Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se měl dobývat Terezín. Nedobytná pevnost, o kterou se nikdy nebojovalo

aktualizováno 
Dokonalá pevnost, která byla úplně k ničemu. Terezín nikdy nebojoval, přestože byl již od konce 18 století jedním z důležitých opěrných bodů proti pruským útokům.

Svislý řez obvodovou minovou soustavou pevnosti Terezín. | foto: Technet.cz

Rozsáhlá fortifikační výstavba v Čechách a na Moravě je současníky spojována především s budováním těžkého a lehkého opevnění v letech 1935 až 1938, se kterým jsme vás již seznámili v seriálu Válka, která se nekonala. Ze strategického hlediska výrazně úspěšnější pevnosti na našem území však vyrostly mnohem dříve. Už v závěru 18. století.

Nepřítel ze severu

Země Koruny české se staly za téměř sto let po skončení třicetileté války opět mimořádně důležitým bojištěm. Původně bezvýznamné Pruské království se nezdráhalo rozšiřovat své území násilím. Tamní vládci dokázali dobře vyzbrojit a hlavně skvěle vycvičit armádu ovládanou odborně zdatným velitelským sborem. Hospodářsky se pruské vojsko opíralo o dokonale pracující správní soustavu státu.

Naše habsburská říše bohužel za Pruskem zaostávala kromě rozlohy a počtu obyvatel naprosto ve všem. Česká královna a vládkyně habsburských držav Marie Terezie nejprve prohrála s Pruskem 1. slezskou válku (1740 - 1742) a připravila tím České království navždy o Kladsko a část Slezska. Ani v následných konfliktech se jí nepodařilo územní ztráty nahradit (2. slezská válka 1744 – 1745, 3. slezská válka 1756 – 1763). Navíc bylo zřejmé, že bude-li rakouská obrana slabá, přijdou Habsburkové i o další území.

Výstavba pevností v Čechách a na Moravě nabyla pro zajištění územní celistvosti říše prvořadého významu. V roce 1757 byla dokončena důkladná přestavba opevnění Olomouce. O sedm let později vypracoval maršál Daun rozvahu pojednávající o nutnosti vybudovat opevnění ve východních Čechách. Roku 1766 pak začala zásadní přestavba Hradce Králové na moderní pevnost. Nezůstalo jen u přestaveb.

Ples und Theresienstadt

Na sever od Hradce Králové byla v roce 1780 zahájena stavba pevnosti Ples, později přejmenovaná na Josefstadt, česky Josefov. Poblíž ústí řeky Ohře do Labe u Litoměřic začala ve stejném roce vyrůstat pevnost Theresienstadt, česky Terezín. Jmenované pevnosti měly plnit několik úkolů zároveň. Byly vybudovány v prostorech, kudy pravidelně za uplynulá desetiletí pruské vojsko mašírovalo do nitra Čech.

Novověké fortifikační teorie

Italský matematik Tartaglia (1499 - 1557) obohatil vojenské umění teoretickým pojednáním o bastionech a vynašel i druhý základní prvek novověkého opevnění česky nazývaný krytá cesta. Navrhl, aby se podél celé vnější hrany příkopu táhl nízký val s předprsní chránící za ní postavené střelce před palbou dobyvatelů. Krytá cesta ale nebyla jen svého druhu zákopem. Plnila zároveň i důležitou spojovací úlohu. Obránci se po ní mohli nepozorovaně přeskupovat po vnější obranné čáře mimo dohled obléhatelů. V zemích Koruny české bylo použito kryté cesty například po roce 1670 při přestavbě brněnského opevnění. Bastionové opevnění Prahy tímto fortifikačním prvkem opatřeno nikdy nebylo.

Střelci za předprsní kryté cesty znásobovali hustotu palby na přibližujícího se nepřítele. Postupným rozvojem úvah o vylepšování způsobů obrany dospěli vojenští stavitelé k dalšímu doplnění bastionového opevnění o střední fortifikační prvky. Vkládali je do hlavního příkopu, aby v míře co největší prohloubili pásmo obrany. 

Pětiúhelníkový tvar bastionu zásadně ovlivňoval celkového uspořádání pevností. Jak Tartaglia, tak Vauban i jiní inženýři usilovali při navrhování půdorysu fortifikace zabezpečit dokonale rovnoměrnou odolnost pevnosti ze všech směrů. Nepříteli neměla být poskytnuta ani nejmenší výhoda plynoucí z nepravidelného uspořádání opevňovacích prvků, která by se v boji projevila jako rozhodující slabina. Ve výsledku se proto stavební výkresy pevností postavených mezi roky 1650 až 1800 podobají spíše podivuhodným geometrickým ornamentům než vojenským zařízení.

Velitelé rakouské armády předpokládali, že nebezpečně rychlý postup protivníka se pozdrží o dobu nutně vynaloženou k útoku na valy obou opěrných bodů. Získaný čas několika týdnů až měsíců mohla naše armáda využít k soustředění sil potřebných k zahájení protiúderu. Nedobyté pevnosti by se pak proměnily v zásobovací základny pro sbory operující v jejich blízkosti. V případě protiútoku vedeného až za hranice země by představovaly užitečné týlové překladiště pro vypravování zásobovacích kolon směřujících k armádám bojujícím na cizím území.

Perla z cihel

Pro pevnost Terezín vyhlédlo generální ženijní ředitelství ve Vídni místo na řece Ohři vzdálené na dostřel děl (něco málo přes 2 km) od soutoku s Labem. Palba dělostřelectva měla v případě války vyřadit z provozu litoměřické přístavní překladiště a rozvrátit pruské zásobování po řece. Zřídit pevnost přímo na břehu řeky Labe nebylo považováno vojenskými inženýry za vhodné, protože by byla vystavena účinnému ostřelování z vyvýšeného severního břehu řeky Labe. 

Pevnost se podle tehdejších (a oprávněných úvah) neměla tyčit do výše, ale naopak co nejvíce skrývat pozorování a palbě nepřátelského dělostřelectva za spíše rozložitým opevněním. Nejvhodnější polohu pro umístění pevnosti podle tehdy platných fortifikačních zásad představovala proto rozlehlá rovina. Dostupný zdroj velkého množství vody byl rovněž považován za velkou výhodu, protože umožňoval využít vodní plochy a příkopy jako velmi účinné překážky. Terezín byl proto založen záměrně v zamokřeném až bažinatém příbřeží.

Výstavba jádra opevnění byla naplánována na západním břehu řeky. Koryto Ohře bylo ale nejprve napřímeno umělým řečištěm a pojmenováno Nová Ohře. Na východním břehu původního toku bylo postaveno týlové opevnění (Malá pevnost). Obě části spojil opevněný prostor odborně označovaný vojenskými inženýry za Horní a Dolní retranchement (retranšma – útočiště).

Řez uspořádáním jednotlivých fortifikačních prvků pevnosti Terezín.

Řez uspořádáním jednotlivých fortifikačních prvků pevnosti Terezín.

Čest práci zednické

Veškeré rozsáhlé stavební a zemní práce probíhaly výlučně s vynaložením lidské síly. Pouze vozy po cestách a lodě proti proudu Labe tahaly koňská nebo volská spřežení. Nároky na odborně zdatné pracovní síly byly vysoké. Jen zedníků bylo v roce 1786 nasazeno 1 330. Na staveništi bylo zaměstnáno i velké množství tesařů a truhlářů, kovářů a jiných řemeslníků. Počet nevyučených nádeníků a rozličných pomocníků dosahoval počtu zhruba 12 000 osob. Na pevnosti v obzvláště tvrdých podmínkách pracovali i vojenští vězni. Stavba spotřebovala během roku víc než 20 milionů kusů ručně vyrobených pálených cihel, na 16 000 tun vápna a 200 000 tun písku, velké množství stavebního i palivového dřeva, nářadí (lopaty, krumpáče, dřevěná kolečka) a železného zboží (hřebíky, kramle a skoby).

Veškeré stavební práce si vyžádaly nesmírné peněžní náklady odhadované na 12 milionů zlatých. Sám císař Josef II. v panovnickém bonmotu nadhodil, že pevnosti Rakousko staví ze zlatých cihel.

Teorie zteče

Jestliže se nepodařilo uchvátit pevnost překvapivým útokem na brány či jiné přístupy do opevněného prostoru, nezbývalo dobyvatelům nic jiného, než zahájit pravidelné obléhání.

Mimo dostřel pevnostního dělostřelectva byly nejprve postaveny tábory pro pluky pověřené ovládnutím pevnosti. Poté velitel obléhacích prací určil, které prvky opevnění mají být zničeny pro dosažení průlomu. Z vhodných míst pak začali zákopníci s pomocí ostatních jednotek kopat klikaté přibližovací zákopy směrem k opevnění. V určité vzdálenosti obkroužili dobyvatelé pevnost nebo její část prvním obkličovacím okruhem odborně nazývaným paralelou.

Terezínská perla nabírá původní lesk

V současnosti v Terezíně probíhají rekonstrukce fortifikací. Část z nich byla silně poničena povodní v červnu 2013. V rámci projektu "Terezín - město změny" opravuje městský úřad ratranchement V, kavalír II, jízdárnu, dělostřelecká kasárna a části hradeb.

Po završení rekonstrukce vznikne v Terezíně mimořádně přitažlivá vojensko-technická památka, která mimo vlastní pevnostní objekty nebude pomíjet i aspekty vojenského života v kasárnách na konci 18. a počátkem 19. století. 

Součástí prohlídkového okruhu bude pevnostní systém včetně podzemí, dělostřelecké muzeum, ukázky starých řemesel, plocha pro jezdecká cvičení a jiné podívané. Milovníci fortifikací těšte se - Terezín nebude mrtvé město.

V místech, kde první obkličovací okruh protínaly úsečky kolmé na líce nebo na boky ke zničení vyhlédnutých bastionů či ravelinů, zřídili dělostřelci opevněné palebné postavení pro své kanony. Děla pak zahájila palbu, aby za dobu, kterou potřebovali zákopníci ke zřízení druhého obkličovacího okruhu, co nejvíce opevnění poničila. Dělostřelectvo se pak přesunulo blíže k pevnosti. Zkrácením délky palby se zvyšovala její přesnost i bořivý účinek. Střílelo se ovšem téměř až do poloviny 19. století plnými koulemi. Jednotlivé zásahy železnými střelami cihlovému zdivu a zejména hliněnému valu příliš neublížily. Právě proto bylo potřebné ostřelovat cíle dlouhodobě, aby se dosáhlo alespoň nějakého výsledku.

Dělostřelecká palba na koruny valů ravelinů či bastionů ale znesnadňovala protipůsobení pevnostního dělostřelectva a napomáhala zákopníkům (sapérům) v jejich úsilí přiblížit se k pevnosti bez velkých ztrát. 

Třetí paralela obkružovala pevnost ve vzdálenosti několika desítek metrů od hrany glacis. Z posledního obkličovacího okruhu pak zákopníci vedli sapy do míst, kde bylo vhodné započít s hloubením podkopů určených k podminování nejprve vnějších (lunety, krytá cesta) a později i středních (kontragardy, raveliny) prvků obrany pevnosti.

Půdorysný náčrt uspořádání bastionové pevnosti Terezín z let 1780 až 1791.

Půdorysný náčrt uspořádání bastionové pevnosti Terezín z let 1780 až 1791.

Miny a protiminy

Ve vyzděné vnější stěně hlavního příkopu (kontreskarpě) obkružovala celé terezínské opevnění podzemní chodba zvaná hlavní galerie. Plnila několik stavebně obraných úkolů. Pod povrch koliště z ní především mířila soustava podzemních chodeb trojího účelu. Nejdále do předpolí zasahovaly naslouchací chodby. V případě útoku na pevnost v nich měli konat službu zvláště vycvičení vojáci a sluchem zjišťovat šramot způsobený podkopovými pracemi nepřítele. I jen hrubé určení směru přicházejících zvuků lidskými smysly bez pomůcek postačovalo důstojníkům vyhodnocujícím jednotlivá hlášení odhadnout s vyhovující přesností směr a vzdálenost kutacích prací protivníka.

K vlastnímu odvrácení útoku sloužily minové chodby vybudované ve dvou výškových úrovních. Tři metry pod povrchem glacis byly vyzděny z cihel jen 1,3 m vysoké a široké pouhých 65 cm zaklenuté chodby prvního řádu. Každá byla opatřena příčnými rameny s minovými komorami zvanými pece. Bližší rameno k hraně glacis bylo vzdálené 6 metrů následující 13,8 m. Výbuch miny měl vytvořit kráter široký v úrovni povrchu 6 metrů. Ve dvojnásobné hloubce byly vyzděny klenuté chodby druhého řádu, široké 1 m a vysoké 2 m. Hlubokých min byl poloviční počet v porovnání s podpovrchovými. První příčná ramena s minovými komůrkami (0,7 x 0,7 m) byla od hrany glacis vzdálená 9 metrů a druhá metrů 21. Výbuch nálože vytvářel kráter široký 12 m.

Jakmile by se podkop nepřítele dostal do míst, kde mohl být napaden protiminou, minéři by do pecí chodbičkami dopravili sudy s prachem a opatřili je doutnáky. Chodbu od naládované pece by v předepsaném místě přehradili hrází. Poté by zapálili doutnák a ukryli se. V nejohroženějších místech bezprostředního předpolí pevnosti se křižovaly až čtyři minové větve. Aby v případě útoku na pevnost mohlo být minových chodeb využito okamžitě podle vývoje boje nebo průběhu podkopových prací nepřítele, naplánovali projektanti pevnosti ve všech fortifikačních prvcích příruční sklady prachu. Doba dopravy trhaviny na místo určení se tím značně zkracovala. Minéři se museli dokonale seznámit se spletí chodeb, aby připravili k výbuchu miny přesně a neomylně podle rozkazů důstojníků.

Svislý řez obvodovou minovou soustavou pevnosti Terezín.

Svislý řez obvodovou minovou soustavou pevnosti Terezín.

Voda poslední spásy

Tvůrci pevnosti mysleli i na případ, kdyby se nepříteli podařilo vniknout z jakýchkoliv příčin do naslouchacích nebo minových chodeb. Zavodňovací soustava Terezína byla připravena zvýšit úroveň hladiny v příkopu až na hodnotu 3,25 m nad jeho dnem a minové i naslouchací chodby zaplavením učinit neschůdnými.

Zdrojem vody byla řeka Ohře. Pomocí stavidel bylo možné vodní tok přehradit a proud převést do příkopů. Soustava umožňovala zaplavit jen část příkopů ohrožených nepřítelem a ostatní ponechat suché. V nouzi bylo možné zaplavit i minové chodby. Nebyla-li voda v příkopech zadržována stavidly, volně vytekla. Přilehlé oblasti bezprostředního předpolí Terezína byly vytěžením zeminy pro stavbu valů rovněž připraveny k zavodnění.

Celková délka všech podzemních prostor v pevnosti dosáhla hodnoty 29 km. Podzemní prostory byly důmyslně větrány i odvodňovány. V dobrém stavu vydržely desítky let. Za pozornost stojí i způsob výstavby minové soustavy. Podstatná část minových větví nebo naslouchacích chodeb byla nejprve vyzděna volně na denním světle a pak teprve zahrnuta zeminou během dokončování náspů koliště nebo jiných pevnostních prvků.

Děla prvního úderu

Minová soustava Terezína ale nebyla fortifikačním prvkem, který by byl využit k boji jako první. Tento úkol byl uložen dělostřelectvu umístěnému na článcích středního i vnitřního pásma obrany. Při pokusu pěších pluků nepřítele o přiblížení k terezínskému opevnění na dostřel by podporovalo palbou obránce hájící své postavení na kryté cestě. K úspěšnému odražení útoku byla krytá cesta náležitě přizpůsobena. Střelce z mušket chránila především předprseň, ale i další prvky vnějšího pevnění. Za shromaždišti byly vybudovány malé pevnůstky zvané lunety. Tyčily se poněkud nad krytou cestu pro zajištění mírné výškové převahy nad přibližujícími se nepřáteli. Zároveň po celém obvodu byly opatřeny galerií se střílnami. Mezi lunetou a shromaždištěm zel navíc suchý příkop.

Obdobně vyztužovaly obranyschopnost kryté cesty i pevnůstky zvané čepce. Byly vkládány do míst, kde krytá cesta nejvíce vystupuje do předpolí. Obdobně jako luneta poskytoval čepec střelcům zvýšené palebné postavení za zemním valem s předprsní. Důležitým prvkem obrany kryté cesty i předsunuté části hlavního příkopu byla hlavní galerie. Podzemní chodba opatřená na straně nad příkopem výklenky se střílnami mířícími dolů do příkopu byla určená k napadení vojáků protivníka, kteří by se během útoku probili vnějším pásmem obrany. Kromě ostřelování mušketami by museli čelit i útokům granáty, které mohli obránci vyhazovat zvláštními průstupy zdivem (v současnosti se jim říká granátové skluzy). 

Hlavní příkop mezi ravelinem

Hlavní příkop mezi ravelinem

Pohled na hlavní příkop podél kontragardy

Pohled na hlavní příkop podél kontragardy

Za krytou cestou a vnější částí hlavního příkopu se tyčil ravelin nebo ve dvou případech kontrgarda. Ravelin byl prvkem středního obranného pásma. Chránil před přímým útokem za ním ležící kurtinu mezi bastiony. Zemní násep v koruně ravelinu byl opatřen banketem s předprsní a navíc z hlíny navršenými podstavci pro děla. Uvnitř ravelinu po týlové straně vedla opět podzemní galerie se střílnami do prostoru suchého příkopu. Stejně jako v hlavní galerii, byl každý výklenek pro střelce opatřen průduchem (větrákem), který odváděl hustý a jedovatý kouř z černého prachu mimo chodbu. Každý ravelin i kontrgarda měl vlastní demoliční minovou soustavu. 

V případě dobytí povrchu kontrgardy nebo ravelinu nepřítelem mohlo být opevnění vyhozeno do vzduchu, aby se na něm nepřítel neuchytil. Obranyschopnost většiny terezínských ravelinů zvyšoval další vložený prvek středního pásma obrany zvaný reduit. Byl poněkud vyšší než samotný ravelin, takže střelci z jeho banketu mohli pálit přes hlavy obránců do předpolí pevnosti, ale zejména na nepřítele, který by se pokoušel ovládnout samotný ravelin.

Dělostřelecké kasematy kontragardy

Dělostřelecké kasematy kontragardy

Část dělostřelectva reduitu byla umístěna v zaklenutých úkrytech uvnitř valu – kasematech. Při vpádu nepřátel do příkopu měli kanonýři boční palbou pobít vojáky nepřítele a zastavit jejich útok na vnitřní obranné pásmo.

Odpor do posledního muže

Spojovacím prvkem mezi středními a vnitřními prvky opevnění Terezína byly pevnůstky označované vojenskými inženýry jako dvoukaponiéry. V názvosloví bastionových pevnostních soustav je kaponiéra (italsky velká hlava) pevnostním prvkem určeným k boční palbě do příkopu. V Terezíně měly podobu nízkého souměrného valu s předprsní vlevo i vpravo, mezi kterými vedla chráněná nástupová spojnice z jádra pevnosti. Protože takové oboustranné uspořádání umožňovalo palbu jedním i druhým směrem, považují se tyto fortifikační prvky za dvoukaponiéry. Přechod přes příkop tvořily dřevěné mosty. 

Za bojové pohotovosti zvednutá část mostu zakrývala vstup do poterny, přístupové chodby vedené vnitřkem kleští. Kleště byly nízkým obranným valem předsunutým těsně před kurtinu. Jednak chránily hradbu před přímým útokem z příkopu, jednak znesnadňovaly působení dobyvatelů na oba boky sousedních bastionů. Mezi kleštěmi a kurtinou vnitřního valu pevnosti byl postaven před ústím valové poterny další sklopný most. Samotný val byl opatřen v koruně náspem s předprsní a banketem a zároveň i podstavci pro děla. Jeho šířka při patě valu byla přibližně 30 m. Každá kurtina spojovala dva sousední pětiboké bastiony. Všechny bastiony nesly v koruně podstavce pro děla a palebná postavení střelců. Čtyři z bastionů hlavní pevnosti byly v týlu vyztuženy vloženým kavalírem. 

Valy kavalírů poněkud přesahovaly koruny bastionů a umožňovaly osádkám kavalírů vést dělostřeleckou palbu i střelbu z ručnic přes bastion až do předpolí pevnosti. Kavalíry nebyly z hlediska vnitřní konstrukce valovým opevněním, ale dvoupodlažními zděnými budovami s místnostmi určenými pro ubytovací a hospodářsko-vojenské účely. Měly dokonce i okna do příkopu. Pouze jejich horní část byla opatřena klenbou s náspem, v kterém byly vymodelovány bankety a podstavce pro děla. Několikametrové zemní nakrytí bylo na přelomu 18. a 19. století dostatečnou ochranou proti bombám z moždířů nepřítele.

Mírový stav terezínské posádky činil 5 655 mužů a 523 koní. Za války se počítalo se zvýšením stavu na 10 000 pěšáků, až 500 jezdců, 240 minérů a přibližně stovku sapérů (zákopníků). Později byl stav zvýšen na 14 500 mužů. V pevnosti bylo skladováno na 9 000 ručnic, zhruba 200 děl, 250 000 koulí a bomb, 1 400 tun střelného prachu, 5 000 tun mouky v sudech a krmivo pro 6 500 koní. Zásoby měly vystačit armádě 60 000 mužů na 14 týdnů.

Josefínské pevnosti obstály, ale…

Z vojensko-politického hlediska se pevnosti Terezín, Hradec Králové, Josefov i Olomouc plně osvědčily tím nejlepším způsobem. Prusko na téměř sto let výbojů zanechalo. V další válce s Prusy vypuklé v roce 1866 nedokázalo bohužel velení naší rakouské armády stávající bastionové fortifikace pro obranu území Čech a Moravy využít. Válka ovšem probíhala za velmi odlišného stavu technického rozvoje evropské společnosti, než který panoval v době jejich výstavby. Přesuny pluků po železnici naprosto změnily způsob vedení válečných operací. Po prohrané válce císař František Josef I. veškeré české a moravské pevnosti zrušil jako válečně neužitečné. Až na malé výjimky bylo zbouráno i veškeré městské opevnění.

Autor:






Hlavní zprávy

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.