Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak se staví mezinárodní kosmická stanice. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

  12:00aktualizováno  12:00
„Můžeme následovat své sny ke vzdáleným hvězdám, o životě a práci ve vesmíru pro mírové účely, pro ekonomický a vědecký přínos. Dnes večer dávám příkaz Národnímu úřadu pro letectví a vesmír, aby vyvinul trvale obývanou kosmickou stanici a aby tento úkol splnil do deseti let.

Spojování modulů Zarja (nahoře) a Unity

Kosmická stanice přinese kvalitativní skok našemu vědeckému výzkumu, v komunikacích, při výrobě nových kovů a život zachraňujících léčiv, které by mohly být vyráběny ve vesmíru. Chceme, aby naši přátelé nám pomohli dostát této výzvě a pak z ní mohli mít užitek. NASA požádá o spolupráci další státy, takže budeme moci posilovat mír, vytvářet prosperitu a šířit svobodu všem, kteří sdílí naše cíle.“

Těmito slovy položil čtyřicátý prezident Spojených států Ronald Reagan v podvečer 25. ledna 1984 před poslanci obou komor amerického Kongresu základy dosud nejrozsáhlejšího mezinárodního kosmického programu, který dnes známe jako Mezinárodní vesmírnou stanici, nebo častěji pod zkratkou ISS.

Ronald Reagan při vyhlášení programu kosmické stanice
Ronald Reagan při vyhlášení programu kosmické stanice

Prehistorie projektu

Avšak Reaganově Zprávě o stavu unie Kongresu předcházela dlouhá cesta.

I když se o obydlených stanicích s větší či menší posádkou uvažovalo dávno, konkrétnější úvahy o výstavbě stálé modulární družicové stanice zahájil NASA v roce 1968, kdy vrcholily přípravy k letu na Měsíc. O rok později vznikl projekt obří kosmické základny – Space Base – se stočlennou osádkou. Měla sloužit nejen jako laboratoř pro výzkum a vývoj, ale také jako místo pro kosmickou výrobu, loděnice pro stavbu velkých kosmických konstrukcí, například meziplanetárních lodí a jako operační základna meziorbitálních tahačů s nukleárními motory, které měly zajišťovat především kyvadlovou dopravu mezi Space Base a základnou na Měsíci.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy
11.díl Člověk buduje první příbytky v kosmu 
12.díl První mimozemské mezinárodní setkání\
13.díl Jak Američané vybudovali Nebeskou laboratoř
14.díl Češi se v kosmu neztratili.
15.díl Letadlem do vesmíru 
16.díl Kosmická stavebnice MIR
17.díl Raketoplány: dopravní prostředek budoucnosti - nebo minulosti?
18.díl Jak lidstvo otvíralo okno do vesmíru dokořán

Bylo jasné, že taková obří základna si vyžádá velkokapacitní dopravní obsluhu. Proto souběžně s návrhem kosmické stanice se zrodila myšlenka kosmického raketoplánu Space Shuttle. Protože o raketoplán měli zájem i vojáci, dostal jeho vývoj zelenou. Naproti tomu myšlenku stanice tehdejší Nixonova vláda tvrdě odmítla. Přesto se v NASA i nadále uvažovalo o tom, že někdy v budoucnosti se stane budování stanice prioritním cílem. Proto se poměrně malá skupinka lidí v oddělení pro budoucí programy (Advanced Program Office) při odboru pilotovaných letů (Office of Manned Space Flight) na ústředí agentury ve Washingtonu touto problematikou stále zabývala.

V roce 1975 NASA zpracoval studii „Koncepce pilotovaných orbitálních systémů“ (Manned Orbital Systems Concept), která kladla důraz na aplikace vedoucí ke zlepšení podmínek obyvatel Zemi. Družicové stanice měly být především prostředkem k dálkovému průzkumu Země pro potřeby meteorologie, klimatologie a oceánografie, zatímco další výzkumy uskutečňované na jejich palubách měly vést k vývoji nových konstrukčních materiálů či farmakologických přípravků.

Když v druhé polovině sedmdesátých let 20. století vrcholila energetická krize, požádala agentura firmu McDonnell Douglas o novou analýzu „Analytická studie systémů vesmírné stanice (SSAS – Space Station Systems Analysis Study). Její autoři dospěli v roce 1977 k názoru, že hlavní důraz by se měl klást na čtyři oblasti: provozování družicových elektráren, výstavba velkých telekomunikačních centrál, výroba speciálních materiálů a látek pro komerční užití a konečně i vědecký výzkum.

Také uvnitř NASA, především v Johnsonově kosmickém středisku (Johnson Space Center – JSC) v texaském Houstonu a v Marshallově středisku kosmických letů (Marshall Space Flight Center – MSFC) v alabamském Huntsvillu zvažovali koncepce stanice. Když v roce 1977 skončil vývoj raketoplánů a v roce 1981 se postupně nasazovaly do běžného provozu, uvolnily se konstruktérské kapacity a hledalo se pro ně uplatnění. Logickým dalším krokem měla být stavba stanice. V Huntsvillu pracovali na poměrně skromném návrhu malé výzkumné laboratoře, z počátku jen periodicky navštěvované kosmonauty, která by se postupně rozvíjela přidáváním dalších dílů. Zato Texasané byli mnohem ambicióznější, navrhovali postavit obří Space Operations Center.

Návrh Space Operations Center z roku 1981
Návrh Space Operations Center z roku 1981

Tuto základnu chtěli smontovat na oběžné dráze z dílů, které by tam dopravoval raketoplán. Měla sloužit nejen jako výzkumné středisko, ale především jako dílna pro opravy družic a jako stavební dok pro konstrukci rozměrných konstrukcí, třeba kosmických elektráren, o kterých se tehdy uvažovalo jako o možném řešení energetické krize. Samozřejmě by se mohla stát výchozím místem pro odlety expedic nejen k Měsíci, ale i k Marsu.

Nový ředitel NASA James M. Beggs, jehož jmenoval prezident Reagan, plán na kosmickou stanici podporoval. V červnu 1981 navštívil pařížský aerosalon, kde postupně jednal s představiteli západoevropských států, Kanady a Japonska o svých vizích budoucnosti NASA a o možné spolupráci zahraničních partnerů na amerických kosmických projektech. Doprovázel ho Kenneth S. Pedersen, vedoucí odboru zahraničních styků NASA, který byl od prvopočátku velkým zastáncem široké mezinárodní spolupráce. A potom 10. července převzal Beggs oficiálně vedení kosmické agentury.

James M. Beggs
James M. Beggs

Ovšem než se mohl nový generální ředitel zabývat novými programy, musel dohlédnout na bezproblémový rozjezd provozu kosmických raketoplánů. Vždyť teprve v dubnu 1981 poprvé zkušebně letěl raketoplán Columbia a další stroje byly v závěrečných fázích výroby. Kromě toho Beggs a jeho první náměstek Hans M. Mark se museli okamžitě pustit do tvrdého boj s Úřadem pro rozpočet, který navrhl rozsáhlé škrty v rozpočtu NASA. Již v únoru 1981, krátce po nástupu Reagana do funkce, NASA musel z úsporných důvodů přerušit práce na vývoji sondy pro výzkum polárních oblastí Slunce v rámci společného mezinárodního projektu ISPM (International Solar Polar Mission), aniž měla čas to zkonzultovat se svým partnerem, Evropskou kosmickou agenturou (ESA). ESA sice později svou sondu Ulysses uskutečnila, ale Evropané považovali náhlý odchod Američanů za podraz. Tento pocit zrady přetrvával delší dobu a zpočátku bránil uzavření dohody o spolupráci na vývoji vesmírné stanice.

I když byli oba čelní představitelé NASA zavaleni jinými úkoly, na stanici nezapomínali. Propagovali ji jako „další logický krok rozvoje kosmonautiky“ při všech kontaktech s veřejností i se zákonodárci. Tehdy také nadchli pro tento projekt pětačtyřicetiletou členku Sněmovny reprezentantů ze státu Maryland Barbaru Mikulskou. Ostatně Mikulski, členka Demokratické strany, byla od počátku své politické kariéry velkou zastánkyní kosmonautiky.

Barbara A. Mikulski
Barbara A. Mikulski

Plukovník přesvědčil prezidenta

Rozjezd programu SSP (Space Station Program) nebyl tedy lehký. Aby zaměstnance NASA informovali o postupu plánování, svolalo v listopadu 1981 ústředí NASA do zasedací místnosti továrny Michoud (Michoud Assembly Facility – MAF) pracovní schůzku zástupců středisek a vládních úřadů. Tam získal podporu nejen projekt samotný, ale také myšlenka širší spolupráce se zahraničím. O tu se zasazoval i Robert F. Freitag, zástupce vedoucího oddělení pro budoucí programy, a samozřejmě vedoucí oddělení zahraničních styků Pedersen.

Schůzky se také účastnil plukovník vojenského letectva Gilbert D. Rye, člen Národního výboru pro obranu (National Security Council) při Bílém domě. Na rozdíl od oficiálního stanoviska velitelství letectva, které o vojenské užitečnosti pilotované kosmické stanice pochybovalo a mělo zájem jen o využití raketoplánů k vynášení vojenských nákladů, Rye se stal zastáncem projektu SSP. Přitom se domníval, že stanice může být užitečná i vojákům. To by však do značné míry bránilo její konstrukci, stavbě a využití v rámci mezinárodní spolupráce. Hrozila totiž možnost úniku citlivých informací.

Pedersen o své újmě svolal na 13. ledna 1982 do JSC v Houstonu poprvé zástupce zahraničních kosmických agentur, aby je seznámil se záměrem postavit stanici. To nikdo nečekal. Dříve totiž NASA své partnery vždy postavil před hotový projekt. Tentokráte je chtěl zainteresovat od prvopočátku, aby se mohly jejich názory a připomínky zapracovat bez velkých problémů, i když to mohlo působit určité komplikace.

Představa stanice v roce 1982
Představa stanice v roce 1982

Teď potřebovali přesvědčit prezidenta Reagana o užitečnosti projektu. Vedení NASA muselo zejména definovat, k jakému účelu bude stanice potřebovat. Proto v únoru 1982 Philip E. Culbertson, jeden z Beggsových náměstků, shromáždil při oddělení pro budoucí programy ve Washingtonu tým lidí, kteří začali na koncepci pracovat. Její existenci formálně posvětil generální ředitel 20. května 1982.

Vedoucím této pracovní skupiny pro kosmickou stanici (Space Station Task Force) se stal John D. Hodge, který se již dříve v Houstonu podílel na projektech kosmických stanic.

John D. Hodge
John D. Hodge

Od NASA odešel v roce 1970, potom zakotvil na Ministerstvu dopravy a nyní se vrátil do NASA. Jeho filozofie byla prostá: „Je jednoduché vymyslet kosmickou stanici. Co však není jednoduché, je postavit z jednotlivých částí něco, co bude našemu národu k užitku a při tom to bude reálně možné z hlediska současné ekonomické situace.“

Hodge se svými kolegy dokázal formulovat v hlavních obrysech stanici, takže ji vláda mohla akceptovat. Bylo na čase. V dubnu 1983 prezident Reagan pověřil Nejvyšší meziresortní skupinu pro vesmír (Senior Interagency Group – Space), aby přes léto prozkoumala, zda má dát programu zelenou a zahrnout jeho financování do rozpočtu na rok 1985. Tato expertní skupina, zejména její členové spjatí s Ministerstvem obrany, se obávala, že při široké mezinárodní spolupráci by mohlo docházet k úniku citlivých technologií, což v době studené války byl problém. Nakonec prezidenta v prosinci přesvědčil, aby návrh stanice podpořil, plukovník Rye.

Reagan ještě před svým vystoupením v Kongresu zaslal představitelům hlavních spojenců USA osobní poselství, ve kterém je předem informoval o tom, že je vyzve ke spolupráci. Byli to německý kancléř Helmut Kohl, francouzský prezident François Mitterand, britská premiérka Margaret Thatcherová, italský ministerský předseda Bettino Craxi, japonský premiér Jasuhiro Nakasone a kanadský ministerský předseda Pierre Trudeau. Napsal jim dopis, v němž jmenoval Beggse jako svého osobního emisaře vybaveného plnými mocemi k jednání o spolupráci.

Příprava projektu

S Reaganovým pověřením v kapse odletěl Beggs 3. března 1984 na palubě jednoho ze zvláštních prezidentových letadel Air Force One na okružní cestu po hlavních městech spojenců. Doprovázeli ho Rye, Culbertson, Hodge, Pedersen a dva představitelé ministerstva zahraničí. Téměř na každé zastávce mu kladli obligátní otázku: „Kolik nás to bude stát?“

Mělo se to pohybovat v rozmezí od půl miliardy dolarů u Japonska po půldruhé miliardy u Německa a Kanady – odpovídal. Byl to samozřejmě hrubý odhad, který nakonec nevyšel. Po návratu do Washingtonu však mohl ministrovi zahraničí Georgeovi Schultzovi oznámit, že všichni oslovení účast svých zemí na projektu přislíbili.

Také doma Beggs nezahálel. Hned v dubnu 1984 zřídil ve washingtonském ústředí NASA zvláštní odbor pro kosmickou stanici (Space Station Program Office) a do jeho čela postavil Hodgeho. Odbor vypsal v září téhož roku podmínky pro konkurs průmyslových podniků na předběžné studie stanice. Po zpracování přihlášek zadalo ústředí NASA v květnu 1985 čtyři souběžné kontrakty, nad jejichž plněním dohlížela čtyři střediska NASA. Tím byla oficiálně zahájena fáze B vývoje stanice.

Na jaře roku 1985 podepsali zástupci Japonska, Kanady a ESA separátní dohody s NASA o výhledové spolupráci na vývoji, konstrukci, stavbě a využívání kosmické stanice, která tak dostala mezinárodní charakter. V polovině roku 1986 určili její koncepci. Měla ji tvořit obdélníková základní konstrukce z příhradových nosníků. Další dlouhý příčný nosník měl nést panely slunečních baterií a radiátory klimatizačního systému. Říkalo se tomu „dvoukýlová stanice“.

Mezinárodní partneři dospěli k závazné dohodě o formě svého podílu. Kanada si vzala na starost vývoj dálkového manipulátoru, obdobného tomu, jež se běžně využívá na raketoplánech. ESA a japonská NASDA (dnešní JAXA) se zavázaly přispět stavbou po jednom laboratorním modulu. Formální smlouvy, které s NASA podepsaly 29. září 1988, platí v zásadě dodnes.

Nezbytné zjednodušování

Avšak havárie Challengeru v lednu 1986 další postup prací nepříznivě ovlivnila. Agentura musela přerušit starty raketoplánů a ze svého rozpočtu vyčlenit přes dvě miliardy dolarů na stavbu náhradního exempláře.

V roce 1987 bylo jasné, že se počet startů raketoplánů sníží. Proto se musela zjednodušit konstrukce stanice. Odpadl základní obdélníkový nosný rám a jeho funkci převzal příčný nosník, na který měly být zavěšeny jednotlivé laboratorní i obytné moduly stanice. Přesto však konstruktéři ponechali otevřenou možnost někdy v budoucnosti rám dobudovat. V té době, poznamenané snahou o dosažení co možná největší bezpečnosti lidí ve vesmíru, NASA začal uvažovat o vybavení stanice „záchranným člunem“, který dostal označení ACRV (Assured Crew Return Vehicle). Koncepčními úvahami o ACRV a předběžným studiím se kromě NASA zabývala i francouzská národní agentura pro výzkum vesmíru CNES (Centre National d’Etudes Spatiales).

V roce 1988 tehdejší Reagan pokřtil chystanou kosmickou stanici na Freedom (Svoboda). Avšak plány na stanici každoročně tlakem Kongresu měnily. S postupujícím vývojem totiž odhady celkových nákladů rostly a na druhé straně se zákonodárci snažili výdaje na kosmonautiku obecně a na kosmickou stanici zvláště redukovat. Výsledkem byly změny v projektu. Základní nosník museli konstruktéři zkrátit a oba americké přetlakové moduly – obytný i laboratorní – zmenšit.

Do hry vstupuje Rusko

Rok 1989 přinesl zásadní zvrat na světové politické scéně. Sovětské impérium se rozpadlo a studená válka skončila. Zakrátko se vynořila cesta vedoucí k hlubší spolupráci obou kosmických velmocí. Vládu USA k tomu vedly nejen důvody technické. Třebaže bývalý Sovětský svaz měl nezanedbatelné zkušenosti se stavbou a provozem dlouhodobě obývaných stanic, nic nebránilo tomu, aby Američané se svými partnery sami postavili Freedom. Jenže rozpad SSSR a prohlubující se hospodářské potíže hrozily kolapsem raketového a kosmického průmyslu. Řada vynikajících raketových odborníků by ztratila zaměstnání. Už se vynořily náznaky, že by je začaly lákat země považované za teroristické. Zatažení Ruska do širší mezinárodní spolupráce umožnilo poskytnout nové zakázky firmám bývalého SSSR a přinejmenším oddálit jejich bankrot do doby, než – jak se v roce 1992 vláda USA domnívala – se ruské hospodářství dostane z nejhoršího.

Nejdřív se Američané a Rusové dohodli v červenci 1992 na nákupu modifikovaných transportních lodí Sojuz v roli „záchranných člunů“ pro kosmickou stanici.

Prohloubení spolupráce požehnali na svých schůzkách v dubnu a červenci 1993 prezidenti Bill Clinton a Boris Jelcin. Založili Rusko-americkou komisi pro ekonomickou a technickou spolupráci v čele s viceprezidentem Alem Gorem a premiérem Viktorem Černomyrdinem. O kosmonautiku se měla starat pracovní skupina, kterou vedli ředitelé NASA a Ruské letecko-kosmické agentury RAKA (později RKA a nyní Federální kosmická agentura – FKA).

Bezprostředním výsledkem práce nové pracovní komise byla dohoda o letech amerických kosmonautů na ruskou stanici Mir v raketoplánech, při níž měli získat praktické zkušenosti s dlouhodobým pobytem člověka v beztíži a současně si při tom ověřit řadu zařízení a technologických postupů uvažovaných pro kosmickou stanici. Vzhledem k tomu byly později tyto expedice označeny jako Mezinárodní kosmická stanice (International Space Station), první fáze. Definitivní kontrakt mezi NASA a RAKA podepsali zástupci obou agentur 15. prosince 1993.

Další změny

Kongres zoufal nad rostoucími náklady na stavbu stanice – původní představy o 8 miliardách dolarů už dávno neplatily. Prezident Clinton přikázal v roce 1993 vedení NASA, aby znovu zrevidovala její projekt a snažila se o maximální úspory a o co nejrozsáhlejší zapojení zahraničních partnerů.

NASA nechal vypracovat tři možné varianty, označené písmeny A, B a C. Bílý dům z nich 17. června 1993 vybral první alternativu a podle ní dostala stanice nové jméno – Alpha. Současně se změnil i způsob řízení celého projektu. Až dosud šlo o tři paralelní kontrakty se třemi hlavními dodavateli, každý řízený jedním střediskem NASA. V roce 1993 určili za jediného hlavního dodavatele koncern Boeing, odpovědným pracovištěm NASA se stalo houstonské středisko.

V nové verzi měla stanice využít přibližně tří čtvrtiny prvků navržených pro stanici Freedom. Když Rusové rozhodli, že tam vyšlou vlastní stavební moduly, s nimiž původně počítali pro stanici Mir 2, museli stanici znovu přejmenovat. Rusové totiž nesouhlasili s názvem Alpha. První písmeno řecké alfabety by si podle jejich názoru mohli lidé vyložit tak, že jde o první stálou kosmickou stanici na oběžné dráze. To Rusové, kteří měli na mysli své saljuty a zejména Mir, nemohli přenést přes srdce.

Proto dostala název Mezinárodní kosmická stanice (International Space Station – ISS).

Změny v koncepci se pravidelně konzultovaly na zasedáních Koordinačního výboru programu kosmické stanice (Space Station Program Coordinating Committee). Na něm se také po celý rok 1993 jednalo o možnosti oficiálně přizvat Rusko jako plnoprávného účastníka projektu. Definitivní pozvánku dostala Moskva od všech partnerů 6. prosince 1993.

Jednání o uzavření mezivládní smlouvy s Ruskem se protahovala. Dosavadní partneři chtěli pouze připojení Ruské federace k existující smlouvě, ale s tím Rusové nesouhlasili. Smlouva z roku 1988 totiž zajišťovala NASA vedoucí roli v projektu. Proto NASA a RAKA uzavřeli 23. června 1994 předběžnou dohodu o technické spolupráci, která Rusům zajišťovala paritní postavení s Američany.

Rusko mohlo co nejrychleji začít pracovat na projektech.)

Ruské komplikace

RAKA jako oficiální partner NASA se zavázala v první fázi výstavby stanice dodat dva moduly. První z nich – FGB (funkcionalnyj gruzovoj blok) – v plném rozsahu financovali Američané. Proto v srpnu 1995 podepsala firma Boeing – hlavní americký dodavatel ISS – kontrakt ve výši 190 miliónů dolarů s ruským Chruničevovým státním kosmickým výzkumným a výrobním střediskem (GKNPC im. Chruničeva) na dodávku a vypuštění tohoto modulu. Jeho stavba však byla zahájena již v předstihu v prosinci 1994. Druhý modul – SM (služebnyj modul či Service Module) – měla nechat postavit RAKA za vlastní peníze, a tím získat nárok na příslušný podíl na využívání kosmické stanice. Předpokládalo se, že raketa Proton s modulem FGB odstartuje z kosmodromu Bajkonur v listopadu 1997.

Zarja ve výrobě
Zarja (FGB) ve výrobě

Díky americkým finančním prostředkům stavba FGB pokračovala více méně podle dohodnutého harmonogramu, upřesněného v lednu 1996. Naproti tomu budování druhého modulu se dostávalo do stále většího skluzu, protože ruská vláda neuvolnila dohodnuté rozpočtové prostředky, takže Chruničev nebyl schopen platit svým subdodavatelům. V druhé polovině roku 1996 situace dospěla do stádia, kdy práce na SM se zcela zastavily.

Zato evropské státy daly peníze ESA na stavbu přetlakové laboratoře COF (Columbus Orbital Facility), na studie automatického jednorázového nákladního modulu ATV (Automated Transfer Vehicle), dopravovaného na oběžnou dráhu raketou Ariane 5, a záchranné lodi CTV (Crew Transfer Vehicle), s níž se počítalo jako s alternativou k ruskému Sojuzu a americkému CRV.

V Japonsku zahájila NASDA práce na vývoji a konstrukci vlastní laboratoře JEM (Japan Experiment Module), pokřtěné později Kibo (Naděje), miniraketoplánu HOPE a jednorázového nákladového modulu HTV (H-2A Transfer Vehicle), vynášených raketou H-2A.

Do logistického systému stanice byly výhledově zahrnuty i tři mnohonásobně použitelné transportní moduly MPLM (Multi Purpose Logistic Module), nazvané Leonardo, Raffaelo a Donatello, dopravované na oběžnou dráhu v nákladovém prostoru raketoplánu. Jejich vývoj a stavbu vzala na svá bedra italská kosmická agentura ASI (Agenzia Spaziale Italiana). Hrubou stavbu prvního exempláře dokončili koncem roku 1996.

V zimě 1996–1997 se výroba modulu SM opožďovala už o osm měsíců. To vypadalo kriticky. Kdyby se FGB vypustila podle plánu v listopadu 1997, musel by letět SM do půl roku za ní – a to se nedalo zvládnout. Bude mít totiž zásoby pohonných látek pro udržování výšky dráhy a stabilizaci jenom na půl roku. Pak tyto funkce převezme SM, uzpůsobený pro doplňování paliva nákladními loděmi série Progress. Co teď?

Nezbývá, než odložit start FGB až na jaro 1998. Washington intervenoval v Moskvě. Třebaže ruská vláda slíbila nápravu, uvolňování peněz probíhalo pořád pomalu. Ani další intervence situaci moc nezlepšily. V dubnu 1997 museli časový harmonogram znovu změnit: stavba ISS začne nejdříve v říjnu 1998.

Nedůvěra Američanů ke slibům ruské vlády se prohlubovala. NASA proto vypracoval nouzový plán, který počítal i se stavbou prozatímního řídicího modulu ICM (Interim Control Module). To znamenalo dodatečné náklady 120 miliónů dolarů.

Nakonec se americká kosmická agentura dohodla s ruskou, že další úpravy FGB raději zaplatí sama. Stykovací uzel pro připojování ruských lodí překonstruovali tak, aby přes něj mohly lodi Progress přečerpávat pohonné látky do cisteren modulu. S tím se dřív nepočítalo. Na to padlo dalších 40 milionů dolarů.

I americké potíže

Avšak problémy se nevyhnuly ani americké straně. Spojovací uzel Node-1 při přetlakových zkouškách neprošel. Vznikaly deformace, které by mohly ovlivnit činnost stykovacích uzlů. Museli proto jeho konstrukci zesílit, což si vyžádalo jak další peníze, tak i čas.

Případná stavba ICM a úpravy FGB však neřešily další problém, který by nastal pozdním dodáním či úplným nedodáním SM. Tento modul měl sloužit i jako obytný prostor a řídicí stanoviště pro první posádky stanice. Nouzový plán proto musel počítat s příslušnými úpravami amerického laboratorního modulu. Také by se nepříjemně projevila ztráta části elektrického příkonu z panelů slunečních baterií SM.

Americká strana se tak stala obětí svých snah o dosažení úspor zapojením Ruska do projektu ISS. Jak v roce 1998 odhadl Kongres, náklady spojené s nedodržení slibů ze strany Ruska dosáhly v té době výše téměř 2 miliard dolarů.

Další potíž, byť menší, zavinili Brazilci. Chtěli se na stanici také podílet. Proto podepsali zástupci NASA a Brazilské kosmické agentury (Agência Espacial Brasileira – AEB) 14. října 1997 dohodu o spolupráci. Brazílie se zavázala, že přispěje financováním plošiny Express (Expedite the Process of Experiments to Space Station), na níž se umístí vědecké přístroje vystavené přímému působení kosmického prostoru. V srpnu 2002 však Brazílie od této dohody ustoupila – z ekonomických důvodů.

Počátkem roku 1998 museli znovu revidovat harmonogram. I když FGB přivezli na kosmodrom Bajkonur v lednu, start Protonu s ním Rusové stanovili až na konec listopadu 1998. Hned v prosinci může přivést raketoplán modul Node-1. Vypuštění SM se plánovalo na duben 1999.

Ale skluzy pokračovaly dále. Postihly rovněž americké díly, ale u nich to nebylo kritické.

Také evropští partneři se činili. Na přelomu července a srpna 1998 dorazil na mys Canaveral první letový exemplář modulu MPLM Leonardo. Objekt, který měl podle původního harmonogramu vzlétnout do vesmíru v prosinci 1999, převzali zástupci NASA 22. září 1998.

Koncem září a začátkem října konferovali v Moskvě zástupci všech států, které se účastní projektu ISS, aby znovu zhodnotili situaci. Nejvyšší šéf Ruské kosmické agentury RKA Jurij Koptěv musel přiznat, že SM nebude včas hotov, aby mohl být v dubnu vypuštěn na dráhu. Přitom odmítl požadavek ostatních účastníků na plné financování SM ze zahraničních zdrojů, protože to by znamenalo, že Rusko již nebude plnohodnotným partnerem na projektu a stane se pouhým subdodavatelem. To prostě ruská hrdost, či spíše pýcha, nemohla strávit.

Zástupci NASA nakonec navrhli kompromis: „Požádáme Kongres o souhlas s převodem 660 milionů dolarů, z toho 60 milionů co nejdříve a dalších čtyřicet do konce roku 1998, určených na zakoupení ‚zboží a služeb’ u RKA, což by vám umožnilo zaplatit urychlené dokončení SM. Tyto peníze byste použili na dokončení modulu SM a zajištění prvních dvou startů – nákladního Progress a osobního Sojuzu.“

Rusové na toto řešení přistoupili. Zasedání zástupců v Moskvě s ulehčením rozhodlo, že přípravy ke startu prvních dvou modulů mohou pokračovat podle původního harmonogramu. FGB dostal název Zarja (Úsvit) a Node-1 Unity (Jednota).

Konečně startujeme

V sobotu 28. listopadu 1998 konečně po mnoha letech příprav projekt Mezinárodní kosmické stranice ISS začal. Raketa Proton-K vynesla do vesmíru Zarju.

Startu předcházela ještě řada nečekaných jednání mezi RKA a NASA. Na poslední chvíli totiž Rusové požádali americké partnery o souhlas s posunutím startu. Tentokrát nešlo o měsíce, ale o pouhých přibližně 10 hodin. Kdyby se vypuštění takto posunulo, obíhala by budovaná ISS prakticky v téže rovině jako dosluhující ruská stanice Mir. Moskva argumentovala tím, že by pak bylo možno uskutečňovat přelety mezi oběma tělesy a mohla by přestěhovat část vědeckého vybavení na novou kosmickou základnu.

Američané tento požadavek odmítli. V prvé řadě ho pokládali za skrytou snahu udržet stárnoucí Mir v provozu déle, než se dohodli, tedy i po červenci 1999. RKA by pak musela část svého rozpočtu použít na provoz také Miru. A to by se s velkou pravděpodobností nepříznivě promítlo do příprav služebního modulu SM ke startu a mohlo by to znamenat další nežádoucí zdržení výstavby ISS. Druhým nezanedbatelným argumentem byla obava ze znečištěného prostoru v této rovině dráhy. Mir byl totiž zdrojem různých objektů „kosmického smetí“. V případě, že by Rusové Mir opustili a z nějakého důvodu ho nenavedli do atmosféry Země, aby se tam rozpadl, představoval by stálou hrozbu bezpečnosti provozu ISS.

Další poskytování finančních prostředků Rusku však v Kongresu narazilo na značný odpor, který se podařilo jen velmi obtížně zlomit. Aspoň že NASA mohl poukázat na to, že první díl stanice konečně létá!

První montáž

Start Zarji vyšel hladce a také první kontroly na oběžné dráze dopadly úspěšně. Objevily se pouze dvě drobné závady: neúplně se vyklopily antény manuálního setkávacího systému TORU a nefungovala ovládací automatika jedné ze šesti palubních akumulátorových baterií. Ale pak se ukázalo, že to byly vady signalizace.

NASA tedy mohl tedy povolit start Endeavour. Vedení projektu také schválilo, aby se do nákladu raketoplánu přidala náhradní elektronika pro akumulátor v ruském modulu a doporučilo, aby kosmonauti při plánovaných výstupech vizuálně zkontrolovali stav antén TORU – ať víme, co s nimi.

Posádku této výpravy STS-88 tvořili velitel Robert D. Cabana, pilot Frederick W. Sturckow a letoví specialisté Nancy J. Currieová, Jerry L. Ross, James H. Newman a ruský kosmonaut Sergej Krikaljov. V nákladovém prostoru raketoplánu byl modul Unity s dvěma přechodovými tunely PMA-1 a PMA-2. První z nich měl sloužit k připojení modulu Zarja, zatímco druhý slouží dodnes jako přístaviště raketoplánů.

Modul Unity v nákladovém prostoru raketoplánu
Modul Unity v nákladovém prostoru raketoplánu

Endeavour vyrazil ke svému třináctému startu do vesmíru 4. prosince 1998 časně ráno. Třetí den letu museli kosmonauti vyzvednout modul Unity z nákladového prostoru a připojit ho adaptérem PMA-2 na stykovací modul raketoplánu.

Návrh Space Operations Center z roku 1981
Vyzvedávání modulu Unity z nákladového prostoru (v popředí stykovací uzel ODS)

Nebyla to jednoduchá operace. Kanadský robotický manipulátor, který řídila Curieová, musel poprvé zvládat téměř třináctitunové břemeno. Kosmonautka to nacvičovala mnoho měsíců, a proto mohla druhý díl stanice za necelých 80 minut usadit na místo.

Kosmonauti Newman (vlevo) a Ross při montáži během letu STS-88
Kosmonauti Newman (vlevo) a Ross při montáži během letu STS-88

„Máme Unity pevně připojenou k Endeavour,“ oznámil velitel Cabana vítězně do Houstonu, „takže se můžeme pustit do výstavby mezinárodní kosmické stanice naplno.“

Když se raketoplán 6. prosince večer nacházel přímo pod ruským modulem, převzal velitel Cabana řízení do vlastních rukou a hlemýždím tempem se přibližoval s Endeavourem tak dlouho, dokud se Zarja nedostala na dosah manipulátoru.

Za jeho ovládacími prvky stála opět Nancy Currieová. Tentokrát se musela spolehnout jen na kanadský optický naváděcí systém, protože na stykovací uzel na vrcholu tunelu PMA-1 přímo neviděla. Přesto se zachytila Zarju „kanadskou paží“ bez potíží.

„Jsme napůl doma!“ vykřikl nadšeně Cabana.

Avšak ještě neměli vyhráno. Ještě k sobě museli přitáhnout dva obrovské objekty, jeden o hmotnosti 19 400 kg, druhý téměř stodvacetitunový, a to pouze pomocí manévrovacích motorků RCS. Tahle operace trvala přes dvě hodiny a světový čas se v jeho průběhu přehoupl přes půlnoc, do 7. prosince.

Zarja v dohledu (v popředí modul Unity)
Zarja v dohledu (v popředí modul Unity)

Zarja i Unity se spolu dotýkaly, bohužel nikoli napevno. Servomotory prostě nebyly schopné přitáhnout jejich příruby k sobě.

Odborníci na Zemi debatovali o situaci. Názor střídal názor. Konečně jeden z nich přišel s nápadem, že nečekaný odpor může klást manipulátor RMS, který až dosud dosud Zarju z boku přidržoval. Currieová dostala příkaz, aby RMS odpojila a potom pokus o spojení opakovala. Tentokrát to dopadlo úspěšně.

Moduly Unity  (nahoře) a Zarja
Moduly Unity  (nahoře) a Zarja

„Zarja je zachycená,“ oznámil vítězství ducha nad hmotou velitel raketoplánu.

„Gratulujeme osádce i Endeavour,“ reagovali pracovníci ze střediska s ulehčením. „Byly to příšerné chvíle.“

Všichni zainteresovaní si oddechli. Na oběžné dráze ve výši 383–394 km vznikla první část stanice ISS, třicetitunový zárodek, prozatím složený pouze ze čtyř stavebních dílů, tedy Zarji, PMA-1, Unity a PMA-2. A všichni optimisticky doufali, že celá 460 tun těžká stanice bude hotová v roce 2004.

Před odletem raketoplán použil své motorky, aby zvýšil dráhu stanice a tak se kompenzoval její pokles způsobený odporem atmosféry. Raketoplán přistál na floridském kosmodromu 16. prosince 1998.

„Moc děkujeme za úsilí, které jste vynaložili při tomto úvodu k novému vesmírnému dobrodružství – ke stavbě kosmické stanice,“ ozvalo se řídící středisko s posledním hlášením.

„Je to obrovský pocit být doma po takovém vzrušujícím letu,“ odvětil Cabana za všechny. „Musím přiznat, že v některých okamžicích v nás byla malá dušička, klapne-li všechno tak, jak bychom chtěli. Ale teď se cítíme v pohodě a těšíme se na Vánoce s rodinami.“

Čekání na Zvezdu

V prosinci 1998 se počítalo s tím, že služební modul Zvezda (Hvězda) vzlétne do vesmíru v polovině roku 1999. Dokončili jej však až na jaře 1999 a teprve v květnu odeslali na kosmodrom Bajkonur, kde musel projít důkladnými zkouškami. Termín startu se znovu posunul, tentokrát až na listopad 1999.

Zvezda ve výrobě

Američané mezitím dokončili svůj laboratorní modul pod názvem Destiny (Osud). V hrubé stavbě byl hotový i japonský experimentální modul JEM, nynější Kibo. Vzhledem k odkladu startu Zvezdy se NASA rozhodl vyslat v květnu neplánovaně k ISS raketoplán Discovery STS 96, aby jeho posádka uskutečnila opravy drobných závad, jež se tam mezitím vyskytly. Kosmonauti to ve dnech 27. května až 6. června 1999 zvládli.

Pak se zase dostali do potíží Američané. Raketoplán Columbia STS 93 během letu v červenci 1999 málem havaroval, když vznikl zkrat na elektrickém rozvodu. Kontrola odhalila, že rozvodné kabely jsou poškozené i na všech ostatních strojích. Celá flotila kvůli opravám zůstala na půl roku na Zemi. Navíc se objevily problémy při testování systémů modulu Destiny. Američané museli požádat RKA, aby odsunula start modulu Zvezda na únor roku 2000.

Rusové se začali obávat, že by po tak dlouhé době nečinnosti mohl selhat automatický setkávací systém „Kurs“ při připojovaní modulu Zvezda k zárodku ISS. Proto připravili na druhou polovinu roku 1999 ke startu loď typu Sojuz-TM s posádkou ve složení Gennadij Padalka a Nikolaj Budarin, která měla v případě nezdaru vyrazit ke stanici a zajistit spojení modulů v poloautomatickém módu pomocí systému TORU (teleoperatornyj režim upravlenija).

Mezitím na Bajkonuru havarovaly krátce po sobě dvě rakety Proton. Vyšetřování ukázalo, že příčinou byla hrubá porušení technologické kázně při montáži motorů. Nezbylo tedy nic jiného, než nosič určený pro Zvezdu odeslat zpátky do výrobního závodu k inspekci a případnému odstranění závad. Výsledek? Opět posun termínu všech startů a rozdělení obslužného letu raketoplánu ISS-2A.2, plánovaného původně až po startu Zvezdy, na dva lety, označené ISS-2A.2a a ISS-2A.2b – před a po startu modulu.

První z těchto expedic uskutečnil ve dnech 19. až 29. května 2000 Atlantis STS-101. Jeho posádku tvořili velitel James D. Halsell, Jr., pilot Scott J. Horowitz a letoví specialisté dr. Mary E. Weberová, Jeffrey N. Williams, James S. Voss, Susan J. Helmsová a Rus Jurij V. Usačjov. Hlavním úkolem kosmonautů bylo namontovat dva pomocné jeřáby na povrch stanice a uskutečnit drobné opravy, například výměnu jedné z akumulátorových baterií v modulu Zarja. Úpravy potřeboval také klimatizační a větrací systém ruského modulu.

Konečně 12. července 2000 vynesla raketa Proton-K modul Zvezda na oběžnou dráhu.

Proton se Zvezdou startuje
Proton se Zvezdou startuje

Telemetrie potvrdila správnou činnost všech palubních systémů. Jedině udávala, že se plně nevysunula jedna ze dvou antén systému TORU a jeden ze dvou optických zaměřovacích terčů pro manuální řízení setkávacích manévrů. Později se ukázalo, že šlo o chybnou signalizaci, ve skutečnosti vše bylo v pořádku.

Do blízkosti zárodku stanice se nový modul dostal 26. července a bez problémů se s ním pevně spojil. Záchranný let proto mohli v řídicím středisku v Kaliningradu u Moskvy odvolat.

Místo toho přiletěl 8. srpna ke stanici první nákladní Progress M1-3, který dopravil řadu nezbytných doplňků pro vybavení modulu Zvezda. Především přivezl díly palubního záchodu, systém Elektron pro výrobu kyslíku elektrolýzou vody a systém Vozduch pro odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší.

Pak následovaly dva vzlety raketoplánů. Atlantis STS-106 ve dnech 8. až 20. září 2000 dopravil další potřebný náklad. Jeho posádka vyložila Progress i náklad ze své lodi a celý týden se zabývala instalací zařízení do modulů Zarja a Zvezda. Při tom si zamakali zejména ruští kosmonauti Jurij I. Malenčenko a Boris V. Morukov.

Stanice při příletu mise STS-106 (shora Progress M1-3, Zvezda, Zarja, Unity) Stanice při příletu mise STS-106 (zleva Progress M1-3, Zvezda, Zarja, Unity)
Stanice při příletu mise STS-106 (shora Progress M1-3, Zvezda, Zarja, Unity)

Další let ve dnech 11. až 24. října 2000 uskutečnil raketoplán Discovery STS-92. Na stanici dopravil další přechodový tunel PMA-3 a příhradovou konstrukci ITS-Z1. V této konstrukci se skrývaly čtyři silové setrvačníky, které později převzaly řízení orientace a stabilizace stanice, dosud zajišťované motorky Zvezdy. To však muselo ještě nějakou dobu počkat, než Američané na stanici dopravili první pár křídel velkých slunečních baterií. Panely na ruských modulech totiž nemohly dodávat potřebné množství elektřiny pro provoz těchto gyroskopů.

Ale i tak bylo vše připraveno na přílet první dlouhodobé posádky.

Zabydlování stanice

V neděli 29. října 2000 za mlhavého rána vyvezla dieselová lokomotiva z montážní budovy MIK na kosmodromu Bajkonur speciální nákladní vagon, na němž spočívala nosná raketa typu Sojuz-U. Pod jejím aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď typu Sojuz-TM s výrobním číslem 206. Byla připravena pro let k ISS.

Start Expedice 1, jak znělo její oficiální označení, se uskutečnil v úterý 31. října 2000. Sojuz TM-31 dorazil ke svému cíli o dva dny později, 2. listopadu. Transportní loď se připojila ke stykovacímu uzlu na zádi modulu Zvezda a po nezbytných kontrolách hermetičnosti průlezu její tříčlenná posádka otevřela poklopy a vstoupila na palubu stanice. Prvním velitelem ISS se stal americký kosmonaut William M. Shepherd, palubními inženýry stanice Rusové Jurij P. Gidzenko a Sergej K. Krikaljov

William M. Shepherd Jurij P. Gidzenko Sergej K. Krikaljov
Zleva: Shepherd,Gidzenko, Krikaljov

Krátce po zabydlení se obyvatelé stanice televizí spojili se Zemí, kde na ně čekal i generální ředitel NASA Daniel S. Goldin. Hned první slova velitele stanice mu však vyrazila dech:

„Měli bychom jednu žádost,“ řekl Shepherd. „První expedice na kosmickou stanici žádá o svolení používat volacího znaku Alpha.“

To bylo překvapení. Vzhledem k předchozím požadavkům ruských úřadů se mělo na tento název stanice zapomenout.

„Dobře, dočasně Alpha beru,“ souhlasil Goldin. „Dejte se do práce. Přeji dobrý den. Chtěl bych se ale vyjádřit přesněji,“ dodal, když se trochu vzpamatoval, „myslím, že je to výborné, a to nejen pro dnešek. Souhlasím s pojmenováním Station Alpha po celé trvání první expedice. Takže můžete v noci spokojeně spát a nelámat si hlavu.“

„Díky pane,“ poděkoval Shepherd. „Myslím, že na Zemi je teď nejméně sto tisíc lidí, kteří se konečně dozvěděli, jak se stanice od nynějška jmenuje.“

Neměl však pravdu, protože opět na nátlak Ruska je dodnes stanice oficiálně označována pouze zkratkou ISS, či v ruštině MKS (Měždunarodnaja kosmičeskaja stancija).

První dlouhodobá posádka zůstala na stanici do 19. března 2001, kdy ji odvezl zpátky na Zemi raketoplán Discovery STS-102.

Technika:

International Space Station – ISS

Měždunarodnaja kosmičeskaja stancija – MKS

Kosmická stanice. Jejím hlavním dodavatelem je koncern The Boeing Co., Seattle, stát Washington. Na financování a stavbě jednotlivých částí se podílí celkem kosmické agentury patnácti států a to USA (NASA), Kanada (CSA), Belgie (ESA), Dánsko (ESA), Francie (CNES a ESA), Itálie (ASI a ESA), Německo (DLR a ESA), Nizozemsko (ESA), Norsko (ESA), Španělsko (ESA), Švédsko (ESA), Švýcarsko (ESA), Velká Británie (ESA), Japonsko (JAXA) a Rusko (FKA). Operativním provozovatelem je NASA Lyndon B. Johnson Space Center (JSC), Houston, stát Texas pro NASA Headquarters, Office of Space Flight, Washington, DC.

 K 1. 1. 2008 stanici tvořily následující stavební díly (v pořadí, jak byly vypouštěny na oběžnou dráhu):
 
  • skladový modul Zarja
  • přechodový tunel PMA-1 (Pressurized Mating Adapter)
  • propojovací modul Unity (Node-1)
  • přechodový tunel PMA-2
  • služební modul Zvezda
  • příhradová konstrukce ITS-Z1 (Integrated Truss Structure - Zenith) se silovými setrvačníky;
  • příhradová konstrukce ITS-P6 (Integrated Truss Structure - Port) s párem křídel slunečních baterií a akumulátory
  • přechodový tunel PMA-3
  • laboratorní modul Destiny
  • společná přechodová komora Quest pro výstupy do volného prostoru
  • stykovací modul a přechodová komora Pirs pro připojování progressů a sojuzů a výstupy do volného prostoru
  • příhradová konstrukce ITS-S0 (Integrated Truss Structure - Starboard)
  • příhradová konstrukce ITS-S1 s radiátory termoregulačního systému
  • příhradová konstrukce ITS-P1 s radiátory termoregulačního systému
  • příhradová konstrukce ITS-P3 s otočným spojem pro natáčení levobočního konce příhradového nosníku
  • příhradová konstrukce ITS-P4 s párem křídel slunečních baterií a akumulátory
  • příhradová konstrukce ITS-P5
  • příhradová konstrukce ITS-S3 s otočným spojem pro natáčení pravobočního konce příhradového nosníku
  • příhradová konstrukce ITS-S4 s párem křídel slunečních baterií a akumulátory
  • příhradová konstrukce ITS-S5
  • propojovací modul Harmony (Node-2)

Přemístitelně jsou ke konstrukci stanice připojena následující zařízeni:

  • kanadský mobilní obslužný systém MSS (Mobile Servicing System), který tč. tvoří:
  • staniční dálkový manipulátor SSRMS (Space Station Remote Manipulator System)
  • mobilní základna MBS (Mobile Base System)
  • mobilní transportér MT (Mobile Transporter)
  • dva ruční vozíky CETA (Crew and Equipment Translation Aid)
  • Dočasně mohou být součástí stanice transportní prostředky, a to:

  • americký kosmický raketoplán STS ruská pilotovaná transportní loď typu Sojuz-TM, resp. Sojuz-TMA
  • ruská automatická nákladní loď typu Progress-M resp. Progress-M1
  • italský přetlakový transportní modul MPLM (Multi-Purpose Logistics Module)
  • Podrobnosti viz např. http://www.lib.cas.cz (česky) a http://www.spaceflight.nasa.gov (anglicky)

     Životopisy hlavních osob
     

    James Montgomery Beggs (* 9. 1. 1926, Pittsburgh, stát Pennsylvania) – americký ekonom a vládní úředník

    Po absolvování Námořní akademie v roce 1947 sloužil v americkém válečném námořnictvu až do roku 1954. Pokračoval ve studiu na Harvardově univerzitě, kde získal titul magistra v ekonomii. Po jejím absolvování pracoval třináct let v různých funkcích u firmy Westinghouse Electric Corp. V letech 1968 až 1969 zastával funkci náměstka generálního ředitele NASA. V období let 1969 až 1973 byl náměstkem ministra dopravy. Potom pracoval jako viceprezident a ředitel u firmy General Dynamics Corp. v St. Louis. President Reagan ho 1. června 1981 vybral do funkce generálního ředitele NASA. Funkci nastoupil po složení přísahy před Kongresem 10. července. V této funkce se významnou měrou zasloužil o zahájení projektu stavby velké kosmické stanice. Koncem roku 1985 byl neprávem obviněn z podvodů v rámci kontraktů s vojenským letectvem v době, kdy řídil společnost General Dynamics. Po vznesení obvinění 5. prosince 1985 odešel z funkce na neplacenou dovolenou a 25. února 1986 rezignoval. V červnu 1987 byl obvinění zproštěn a nejvyšší státní zástupce se mu omluvil. Poté pracoval jako soukromý konzultant.

    Barbara Ann Mikulski (* 20. 6. 1936, Baltimore, stát Maryland) – americká politička

    Po studiu na Marylandské univerzitě získala titul magistra sociálních věd. V této oblasti pomáhala dětem z rizikových skupin a nemocným seniorům, z počátku v rámci katolické charity, později jako pracovnice odboru sociálních služeb Baltimorské radnice. Její angažovanost ji získala v roce 1971 místo v městské radě Baltimore. V roce 1974 sice neúspěšně kandidovala do Senátu, ale již v roce 1976 byla poprvé zvolena za Demokratickou stranu do Sněmovny reprezentantů. Znovu zvolena byla ještě čtyřikrát. V roce 1986 zvítězila ve volbách do Senátu, kam plynule ze Sněmovny reprezentantů v lednu 1987 přešla. Znovu byla zvolena v letech 1992, 1998 a 2004. Je členkou velmi vlivného rozpočtového výboru, kde bojuje za financování kosmického výzkumu. Je také předsedkyní podvýboru Senátu pro obchod, spravedlnost a vědu, který má mj. na starosti i NASA. Je odpůrkyní vojenského angažování USA v Iráku, ale podporuje NASA, i když mnohdy nešetří kritikou namířenou proti některým postupům této agentury.

    John Dennis Hodge (* 1929, Leigh-on-Sea, hrabství Essex, Anglie) – americký technik britského původu

    Na Northamptonské koleji Londýnské univerzity získal v roce 1949 titul bakaláře strojního inženýrství. Pak pracoval v letech 1950 až 1952 jako inženýr v oddělení aerodynamiky u firmy Vickers-Armstrong, než přešel ke kanadskému výrobci letadel, firmě Avro Aircraft, kde se zabýval pevnostními vlastnostmi konstrukce letadel. V roce 1959 odešel do nově vytvořené NASA, kde v létech 1959 až 1962 pracoval v pracovní skupině STG (Space Task Group), která připravovala první lety amerických astronautů v projektu Mercury. Po zřízení Manned Spacecraft Center (nynější JSC) v Houstonu se stal nejprve zástupcem vedoucího a později vedoucím oddělení řízení kosmických letů. V roce 1968 se stal vedoucím skupiny odpovědné za přípravu výhledových projektů v JSC. V roce 1970 odešel z NASA a pracoval v oblasti dopravy, v letech 1976 až 1982 na ministerstvu dopravy, naposledy jako náměstek pro plánování a výhledové projekty. V roce 1982 se vrátil do NASA, v letech 1982 až 1984 jako vedoucí pracovní skupiny pro kosmickou stanici, později na ústředí NASA jako náměstek generálního ředitele, odpovědný za odbor pro kosmickou stanici. Po odchodu z NASA v roce 1986 si založil vlastní konzultační firmu.

    William McMichael Shepherd (* 26. 7. 1949, Oak Ridge, stát Tennessee) – americký vojenský námořník a kosmonaut

    Absolvoval Námořní akademii, kde v roce 1971 získal titul bakaláře v oboru leteckokosmické techniky. Pak sloužil nejprve u demoličních jednotek námořnictva, později od roku 1973 u speciálních jednotek SEAL. V roce 1978 absolvoval Massachusettský technologický institut, kde získal titul magistra ve strojírenství a námořní technice. Po krátké službě na štábu námořnictva ve Washingtonu mu bylo v roce 1983 svěřeno velení 20. skupiny bojových lodí zvláštního určení. Do týmu kosmonautů NASA byl zařazen v květnu 1984. Během své kosmické kariéry uskutečnil celkem čtyři lety do vesmíru. První tři vykonal ve funkci letového specialisty na raketoplánech a to STS-27 (Atlantis, 3. - 6. 12. 1988), STS-41 (Discovery, 6. - 10. 10. 1990) a STS-52 (Columbia, 22. 10. - 1. 11. 1992). V lednu 1996 byl jmenován velitelem první dlouhodobé expedice na ISS, kterou uskutečnil ve dnech 31. 10. 2000 až 21. 3. 2001. Oddíl kosmonautů NASA opustil v srpnu 2002.

    Jurij Pavlovič Gidzenko (* 26. 3. 1962, Jelanec, Nikolajevská obl., Ukrajina) – ruský vojenský letec a kosmonaut

    V roce 1983 ukončil Charkovské Grivcevovo vojenské letecké učiliště. Pak sloužil ve vojenském letectvu jako stíhací pilot na proudových letadlech. Do týmu sovětských kosmonautů byl zařazen v říjnu 1987. Základní kosmický výcvik ukončil v červenci 1989. Během své kosmické kariéry uskutečnil tři lety do vesmíru. První let na kosmické lodi Sojuz TM-22 na stanici Mir probíhal od 3. 9. 1995 do 29. 2. 1996. Během druhého letu byl členem první dlouhodobé expedice na stanici ISS ve funkci palubního inženýra, která trvala od 31. 10. 2000 do 21. 3. 2001. Při třetím letu byl velitelem návštěvnické osádky EP-3, která 25. 4. 2002 odstartovala na lodi Sojuz TM-34 a po krátkodobém pobytu na ISS se vrátila 5. 5. 2002 na Zemi na lodi Sojuz TM-33. Z týmu kosmonautů odešel v lednu 2004.

    Sergej Konstantinoviř Krikaljov (* 27. 8. 1958, Leningrad) – ruský technik a kosmonaut

    V roce 1981 ukončil fakultu strojírenství Leningradského technického institutu, kde získal titul strojního inženýra. Nejprve pracoval jako laborant na vysoké škole, později jako mechanik v leningradském aeroklubu. V roce 1980, ještě jako diplomant, nastoupil k firmě NPO Eněrgija v Kaliningradu u Moskvy (nyní Koroljov), kde později pracoval jako inženýr. V září 1985 byl zařazen do týmu sovětských kosmonautů. Během své kosmické kariéry absolvoval šest letů do vesmíru. První z nich uskutečnil v lodi Sojuz TM-7 na stanici Mir v období od 26. 11. 1988 do 27. 4. 1989 ve funkci palubního inženýra. Druhý let probíhal od 18. 5. 1991 do 25. 3. 1992. Jako palubní inženýr přiletěl na stanici Mir na lodi Sojuz TM-12 a vrátil se na Zemi na lodi Sojuz TM-14. Třetí let ve dnech 3. - 11. 2. 1994 absolvoval jako letový specialista na raketoplánu Discovery během mise STS-60. Ve stejné funkci pracoval ve dnech 4. - 16. 12. 1998 během letu STS-88 raketoplánu Endeavour. Jako palubní inženýr byl členem první dlouhodobé expedice na stanici ISS, která trvala od 31. 10. 2000 do 21. 3. 2001. Při zatím posledním letu byl velitelem 11. základní posádky ISS, která vzlétla na lodi Sojuz TMA-6 dne 15. 4. 2005 a přistála 11. 10. 2005. Nyní se chystá na svůj sedmý let ve funkci velitele 19. základní posádky ISS, jejíž start je plánován na duben 2008.



    Až do roku 2020?

    Výstavba stanice pokračovala jen s nepatrnými zdrženími až do konce roku 2002. Havárie u Columbie 1. března 2003 však znamenala dlouhodobé přerušení amerických pilotovaných letů. Avšak dopravu všech připravených amerických, evropských a japonských dílů stanice mohou zajišťovat jen raketoplány, proto se další výstavba ISS rozběhla až v září 2006 během výpravy Atlantis STS-115. V současné době všichni mezinárodní partneři doufají, že se stanici přece jen podaří dobudovat do konce září 2010, kdy mají raketoplány jít definitivně do výslužby.

    Takhle vypadá ISS v říjnu 2007
    Takhle vypadá ISS v říjnu 2007

    Další využívání stanice bude pak záviset zejména na Rusku, které má zajistit pravidelné výměny posádek, od roku 2009 šestičlenných. O dopravu nákladu nezbytného pro provoz se podělí ruské nákladní lodi Progress, evropské moduly ATV a japonské HTV.

    Jak dlouho bude ISS v provozu? Těžko říct. Hovoří se, že skončí v letech 2015 až 2020. Závisí to zejména na tom, jak se bude rozvíjet snaha kosmických velmocí vysílat svoje kosmonauty na Měsíc a budovat na něm první stálou základnu.

     Prameny

     - J. M. Logsdon: Together in orbit. The origins of international participation in the Space Station. (Monographs in Aerospace History, No. 11). Washington, 1998 (přístupné také na Internetu zde)
     - www.kosmo.cz
     - www.lib.cas.cz/space.40 - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
     - www.astronautix.com - Encyclopedia Astronautica

    Autoři seriáluIng.

    Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

    Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






    Hlavní zprávy

    Další z rubriky

    Start iránské rakety, která měla na palubě opici. (2013)
    Írán úspěšně otestoval raketu, kterou chce vynést do vesmíru satelit

    Írán dnes úspěšně otestoval nosnou raketu Simorgh (označovaná také jako Safir 2), s jejíž pomocí může do vesmíru vyslat satelit. S odvoláním na íránskou státní...  celý článek

    Družice VZLUSAT-1
    Česko má po 21 letech funkční družici. Poslechněte si, jak pípá

    Pro Slovensko to byla premiéra, pro Českou republiku reparát po 14 letech. Poslední plně funkční družici vypustila naše země na oběžnou dráhu v roce 1996. Byl...  celý článek

    Přímý přenos zvuků přírody z jižních Čech do vašich sluchátek. V reálném čase,...
    V noci horor, přes den ptačí ráj. Co se děje v lese, když tam nejste

    Téměř dvě stě druhů ptáků, hmyz, ježci, žáby, lesní zvěř. Na přímém přenosu SlowRadio pro vás nezištně pracují tisíce zvířátek. Ornitolog Zdeněk Vermouzek...  celý článek

    DUMREALIT
    Nový obor podnikání - majitel nové pobočky

    DUMREALIT
    Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj

    Najdete na iDNES.cz



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.