Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak Rusové přišli o satelit a Američané jeden zachránili

aktualizováno 
Výprava ruské sondy Fobos-Grunt k Marsu skončí během tohoto víkendu patrně pádem. Američané naopak začali v minulých dnech podrobněji mluvit o svém vojenském satelitu, který také zůstal zaparkovaný na špatné oběžné dráze. Ten se ovšem podařilo zachránit.

Fobos-Grunt tak, jak ho nikdo neuvidíme: nad svým cílem, měsícem Phobos (Rozdíl v pravopisu plyne z toho, že u astronomických objektů se dodržuje katalogový název, u umělých těles se na to tak striktně nedbá) | foto: Profimedia.cz

Ruská sonda Fobos-Grunt se chystá na své poslední představení. Zatím není zcela jasné, kdy to bude, ale nejspíše 15. nebo 16. ledna se definitivně zřítí k povrchu Země. Podle ruských odhadů může dopadnout dvacet až třicet úlomků satelitu o celkové váze kolem 200 kilogramů.

Jak víme z dalších nedávných dopadů satelitů na zemský povrch, místo dopadu bude možné určit přesněji až hodiny před samotnou událostí (psali jsme například zde). Ovlivňují ho totiž změny kosmického počasí, které mohou probíhat i v řádu hodin.

Kdy a kde to bude?

Úplná shoda nepanuje v odhadu možných škod na povrchu. Nebezpečí je nepochybně malé, odborníci se ovšem neshodnou při jeho vyčíslování.

Sonda není konstrukčně příliš pevná, protože se už měla pohybovat jenom ve volném vesmíru. Podle některých zpráv se také některé části již utrhly, a tak není jasné, jak veliké v tuto chvíli celé těleso ještě je.

Největší starosti dělá zhruba deset tun jedovatého raketového paliva na palubě družice. Může nás ovšem těšit, že nádrže Fobosu-Grunt se nejspíše rozpadnou v atmosféře a palivo se vypaří.

Ruští odborníci by byli patrně rádi, kdyby satelit dopadl někde na pevninu. Pak existuje alespoň nějaká šance, že se části satelitu podaří zachránit a snad z nich odvodit i nějaké detaily o příčinách selhání mise. Šance je to malá, ale v případě pravděpodobnějšího pádu do oceánu se určitě nedozvíme nic nového.

Zánik sondy už je neodvratný. Kontakt s Fobosem-Grunt se podařilo navázat jen jednou, a to s pomocí aparatury Evropské kosmické agentury umístěné v Austrálii. Spojení nebylo dlouhé a ze sondy se nepodařilo získat ani kompletní zprávu o stavech jejích systémů (více zde a zde).

Ufoni, nebo špioni?

Nyní se odborníci soustředí na hledání příčin neúspěchů. Každého asi napadne, že hlavní chyba by mohla být v ruském kosmickém programu. Co na to jeho vedení?

Šéf Roskosmosu Vladimir Popovkin v druhém lednovém týdnu v rozhovoru pro deník Izvestja mimo jiné řekl, že je podezřelé, jak k častým poruchám ruských kosmických raket dochází v době, kdy se pohybují na opačné straně Země. Tedy v místech, kam ruské kontrolní přístroje nedosahují.

Na vysvětlenou si řekněme, že spojení s družicí na nízké oběžné dráze (tzv. LEO, které se pohybují od několika set do několika tisíc kilometrů) není úplně jednoduché. Nelze se s ní spojit rádiovým vysílačem jindy, než kdy ji vysílač přímo vidí. My pozemšťané máme naopak tu výhodu, že rádiový signál se dobře odráží od horních vrstev atmosféry, a tak můžeme vysílat i za obzor. Satelity ale létají nad ní. Technicky náročnější je spojení i díky tomu, že satelity se pohybují rychle, a nad vysílačem stráví maximálně několik minut.

První chvíle svého pobytu ve vesmíru Phobos Grunt stráví urychlováním na oběžné

První chvíle pobytu Fobosu-Grunt na oběžné dráze. Během několika oběhů kolem Země ji raketový stupeň Fregat měl zvednout na vyšší oběžnou dráhu a navést na cestu k Marsu. Obrázek zachycuje plánovaný průběh obletů i s důležitými časy. Červeně jsou zachyceny ty úseky, během kterých měl Fregat pracovat.

Rusové mají k dispozici pouze stanice na svém území. Jejich satelity na nízké oběžné dráze tedy drtivou většinu svého času pochopitelně tráví nad jinými částmi světa a mimo dosah těchto stanic. To byl i případ sondy k Fobosu. Klíčová fáze jejího letu měla proběhnout na územím Jižní Ameriky (více si můžete přečíst zde), a tedy mimo dosah ruských vysílačů.

Po této odbočce předejme znovu slovo šéfovi Roskosmosu: "Nechceme nikoho obviňovat," řekl Popovkin v rozhovoru pro list Izvestija. "Dnes ale existují velmi účinné prostředky na ovlivnění chodu kosmických přístrojů, jejichž použití nelze vyloučit," řekl.

Popovkin má jistě pravdu, že je technicky možné ovlivnit chod družice ze Země nebo rušit ruské signály. Neříká ale, že to není žádná hračka. Například proto, že spuštění motorů Fobosu-Grunt probíhalo automaticky, bez pokynů ze Země, takže pouhé rušení by nestačilo. Někdo by musel aktivně "hacknout" sondu a zrušit její řídící program. Což už je opravdu složité, protože lze prakticky jistě předpokládat, že komunikace mezi Fobosem-Grunt a Zemí byla šifrovaná i proto, aby se předešlo podobným případům. Prolomit takový kód nejspíše nebude nic jednoduchého. Navíc, kdo by takovým činem co získal?

Slepí a hluší

Podstatně jednoduší vysvětlení (tedy ne nutně správné, ale pravděpodobnější) říká, že problém leží v Rusku. Je totiž jasné, že za velkou část jeho problémů nemůžou tajemné rušičky, ale zcela zřetelný nedostatek prostředků. Třeba právě v problémech s komunikací.

Sonda Phobos-Grunt

Sonda Phobos-Grunt

Rusko, či spíše bývalý SSSR, svého času mohlo sledovat družice i na druhém konci světa. "Mělo k dispozici několik komunikačních lodí vybavených potřebnou techniku, které mohly být rozmístěny na vhodných místech oceánů, aby mohly sledovat i satelity na nízké oběžné dráze, třeba během klíčových fází letu," říká český odborník na kosmonautiku Antonín Vítek. Skončily kvůli penězům ve šrotu, doslova prodané do starého železa.

Stejný problém, peníze, umlčel i další možnost spojení se satelity na nízké oběžné dráze: specializované družice nad nimi. Jde o satelity, které jsou umístěny zhruba 36 tisíc kilometrů nad povrchem Země (Fobos je 200 kilometrů nad povrchem) na takzvané geostacionární dráze (GEO). Volba vyvýšeného místa má dvě výhody: satelity v této (a jen v této) výšce samovolně obíhají Zemi stejně rychle jako povrch naší planety, a tak se z hlediska pozemského pozorovatele vlastně nehýbou. Neustále mu visí nad hlavou, a proto se s nimi dá vždy navázat spojení.

Za druhé jsou od satelitů na nízké oběžné dráze dále než my. Díky tomuto odstupu najednou vidí "nízkých" družic více a vzájemné spojení trvá také obvykle delší dobu. Že nejlepší spojení se s nízkou oběžnou dráhou je linka Země-GEO-LEO, ví odborníci už dlouho. Vesmírné velmoci (USA a svého času i SSSR) vypustily na GEO dráhu komunikační satelity, které mimo jiné dokážou i zprostředkovat spojení mezi satelity na nízké oběžné dráze a pozemními středisky.

V USA k tomu slouží systém TDRS (Tracking and Data Relay Satellite, tedy Satelit pro sledování a předávání údajů.) Jeho kostru tvoří tři satelity (plus dva byly záložní), které stačí na to, aby se žádný satelit na nižších drahách nepohyboval "bez dozoru" příliš dlouho. V současné době už probíhá druhá generační obměna tohoto systému.

V SSSR byl v 70. letech schválen program na výstavbu podobných satelitů nazvaných Luč, tedy Paprsek (nebo také Altair, či Kosmos nebo Gelios. Ale do toho nezabředávejme...) Základní informace o jednotlivých přístrojích najdete na české encyklopedii vesmírných objektů Space 40 z této stránky

Družice řady Luč se do vesmíru dostaly v 80. let, jejich životnost byla ale poměrně omezená a na jejich náhradu nebylo. V 90. letech se dostal do vesmíru jeden exemplář druhé generace, který fungoval do roku 1998. V prosinci loňského roku se konečně na oběžnou dráhu dostal další zástupce této řady, Luč-5A. Další dva satelity, které mají zaručit, aby systém pokrýval většinu okolí Země, by se měly dostat do vesmíru během letošního (jeden možná příštího) roku. V roce 2013 už by měl být systém plně provozuschopný.

Přece jen, ty peníze...

Základní modul sondy Phobos-Grunt, který by se měl postarat o její cestu k

Základní modul sondy Phobos-Grunt, který by se měl postarat o její cestu k cíli. Byl vyvinut v roce 2000 a měl by sloužit i k cestám na jiné planety.

Abychom Popovkinovi, do kterého jsme se tak opřeli, nekřivdili, on si je pochopitelně (nepochybně mnohem lépe než my) vědom problémů s financováním ruského kosmického výzkumu. Ve stejném rozhovoru řekl: "Omezené prostředky předurčily volbu riskantních technických řešení a zproblematizovaly celou misi. Byli jsme navíc vázáni sliby, které jsme dali Evropské vesmírné agentuře a čínským partnerům, kteří se projektu účastnili. Kdyby ke startu Fobosu-Grunt nedošlo v roce 2011, byli bychom mohli sondu vyhodit a pět investovaných miliard rublů odepsat."

Finančním problémům se věnoval i dále, a ve výsledku tedy mnohem obsáhleji než úvahám o světovém spiknutí proti ruskému kosmickému programu (šlo v podstatě o tři, čtyři věty). Ale proč se vůbec ve veřejném prohlášení šéfa ruského kosmického programu takové věci musí (a můžou) vůbec objevit, je nepochopitelné.

Podle některých ruských komentátorů mají pomoci odvést pozornost od manažerských chyb. Podle těchto hlasů Rozhodnutí o podobě mise nelze svádět jenom na nedostatek peněz a techniky. Nedokážeme od českého stolu udělat analýzu projektu, ale jiní ruští odborníci veřejně říkali, že samotný Fobos nedostatkem peněz nestrádal. Také není zcela jasné, jestli by další odklad skutečně znamenal vyhození peněz oknem.

Měsíc Phobos se svým mateřským Marsem

Měsíc Phobos se svým mateřským Marsem

Jisté ovšem je, že stroj k Marsu vyrazil s některými díly již minimálně morálně zastaralými, hlavně v důsledku odkladů startu. Jestli použití starších dílů mohlo podle některých odborníků přispět k problémům sondy v tuto chvíli není jasné (a možná nikdy nebude). Ovšem tato možnost se samozřejmě nabízí. 

Protože použití starších dílů bylo výhradně rozhodnutí vedoucích pracovníků a ne techniků, padá na hlavu Popovkina a dalších čelních představitelů kosmického výzkumu. Poukazování na "vnějšího nepřítele" pak lze vykládat v tomto kontextu i jako odvádění pozornosti od vlastních chyb. 

Zachráněný trosečník

Ale abychom se nezabývali spekulacemi a obviňováním, obraťme pozornost k pozitivním příkladům. Z poslední doby máme totiž i jeden příklad zachráněné družice, který mimo jiné také ukazuje, jak může dobře "promazaný" systém vesmírného výzkumu fungovat i to, kolik štěstí je k záchraně satelitu zapotřebí. Zachráněným vesmírným trosečníkem byla americká družice AEHF-1.

Telekomunikační satelit pro potřeby americké ozbrojené síly byl vynesen ze země 14. srpna 2010 a podobně jako Fobos-Grunt se zasekl na oběžné dráze. Okamžitě se rozběhla záchranná operace, která byla úspěšně dokončena až v roce 2011. A protože šlo o vojenský satelit, řada detailů se objevila až na přelomu loňského a letošního roku (a řadu věcí se patrně nikdy nedozvíme vůbec).

AEHF-1jak již bylo řečeno, odstartoval normálně. Dosáhl přechodné oběžné dráhy, z níž se měl dostat už pomocí vlastních motorů na konečnou dráhu. Není to tak prosté, jak by se mohlo zdát. Aby AEHF-1 plnil svou funkci, měl Zemi obíhat po téměř kruhové oběžné dráze ve výšce zhruba 36 tisíc kilometrů (plus mínus pár set kilometrů v nejnižším a nejvyšším bodě). Nosná raketa ho uvedla na dráhu podobnou velmi protáhle elipse, na níž se vzdálenost od Země pohybovala mezi pouhými 220 kilometry a 50 tisíci kilometry od naší planety. Její proměna v dokonalý kruh si vyžaduje spoustu energie, kterou už měly dodat motory sondy.

Když ale pozemní středisko vyslalo signál k zažehnutí hlavního raketového motoru, ten po několika sekundách přestal fungovat, píše Air Force Magazine, tedy oficiální zpravodaj letectva (článek, ze kterého v dalším textu do značné míry čerpáme, je dostupný zde). Operátoři se už pak o další zážeh raději nepokoušeli. O dva dny později, během dalšího plánovaného zážehu, se ovšem situace opakovala. A tentokrát se zdálo, že se motor přehřívá a dokonce hrozí výbuchem.

V tu chvíli se opravdu velení letu poprvé skutečně vyděsilo, že o satelit za více než půl miliardy dolarů přijde. Nejde jenom o peníze: AEHF-1 je první zástupce nové generace satelitů, které mají americké armádě zaručit schopnost komunikace i během jaderné války a za strategického hlediska jsou považovány za nezbytné. A náhradní kus vyrobený nebyl.

Satelit AEHF-1 v představě ilustrátora

Satelit AEHF-1 v představě ilustrátora

Vojenské letectvo se zástupci výrobce utvořili ihned krizový tým. Jeho členy vojáci de facto zavřeli do operačního střediska v Los Angeles. Letectvo údajně zdvořile, ale jasně dalo jeho najevo, že se přítomní odborníci nesmějí z kontrolního střediska vzdálit, dokud nenavrhnou řešení. Jak se sluší na americké tradice, tým přežíval prý jen na donášené pizze, dokonce údajně servírované pouze pode dveřmi.

Jak se vyplácí informovanost

Protože Američané nebyli ve stejné situaci jako Rusové a měli k dispozici systémy umožnující spojení se satelitem, měli prakticky okamžitě k dispozici provozní údaje ze zatoulané družice. Velmi rychle tedy přišly, v čem leží příčina problémů: tým dospěl k závěru, že příčinou problémů bylo nejspíše ucpání přívodu paliva k motoru. Nejspíše šlo o kousek tkaniny, který zůstal během výroby zapomenutý v trubici přivádějící do motoru okysličovadlo, jak upřesnilo pozdější vyšetřování.

Podle odborníků by další pokusy o zážeh hlavního motoru skončily explozí. A letectvo mělo nejspíše velké štěstí, že satelit neexplodoval už poprvé. V každém případě komise jednoznačně potvrdila, že hlavní motor nepůjde použít. Navíc zhruba půl tuny okysličovadla (jedné ze složek paliva motoru) muselo zůstat na věky uzavřeno ve své nádrži, a změnilo se od té chvíle na zbytečnou přítěž, které se nešlo zbavit.

Satelit se přitom musel rychle dostat výš. Po startu byl nejnižší bod jeho dráhy jen něco přes 200 kilometrů nad povrchem, kde zbytky stroj atmosféry rychle brzdily a brzy by hrozil jeho pád (tak jako jsme viděli u Fobosu-Grunt). Cíl cesty, jak jsme již říkali, ovšem ležel o více než 35 tisíc kilometrů výše a stroj přišel o hlavní motor.

Záchrana pomocí nějakého jiného kosmického dopravního prostředku, například raketoplánu, možná vypadá dobře ve filmech, ale ve skutečnosti je zhola neproveditelná. Těžko dokonce začínat s výčtem technických obtíží, je celá řada. A i kdyby se je náhodou podařilo překonat, cena by byla astronomická i na poměry kosmického výzkumu. Pokud měl být satelit zachráněn, museli si odborníci vystačit s tím, co je na palubě.

Krok po kroku

Po čtyřech dnech odborníci představili veliteli operace, plukovníku Davidu Maddenovi, svůj plán. Měl několik fází. Nejprve bylo zapotřebí satelit vyzvednout z jeho nízké oběžné dráhy. To by mělo proběhnout co nejrychleji, aby se satelit o horní vrstvy atmosféry příliš nezpomalil. Tým navrhl v této první fázi využít malé raketové motory původně určené jen k úpravám dráhy během provozu. Jejich tah je zhruba dvacetkrát menší než u hlavního raketového motoru, takže i tak bylo jasné, že to bude chvíli trvat.

Samozřejmě tu byly technické překážky. Malé raketové motory na satelitu nebyly navržené tak, aby hořely příliš dlouho. Muselo se tedy pečlivě počítat, aby nedošlo při dlouhém provozu k jejich nevratnému poškození. To by vedlo k úplnému odepsání satelitu.

Problém představovalo i Slunce. Protože motory měly malý tah, musely běžet o to déle, aby satelitu udělily pořádný impulz. Během zážehů zůstával satelit v jedné pozici a sluneční záření rychle ohřívalo osvícené části družice. Hrozilo přehřátí a poškození částí důležitých pro provoz. Nejde o neobvyklé riziko, musejí s tím počítat všechny satelity, ale AEHF-1 neměl dost výkonu, aby dokázal na přehřátí nějaké části rychle zareagovat. Navíc by ho to stálo cenné palivo a čas.

Technici nakonec vyvinuly několik "cviků", při kterých se satelit na oběžné dráze odvracel od Slunce přehřátými částmi a nastavoval mu ty vychlazené. Musely být ale pečlivě spočítané tak, aby neohrožovaly jeho pracně korigovanou dráhu.

Největší potíž samozřejmě představovalo palivo. Bylo sice možné využít části paliva určeného pro hlavní motor. Ovšem okysličovadlo ne, takže zásoby nebyly tak veliké, jak by se mohlo zdát. Proto se spotřeba musela velmi pečlivě hlídat. Všechny zážehy musely být pečlivě propočítané a dopředu ověřené, aby nebylo nutné dělat žádné opravy. Také bylo nutné sledovat nebezpečí možných srážek s jinými vesmírnými objekty na nízkých drahách, od smetí po staré družice.

Fáze záchrany satelitu AEHF

Jemně postrčený satelit

Na konci září 2010, tedy měsíc po startu se satelit nepřibližoval během oběhu nikdy k Zemi na méně než zhruba 4 500 kilometrů. V tu chvíli začala Fáze 3, která nakonec trvala ze všech nejdéle.

Kdyby stroj dále používal chemické palivo, tak by na dráhu, odkud může pracovat, sotva vůbec dorazil. A i kdyby ano, nezbyly by mu pohonné látky, aby se na místě udržel po dobu plánované životnosti, která činí dlouhých čtrnáct let. Proto chemické motory AEHF od konce Fáze 2 v podstatě utichly. Pohon družice od té chvíle převzaly ještě podstatně menší motory (či spíše motůrky) se zcela titěrným výkonem.

Šlo o takzvané iontové motory. Ty nevyužívají k vytváření tahu chemické reakce. V jejich jádru se v elektrickém poli ionizují atomy nějaké látky, nejčastěji dnes xenonu, pomocí proudu elektronů. Vznikl nabité částice se v elektrickém poli urychlí ve směru opačném v opačném směru, než kterým chcete letět. Jejich výkon je na pohled zanedbatelný. Vyvíjejí zhruba stejný tlak, jaký cítíte, když si na ruku položíte polovinu housku (nebo 27gramové závaží, pokud ho máte po ruce). Existují i silnější typy iontových motorů, trysky na AEHF-1 jsou ovšem určené jen k drobným korekcím dráhy.

Iontové motory mají ovšem tu výhodu, že dokáží pracovat velmi dlouhou dobu, třeba tisíce hodin, s malou zásobou paliva. Nutnou elektřinu navíc mohou vyrábět sluneční články na palubě sondy. Na hmotnost jsou tedy iontové motory podstatně účinnější než motory chemické. Jen musíte mít velkou trpělivost.

Operátorům AEHF-1 ale ani nic jiného nezbývalo. Vydali povel k rozložení solárních panelů družice, které začaly iontovému motoru dodávat nutnou elektřinu a satelit se vydal na další část své dlouhé cesty. Během následujícího roku jeho iontové motory pracovaly 10 až 12 hodin denně (v některých fázích letu i déle), aby šestitunový satelit dostaly na místo.

Pomalu, ale jistě

Technici letu s tak dlouhým provozem iontového pohonu neměli žádné zkušenosti, a tak se museli učit za chodu. Například je překvapilo, že po jisté době začala u motorů projevovat zpoždění v dosažení plného výkonu. Potřebovali se chvíli "zahřívat" než dosáhly maximálního tahu.

Korekce se také neskládala pouze ze stoupání. Jak již bylo řečeno, původně byla letová trasa satelitu velmi protáhlá elipsa, na které se satelit dostal až téměř na 50 tisíc kilometrů od Země. Bylo tedy nutné tedy jak přidávat plyn, tak také trochu brzdit. Snižování dráhy se provádělo ve čtvrté, poslední fázi manévru.

Důležitou součástí operace byla i změna úhlu, ve kterém satelit kolem Země obíhá. Přesně řečeno jde o úhel mezi rovinou oběhu satelitu a zemským rovníkem, tzv. inklinace. (Tedy abyste zjistili inklinaci oběžné dráhy satelitu, stačí se tedy podívat na Zem "z boku" zrovna ve chvíli, kdy satelit protne rovník a změřit úhel, který jeho dráha s rovníkem svírá).

Do kosmu se vydal už i druhý kus série satelitů AEHF. Předstartovní přípravy

Do kosmu se vydal už i druhý kus série satelitů AEHF. Předstartovní přípravy Atlasu V, který družici v dubnu vynesl na oběžnou dráhu, zachycuje tato fotografie.

Inklinace určuje jakou (a jak velkou) část povrchu satelit vidí. Původně byla inklinace AEHF-1 podstatně větší, než byl z hlediska úkolů satelitu optimální. Činila 22 stupňů, cílová hodnota byly jen čtyři stupně. Rozdíl se nemusí zdát velký, ale iontové motory měly se změnou tohoto inklinace podle amerického letectva více práce než s úpravou oběžné dráhy.

Na svém místě

Nakonec vše klaplo 24. října 2011. Od toho dne je satelit na místě, kde měl podle plánu být o necelých 14 měsíců dříve. Koho zajímají přesné údaje o oběžné dráze satelitu, může je najít na stránkách Heavens-above.com zde).

Po dosažení cíle vedení letu vydalo satelitu povel k vysunutí a zkouškách všech systémů na palubě. Kontroly údajně neodhalily žádné poškození. Zdá se, že veškerá elektronika přežila i neplánovaně dlouhý pobyt v tzv. Van Allenově pásu. To je oblast, ve které se vyskytuje řada nabitých částic s vysokými energiemi, které mohou být nebezpečné pro elektroniku i pro člověka. Proto v něm satelity obvykle tráví co nejkratší možnou dobu.

Lety bývají také plánovány tak, aby při průletu neměly například vysunuté solární panely, kterým ve Van Allenově pásu hrozí poškození. U AEHF-1 ovšem nebylo možné vykonat cestu bez vysunutých solárních článků, protože satelit se této fázi pohyboval s pomocí iontových motorů, které k provozu potřebovaly elektřinu. K poškození článků ovšem údajně nedošlo, a ty stále dodávají sondě více než dostatek energie.

Podle vojenského letectva by díky perfektnímu provedení záchranného plánu měl satelit pracovat celých plánovaných čtrnáct let a možná i déle. V nádržích zůstal dostatek paliva i nutné korekce, které mají udržet satelit po celou životnost udržet na správném místě na obloze. Navíc znalosti o sondě a software napsaný během záchranných operací prý lépe umožňují využít stávající palivo lépe.

Vybydleno?

Případy Fobosu-Grunt i AEHF-1 jsou samozřejmě především příklady šlendriánu. V ruském případě sice stále nevíme, co přesně se stalo, ale každopádně reakce ruského vedení letu nebyla úplně vzorná. Podle všeho nebyl připravená krizový plán pro zásah na nižší oběžné dráze. Připravoval se zřejmě až ad hoc poté, co ruské stanice nenašly Fobos-Grunt na předpokládaném místě.

V případě amerického satelitu je zase jasné, že kus tkaniny v palivové trubici by kontrolami u Lockheedu určitě neměl projít bez povšimnutí. Naznačuje to nějakou větší chybu v systému kontrol. Americké vojenské letectvo se také na své dodavatele pořádně rozčílilo a dokonce žádala od výrobce mimořádnou finanční kompenzaci. Jestli se jí podařilo dosáhnout, a v jaké byla případně výši, o tom na veřejnost nic neproniklo. V rámci vesmírných dodávek pro americké ozbrojené složky to rozhodně není obvyklé. (Na druhou stranu se v posledních letech Pentagon pokouší zlepšit svou reputaci v nakládání s prostředky státního rozpočtu.)

Jejich odlišné konce ale ukazují, jak složitá záležitost vesmírný výzkum je. A jak vypadá jeho rozpad. (A v obecnější rovině každé složitější instituce.) Záchrana AEHF-1 byl ukázkou fungujícího systému. Američané na rozdíl od operátorů Fobosu-Grunt nemuseli desítky hodin hledat svůj satelit a pak vymýšlet způsob, jak se s ním spojit. Během relativně krátké doby čtyř dní sestavili plán, který pak 14 měsíců), kterého se pak drželi a úspěšně ho provedli až do konce.

Fobos-Grunt mohl trpět nějakou zcela triviální chybou, kterou šlo napravit. Ovšem kvůli desetiletím podfinancování neměli Rusové, jak to zjistit. Staré spojovací satelity už nepracují a na nové není. Z komunikačních lodí, které mohly u břehů Jižní Ameriky satelit přímo sledovat v době prvního zážehu, jsou dnes rezavé haldy na nějaké skládce, možná jiné lodi a možná třeba připínáčky.

Rusové se chovali jako každý chudák ve zděděném zámku. Postupně se jeho provoz soustředil jen do několika mála místností, které se často používaly. Nábytek nejprve vyhazují a berou si nový, pak ho začnou spravovat pomocí dílů z jiných kusů, až vzniknou nesourodé výtvory složené ze starých a nových dílů (jako Fobos-Grunt). Když začne do jedné místnosti zatékat, přestěhují se nájemníci vedle. Ale po časem už zbude jen jeden jediný pokoj. A když se nad ním protrhne střecha, je to katastrofa.

V ruském kosmickém výzkumu se podobně sahalo do těch částí systému, které nebyly určené přímo k provozu, jenom jeho hladký provoz podporovalo. Zcela pochopitelně bylo nejdůležitější, aby létaly Sojuzy, které jsou vlajkovou lodě ruského vesmírného programu a navíc mu přinášejí dolary. Spojovací družice vybavené pro komunikaci se satelity na nízkých oběžných drahách mají mnohem nižší prioritu. Vždyť opravdu nezastupitelné jsou jenom v případech nějakých problémů. A ty jsou v dobách, kdy systém ještě docela dobře funguje, velmi vzácné.

Nechceme samozřejmě ze své pozice radit, jak se mělo vše udělat lépe. Peníze nebyly, přitom na provozních výsledcích to nebylo dlouho příliš znát. Lidé v kosmickém výzkumu se ho evidentně snažili udržet nad hladinou. Ale zdá se – a je to samozřejmě jen odhad - že krize dosáhla kritického bodu, jak nasvědčuje nepěkně dlouhý seznam ruských kosmických nehod a neúspěchů za rok 2011. Snad nás z tohoto dojmu ten letošní rok vyvede. Z nebe padající trosku Fobosu-Grunt ale nejsou dobrý začátek.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.