Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak měly probíhat hvězdné války. Družice by páchaly sebevraždy

aktualizováno 
Zničení satelitu na oběžné dráze si už vyzkoušeli Američané, Rusové i Číňané. Všechno začalo už s vypuštěním prvních družic. A od té doby vymysleli spoustu věcí...
Hvězdné války?

Hvězdné války? | foto: Profimedia.cz

Proběhlo to rychle. Americká raketa typu RIM-161 je určena pro boj proti raketám krátkého a středního doletu, obvykle slouží k ochraně velkých válečných lodí, ale tentokrát mířila na vesmírný cíl. Aby mohla sestřelit družici USA-193, byl upraven její řídící program, takže na úkor doletu se zvýšil její dostup. Loni podobně sestřelili svůj satelit Číňané − a sklidili za to řadu protestů, protože po něm v kosmu zbyla spousta trosek.

Teď se kdekdo mračí na Američany. Antonín Vítek z Akademie věd však upozorňuje, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

"Nechci dělat Američanům advokáta, ale je obrovský rozdíl, když rozstřelíte družici ve výšce 850 kilometrů, jako byla čínská Feng Yun 1C, protože většina úlomků přežije váš lidský život, anebo když to uděláte v nižší výšce jako USA, protože tam většina těch trosek shoří v atmosféře během několika hodin, jenom pár jich tam vydrží několik týdnů,“ říká Vítek.

A Američané předpokládají, že zhruba polovina trosek zanikne po zásahu během dvou oběhů Země, zbytek vydrží na dráze maximálně několik málo měsíců.

Když se stal vesmír bojištěm


Po zemi, vodě a vzduchu se měl stát čtvrtým bitevním polem i vesmír. O to usilovali sovětští a američtí generálové od okamžiku, kdy vědci začali uvažovat o vysílání družic k vědeckým účelům. První vojenské projekty počítaly s vytvořením systému špionážních družic, které by sledovaly všechno dění na Zemi. A hned poté následovaly úvahy o antidružicích − družicích, které by sestřelovaly družice cizí.

Na jakém principu budou bitvy ve vesmíru probíhat? Jaké zbraně tam budou fungovat? Odborníci věděli, že nejjednodušší bude nepoužívat žádné složité zbraně, nýbrž útočit samotnými družicemi − stačí vlastním tělesem do nepřátelské družice jenom ťuknout a obě se rozpadnou na tisíce kousků. Všechno, co létá okolo Země, se totiž pohybuje ohromnou rychlostí přes sedm kilometrů za vteřinu, tedy asi 28 000 kilometrů za hodinu. Střetnutí dvou těles, i nepatrné, tedy musí končit sebevraždou útočníka.

Tahle sebevražda však není jednoduchá. Zamířit na malé těleso letící obrovskou rychlostí v obrovských prostorách vesmíru je náramně složité. Tam hrají roli tisíciny sekundy. Proto se chtěli někteří konstruktéři pojistit tím, že místo obyčejného nárazu nechají útočící těleso v blízkosti cíle explodovat − a nějaký úlomek nepřátelskou družici určitě zasáhne a vyřadí.

Tyto experimenty zahájilo americké vojenské letectvo v roce 1959 projektem Bold Orion. Z bombardérů B-47 Stratofortress a B-58 Hustler vystřelili čtyři rakety proti družicím letícím na nízkých drahách. Údajně úspěšně.

Následoval projekt Saint, což byla zkratka Satellite Interceptor (Družicový stíhač). Tentokrát měla družice před sebevraždou cizí těleso nejprve prozkoumat a teprve potom by pozemní velitelství rozhodlo, co bude dál. Projektanti také zvažovali možnost, že místo ťuknutí by se cíl postříkal černou barvou, která oslepí jeho optiku.

V roce 1962 Saint zrušili a chtěli nahradit Saint II, což měla být pilotovaná loď. Ale po několika měsících i tento záměr odtroubili. Ukazovalo se totiž, že tyhle plány jsou velmi náročné. Také projekt vojenské orbitální stanice s lidskou posádkou, pro niž už byli vybráni kosmonauti, se nakonec neuskutečnil − stál by příliš mnoho peněz.

Ani úvahy na vystřelování raket proti družicím, s nimiž přicházeli inženýři od vojenského letectva a námořnictva, se neujaly. Bylo to složité a drahé.

Pozemní armáda se vydala jiným směrem − cizí družice chtěla ničit raketami Nike Zeus vybavené jadernými hlavicemi. V roce 1962 si tento princip vojáci vyzkoušeli při třech atomových pokusech v Pacifiku. Ale když následující rok vstoupila v platnost mezinárodní smlouva zakazující jaderné pokusy v atmosféře, museli tento projekt odložit.

Nakonec se osvědčila dvoustupňová antiraketa Vought, kterou vypustila stíhačka F-15 na družici Solwind 13. září 1985. Raketa zasáhla cíl nad Pacifikem. Těleso se rozpadlo na drobné kousky, z nichž 284 se podařilo najít a sledovat. Největší úlomek shořel v atmosféře v létě 1992, poslední o dvanáct let později.

Stíhač družic


Obdobný projekt Istrebitěl sputnikov IS (Stíhač družic) zahájili Sověti v roce 1960. Umělá kosmická tělesa létají po stabilních drahách a měnit je se museli odborníci teprve naučit. Vyžadovalo to nejen dostatek pohonných látek, ale i přesné výpočty přechodů z jedné dráhy na druhou. Když tedy v letech 1963 a 1964 vypustili družice Poljot 1 a Poljot 2, které demonstrovaly manévrování na oběžné dráze, byl to obrovský krok vpřed. Byl to základ pro vývoj antidružice, která se přiblíží k cizímu tělesu. Sověti nepočítali s tím, že by dokázali spočítat dráhy tak, aby antidružice mohla do druhého tělesa ťuknout. Rozhodli se, že ji navedou k cíli na vzdálenost menší než jeden kilometr, tam ji nechají vybuchnout a budou počítat s tím, že její úlomky cíl zraní a vyřadí z provozu.

Tyto pokusy skryli do všezahrnujícího programu Kosmos. První antidružice Kosmos 249 odstartovala 20. října 1968 a při druhém obletu Země zaútočila na Kosmos 248. Okolo svého cíle však prolétla v příliš velké vzdálenosti. Až druhý útočník Kosmos 252, jejž vypustili o týden později, zaznamenal první úspěch − Kosmos 248 přestal vysílat, to znamená, že byl poškozen, ale zůstal na dráze.

Až do roku 1978 vypustili Sověti ještě třináct dalších útočníků, jasný úspěch měl jenom jeden, ostatní nesplnili svůj úkol anebo jejich osud není jasný.

Potom tyto pokusy Moskva na dva roky přerušila, protože jednala s Washingtonem o zákazu antidružic v rámci smlouvy SALT 2. V letech 1980−1982 následovaly ještě čtyři starty, z nichž pouze jeden zaznamenal úspěch.

Třebaže vyšlo později najevo, že už po šestém experimentu označili sovětští vojáci tento systém za plně funkční, nebyla to pravda. Ani takřka dvacet pokusů nedávalo záruku, že se cizí družici podaří zneškodnit. Důvod? Neměli kvalitní elektroniku, která by umožnila přesné výpočty a navádění.

Letečtí konstruktéři nabídli generálům stíhačku MiG-31D upravenou k vypouštění raket proti družicím. Zalétali ji v roce 1986, ale po třech letech i tento projekt zastavili. Opět narazili na nepřekonatelné technické potíže.

Pilotované křižníky

Jak američtí, tak sovětští generálové snili o kosmických křižnících vyzbrojených kanony, které by se v případě válečného konfliktu střetávaly na oběžné dráze. Ve Spojených státech od těchto plánů brzy ustoupili, prakticky je ani nezahájili. Zato Sověti vypustili tři vojenské orbitální stanice Almaz, válce dlouhé šestnáct metrů, vyzbrojené rychlopalnými kanony.

První z nich, pod jménem Saljut 2, se při startu v létě 1973 porouchal a po necelých dvou měsících rozpadl, takže k němu kosmonauty nevyslali. Saljut 3 se dostal do kosmu v červnu 1974 a dvoučlenná posádka ho obydlela na dva týdny. Fotografovala území protivníka, okamžitě snímky vyvolávala, skenovala a televizní cestou je posílala do řídícího střediska. Celou proceduru zvládla za půl hodiny. Druhá směna se ke stanici nedokázala přiblížit, další už k ní neletěla.

Na palubě Saljutu 5 se vystřídaly v létě 1976 dvě dvojice. Avšak hned první, Boris Volynov a Vitalij Žolobov, se pohádala tak ostře, že Volynov vytáhl na kolegu pistoli. Do začátku 80. let totiž dostávali sovětští kosmičtí velitelé zbraň − pro případ, že by vypukla vzpoura.
 
Americké "hvězdné války“
Američtí vědci přivedli prezidenta Ronalda Reagana na myšlenku vytvořit proti sovětským mezikontinentálním raketám štít umístěný ve vesmíru. V roce 1983 Reagan tuto myšlenku pod názvem Strategická obranná iniciativa (Strategic Defence Initiative − SDI), známou spíše jako "hvězdné války“, přijal.

Základní představa spočívala v tom, že nelze ničit jednotlivé cíle, nýbrž se musí vytvořit obranná clona, přes kterou nepřátelské rakety neproniknou. Takový štít může vzniknout jedině pomocí silných laserových paprsků vysílaných ze zdrojů na Zemi nebo ve vesmíru. Tento vědecky a finančně náročný úkol se nepodařilo dotáhnout do konce, protože po rozpadu sovětského impéria už necítili američtí politici jeho potřebu. Přesto odborníci některé zcela nové zbraňové systémy vyvinuli.

Už v létě 1985 osvítili ze základny Maui na Havajských ostrovech raketoplán Discovery STS-51G. O dvanáct let později vyzkoušeli silný laser nazvaný MIRACL (Mid InfraRed Advanced Chemical Laser). Ze základny White Sands ve státu Nové Mexiko ho zamířili na družici LACE, od jejíhož zrcadla se odrazil. Zkouška byla úspěšná, podrobnosti nejsou známé. Také letectvo se pokoušelo uvést do provozu laserové dělo na ničení raket, případně i družic, a to z paluby upraveného letadla B 747. Řada dalších projektů je v různé fázi vývoje.

Střelba na raketoplán


Pozadu nezůstali ani Sověti. Na střelnici v Kazachstánu instalovali laser L1. V roce 1984 zamířili jeho paprsek na prolétávající raketoplán Challenger STS-41G. Po zasažení byli kosmonauti na okamžik oslepeni a palubní přístroje na chvíli zkolabovaly. Měla to být výstraha Američanům, aby ukončili zbrojení ve vesmíru. Prý ji nařídil ministr obrany Dmitrij Ustinov.

Bylo to poprvé a také naposledy: americká vláda okamžitě proti tomuto riskantnímu pokusu protestovala a víckrát už to Moskva nezkoušela. Sovětští generálové se k myšlence kosmického křižníku vrátili a nechali postavit skoro stotunovou loď Poljus. Tento válec dlouhý 37 metrů měl nést protidružicový laser nebo rychlopalný kanon. Jeho vytvoření schválil Kreml v polovině osmdesátých let. Když přijel Michail Gorbačov v květnu 1987 na Bajkonur, aby se podíval na vypuštění superrakety Energija, dověděl se, že má vynést i Poljus. To však odporovalo jeho zahraničněpolitickým záměrům, a proto nařídil, aby palubní přístroje Poljusu po dosažení oběžné dráhy nezapínali. Nakonec Poljus selhal, nedostal se na oběžnou dráhu a jeho trosky spadly do Pacifiku.

Všechny tři kosmické velmoci − Rusko, USA a Čína − si tedy sestřelování družic v praxi vyzkoušely. Nikdo nepochybuje o tom, že tyto zbraně dál tajně zdokonalují, někdy bez ohledu na mezinárodní dohody.
Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Falcon 9 Heavy se zažehnutým prvním stupněm v představě ilustrátora
Elon Musk varuje, že první let těžké rakety Falcon nemusí skončit dobře

Nová raketa pro těžké náklady od společnosti Space X by měla vzlétnout ke konci letošního roku, slíbil zakladatel společnosti Elon Musk na konferenci věnované...  celý článek

První fotografie Velké rudé skvrny (Great Red Spot) na Jupiteru pořízená...
NASA získala první podrobný snímek největší bouře ve Sluneční soustavě

Přestože se zmenšuje, je stále 1,3krát větší než Země. Velká rudá skvrna na Jupiteru, největší planetě Sluneční soustavy, byla poprvé vyfotografována zblízka....  celý článek

Družice VZLUSAT-1
Česko má po 21 letech funkční družici. Poslechněte si, jak pípá

Pro Slovensko to byla premiéra, pro Českou republiku reparát po 14 letech. Poslední plně funkční družici vypustila naše země na oběžnou dráhu v roce 1996. Byl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.