Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Špioni nad Bajkonurem: Ruské pokusy o let na Měsíc pohledem z družice

aktualizováno 
Karel Pacner pro Technet.cz - V soupeření o Měsíc šlo nejen o souboj techniky, ale také o souboj nervů: co připravuje soupeř, jak je daleko a může nás předběhnout? Tyto problémy měli především Američané, protože sovětský lunární program byl přísně tajný.

Rampa, z níž startovaly první družice i Jurij Gagarin, z kosmu | foto: Karel Pacner - archiv

Po úspěšném startu vesmírných programů a "dobytí" oběžné dráhy Země se v prestižním souboji USA a SSSR jasně rýsoval další cíl: Měsíc. Na Západě byl v plném proudu program Apollo, do kterého Spojené státy vkládaly rekordní finanční prostředky i naděje. Co se ale dělo za Železnou oponou?

Špioni nad Bajkonurem

jsou trojdílný seriál od Karla Pacnera, který popisuje detaily americké výzvědné činnosti kolem sovětského kosmického programu. Toto je druhý díl, první díl si můžete přečíst zde. Třetí bude následovat.

"Žádný plán na vyslání lidí na Měsíc nemáme," tvrdili sovětští astronomové v červenci 1963 svému slavnému britskému kolegovi, profesoru Bernardu Lovellovi. Britský radioastronom se s tím svěřil Američanům. Avšak specialisté v NASA a CIA o její pravdivosti pochybovali. Není to nějaká lest, která na nás má zapůsobit, abychom projekt Apollo zpomalili, anebo úplně vzdali?

Úkol vyhodnotit dostupné informace, které by Lovellovu zprávu potvrdily anebo vyvrátily, dostal analytik Sayre Stevens. Ten se v kosmickém oddělení Úřadu vědeckého zpravodajství (Office of Scientific Intelligence) centrály CIA zabýval sledováním sovětské kosmonautiky.

Rok předtím, kdy kosmické lodě s lidmi Vostok 3 a Vostok 4 létaly společně, si Stevens uvědomil, že jedním z předpokladů je setkání na oběžné dráze. Přesto si byl jistý, že Sověti zatím s kosmickým rendez-vous nepočítají, rozhodně ne v nejbližší době. Po důkladném průzkumu všech pramenů dospěl k závěru, že Lovellova informace je pravdivá. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Rusové chystali na Měsíc.

Jenom 20 tun

Na jaře 1963 přišly do Národního fotointerpretačního střediska (National Photographic Interpretation Center) snímky z družic, které zobrazovaly Bajkonur-Ťuratam. David Doyle, specialista na sovětskou raketovou techniku a kosmonautiku, na nich objevil nové objekty. Ležely pět kilometrů od startovacího komplexu A, jak nazvali rampu, z níž raketa R-7 vynášela první družice i první kosmonauty.

Od dubna do září dostával snímky, které ukazovaly stavbu nové rampy. Nebyla nijak velká, aby vzbudila Doyleho pozornost. Říkali jí objekt G-3. Od července mu přicházely kvalitnější záběry z družice KH-7 Gambit. Zřejmě tam vznikal nový startovací komplex. V dubnu 1964 si tím byl Doyle naprosto jistý.

V červnu 1964 vyfotografovaly družice na objektu G-3 dosud neznámou raketu, kterou CIA označila jako SL-9. Byla to UR-500, tj. Proton, z dílny hlavního konstruktéra Vladimíra Čeloměje. Po čase zachytily i stavbu druhé rampy G-4.

Analytici odhadli, že tento nosič nebude příliš silný, aby se mohl zapojit do lunárního závodu. Měli pravdu. Když 16. července 1965 tato raketa poprvé odstartovala, hlásila tisková agentura TASS, že vynesla do vesmíru vědeckou družici Proton o hmotnosti 12 tun. Později vozily Protony až 20 tun užitečného nákladu.

Velká matka přichází

Do budování první rampy pro lunární raketu N-1, která měla dopravit kosmonauta na Měsíc, se Sověti pustili na stanovišti číslo 110 v září 1963. O několik kilometrů dál v prostoru číslo 112 stavěli montážní a zkušební halu MIK.

Rakety Saturn V a N1 (nejsou ve stejném měřítku)

Rakety Saturn V a N1 (nejsou ve stejném měřítku)

Američané sledovali tato místa od začátku. Ukazovaly je záběry deváté družice z rodiny KH-7 z července a desáté KH-4A, pořízených 21.–22. září 1964. Analytici CIA si nebyli jisti, k čemu může sloužit. Zato ředitel NASA James E. Webb pochopil, že Sověti se Měsíce nevzdali. Odhadoval, že super-raketu budou testovat zřejmě v roce 1967, tedy ve stejné době jako USA Saturn 5.

Na místě, které označili jako J, viděli Doyle a jeho kolegové vyrůstat dvě obrovské budovy, jaké neměly na této základně obdoby, nejspíš montážní haly. A vedle dílny, sklady, obytné domy a kousek dál i dvě rampy.

Stevens se vrátil k analyzování sovětských záměrů. Opět měl odpovědět na otázku: počítají Sověti s výpravou lidí na Měsíc? Avšak opět na ni odpověď nenašel. Nebylo tedy jasné, k čemu má nový komplex sloužit.

Analytici CIA si stále neuměli představit, jak má nová velká sovětská raketa vypadat. Bude obrovská, to odhadovali podle budovy, kterou považovali za montážní halu. Víc nevěděli. I proto pro ni nakonec zvolili poněkud sarkastické pojmenování Big Mother (Velká matka). To byl ale spíše slangový název. Pro interní spisy našli zpravodajci přijatelnější označení: objekt J či Jay-bird (Sojka).

Co by mohlo pomoci? Statické zkoušky velkých motorů prvního stupně. Někde je musí dělat. Budova by měla být asi stejně velká jako zkušebna v Marshallově středisku kosmických letů (George C. Marshall Space Flight Center – MSFC) v Huntsvillu v Alabamě, kde testují motory pro první stupeň lunárního Saturnu 5. Avšak na snímcích z družic hledali zkušební stavy marně.

Nejspíš je budou zkoušet jako nosič SS-6, tedy samotným startem, nadhazovali někteří američtí odborníci. Nicméně hned tuhle myšlenku zatracovali. Přece nemohou taková drahá monstra ničit při neúspěšných pokusech, to je nesmysl! Netušili, že kvůli nedostatku peněz a času je tento drahý nesmysl v plánu.

Mají vážně zpoždění?

V říjnu 1965 se i američtí zpravodajci shodli na tom, že Sověti konstruují nejspíš raketu třídy Saturn 5. Jestliže budou práce pokračovat stejným tempem, mohli by startovat poprvé ve třetím čtvrtletí 1966.

K čemu budou tyto nosiče sloužit? To nedokázali v centrále CIA určit, chyběl jediný záchytný bod, který by jim to napověděl. Nezbylo nic jiného, než odhadovat: Buď k dopravě lidí na Měsíc, anebo k vybudování mohutné orbitální stanice. Nicméně Američané se konejšili tím, že kdyby jejich soupeři mířili na Měsíc, nemohou projekt Apollo ohrozit. Mají dost velké zpoždění.

Američtí specialisté se domnívali, že raketa J má větší nosnost než Saturn 5. Proto si představovali, že Sověti poletí na Měsíc přímo, bez setkání dvou těles na oběžné dráze Země či Měsíce. Přitom konkurence chtěla použít stejnou metodu jako oni, tedy vysazení expedičního modulu z mateřské lodi oblétávající Měsíc.

Zpráva CIA z 2. března 1967 tvrdila: "Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla. Nasvědčuje tomu několik zjištění […] Nosič pro sovětské lunární moduly N-1 nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musí ještě stihnout vyzkoušet přistávací a návratovou techniku."

Zdůraznili, že Moskva se závodu o vylodění lidí na Měsíci nevzdala. Nejdřív se kosmonauti vydají v první polovině roku 1968 k obletu, i když by je tam Kreml nejraději vyslal už koncem roku 1967 k 50. výročí bolševické revoluce. Přistát by tam mohli v závěru roku 1969 anebo spíš v letech 1970–1971.

Američané také zjistili, že Sověti chtějí zaútočit na Měsíc dvěma oddělenými pilotovanými projekty: jeden je určený pro prostý oblet a druhý pro přistání. To je šokovalo, takové plýtvání.

Katastrofa čtyřikrát jinak

Podrobné snímky Velké matky pořídila družice KH-4B, číslo mise 1102, v pozdním prosincovém odpoledni roku 1967 na rampě v Ťuratamu. Díky dlouhým odpoledním stínům mohli fotoanalytici určit výšku rakety na 102 metrů. A později vyšlo najevo, že se zmýlili jenom nepatrně. Byla ve skutečnosti jen o 3 metry vyšší.

Zvětšené záběry promítal nový náměstek ředitele CIA pro vědu a techniku Carl Duckett na tabuli v centrále NASA. Viděli na nich dvoumetrové podrobnosti. Ředitel Webb, jeho náměstek Robert Seamans a několik dalších lidí je zkoumali 5. ledna 1968 v místnosti elektronicky odstíněné proti odposlechu.

Nebude nosič J mohutnější než Saturn 5? Tahle možnost pronásledovala některé americké specialisty už dlouho. Teď se obávali, že by mohl vozit na nízkou oběžnou dráhu skoro dvojnásobný náklad, přes 250 tun.

Od požáru Apolla 1 na rampě na mysu Canaveral neuplynul ani rok. Před tři čtvrtě rokem zahynul při návratu sovětský kosmonaut Vladimir Komarov v Sojuzu 1. Zvládneme přistání na Měsíci dřív než Rusové? Tahle raketa by je tam dokázala dopravit. Jenže oni nikdy neřekli, že tam chtějí. Nepostavili ji z jiného důvodu? Porada v centrále kosmické agentury k ničemu nedospěla.

Podle názoru Webba plánovali Rusové první zkušební vypuštění rakety J na tento rok. Než poveze lidi, musí však nejméně dvakrát až čtyřikrát odstartovat bez nich.

Dopravu prvních částí rakety vlakem z továrny v Kujbyševě (dnes opět Samara) do Ťuratamu zachytily americké družice 15. listopadu 1966 a 20. ledna 1967. Po celý rok 1968 sledovali američtí zpravodajci převážení mohutné sovětské rakety či její makety z montážní haly na rampu a zase zpátky. Jenže k čemu bude sloužit? A kdy má letět? To jim žádný agent nedokázal prozradit.

Nicméně některé informace o Jay-bird prozrazovali důstojníci CIA vybraným novinářům, přičemž požadovali, aby je necitovali. Dělali to z několika důvodů. Předně chtěli Moskvu znervózňovat: "My o vás víme a část z toho zveřejňujeme." Za druhé potřebovali vykazovat veřejnosti svou činnost. A kromě toho tím neustále varovali kongresmany, aby nezanedbávali financování lunárního projektu Apollo.

Vztyčování rakety N1

Vztyčování rakety N1

Koncem ledna 1967 vztyčili Sověti raketu na rampě. Američané netušili, že jde o funkční maketu, na níž probíhaly zkoušky. Po třech týdnech ji zase odvezli do montážní haly.

Začátkem května 1968 instalovali SL-9 na rampě. Po dvou měsících ji zase odtáhli. Tentokrát to byl letový kus. Až v listopadu ji americké družice opět zaregistrovaly, ale opět jenom na několik týdnů. A na vedlejší rampě další těleso: to byla maketa, na níž se cvičila obsluha.

Opravdu si Rusové troufají skočit na Měsíc? Byli by tam první, protože na mysu Canaveral se otevírá vhodné období až o deset dnů později. Ne, nezvládli to! Po několika týdnech odvezli raketu SL-9 zase zpátky do montážní haly. Technické závady, které na ní objevili, nemohli opravit venku. A to Američané netušili. Rovněž netušili, že Sověti nebyli v té době připraveni, jejich stroje tuhle trasu ještě nezvládly.

Znovu se raketa objevila na startovišti v lednu 1969. Britští vyzvědači zjistili, že havarovala, důstojníci CIA to zprvu popírali, ale nakonec museli dát kolegům zapravdu. V únoru vyfotografovala špionážní družice místo rampy velký kráter, stopu po jejím výbuchu. Z analýzy odposlouchávacích a seizmických stanic vyplynulo, že havárie se stala už 21. února 1969. Nebyla poslední.

Uprostřed srpna uspořádalo Národní fotointerpretační středisko CIA přehlídku záběrů oblasti J na Bajkonuru, jak je v posledních letech zachytily kamery družic Corona a Gambit. U světelné tabule objasňoval kolegům význam různých detailů velkých 3–8 metrů na desítkách snímků specialista Jack Rooney.

Špionážní snímek rakety  N1 z 19. září 1968

Špionážní snímek rakety N1 z 19. září 1968

Objekt J anebo také TT se podobá startovacímu komplexu NASA číslo 39, odkud létají naše lodi na Měsíc, upozornil. Mají tam dvě startovací rampy, od každé vedou tři kanály pro odvod plamenů po zapálení motorů. Odtud mají létat super-rakety.

Když přešel k čerstvě pořízeným záběrům, najednou i jemu vyrazily dech. Východní rampa chyběla, místo ní spatřili černý flek. "Něco obrovského tam vybuchlo," konstatoval. "Rampu to naprosto zničilo." Analýza údajů ukázala, že se to stalo 3. července. Tedy před více než měsícem. Gambit tam přelétával týden po katastrofě. Raketa havarovala čtvrt sekundy před startem, jak později přiznali Sověti.

Z Langley 26. srpna rozeslali přísně tajnou zprávu. Uváděla, že rampa J-1 je rozbitá. "Rampa J-2 může být pravděpodobně použita ke startu, jakmile se problémy (s raketou) vyřeší," uváděla CIA. "Vzhledem k tomu, že pro lunární pilotovanou výpravu budou zapotřebí obě rampy, zdá se nyní, že Sověti ji budou schopni uskutečnit až koncem roku 1972 anebo spíše v roce 1973."

Někteří američtí novináři se zřejmě doslechli o katastrofě přímo v Moskvě. Už 6. července otiskl washingtonský Sunday Telegraph zprávu svého moskevského zpravodaje Anthonyho Michaelise o dvou explozích na Ťuratamu 4. července. Týdeník US News & World Report o tom psal poměrně podrobně 1. prosince. Nejspíš k tomu použil informace od CIA, protože opakoval chybnou domněnku zpravodajců, že sovětská super-raketa má dvakrát větší kapacitu než Saturn 5.

Raketa N1 na startovací rampě

Raketa N1 na startovací rampě

Trvalo tři roky, než Sověti mohli východní rampu zase používat. Mezitím dostavěli nové stanoviště na západě. Tam vztyčili raketu N-1 anebo její maketu (přesněji se to ze snímků vyčíst nedá) koncem září 1969. Za několik týdnů ji odvezli zpátky do montážní haly. Potom ji tam kosmičtí špioni zachytili 18. května 1970, zpátky putovala 4. června anebo o pár dnů později.

Třetí havárii mohutného sovětského nosiče zaznamenali Američané 27. června 1971. Na snímcích našli asi 20 kilometrů od rampy 15 metrů hluboký a 30 metrů široký kráter, všude okolo trosky. Tam dopadla raketa.

Noční start rakety N1

Noční start rakety N1

Poslední pokus o vypuštění z 23. listopadu 1972 americké družice nezachytily. KH-9 číslo 4 prolétávala nad rampou J začátkem měsíce a KH-9 číslo 7 až 31. prosince, tedy skoro po dvou měsících. Američané tuto havárii nejspíš zaznamenali zachycením telemetrie rakety. CIA to uvedla v tajné zprávě o sovětské kosmonautice v roce 1972, kterou vydala v květnu následujícího roku.

První úspěch až napošesté

Teprve ke konci 80. let, kdy za Gorbačovovy vlády směli pamětníci promluvit, vyšly najevo podrobnosti o sovětském lunárním projektu i o stavbě a zkouškách nosiče N-1. V červenci 1969 měl vynést kabinu, která by měkce přistála na Měsíci. Avšak těsně před startem jeden motor explodoval a všechno zničil.

Detail 30 motorů rakety N1

Detail 30 motorů rakety N1

Super-raketa mohla dopravovat na dráhu okolo Země pouze 95 tun, na rozdíl od Saturnu 5, který vynášel 145 tun. Proto mohli Sověti poslat k Měsíci pouze dva muže. Z lodi, která začne toto těleso oblétávat, měl tedy odstartovat v malém výsadkovém stroji jediný člověk, bez ohledu na riziko, které tím podstoupí. Kdyby se mu stala drobná nehoda a nemohl se z povrchu Měsíce sám vrátit do kabiny, nikdo by mu nepomohl. Sověti jinou možnost neměli. Jejich nosič byl slabý a setkání a spojení dvou těles na oběžné dráze Země považovali za ještě větší riziko.

Konstruktéři v Kaliningradě-Podlipkách použili 30 malých motorů od Nikolaje Kuzněcova, které synchronizovali. Zavinila to řevnivost mezi hlavním konstruktérem raket Sergejem Koroljovem a hlavním konstruktérem motorů Valentinem Gluškem i nedostatek peněz. Gluško chtěl zvýšit účinnost raketových motorů použitím jedovatých pohonných hmot a to Koroljov nepřipustil.

Neměli však zařízení na kompletní otestování motorů, a proto chtěli zkoušet i nový nosič stejně jako všechny předcházející starty. Při prvních pokusech tedy s úspěchem vůbec nepočítali. Koroljovův náměstek Boris Čertok odhadoval, že N-1 by mohla bez obtíží letět při šestém pokusu.

Avšak v létě 1974 akademik Gluško dostal od Kremlu i někdejší Koroljovovu kancelář v Kaliningradě. Po domluvě s nejvyšším vedením v Kremlu zrušil další pokusy se super-raketou, která se měla nazývat Lenin či Komunismus (dosud nebylo rozhodnuto). Létat na Měsíc několik roků po Američanech by bylo ponižující.

Pohled klíčovou dírkou

Američané nazývají své špionážní družice, vybavené optickým záznamem, jako KH – Key Hole čili Klíčová dírka. Do vesmíru se jich podívalo už více jak sto.

KH-1 Corona C – červen 1959 až září 1960 – rozlišovací schopnost 7,5 metru – z 10 startů družic jeden návrat pouzdra s filmy.

KH-2 Corona C – říjen 1960 až říjen 1961 – rozlišovací schopnost 7,5 metru – ze 7 družic 4 návraty.

KH-3 Corona C – srpen 1961 až červen 1962 – rozlišovací schopnost 7,5 metru – z 9 družic 5 návratů.

KH-4 Corona-M Mural – února 1962 až prosinec 1963 – rozlišovací schopnost 7,5 metru, dvě panoramatické kamery – z 26 družic 20 návratů.

KH-4A Corona J-1 – od srpna 1963 do října 1969 – rozlišovací schopnost 2,75 metru, dvě panoramatické kamery a dvě návratové schránky – z 52 družic 94 pouzder.

KH-4B Corona J-3 – od září 1967 do května 1972 – rozlišovací schopnost 1,8 metru, dvě panoramatické kamery a dvě návratové schránky – ze 17 družic 32 návratů.

KH-5 Argon – od února 1961 do srpna 1964 – rozlišení 140 metrů pro mapování – z 12 družic 5 návratů.

KH-6 Lanyard – od května do června 1963 – rozlišení 1,8 metru, experimentální kamera – 3 družice se 2 návraty.

Tento program byl odtajněn v roce 1995. Celkem 144 družic, z nichž se úspěšně vrátilo 102 pouzder s filmy.

KH-7 Gambit – od června 1963 do června 1967 – rozlišení 0,61–0,90 metru – ze 38 družic mělo úspěch 28 těles, každé vybaveno patrně 2 výsadkovými schránkami.

KH-8 Gambit 3 – od července 1966 do dubna 1984 – rozlišení pod 0,5 metru, některé prameny uvádějí až 5–10 centimetrů – z 54 družic pouze 4 havarovaly, ostatní vyslaly po dvou anebo i více návratových schránkách. Poslední fungovaly na oběžné dráze až čtyři měsíce.

KH-9 Hexagon, Big Bird (Velký pták) – od června 1971 do dubna 1986 – rozlišení pod 0,5 metru – vypuštěno 19 družic, které vážily od 11 do 13 tun a byly velké jako školní autobus. Jedna havarovala při startu, na dráze zůstávaly až 9 měsíců. Program stál 3,3 miliardy dolarů.

KH-10 neexistovala.

KH-11 Kennan, později Crystal – od prosince 1976 do ledna 2011 – první typ družic vybavených elektronickou optikou, umožňující sledování až 42 tisíc cílů v reálném čase – zatím vypuštěno 15 těles, každé o váze 12 tun, z nichž jedna uměla podle pozorovatelů manévrovat na dráze. Když v roce 1978 prodal jeden příslušník CIA manuál na tuto družici Sovětům, museli odborníci změnit některé její detaily. Odhaduje se, že tento program stál 5,5 miliardy dolarů.

Tyto čtyři družice byly odtajněny v září 2011.

KH-12 Advanced Kennan, Improved Crystal či Ikon – kompletní špion vybavený dalekohledem identickým s Hubbleovým teleskopem a anténami na zachycování rádiových depeší a rozhovorů – od listopadu 1992 do prosince 2005 vypuštěno pět těles, možná šesté v roce 2007.

Někdy také KH-12, či KH- 13, Enhanced Imaging System (EIS) – patrně odvozena od KH-11 – neviditelné družice – první vynesena raketoplánem Atlantis STS-36 v březnu 1990, druhá ze základny Vandenberg v květnu 1999. Každá váží takřka 20 tun. Díky zrcadlu o průměru 4 metry mohou údajně zobrazovat podrobnosti o 4 centimetrech. Odhaduje se, že každé těleso přišlo nejméně na miliardu dolarů. Neviditelné družice zůstávají tajemstvím, proto o nich víme tak málo.

Třetí a poslední díl seriálu "Špioni nad Bajkonurem", který se bude týkat programu raketoplánu Buran, vyjde v příštích týdnech. První díl popisující samotné založení Bajkonuru a první roky vesmírné špionáže, si můžete přečíst zde.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.