Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když i garda utíkala. Jak probíhala bitva u Waterloo

aktualizováno 
Císařství Napoleona Bonaparta zaniklo v belgickém blátě během zbytečných a krvavých ztečí jeho armády proti obrannému postavení Holanďanů a Britů. Přibližte si s námi události bitvy u Waterloo.

U Waterloo Napoleonovo slunce definitivně pohaslo | foto: Reuters

V prvním díle miniseriálu k dvoustému výročí bitvy u Waterloo jsme si přiblížili i podobu válčení na začátku 19. století. V druhém díle se budeme věnovat bitvě samotné. Samozřejmě si nemůžeme dělat nároky na úplnou objektivnost; informace jsou kusé a často protichůdné. U Waterloo to platí zejména v případě francouzských zdrojů - na drtivé porážce chce málokdo nést podíl.

Jisté je, že během tažení v létě roku 1815 bylo Napoleonovým cílem zničení pruské a holandsko-britské armády ve dvou bitvách. Chtěl - a to se mu skutečně podařilo - vklínit se do mezery mezi oběma sbory a tažení rychle ukončit. Napoleon počítal, že pruská a holandsko-britská armáda budou potřebovat jeden den na soustředění sil a tři dny na to, aby se spojily a mohly začít operovat jednotně. Tyto tři dny jim nehodlal poskytnout.

Dokázal především velitele západnější holandsko-britské armády, vévodu Wellingtona, udržet v nejistotě, kam bude úder směřovat. Britský generál si dlouho nebyl jistý, zda ho Napoleon nechce odříznout od přístavu na pobřeží Atlantiku nebo od Prusů. Ale i když situace pro Napoleona nebyla nepříznivá, v prvním velkém střetu s nepřítelem došlo k událostem, které jeho šance na úspěch výrazně snížily.

Šestnáctého června došlo současně k bitvě Francouzů s holandsko-britskými silami i Prusy. V prvním se oddílům maršála Neye nepodařilo včas zajistit klíčovou křižovatku u Quatre-Bas proti holandsko-britským Wellingtonovým vojskům. Kdyby ji získal, měl by možnost napadnout bok Prusů, kteří zároveň bojoval s hlavní francouzskou armádou u nedalekého Ligny, východně od Quatre-Bas. Tím by Prusy velmi pravděpodobně donutil k ústupu směrem do Německa - tedy takovým směrem, aby nemohli zasáhnout do dalších bojů. Selhal i pokus využít ke stejnému účelu síly generála d’Erlona.

O důležitosti krasopisu

Není vyloučeno, že konečnému neúspěchu u Ligny pomohl i císařův špatný rukopis. Napoleon totiž v tažení roku 1815 nemohl poprvé po deseti letech využít služby svého osvědčeného náčelníka štábu Alexandra Berthiera (přešel po pádu císařství k Bourbonům, ale na rozdíl od mnohých jiných už ne zpátky k Napoleonovi). Berthier důsledně dodržoval pravidlo, že Napoleonovy psané rozkazy musí přepsat on nebo písař, než poputují k nižším velitelům. Nový velitel štábu Nicolas Jean de Dieu Soult tak pečlivý nebyl.

Když Napoleon během bitvy u Ligny vydal rozkaz záložním silám generála d’Erlona, aby zaútočil na bok Prusů, rozkaz měl být tak špatně čitelný, že generál se vydal směrem na vesničku Wagenies místo Wagnelée.

Jiná a prozaičtější hypotéza říká, že došlo k nedorozumění v předávání rozkazů a d’Erlon dostal protichůdné rozkazy, takže pochodoval nejprve jedním, pak opačným směrem, aniž do bitvy zasáhl. 

Zatímco Neye s Wellingtonem řekněme „remízoval“, Prusové byli u Ligny poraženi - z hlediska Francouzů ale nebylo vítězství dostatečně přesvědčivé. Pruská armáda zůstala stále v kontaktu s Wellingtonem a mohla ho podporovat.

Velitel Prusů, generál Blücher, sice skončil u Ligny během jednoho protiútoku zavalený a v bezvědomí pod svým zastřeleným koněm, ale přežil. Jeho pobočníci ho dostali za pruskou linii a 73letý (sic!) voják byl už zhruba za 24 hodin znovu schopen velení. I to bylo důležité, právě Blücher totiž zásadně trval na tom, aby jeho poražená armáda za každou cenu zůstala v blízkosti spojenců.

U Ligny naposledy vítězní Francouzi netušili, že Prusové se pomyšlení na boj nevzdali. Napoleon vyvázal část svých sil na jejich pronásledování a s většinou vojska vyrazil za vévodou Wellingtonem, kterého hodlal vyřídit v dalším střetu.

Průběh bitev u Quatre-Bas a Ligny 16. června 1815. Kdyby Ney křižovatku obsadil, měl by otevřenou cestu do Blúcherova pravého boku. Na mapě je také vidět dodnes nevysvětlený manévr generála d’Etona, který se pohyboval zhola účinně mezi oběma bojišti. Blücherovo vojsko tedy nemělo důvod ustoupit na východ, jak předpokládal Napoleonův plán.

Průběh bitev u Quatre-Bas a Ligny 16. června 1815. Kdyby Ney křižovatku obsadil, měl by otevřenou cestu do Blúcherova pravého boku. Na mapě je také vidět dodnes nevysvětlený manévr generála d’Etona, který se pohyboval zhola účinně mezi oběma bojišti. Blücherovo vojsko tedy nemělo důvod ustoupit na východ, jak předpokládal Napoleonův plán.

A prší a prší...

Od večera dne bitvy u Ligny, tedy 16. června, v oblasti vydatně pršelo, a terén nasákl vodou. Bylo jí tolik, že mimo cesty se lidé i koně bořili do bláta a armády byly odkázány jen na cesty. Díky tomu a faktu, že Francouzi ráno ztratili několik hodin, bylo jejich pronásledování Wellingtona ustupujícího od Quatre-Bas zhola neúčinné. Angličanům stačilo bránit cestu proti francouzské jízdě, což se jim celý den skvěle dařilo.

Spojenecká armáda tedy během 17. června v pořádku ustoupila do pozic kolem dnešního bitevního pole u Waterloo. Prusové zatím měli dostatek času a klidu, aby se zreorganizovali, protože oddíly generála Grouchyho je pronásledovaly velmi neúčinně. Francouzi se ten den vůbec nedostali do kontaktu s pruskou armádu.

Wellington tak od velmi brzkých ranních hodin 18. června z pruského štábu věděl, že spolehlivý Blücher bude schopen dorazit mu během dne na pomoc. Bez této informace by se do bitvy možná vůbec nepouštěl, neměl pro to bezprostřední důvod - měl kam ustupovat. Nyní však věděl, že jeho postavení je výhodné: pokud by Prusové dorazili podle plánu, Napoleonovi by se pak jeho snaha o rozdělení spojeneckých vojsk vrátila i s úroky a Francouzi by se ocitli v ohrožení ze dvou stran.

Holandsko-britská armáda se zastavila na předem vybraném místě v blízkosti Waterloo zhruba 20 kilometrů od Bruselu. Vyhovovalo oblíbené Wellingtonově taktice, při které se jeho vojsko krylo před nepřítelem na odvráceném svahu hřebene (u Waterloo nízkého, ale postačujícího). Na vrcholu kopce bylo rozmístěno jen dělostřelectvo a předsunutá lehká pěchota, která měla nepřítele spíše jen oslabit přesnou střelbou než zastavit. Postavení „za kopcem“ krylo vojáky před nejhorší dělovou palbou, protože nepřítel na ně přímo neviděl (a v té době děla dokázala pálit přesně jen na přímo viditelný cíl). Navíc to umožňovalo spojenecké pěchotě zahájit palbu na malou vzdálenost na každou jednotku, která hřeben překročila. A jak jsme viděli v prvním díle, na začátku 19. století neměla palba na větší vzdálenost než pár desítek metrů v podstatě smysl.

Příhodný byl i terén po Wellingtonově levém boku, kde se do krajiny zařezávaly hluboké úvozové cesty překonatelné jen pro pěchotu. Jízda dokázala sestoupit dolů, ale už ne vystoupit po příkrých svazích úvozů nahoru a pro dělostřelectvo byly zcela neschůdné. Z této strany mu tedy prakticky nehrozil obchvat. Pravé křídlo nemělo tak výhodné postavení, ale zato je proti možnému obejití kryla skupina vojsk o síle celkem 17 tisíc mužů (která nakonec do boje prakticky nezasáhla). 

Poslední Napoleonova bitva tedy nebyla žádnou ukázkou brilantních taktických manévrů, ale útokem do připravené a urputné obrany. Wellingtonův úkol by také asi zvládla většina generálů té doby - i když samozřejmě zkazit se dá vše, a britský velitel spojeneckých vojsk si počínal bezvadně.

Proti sobě nakonec na bojišti stálo zhruba 78 tisíc Francouzů s 246 děly a 70 tisíc mužů spojeneckého vojska se zhruba 160 děly. Obě strany čekaly příchod posil, ale jen jedna se měla dočkat.

Nástup do pozic

Bitva začala kvůli těžkému a rozmoklému terénu, který komplikoval nástup Francouzů do útoku, zřejmě až kolem jedné hodiny (Napoleon vydal poslední rozkazy k útoku v 11:00 a konzervativní odhad říká, že ke všem oddílům se mohly dostat až za dvě hodiny). Jde jenom o přibližný údaj, přesné nemáme. (Snad proto, že se bojovalo „na dohled“ byly jiné údaje a signály důležitější než přesný čas - to by vysvětlovalo i fakt, že před bitvou si důstojníci nesynchronizovali hodinky, což se dnes může jevit jako zcela nepochopitelné.)

Bitvu zahájilo francouzské bombardování spojeneckých pozic. Jeho účinek na vojáky ležící (stoupali si, až když se přiblížil nepřítel) na odlehlém svahu hřebene zřejmě nebyl valný, i když z dnešního pohledu samozřejmě těžko přesně soudit - většina svědků se o něm však příliš nerozepisuje, což snad nasvědčuje, že nebylo příliš účinné. Francouzi v něj zřejmě vkládali větší naděje.

Pohyb vojsk během celého belgického tažení. Francouzi útočili z jihu, obě spojenecké armády ustoupili k jejich smůle téměř rovnoběžným směrem na sever a zůstaly tak v kontaktu.

Pohyb vojsk během celého belgického tažení. Francouzi útočili z jihu, obě spojenecké armády ustoupili k jejich smůle téměř rovnoběžným směrem na sever a zůstaly tak v kontaktu.

Útok začal na levém křídle Francouzů, a to ve směru na statek Hougoumont. Jeho cílem bylo patrně donutit Wellingtona, aby poslal posily na ohrožené křídlo a oslabil střed. Nepovedlo se, spojenci byli v dobré obranné pozici, a i když se bojovalo v jednu chvíli až na dvoře statku, snaha útočníků byla nakonec marná. Wellington později řekl, že právě boj o Hougoumont byl klíčem k vítězství u Waterloo. Zřejmě tím myslel fakt, že akce navázala velkou část francouzské pěchoty, která by jinak mohla pomoci v útoku na oslabený střed spojeneckého vojska.

Zhruba půl hodiny až hodinu po akci proti Hougoumont přišel francouzský útok na francouzském pravém křídle a ve středu pole krytý zesílenou dělostřeleckou palbou. Slyšel ji i Grouchy v čele francouzského sboru pronásledujícího Prusy a svolal poradu důstojníků. Hlavní otázkou bylo, zda zamířit směrem k dělům nebo dál za Prusy. Většinové mínění ale nakonec rozhodlo, že císař nejspíš ještě do rozhodující bitvy nenastoupil a vojsko by se mělo držet původních rozkazů. Francouzský císař v té době už poslal Grouchymu rozkaz, aby se k němu připojil co nejrychleji, ale ten ho nedostal. Do jisté míry to byla chyba Napoleonova štábu, který rozkazy posílal po nejistých komunikacích jen po jediném poslovi místo po třech, jak bylo zvykem na předchozích taženích. 

Začínají dělostřelci

Útok ale vlastně začal odmlkou francouzských děl - to, když přes ně nastupovala pěchota. To byla chvíle pro spojenecké dělostřelectvo, které bylo rozmístěno na svahu vystaveném francouzské palbě (bez přímé viditelnosti byla děla nepoužitelná). Na maximální vzdálenost byla děla obou stran dosti neúčinná, ale jak se francouzské formace blížily, spojenecká palba se zpřesňovala. Zhruba na 300 metrů zahájila děla palbu kartáči (tedy jakou obdobou brokových nábojů pro děla). Když se nepřítel dostal zhruba na 100 metrů od nich, posádky děl se uchýlily za vlastní linie.

Škody nebyly zřejmě až tak zásadní - proti 18 tisícům mužů pálilo jen 23 děl a tři houfnice, zbytek spojeneckých děl byl mimo dostřel. I když tedy Napoleonovy oddíly mohly proti dělům pochodovat 15 až 20 minut, jejich bojeschopnost dělostřelba zřejmě zásadně neovlivnila.

Po dělech se do boje zapojily oddíly britských střelců s přesnými puškami Baker s drážkovanou hlavní a brzy po nich i předsunuté oddíly holandských spojenců, kteří měli jen úkol nepřítele oslabit, a pak se stáhnout za hlavní linii. Francouzi vystoupali ke svému cíle v poměrně hojném počtu a dobrém pořádku, jejich hlavní úder se však příliš nevydařil. Malá část holandských oddílů se sice rychle dala na ústup, většina jednotek však držela pozici. Brzy poté přišel také dobře načasovaný protiútok britské těžké jízdy (která navzdory jménu bojovala bez pancíře - dostala je až po Waterloo). Ta nejprve zahnala na útěk početně slabší francouzské kyrysníky, a pak se vrhla na pěchotu.

Většina císařských vojáků neměla čas zaujmout obranné postavení, a tak těžké, rovné meče Britů Francouze obrátily brzy na útěk. Jezdci při pronásledování používali často na pohled poněkud nelogický postup a prchající muže nejprve předjeli, aby ho pak zasáhli stále v pohybu dopředu (omluvte sportovní terminologii) „bekhendovým“ úderem do oblasti obličeje. Hlava i krk vojáků byly totiž zezadu poměrně dobře chráněny vysokou čepicí, zesíleným límcem a tornou.

Spojenecká jízda se poměrně rychle dostala přes nepřátelskou pěchotu a před ní se ocitlo postavení francouzských děl. A to byla potíž. Britská jízda měla ale po celé období napoleonských válek pověst zbraně typu „vystřel a zapomeň“: podnikla jeden velkolepý útok, a pak zmizela za obzorem, obvykle v honbě za kořistí. To se stalo podle všeho i u Waterloo: po úspěchu proti francouzské pěchotě spojenečtí jezdci i přes snahu důstojníků pokračovali v útoku. Přidaly se i oddíly přidělené do druhé vlny, které si nechtěly nechat „zábavu“ ujít. Vlna jezdů tak pokračovala směrem k francouzským dělostřeleckým pozicím - někteří se dokonce dostali až k nim a bojovali s dělostřelci.

Jejich úspěch netrval dlouho. Napoleon nařídil protiútok své jízdy, která vpadla spojencům do boku a týlu a dokonale je obrátila na útěk. Unavení koně útočníků byli proti francouzským ve značné nevýhodě, při pronásledování se také osvědčili francouzští huláni, tedy vojáci ozbrojení zhruba tři metry dlouhým kopím. O účinnosti této zbraně v boji se tehdy i dnes stále vedou vášnivé debaty, ale v napoleonském vojsku si našla své místo (byť kopím byla ozbrojena jen třetina hulánů, zbytek používal meče). Pro pronásledování pomalejších jezdců se v každém případě kopí hodila znamenitě, a Britové přišli během poměrně krátké chvíle zřejmě zhruba o 800 jezdců, tedy třetinu útočící jízdy.

Přichází Prusové

Kolem třetí hodině odpoledne muselo být Francouzům jasné, že jim z pravého boku začíná hrozit nebezpečí. Na obzoru se objevily první předvoje pruských vojsk.

Blücher ráno 18. června zjistil, že přišel celkem zhruba o 25 tisíc mužů z celkových 80 tisíc, ale vojsko bylo schopné boje. Alespoň třetina chybějících mužů byla zřejmě jen ztracena nebo se pokusila o dezerci, ale Blücher na ně odmítal čekat („Jestli nechtějí bojovat, bude nám lépe bez nich.“) a nařídil vyrazit směrem na západ na pomoc k Wellingtonovi. V cestě mu stála sice řeka Dyle, nepřátelé však ne. Prusové řeku překročili v městě Wavre, zabarikádovali zdejší most a nechali tu dostatečně silný oddíl. Grouchyho oddíly putující v jejich stopách díky tomu skončily v rozhodující fázi na druhé straně Dyle. 

Přesun Prusů probíhal ovšem typickým tempem dané doby. I když si jich Francouzi všimli na vzdálenost jen několika kilometrů, Napoleon si mohl být jistý, že na boj s Wellingtonem má ještě několik hodin, než Prusů dorazí dost a dokáží nastoupit do bitvy.

Proti Prusům samozřejmě ale poslal oddíl, který měl krýt křídlo jeho sestavy. Byl jím sbor pod vedením generála George de Lobau, přezdívaným Beránek. I když Napoleon o něm jednou prohlásil, že jeho beránek je ve skutečnosti tygr, tentokrát se Lobau nezachoval příliš agresivně. Nezaútočil na pruský předvoj, který byl v tu chvíli jen slabý a složený hlavně z lehké pěchoty, a raději zaujal jen pasivní obranné postavení.

Oddechový čas pro N.

Brzy poté přišla další důležitá událost na francouzské straně: Napoleon se uprostřed bitvy odebral k odpočinku. Není přesně jasné, co mu bylo, zda byl vyčerpaný úsilím posledních dní nebo byl důvod jiný, v každém případě předal velení nad bitvou maršálu Neyovi.

Bohužel pro Francouze ten brzy udělal podle všeho významnou chybu v úsudku. Zahlédl nad hřebenem obsazeném spojenci něco, co si vykládal jako pohyb plukovních standart směrem do týlu. Domníval se proto, že Wellington se dává na ústup, byť ve skutečnosti zřejmě zahlédl jen běžný pohyb ambulancí, kolon se zajatci a odnášení některých standard do bezpečí za linii hlavních bojů. Ney se rozhodl rychle domnělého ústupu spojenců využít k útoku, který jejich řady mohl dokonale rozvrátit.

Následující události asi nikdy nedokážeme přesně rekonstruovat, ale zdá se, že pravděpodobně probíhaly zhruba následovně: Ney poslal pobočníka s příslušnými rozkazy k jízdě, ale její velitelé je odmítli poslechnout, dokud se Ney nedostavil osobně. Nakonec se do pohybu dalo celkem zhruba 5 500 francouzských jezdců, kteří se rozmoklým terénem a v relativně stísněném terénu vydali vstříc Wellingtonovým liniím. Část z nich pod velením generálmajora Lefebvre-Desnouetta se k útoku přidala ze spontánního popudu svého velitele, který o tuto příležitost nechtěl přijít.

Jízda se zformovala k útoku na pravém křídlo spojenců - tedy na místě, které Wellington považoval za nejohroženější. Při formování útočné řady a postupu směrem k nepříteli se tak všichni ocitli v dostřelu zhruba 60 spojeneckých děl, která mezi těsně namačkanými jezdci musela nepochybně napáchat významné škody. Když se jízda přiblížila, dělostřelci se stáhli pod ochranu pěchoty. (U Waterloo ovšem část dělostřelců - konkrétně baterie Alexandra Mercera - zůstala u děl, protože jejich velitel se prý obával, že holandská pěchota za nimi by se při pohledu na ustupující dělostřelce také mohla dát na útěk. Muži bez úhony přečkali útok francouzské jízdy a po jejím ústupu pokračovali v palbě.)

Francouzská jízda se i přes silnou palbu dostala až na vrchol hřebene a zahájila útok na spojeneckou pěchotu ve středu linie. Ta měla ovšem dostatek času, aby se připravila. Zaujala tedy postavení v obranných čtvercích. Byly na poli rozestavěny nepravidelně jako stejnobarevná políčka na šachovnici, aby vojáci při palbě nezasáhli vedlejší čtverec. První řada mužů byla v pokleku na jednom koleni se zbraní zapřenou šikmo směrem k nepříteli, za nimi stojící druhá a třetí řada měla za úkol udržovat co nejhustší palbu.

Čtverce obvykle dokázaly jízdě velmi dobře vzdorovat. Koně na hradbu bajonetů odmítli běžet, a tak důležité bylo především udržet mužstvo ve formaci. Svou roli mohla sehrát i špatně načasovaná střelba: na velkou vzdálenost byla neúčinná, když se čekalo příliš dlouho, mrtví či umírající koně se vlastní vahou mohli vřítit mezi obránce a narušit jejich postavení. Obvykle se tak doporučovala první salva na vzdálenost zhruba 40 metrů.

U Waterloo si spojenečtí vojáci drželi v postavení, a tak se císařská jízda v podstatě musela omezit na „obtěžování“ čtverců a nepříliš přesnou střelbu ze sedla. Spojenecká jízda se mezitím starala o to, aby Francouzi nemohli postoupit dále do týlu a odrážela je krátkými prudkými ztečemi - i britské složky se snad poučily z předchozích nezdarů. Z bojiště sice zcela bez boje utekl při pohledu na nepřítele oddíl hannoverské jízdy, ale na její průběh to nemělo velký vliv. (Jeho vojáci jen vyvolaly menší paniku v Bruselu, když po příjezdu tvrdili, že bitva byla ztracena.)

Francouzi se dostali do těžkého postavení. Vojenská praxe říkala, že obranné čtverce pěchoty dokáže zlomit jen kombinace jízdy a dalších složek vojska. Za jízdou měla následovat koňmi tažená děla, pro která pěchotní čtverce představovaly skvělý cíl. U Waterloo ovšem spolupráce vázla. Za prvé jízda se po první zteči nerozptýlila tak, aby umožnila vlastním dělostřelcům nerušeně zasáhnout nepřítele, za druhé francouzských děl s útokem vyrazilo příliš málo. A už úplně chyběla pěchota, která by pak mohla využít oslabení nepřítele a definitivně ho zahnat z bojiště.

Velkou chybou Francouzů také bylo, že nezničili spojenecká děla, jejichž pozice nakrátko obsadili. Jezdci s sebou obvykle vozili zhruba 15 centimetrů dlouhé klíny (v podstatě dlouhé hřebíky), které zatloukli do tzv. zátravky (kanál, kterým přeskočila jiskra s prachové náloži v hlavni). Když se to provedlo dostatečně razantně, dělo bylo v bojových podmínkách nepoužitelné a neopravitelné. U Waterloo kvůli téhle nedůslednosti císařští opakovaně útočili proti dělům, která už nemusela fungovat.

Přibližná rekonstrukce směru a času pohybu vojsk během bitvy u Waterloo. Znázorňuje ji podle dobové francouzské konvence: modře jsou vlastní, tedy francouzské, oddíly, červeně protivník (mimochodem, ve Velké Británii byla až do I. světové války konvence opačná. Musela se sjednotit až v boji proti Němcům). Všimněte si, že Wellington má slabé své levé křídlo, které bylo chráněném terénem. Prusové přišli z pravého kraje mapy, jejich pohyb je vyznačený šedě. Neúspěšný útok spojenecké jízdy je označen jménem jejich velitele (Uxbridge), útočná aktivita byla jinak na straně Francouzů.

Přibližná rekonstrukce směru a času pohybu vojsk během bitvy u Waterloo. Znázorňuje ji podle dobové francouzské konvence: modře jsou vlastní, tedy francouzské, oddíly, červeně protivník (mimochodem, ve Velké Británii byla až do I. světové války konvence opačná. Musela se sjednotit až v boji proti Němcům). Všimněte si, že Wellington má slabé své levé křídlo, které bylo chráněném terénem. Prusové přišli z pravého kraje mapy, jejich pohyb je vyznačený šedě. Neúspěšný útok spojenecké jízdy je označen jménem jejich velitele (Uxbridge), útočná aktivita byla jinak na straně Francouzů.

Druhá vlna

První útok francouzské jízdy skončil po krátké době neúspěchem, ale nebyl to konec její snahy. Ney dal svým mužům chvíli na oddech a obnovení formací, přidal k nim ještě další jízdní zálohy a do další zteče na stejné místo spojenecké linie poslal celkem 9 000 jezdců, tedy téměř veškerou zbylou francouzkou jízdu. Ney v tu chvíli byl zřejmě pohlcen bitvou - padlo pod ním už několik koní, ale maršál freneticky projížděl po bojišti a osobně vydával rozkazy velitelům až na úroveň jednotlivých eskadron. Evidentně si nedokázal zachovat chladnou hlavu.

Když se Napoleon vrátil na velitelské stanoviště, byl podle svědků zaskočený Neyovým rozhodnutím, které podle něj bylo minimálně předčasné. Doplnil útok o pěchotu (v podstatě o většinu záloh mimo Císařské gardy) a hledal i další rezervy. Mnoho jich ale nezbývalo, protože zároveň se na pravém křídle Francouzů do útoku konečně pustili Prusové. Velel jim generál Bulow, který v dalekohledu byl svědkem útoku francouzské jízdy a rozhodl se spojencům pomoci, byť jeho vojáci nebyli zdaleka všichni v bojovém postavení.

Pruské jednotky postupovaly k obsazené vesničce Plancenoit v týlu pravého křídla Francouzů. Vyhnali Francouze v předsunutém postavení před vesnicí, ale ti se zapřeli o její kamenné zdi. V následujících prudkých bojích na blízko vesnice několikrát přešla z jedněch rukou do druhých, ale důležité bylo, že neustávající nápor Prusů vázal stále větší počet francouzských jednotek, které pak chyběly na hlavním bojišti.

Francouzům se také v některých ohledech přece jen dařilo. Jejich ztráty byly sice vysoké, ale nakonec ovládli statek La Haie Sainte ležící před středem spojenecké linie. Obráncům došlo střelivo a posily a francouzská jízda je zaskočila v otevřeném terénu v pochodové formaci a zcela je zničila. Ze statku se stal záchytný bod pro francouzskou pěchotu a dělostřelectvo, které se mohlo přiblížit ke spojenecké linii a zpřesnit svou palbu.

V té době, zhruba kolem šesté hodiny, Ney poslal k Napoleonovi úpěnlivý vzkaz, aby mu poslal další pěchotu, která by využila oslabení středu spojenecké linie. Wellington v té době nebyl zřejmě v úplně kritickém postavení, ale jeho pozice už také nebyla úplně neotřesitelná. Ztráty ve středu linie si vyžadovaly nasazení dalších a dalších záloh a mnoho jich už nezbývalo. Zvláště jízda v daném úseku byla velmi slabá.  

Nastupuje garda

Napoleon ovšem neměl kde brát. K zastavení Prusů už využil i část své elitní Staré gardy, tedy veteránských oddílů své gardy. Nakonec se rozhodl vsadit do hry vše a kolem sedmé nastoupilo do útoku i zbytek Císařské gardy, tedy to nejlepší a také poslední, co Francouzi na bojišti měli. Garda se samotným císařem v čele se rozvinula k útoku z levého křídla francouzské armády do středu spojenců. V mělkém údolí mezi oběma vojsky vznikl spor mezi Napoleonovým štábem a císařem, který zřejmě chtěl vést útok svých posledních záloh. Pobočníci Napoleona přesvědčili a garda se vydala do boje bez něj.

Z nejasného důvodu ovšem nezamířila nejkratší cestou k nepřátelským liniím, ale mírně vlevo, tedy spíše k pravému křídlu spojenců, samozřejmě je přivítala palba stále z velké části nedotčených Wellingtonových děl. Garda se díky směru postupu ocitla místo před oslabeným středem spojenců před poměrně čerstvými britskými gardovými jednotkami a Holanďany.

Britský voják a historik Gordon Corrigan si myslí, že vysvětlení zdánlivě nesmyslné události je v terénu. V době, kdy velel oddílu britských Gurkhů a byl v Belgii na společném cvičení s Francouzi, provedl malý experiment. Své jednotce přikázal přivázat si na helmy maskovací sítě, které měly napodobit sníženou viditelnost v bitvě, a pak jim velel vyrazit z místa nástupu gardy na hřeben. Gurkhové se vynořili zhruba ve stejných místech jako garda. S omezeným výhledem se jim v šikmém svahu zdálo, že nejkratší cesta vzhůru vede právě tudy. V normálních podmínkách by svůj omyl prohlédli, v bitvě to mohlo být podstatně obtížnější.

Zatímco Gurkhy čekal na hřebeni zřejmě jen konec podivného pochodového cvičení, v roce 1815 gardové jednotky nahoře přivítala na hřebeni velmi hustá střelba ze vzdálenosti 50 metrů a méně od relativně nedotčených jednotek. Způsobila jim způsobila vážné ztráty a i přes houževnatý odpor je obrátila na útěk.

Důsledek pro francouzkou morálku byl zničující. Když zbytek armády viděl jednotlivé gardisty vybíhat z kouře, vojáci byli podle svědků otřeseni. Navíc se teprve chvíli předtím dozvěděli, že střelba na jejich pravém křídle nepochází od blížících se posil, ale jejími původci jsou útočící Prusové. Většina vojáků rychle ztratila chuť bojovat a ústup se změnil v útěk. Bojeschopné zbytky gardy zaujaly obranou pozici ve třech čtvercích, aby umožnily císaři uniknout, zbytek armády se dal na útěk. Naštěstí pro ně gardové oddíly bojující proti Prusům plnily svůj úkol velmi statečně a silnice směrem na jih zůstala dlouho volná.

Někdy v této fázi bitvy mělo dojít ke slavné epizodě, kdy jeden z velitelů gardy - nejčastěji je jmenovaný Pierre Cambronne - měl v odpovědi na výzvu ke kapitulaci poslat protivníky eufemisticky řečeno k šípku (případně říci: „Garda umírá, ale nevzdává se.“) Historka je to malebná, ale nejspíše se nikdy nestala. Sám Cambronne vždy popíral, že k ní došlo, a tvrdil, že v té době už byl v zajetí. Možná nějaká podobná slova zazněla od generála Claude-Etienna Michela. Alespoň to tvrdili zhruba o 30 let později jeho synové, kteří shromáždili i několik očitých svědectví, ale všeobecně přijímaná také není.  

Zámeček (či statek) Hougoumont několik dní po bitvě u Waterloo. Obraz Denis Dightona, který na místo dorazil brzy po bitvě, je jednou z mále realistických zobrazení událostí spojených s bitvou. Je na něm vidět ukládání mrtvých vojáků do společného hrobu. Mrtví jsou nazí, jejich výstroj je vidět vlevo dole - použitelné kusy vyfasovali další rekruti. Průběhu prací přihlíží dva pruští důstojníci v typické modři.

Zámeček (či statek) Hougoumont několik dní po bitvě u Waterloo. Obraz Denis Dightona, který na místo dorazil brzy po bitvě, je jednou z mále realistických zobrazení událostí spojených s bitvou. Je na něm vidět ukládání mrtvých vojáků do společného hrobu. Mrtví jsou nazí, jejich výstroj je vidět vlevo dole - použitelné kusy vyfasovali další rekruti. Průběhu prací přihlíží dva pruští důstojníci v typické modři.

Dlouhá noc a rychlý konec

Většina Napoleonových mužů však nemyslela na bonmoty. Wellington sice pronásledoval Francouze jen poměrně vlažně, ale zastoupili ho v tomto ohledu Prusové. Zbytky Napoleonovy armády celou noc pronásledovali pruští jezdci, kteří měli především jeden úkol - rozprášit možné zárodky bojeschopných jednotek. Pro případ, že by na ně narazili, měli s sebou v sedlech i pár pěchotních bubeníků, kteří měli za úkol vyvolat ve francouzských vojácích pocit, že pruská pěchota je za rohem. Prusové ovšem neměli Francouze v lásce, Blücher jim nijak nebránil, a tak často nepochybně nešetřili ani osamělé uprchlíky - ať se chtěli vzdát, nebo ne.

Bitva nebyla největší v napoleonských válkách, ale byla velmi krvavá. Vítězové ztratili přes 20 tisíc mužů, v Napoleonově armádě byl počet obětí ještě asi o 10 tisíc vyšší a 9 000 Francouzů padlo do zajetí. Nepřežilo 10 tisíc koní.

Druhý den na bojiště konečně dorazil Gouchry se svými muži a dokonce zprvu na spojence zaútočil, ale jen proto, že neznal rozsah katastrofy. Když se konečně dozvěděl pravdu od jednoho z Napoleonových štábních důstojníků, rychle se odpoutal a nakonec dorazil do Paříže před Wellingtonem. Válka ovšem byla prohraná a Francouzi i Napoleon to nakonec v podstatě bez dalšího boje uznali. (Wellington tehdy porušil diplomatickou fikci zmiňovanou v prvním díle a po císařově abdikaci dal najevo, že válku nepovažuje za ukončenou, dokud nekapituluje Francie.)

I kdyby Napoleon u Waterloo vyhrál, celou válku by téměř určitě prohrál. Jeho protivníci byli příliš silní a jeho pozice příliš slabá. Ale to, že prohrál právě u Waterloo, bylo v některých ohledech velmi důležité. Podíl Wellingtonových mužů na poslední Napoleonově porážce posílil roli Velké Británie v následných jednáních o evropském uspořádání, které na dalších sto let určilo politickou tvář kontinentu. A zřejmě do značné míry díky Britům byly mírové podmínky pro Francii dosti mírné.

Právě události po Waterloo – a to především ty politické – jsou hlavním důvodem, proč si i po 200 letech připomínáme bitvu, která jinak v mnoha ohledech (množství účastníků, trvání, počtu padlých) zaostávala za jinými střety napoleonské doby. Například bitva „čtyř národů“ u Lipska, která poprvé dovedla Napoleona do vyhnanství, byla ve všech těchto parametrech větší a významnější. Nejen v českém jazyce jsou špatné konce už ale navždy spojeny až se jménem malé belgické vesnice Waterloo, kde francouzský císař o dva roky později naposledy zariskoval.

Autor:




Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.