně místa, kde v našem mozku ke vzniku déjà vu dochází.

Vodítko od nemocných

Myšlenku, kterou jejich práce dokládá, vědci dostali při studiu epilepsie. Existuje totiž dlouho známé spojení mezi zážitkem déjà vu a jedním druhem této nemoci, tzv. epilepsií spánkového laloku. Zhruba třetina pacientů udává, že u nich záchvat někdy začíná právě pocitem "již viděného".

"Jejich subjektivní zážitek je zřejmě intenzivnější než u zdravého člověka, trvá déle a přechází v další symptomy, ale je to pocit déjà vu," říká Milan Brázdil. Epileptické déjà vu souvisí s podrážděním vnitřních oblastí spánkového laloku. Tyto oblasti v mozku se u pacientů odlišují nejen tím, jak fungují, ale jsou také menší. Týká se to především tzv. hipokampu, což je útvar v mozku, který se spojuje s pamětí.

Vědce z týmu napadlo, zda by se souvislost mezi podobou hipokampu a déjà vu nedala najít i u zdravých lidí. Dalo se čekat, že změny budou malé, ale brněnští vědci měli k dispozici novou metodu, jak přesně odhalit i malé rozdíly množství mozkové hmoty. V zásadě jde o běžnou magnetickou rezonanci jen s tím rozdílem, že jednotlivé "řezy" se dělají blíže u sebe než při běžném vyšetření. Údaje se pak zpracovávají komplikovanou matematicko-statistickou metodou (tzv. SBM), která dokáže spočítat objem jednotlivých mozkových oblastí s velkou přesností.

Dotazník pro studenty

Tým získal k výzkumu dobrovolníky, kteří v brněnském centru podstupují vyšetření funkční magnetickou rezonancí při studiu různých mozkových funkcí. Z větší části šlo o u studenty vysokých škol. Výzkumníci je požádali, aby kromě vyšetření magnetickou rezonancí navíc vyplnili standardní dotazník na výskyt déjà vu fenomenu. V něm studenti odpověděli hlavně na otázku, zda někdy zažili déjà vu a případně také jak často. Osmdesát procent z nich odpovědělo kladně, jen 26 ze 113 účastníků nikdy tento neodbytný pocit nepoznalo.

Poté vědci zjišťovali, zda pohled pod lebku odhalí nějaký rozdíl mezi mozky obou skupin. A zdá se, že uspěli. Lidé, kteří jsou ochuzeni v životě o déjà vu, mají v několika oblastech spánkového laloku o trochu více mozkové kůry než většina ostatních.

Týkalo se to především již zmiňovaného hipokampu. "Což je asi logické, protože jde o oblast úzce spojenou s pamětí, takže i malá změna právě v tomto místě zřejmě může vést k občasnému vzniku pocitu falešné vzpomínky," říká Milan Brázdil a dodává: "Je pravděpodobné, že s rozdílnou anatomií těchto oblastí bude spojeno i jejich rozdílné fungování".

Bez hipokampu to v Matrixu nejde. Tento graf ukazuje souvislost mezi velikostí hipokampu a tím, jak často se u daného člověka objevují déja vu. Na svislé ose jsou znázorněny rozdíly ve velikosti mozku (nejsou v žádných jednotkách, jen relativní). Na vodorovné ose je vyznačená četnost fenoménu déja vu u zkoumaných osob, zleva doprava: nikdy, málokdy, někdy, často. Malý čtvereček u každé hodnoty vyznačuje aritmetický průměr, velký čtverec je průměr se standardní odchylkou. Svislá úsečka vyznačuje zhruba rozmezí, ve kterém se "rozměry" zkoumaných částí mozkové kůry u většiny lidí v dané skupině pohybovaly. Závislost je poměrně jasná a statisticky si zřejmě stojí pevně "v kramflecích".

Potvrzuje to i nález brněnského týmu, že čím vyšší je frekvence déjà vu u zdravých dobrovolníků, tím menší je jejich hipokampus a na něj napojené některé další části mozku. "Rozdíly mezi zdravými lidmi v objemu mozkové kůry jsou velmi malé, ale souvislost je tak jasná, až nás to s kolegy překvapilo," říká doktor Brázdil.

Zajímavá je podle něj otázka, kdy a jak se sklony k déjà vu u člověka objevují. "Velikost hipokampu je zčásti určována geneticky, ale roli hrají i mnohé jiné vlivy. Třeba zátěž těsně po porodu, například chronický psychosociální stres, vede ke zmenšení hipokampu a zároveň zřejmě i k tomu, že snáze reaguje na podráždění," říká český lékař.

V tomto případě jde v podstatě o domněnku, či spíše analogii, protože vliv stresu máme prokázaný pouze u zvířat. Na lidech se nic takového samozřejmě zkoumat z etických důvodů nedá. Pokud se můžeme na tuto analogii spolehnout, déjà vu by mohlo být dědictvím minulosti spíše než pohledem do budoucnosti.

Mechanismus vzniku zážitku ale zůstane dále zahalený tajemstvím. V této oblasti mohou vědci nadále jen spekulovat. Zkoumat fungování mozku přímo v průběhu běžného déjà vu je prakticky nemožné, protože je tento fenomén velmi vzácný a cíleně ho vyvolat nedokážeme.

Milan Brázdil se staví za myšlenku, že déjà vu jsou výsledkem vzniku náhodných elektrických impulzů, které se v živém mozku objevují prakticky neustále. "Běžná náhodná podráždění nervových buněk v oslabeném hipokampu se pak zřejmě mohou stát drobnými 'chybami v systému', falešnými vzpomínkami" uzavírá Brázdil.

Pokud se můžeme na tuto analogii spolehnout, déjà vu by mohlo být hardwarovou chybou spíše než pohledem do budoucnosti. A někdy, jen někdy, třeba i autorským záměrem.