Josif Stalin

Josif Stalin | foto: AP

Jak bohatli bolševici v Rusku? Stalin pro ně přepadával dostavníky

  • 246
Přátelé mu říkali Sosa, ale jemu se zalíbil národní hrdina a gangster Koba z knihy Otcovrah. Vydal se v jeho šlépějích. Josef Džugašvili ještě předtím, než se stal komunistickým diktátorem získával pro bolševiky finance krvavými loupežemi.

Odpoledne ve středu 13. června 1907 odeslal náčelník zvláštního oddělení čili ochranky plukovník Babuškin v Tiflisu (dnes Tbilisi, Gruzie) na ředitelství policie v Petrohradě tento telegram: „Dnes v 11 hodin na Jerevanském náměstí v Tiflisu byl zasažen transport 350 tisíc rublů sérií bomb a ostřelován z různých stran revolvery, zahynuli dva policisté, smrtelně raněni tři kozáci, jeden střelec, z přihlížejících lidí bylo 16 raněno, peníze byly ukradeny s výjimkou devíti tisíc, zatím se je nepodařilo vypátrat, pokračují prohlídky a zatýkání.“

Anarchisté? Eseři? Bolševici?

Zpočátku policie tápala. Domnívala se, že loupež je dílem anarchistů. Náčelník ochranky ve Vilniusu hlásil, že podle jeho informátorů ji zorganizovali socialisté-revolucionáři spolu se členy polské socialistické strany. „Podle mínění agentury stejná skupina přepadla Moskevskou banku na stanici Rogovo na trati Varšava–Vídeň.“

Z Charkova přišla zpráva, že plán na loupež v Tiflisu připravilo vedení strany eserů a peníze poslalo hned do Švýcarska. Informátoři z galerky v Rostovu tvrdili, že útočili anarchisté, někteří z nich nedávno přijeli do města.

Babuškin byl přesvědčen, že loupili anarchisté. Ostatně výbor Ruské sociálně demokratické dělnické strany v Tiflisu vydal prohlášení, že s tímto činem nemá nic společného. Policisté netušili, že s ním souhlasili pouze členové menševické frakce, zatímco bolševici se odmítli vyjádřit. Před pěti roky se ruští sociální demokraté rozdělili na dvě frakce, které měly rozdílné metody a cíle: bolševiky vedl Vladimír Uljanov, který se podepisoval pseudonymem Lenin, menševiky Julij Martov-Cederbaum. Tiflisští menševici opravdu o ničem nevěděli.

Až třetího srpna dospěli příslušníci zvláštního oddělení policie v Moskvě k závěru, že krvavou středu způsobili místní bolševici.

Přes zákaz vedení sociální demokracie

Kavkazský bolševik Josef Džugašvili, nazývaný přáteli Soso, se před časem sešel v Berlíně a v Londýně s Leninem. Dostal od něho za úkol, aby pro jejich frakci sehnal větší množství peněz „vyvlastňováním“ čili expropriací, jak loupeže ohleduplně nazývali. Oběma revolucionářům vůbec nevadilo, že právě tento způsob financování výbor Ruské sociálně demokratické dělnické strany zakázal.

Už před rokem zahájil Soso sérii bankovních loupeží v Gruzii, tvrdil později jeden z gangsterů Josef Davričevyj. Bolševici přepadali poštovní parníky, vlak i dostavník, někdy je však stráž zahnala. Zpravidla uloupili několik tisíc až desítek tisíc rublů, pouze jednou 100 tisíc.

K největšímu úlovku jim pomohla náhoda. Soso se potkal s bývalým spolužákem Vozněsenským, který pracoval v bankovní poštovní kanceláři. Úředník ho obdivoval kvůli jeho romantickým básním. Jednou zbožňovanému veršotepci prozradil, že státní banka v Tiflisu má dostat 13. června velkou částku peněz, možná milion rublů. Podle toho začali bolševici plánovat loupež. Další informace jim poskytoval Grigorij Kasradze, rodák z Gori, pracující rovněž v této bance.

"Socialistický realismus" - vzorný syn se svou matkou

Podle národního hrdiny a gangstera Koby

Josef Džugašvili přišel na svět v rodině obuvníka patrně 18. prosince 1879 v městečku Gori, asi sedmdesát kilometrů od Tiflisu, třebaže on tvrdil, že to bylo 21. prosince. Matka vyznávající pravoslaví z něj chtěla mít kněze. Když mu bylo šestnáct let, poslala ho do semináře. Osvědčil se jako nadaný student, výborný zpěvák, pilný čtenář knih. Pustil se do psaní veršů, které pod pseudonymem otiskoval v místním časopisu. Přičichl k francouzským romanopiscům, které církevní otcové zapověděli, a potom k dílu Karla Marxe. Scházel se s dělníky a stal se členem podzemní organizace sociální demokracie. Ze semináře musel odejít.

V létě 1899 začal pracovat na meteorologické observatoři a po nocích se učil na revolucionáře – organizoval první stávku dělníků. Začátkem roku 1900 ho policie poprvé zatkla.

V knize gruzínského spisovatele Alexandra Kazbegiho Otcovrah se Sosovi zalíbil příběh národního hrdiny a gangstera Koby. Byl rád, když ho přátelé nazývali Kobou. Šel v jeho šlépějích a prosazoval radikální postup „co možná nejkrvavější boj“. Dokázal si získat autoritu, byl rozený vůdce. Na Kavkazu založil Rudé bojové čety. Mezi militantními bolševiky panovaly volné sexuální stavy jako ve všech skupinách, které se musí izolovat. I Koba střídal děvčata.

Koba-Soso se stal vůdčí postavou bolševiků na Kavkazu, takže ho od roku 1905 zvali na stranické sjezdy v zahraničí. Oženil se, se švadlenou Kato Svanidzeovou měl syna Jakova, ale pořád žil v poloilegalitě.

Protivládní teror měl v carském Rusku tradici. Poměry na vesnici, v továrnách a v armádě byly příšerné, lidé často žili hůře než zvířata, dospělí i děti pracovali od časného rána do pozdního večera. Naproti tomu šlechtici a podnikatelé se topili v přepychu. Ve druhé polovině 19. století se skupina narodniků, příslušníků střední vrstvy, kteří věřili v životodárnost nezkaženého rolnictva, vrhla na vraždění státních úředníků a důstojníků. V roce 1881 zabila na ulici v Petrohradě cara Alexandra II., což měl být signál k revoluci. Revoluce však nepřišla a atentátníky pověsili. Teror sílil.

Sovětský vůdce Josif Stalin

Hlavní finančník bolševického centra

Akci na hlavním náměstí v Tiflisu chystal Soso s kamarádem z dětství Simonem Ter-Petrosjanem, jehož získal pro bolševický teror. O tři roky mladší chlapec, jemuž Soso přidělil revoluční pseudonym Kamo, organizoval ilegální tiskárny, bankovní loupeže, dovoz literatury ze zahraničí. I on několikrát zakusil carské žaláře.

Soso loupeže promýšlel a organizoval, ale osobně se jich nezúčastnil, vedení přepadů nechával zpravidla na Kamovi. Podle menševika Grigola Uratadzeho byl „hlavním finančníkem Bolševického centra“, jak si říkala Leninova skupina, nejméně tři roky.

Další peníze jim posílali někteří průmyslníci jako třeba Sava Morozov nebo slavná herečka Věra Komissarževská, zpravidla prostřednictvím spisovatele Maxima Gorkého. Tito dárci zřejmě od bolševiků čekali, že by mohli přispět k zavedení demokracie v Rusku. Nicméně tyto dotace radikálům nestačily. Více peněz potřebovali na nákup zbraní, aby mohli zabíjet vládní úředníky a politiky, a bomb, jimiž ničili železniční tratě a státní budovy.

Ruční granáty na kočáry

Před polednem 13. června se Kamo producíroval na Jerevanském náměstí na koni v uniformě švarného kapitána. Velel několika desítkám pistolníků a vrhačů bomb z řad mladých radikálů, kteří vyčkávali v přilehlých hostincích, nebo postávali na chodnících. Ochranka dostávala od začátku roku zmatené zprávy, podle kterých političtí gangsteři chystají nějakou velkou akci, proto všude rozestavila policisty v uniformách i v civilu. Soso čekal na výsledek nejspíš na železniční stanici. Kdyby se loupež nezdařila, mohl skočit do prvního vlaku, aby unikl případným pronásledovatelům.

Jakmile se na Golovinském bulváru objevily vozy s penězi a strážemi, které mířily do státní banky, zamávala pozorovatelka novinami, aby upozornila ostatní. Z kaváren a vináren vyběhli mladíci v širokých kalhotách, ve kterých skrývali pistole. „Každý z nás měl předem určenou funkci,“ vzpomínala Alexandra Darachvelidzová, která hlídkovala se dvěma mladíky na rohu jedné ulice. Každému gangsterovi určili policistu nebo kozáka, na něhož měl mířit.

Dva kočáry hlídalo pět kozáků na koních. V prvním seděl pokladník státní banky Kurďjumov a účetní Golovňa s penězi, druhý byl plný strážných. Neměli však šanci. Chlapci a děvčata hodili čtyři granáty na kočáry, těla lidí a koní létala vzduchem. Ostatní lupiči stříleli po policistech a kozácích na náměstí, kteří nebyli na takový útok připraveni a prchali se skrýt. Vůz s penězi táhl zraněný kůň z náměstí, ale mladíci ho dostihli, granátem zvíře zneškodnili a peníze vytáhli. Pytel byl však těžký, jeden člověk by ho neunesl, ale přiřítil se Kamo v kočáře, peníze k němu naložili a on uháněl do nedalekého domu. Tam ženy zašily kořist do matrace, kterou odvezli do pracovny šéfa místní meteorologické observatoře, kde Soso pracoval. Sám ředitel o tom nevěděl.

„Na náměstí leželo padesát raněných,“ napsal britský historik Simon Montefiore v knize Mladý Stalin. „Těla tří kozáků, bankovních úředníků a několika nevinných chodců byla roztrhána na kusy. Cenzurované noviny počet obětí snížily, ale archivy Ochranky odhalují, že bylo zabito kolem čtyřiceti lidí. Čtyřiadvacet vážně zraněných přijali do nemocnic.“

Stalinova posmrtná maska

Gangsteři se o kořist pohádali

Policie sice zatkla spoustu lidí, ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo by měl s loupeží něco společného. Musela je propustit.

Čtvrt milionu tehdejších ruských rublů by dnes představovalo přibližně 3,4 milionu dolarů. Na 100 tisíc rublů bylo v bankovkách o 500 rublech, jejich čísla státní banka znala. Proto je s kratším zpožděním předala do celé Evropy. V Paříži, v Mnichově a ve Stockholmu zadrželi policisté bolševiky, kteří měli několik zapsaných pětistovek, ale po několika týdnech je museli propustit. K pokladníkům, kteří je rozdělovali, se nedostali. Jedině v Berlíně zatkli Kama s několika bankovkami a předali Rusům, avšak on hrál tak dokonale šílence, že ho nesoudili, jenom poslali do blázince.

Tato krvavá expropriace vedla menševiky k velké kritice Lenina-Uljanova a Džugašviliho. Vždyť se dostala na první stránky novin celého světa a všichni ji odsoudili.

„Gangsteři se o kořist pohádali,“ uvedl Montefiore. „Lenin a jeho soudruzi bojovali o peníze jako krysy v kleci. Jeho nepřátelé zahájili v následujících třech letech trojí stranické vyšetřování v naději, že ho zničí. Soso byl v Gruzii persona non grata. Provinil se bezohledným výsměchem stranickým pravidlům a krvavým masakrem a tifliský výbor ho vyloučil ze strany. To byla poskvrna, která mohla zhatit jeho snahu stát se Leninovým nástupcem a zkazit mu naděje, že se stane ruským státníkem a nejvyšším veleknězem marxismu.“

V roce 1918 zahájil Soso několik řízení pro urážku na cti, jen aby příběh o loupeži potlačil. Jeho dráha gangsterského kmotra, smělého bankovního lupiče, zabijáka, piráta a žháře, o níž se doma šeptalo, a jež v zahraničí kritizovali, zůstala skryta až do 21. století.

Později přišel na další metodu získávání peněz: výpalné. Žádal od majitelů a ředitelů velkých firem v Baku, aby platili bolševické straně odměny za to, že dělníci nezahájí stávku a budou poslušní. Přitom se zdá, že se účastnil i některých dalších loupeží ve prospěch stranické pokladny.

Řízená likvidace spolubojovníků

Policie Džugašviliho několikrát uvěznila, poslala do vyhnanství na Sibiř, odkud utekl a opět organizoval bolševiky. V roce 1910 poprvé použil nový pseudonym Stalin, pod kterým se stal známým na celém světě. V roce 1917 se objevil v Petrohradě, kde se účastnil listopadového převratu, jímž bolševici uchopili moc, stal se členem vlády nazývané Rada ministrů a po Leninově smrti se propracoval k diktatuře.

Rodný dům sovětského diktátora - ukrytý v moderní ochranné kostce.

Někteří jeho spolubojovníci se dostali do vysokých funkcí a zemřeli v posteli, jiné poslal během Velkého teroru koncem třicátých let do hrobu. Kamo zahynul už v roce 1922, když ho při jízdě na kole přejelo neznámé nákladní auto. Že by na Stalinův příkaz?

Všechny zmínky o Stalinově gangsterské roli na Kavkazu diktátor potlačoval. Některé ležely v archivech, aniž o tom věděl. Teprve v devadesátých letech, kdy se západní historici dostali do ruských stranických archivů, vyšla pravda najevo.

Kapitola je z připravované knihy Nevšední doteky dějin, která vyjde v srpnu.