Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se plánuje bombardování. Poslouží lest i zdánlivě sebevražedný útok

aktualizováno 
V listopadu uplyne 100 let od prvního bombardování ve válečných dějinách lidstva. V každém konfliktu existují cíle, které protivník považuje za natolik důležité, že je na jejich zničení ochoten vynaložit velké úsilí i prostředky. Například bombardování, které rozhodně není levné.

Takhle vypadalo první bombardování ještě během První světové války | foto: archiv autora

Bylo 11. listopadu 1911. Nad táborem Ain Zara osmanské armády prolétal italský aeroplán Etrich Taube. Vojáci zvedli hlavy. Vzduchoplavce neviděli rádi. Po návratu na letiště nahlásil jejich polohu a většinou následovala dělostřelecká palba. Ale tentokrát nemuseli čekat tak dlouho. Pilot Giulio Gavotti vytáhl z kokpitu čtyři ruční granáty, odjistil je a shodil do hlubiny pod sebou. Vojáci osmanské armády se tak stali cílem prvního bombardování z letounu. Mimochodem, Ain Zara leží na předměstí dnešního Tripolisu, který právě prožil tak převratné události.

Etrich Taube tak, jak jej mohli vidět Turci krátce předtím, než se poprvé v

Etrich Taube tak, jak jej mohli vidět Turci krátce předtím, než se poprvé v historii stali terčem leteckého bombardování

Za sto let urazil vývoj bombardovacích letounů obrovský kus cesty. Ponechme však stranou samotná letadla a podívejme se, co všechno je třeba zohlednit při provádění náletu. V každém případě jde o riskantní operaci, ale v každém konfliktu existují cíle, které protivník považuje za natolik důležité, že je na jejich zničení ochoten vynaložit jakékoli úsilí a prostředky. Jak se to tedy dělá? Úplně univerzální návod neexistuje, protože výzbroj a bojové řády jednotlivých leteckých sil se liší, ale některé zásady mají obecnou platnost.

Autor Malého prince sbíral informace

Pokud se útočník nechce dočkat nepříjemného překvapení, je třeba o každém objektu, který se ocitne na seznamu cílů, sehnat dostatečné informace. Když se fáze přípravy náletu zanedbá, může to v lepším případě skončit tím, že cíl zůstane nedotčen, v horším případě to odskáčou osádky útočících letadel.

Základním prostředkem byl a stále je letecký průzkum. Přestože piloti průzkumných letounů zůstávají hluboko ve stínu stíhacích es, je jejich práce přinejmenším stejně nebezpečná. Mimo jiné i proto, že jejich jedinou ochranou byla dlouhou dobu jen výška a rychlost.

Průzkumné stroje byly většinou neozbrojené, aby zbylo místo na kamery, případně palivo a aby se zvýšily výkony letounu. Asi nejznámějším pilotem průzkumného letounu byl Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry – autor Malého prince, který létal na průzkumné verzi stíhačky P-38 Lightning. Z průzkumného letu, který se uskutečnil 31. července 1944, se nikdy nevrátil. Vrak jeho Lightningu byl nalezen v roce 2000 u francouzského pobřeží.

Průzkumné úkoly postupně přebírají bezpilotní letouny

Průzkumné úkoly postupně přebírají bezpilotní letouny

Nejvýkonnější průzkumný letoun SR-71, jeho vyřazení je dodnes řadou lidí

Nejvýkonnější průzkumný letoun SR-71. Jeho vyřazení dodnes řada lidí považuje za ukvapené, protože adekvátní náhrada navzdory vší snaze není.

Dnes je situace jednoduší v tom, že část informací mohou získat "nesestřelitelné" satelity, nebo bezpilotní letouny, jejichž případná ztráta nebolí žádné pozůstalé, ale jen kapsy daňových poplatníků. Ale zdaleka neodzvonilo ani pilotovaným průzkumným letounům, které jsou pohotovější a jsou vybavené kamerami s kvalitnější optikou.

Jinak se fantazii meze nekladou. Dobrá je každá informace a způsob jejího získání je celkem druhořadý. Zdrojem mohou být odbojové organizace, bývalí dělníci, agenti i nepřátelští vojáci. Důležité je informace porovnat, analyzovat a vyloučit chyby.

Když je cíl hodně nebezpečný, padají i jinak zcela nepřekonatelné bariéry. Přestože to není oficiálně potvrzeno, při operaci Opera, což byl nálet na irácký jaderný reaktor, získali Izraelci informace s největší pravděpodobností od Íránců. Jim se podobný nálet nevydařil, protože použili bomby příliš malé ráže. Izraelci stejnou chybu nezopakovali.

Bombardér B-52 shazuje klamný cíl GAM-72 Quail, který napodoboval činnost

Bombardér B-52 shazuje klamný cíl GAM-72 Quail, který napodoboval činnost letounu včetně typických manévrů

Nejlepší obranou je vzdálenost. I když ...

Často je nejlepší ochranou cíle jeho vzdálenost od nepřátelských základen. Vzdálenost je ovšem relativní pojem. Pokud je cíl skutečně nebezpečný, je útočník zpravidla ochoten akceptovat větší rizika, než je běžné a to může pohled na celou věc značně změnit.

Bylo prvního května 1982 tři hodiny čtyřicet pět minut ráno, když se nad argentinskou základnou BAM Malvinas (dříve Port Stanley) rozeřvaly čtyři proudové motory. Vzápětí se otevřela vrata pumovnice britského bombardéru Avro Vulcan B.2 a dráhu letiště dopadlo 21 bomb Mk. 83 ráže 1 000 liber. Některé bomby měly kontaktní zapalovače, jiné měly nastavené různě dlouhé zpoždění. Dřímající základnu probudily výbuchy, které doznívaly ještě další hodinu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby k nejbližší základně RAF nebylo 6 257 km. Tak daleko přece nemůže žádný bombardér doletět. Omyl.

Vzdálenost 6 257 kilometrů sice skutečně byla spolehlivě mimo dolet kteréhokoli z britských bombardérů. Argentinci tedy mohli zdánlivě v klidu spát. Ale Britové naplánovali operaci Black Buck, jejímž cílem bylo dostat jediný bombardér až nad Argentinci obsazenou základnu.

Avro Vulcan F/Lt Martina Witherse, který bombardoval letiště BAM Malvinas

Avro Vulcan F/Lt Martina Witherse, který bombardoval letiště BAM Malvinas

K operaci vzlétly dva bombardéry Avro Vulcan B.2, podporované čtrnácti tankovacími letouny Handley Page Victor K.2. Po složité sérii tankování ve vzduchu v příšerném počasí, z nichž jedno skončilo ulomeným tankovacím nástavcem a po devíti hodinách letu proti silnému větru, dosáhl Vulcan s osádkou F/Lt Martina Witherse cíle. Cesta zpět trvala dalších 7,5 hodiny. Aby se Vulcan dostal zpět na základnu Ascension, musely mu vstříc letět další tankovací letouny. Náletů bylo provedeno celkem pět.

Přestože z taktického hlediska nešlo o nijak mimořádně významnou operaci, prokázala vůli a schopnost Britů vybrané cíle zasáhnout. Mimo jiné byla varováním, že konflikt může být kdykoli eskalován bombardováním cílů v pevninské části Argentiny.

Střední bombardéry B-25 Mitchell na palubě letadlové lodi USS Hornet před

Střední bombardéry B-25 Mitchell na palubě letadlové lodi USS Hornet před náletem na Tokio

Až do roku 1991 to byl nejdelší nálet v historii. Reálně zhodnoceno, nálety B-52 z území USA byly mnohem jednodušší, protože tankery na jejich "dokrmení" palivem vzlétaly z předsunutých základen, které Britové v jižním Atlantiku k dispozici neměli.

Jiným učebnicovým příkladem je nálet Jimmiho Doolittlea z 18. dubna 1942, poněkud idealizovaný filmem Pearl Harbor. Tehdy šly Spojené státy od porážky k porážce a bylo potřeba, aby národ zvedl hlavu a vzchopil se k obraně. Spojené státy neměly vhodné základny, ani bombardéry s potřebným doletem, aby mohly napadnout cíle na japonských mateřských ostrovech.

Nakonec se našlo zdánlivě šílené řešení. Dvoumotorové střední bombardéry B-25 Mitchell, ze kterých bylo demontované vše, co nebylo nezbytně potřebné k letu, vzlétly z letadlové lodi USS Hornet a bombardovaly Tokio. Bombardéry mohly z paluby jen vzlétnout, ale nemohly na ní přistát. Musely pokračovat do Číny.

Nálet způsobil jen nepatrné hmotné škody, ale vliv na morálku byl obrovský. Na americké straně pozitivní, na japonské naopak. Bylo zřejmé, že pokud orlové Nipponu nedokážou zabránit bombardování hlavního města, kde přebývalo jeho císařské veličenstvo – pro Japonce ztělesnění boha na Zemi, není všechno tak růžové, jak tvrdí propaganda.

Vodorovně, šikmo nebo svisle? Před sto lety ručně

Charakter cíle je rozhodující pro výběr způsobu bombardování a výběr typu použité munice.

Letecký snímek BAM Malvinas po náletu, dobře je vidět pod jakým úhlem byla

Letecký snímek BAM Malvinas po náletu. Dobře je vidět pod jakým úhlem byla položena řada bomb.

Zjednodušeně lze říct, že plošné cíle se bombardují většinou z horizontálního nebo jen mírně sestupného letu a bomby se shazují po skupinách nebo řadou. Pokud jde o lineární cíl, pokládá se řada pod úhlem 10 – 30 stupňů vůči podélné ose cíle tak, aby jej přeťala pokud možno v polovině.

Tím se vyloučí možnost, že bomby dopadnou sice rovnoběžně s cílem, ale všechny vedle.

Bombardování plošných cílů z horizontálního letu je nejstarší způsob. Ostatně jinak to nešlo. Již zmíněné první bombardování provedl italský pilot Giulio Gavotti v listopadu 1911, během italsko-turecké války.

Z letounu Etrich Taube svrhl čtyři ruční granáty na postavení osmanské armády. Ještě za první světové války byly první bomby shazovány ručně.

Místo bomb brambory, místo zaměřovače hřebíky ...

První "vědecké" pokusy vypadají z dnešního pohledu směšně. Trajektorie letu bomb se ověřovaly shazováním brambor a pumový zaměřovač nahrazovalo prkénko s několika hřebíky. Ale vývoj šel rychle vpřed.

S rozvojem nových technologií došlo postupně ke značnému zvýšení přesnosti bombardování. Nebylo to však jen zásluhou zaměřovačů, ale také vývojem techniky, která umožňovala využití zcela nových metod napadání cílů.

Bodové cíle se napadají především sestupným letem, protože nabízí pilotovi nejlepší výhled na cíl a částečným snížením dopředné složky pohybu se zvyšuje přesnost. Bomby se odhazují zpravidla najednou.

Extrémním případem této techniky byl vývoj speciálních střemhlavých bombardérů, hojně nasazovaných za druhé světové války. Tato technika dlouho narážela na omezení dané točící se vrtulí, která uvolněné bombě překážela ve volném pádu. Řešení se našlo až v meziválečném období, v použití výklopné vidlice, která bombu dostala mimo okruh vrtule.

Německé Ju-87 Stuka dosahovaly mimořádných úspěchů, především v úvodních fázích Blitzkriegu. Méně už se ví, že bombardování ze střemhlavého letu zvládaly i těžší letouny typu Ju-88 nebo sovětské Petljakov Pe-2. Velmi rozšířený byl tento způsob útoku u palubních letounů, což bylo dané nutností zasahovat divoce manévrující lodě, které se do poslední chvíle snažily uniknout.

Na střemhlavý bombardér se dobře střílelo

Každá zbraň je samozřejmě dvojsečná. Tak jako pilot střemhlavého letounu měl výhodu v tom, že mířil celým letounem, měli střelci protiletadlových zbraní situaci usnadněnou v tom, že cíl se při útoku v zaměřovači "nemlel" a nemuseli jej prakticky předsazovat. Vyžadovalo to jen pevné nervy a ustát pocit, kdy se letoun řítil zdánlivě přímo na ně.

Bombardér SBD Dauntless, předvádí dva prvky nezbytné pro střemhlavé

Bombardér SBD Dauntless, předvádí dva prvky nezbytné pro střemhlavé bombardování u vrtulových letadel – vyklápěcí vidlici a perforované brzdicí klapky na odtokové hraně křídla

Za druhé světové války již dokázaly pumové zaměřovače zahrnout do výpočtu letové parametry bombardéru v okamžiku odhozu a provést příslušnou opravu. Postupně vznikly i radiolokační zaměřovače H2X pracující v centimetrovém pásmu s dostatečnou přesností, aby umožnily bombardování skrz mraky. Dnes dokážou zbraně s koncovým navedením zasáhnout cíl s přesností na metry. Ale i to má svá omezení.

Při operaci Opera (náletu na irácký jedený reaktor) zvolili Izraelci obyčejné "hloupé" bomby, přestože zbraně s koncovým navedením existovaly a měli je k dispozici. Důvodem byla velká vzdálenost cíle a snaha omezit počet nasazených letounů i pobyt v prostoru cíle. Ze sestavy vypadly letouny, které by musely nést laserový značkovač cílů. Navíc zbraňový systém letounu F-16 zaručoval dostatečnou přesnost i při použití "hloupých" bomb.

Lest je lepší než síla

Každý protivník si je vědom hodnoty svých cílů a přiměřeně je brání. Útočník má několik možností, jak se s obranou vypořádat. Asi nejspolehlivější, ale také nejnáročnější, je obranu umlčet. Znamená to vyhledat palebná stanoviště a jedno po druhém zničit. Tímto úkolem jsou pověřené speciální skupiny letadel, které se nepodílejí na napadení samotného cíle, respektive útočí na něj, jen když jim zbude munice.

Jak zahltit protivníka vyřazenou a přestavěnou řízenou střelou ...

Druhou možností je zahlcení obrany. Zjednodušeně řečeno, útočících letadel musí být tolik, že některá prostě proletí. Mohlo by se zdát, že to hraničí se sebevraždou, ale je třeba mít na paměti, že k zahlcení obrany se hojně používají klamné cíle, tvořené bezpilotními letouny za pár peněz nebo přestavěné vyřazené řízené střely, které už se na nic jiného nehodí. Typický příklad byla úvodní fáze bojů v údolí Bekaa v roce 1982, kdy Izraelci takto saturovali syrskou PVO.

Ale ne vždy to bylo tak jednoduché. Dokladem může být bitva u Midway. Vytížení obrany sice nebylo úvodním záměrem, ale průběh akce všechny atributy tohoto způsobu naplnil. Japoncům se podařilo prakticky zmasakrovat tři perutě amerických torpédových bombardérů, útočících na jejich letadlové lodě. Ale obrana se vyčerpala. Následný útok střemhlavých bombardérů nenarazil téměř na odpor a tři ze čtyř japonských letadlových lodí šly ke dnu.

Elegantnější verzí, která je ovšem aplikovatelná jen na stíhací ochranu, je provedení klamného náletu s cílem odlákat nepřítele, nebo jej alespoň přinutit rozdělit síly. Léčka musí vypadat věrohodně. Protože není možné na klamný úder vyčlenit stejné síly jako na hlavní, musí klamná skupina využívat všechny prostředky k tomu, aby na sebe přilákala pozornost.

Ještě lepší, ale také mnohem náročnější, je nepřítele překvapit. Učebnicovým příkladem může být operace Moked. Izraelské letectvo v roce 1967 proškolilo své arabské sousedy o tom, že když už nadělali zahraniční dluhy, mohli si místo zbraní na zničení židovského státu pořídit něco rozumnějšího.

Ale ne vždy "vyběhne" útočník s obráncem. Při operaci Cerberus propluly kanálem La Manche za bílého dne dvě německé bitevní lodi, jeden bitevní křižník a šest torpédoborců britskému letectvu a námořnictvu prakticky přímo pod nosem.

Další možností je rušení systémů včasné výstrahy a naváděcích systémů PL zbraní. K dispozici je široká škála prostředků pro radiolokační i infra spektra. Prvním masovým a velmi úspěšným nasazením prostředků pro rušení nepřátelských radarů byla operace Gomorrah, kdy britské bombardéry použily pokovené dipóly zvané "windows", které vyřadily z činnosti síť německých radarů (shoda názvu s dalšími produkty je čistě náhodná).

Když se nechci nechat sestřelit

Nejbezpečnější je do palebné oblasti protiletadlových zbraní vůbec nevlétávat. V takovém případě je nutné bombu na cíl "dohodit", nebo tam musí doletět sama. Při bombardování ze stoupavého letu je možné bombu "dohodit" do vzdálenosti 10 a více kilometrů. Záleží na vstupní rychlosti nosiče, výšce letu a úhlu stoupání. Vše je samozřejmě na úkor přesnosti. Proto se tento způsob používá u zbraní s plošným účinkem, jako jsou zápalné nádrže, jaderná munice nebo kontejnerové bomby.

Schéma bombardování přes rameno vyvinuté pro shoz jaderné munice

Schéma bombardování přes rameno vyvinuté pro shoz jaderné munice.

Speciálním případem je odhoz bomby přes rameno. Letoun nasadí do přemetu a bombu odhazuje po dotočení přibližně 135 stupňů obratu. Takto odhozená bomba stoupá vzhůru a letoun má čas se vzdálit z jejího účinného dosahu. Tento způsob byl vyvinutý speciálně pro shoz jaderných zbraní.

 Klouzavé bomby nejsou žádnou novinkou. Tato Henschel Hs 293 z druhé světové

Klouzavé bomby nejsou žádnou novinkou. Tato Henschel Hs 293 z druhé světové války je vystavena v muzeu Kbely

Moderní technologie umožnily vývoj klouzavých bomb s koncovým navedením a vlastním pohonem, které zajišťují velkou přesnost zásahu na vzdálenost desítek kilometrů. Pokud jsou vybaveny prostředky pro přenos obrazu cíle, je možné útok v poslední chvíli přerušit, a tak omezit vedlejší škody nebo jen demonstrovat sílu.

Na dřevěné "cíle" padají dřevěné bomby

Velkou část těchto technik může stejně obratně používat obránce, aby útočníka zmátl.

Nafukovací klamný cíl představující PL systém S-300 PMU

Nafukovací klamný cíl představující PL systém S-300 PMU

Většina armád má ve skladech věrné nafukovací makety techniky, které dokážou oklamat vizuální průzkum. Když se doplní vhodnými koutovými odražeči a zdroji tepla, mohou oklamat i radiolokátory a infrasystémy.

Řez sovětskou kontejnerovou bombou RBK-500 vhodnou na ničení plošných cílů

Řez sovětskou kontejnerovou bombou RBK-500 vhodnou na ničení plošných cílů submunicí

V době, kdy spojenecké letectvo získávalo převahu, nebyla pro Němce v prostoru Normandie ničím neobvyklým výstavba celých klamných objektů ze dřeva. Jedním z nich bylo letiště v belgické Beauvechain.

Britové údajně na jejich klamnou hru přistoupili a na letiště provedli nálet, při kterém svrhli bombu: dřevěnou.

Skyraider CDR Clarence Stoddarda se „záchodovou bombou“

Skyraider CDR Clarence Stoddarda se „záchodovou bombou“

Dodnes se sice neprokázalo, zda je historka pravdivá, ale dřevěné bomby jsou v muzeu k vidění. S velkou pravděpodobností nešlo o oficiální akci, respektive bylo určitě lépe, když o tom nikdo oficiálně nevěděl.

Spolehlivě je proti tomu doložený jiný případ drobné lumpárny.

Během války ve Vietnamu se pilot Skyraideru se svými kumpány z řad palubního personálu rozhodli oslavit překonání hranice 6 000 000 liber svržených bomb a dát nepříteli patřičně najevo, kam by ho nejradši poslali. Schodili jim na hlavu záchod - viz fotografie. 





Hlavní zprávy

BBA HRANICE, spol. s r.o.
Specialista logistiky - vedoucí skladu

BBA HRANICE, spol. s r.o.
Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.