Reklama

Jak se Američané rozhodli těžit plyn atomovkou. A proč s tím přestali

Ve Spojených státech před necelým půlstoletím došlo k dnes těžko uvěřitelnému pokusu o těžbu zemního plynu atomovou náloží. Částečně uspěl, ovšem plyn se raději nikdy k zákazníkům nedostal.

Spouštění 30kilotunové jaderné nálože do vrtu v břidličné formaci Woodward v Novém Mexiku. Na místě tehdy byli i reportéři, aby zachytili příklad „jaderné spolupráce státního a soukromého sektoru“. | foto: DOE

Když se po druhé světové válce rozběhly závody v jaderném zbrojení mezi USA a SSSR, v obou zemích vznikl ohromný jaderný průmysl. Ten dvacet let po válce vyráběl hlavice obrazně řečeno „jako párky“, a tak měly obě země dohromady zhruba 40 tisíc hlavic (30 tisíc z toho USA). Celkem pochopitelně se tedy uvažovalo o „mírovém využití jaderných hlavic“. A tak se stalo, že došlo mezi lety 1961 a 1973 k 27 jaderným explozím na území USA. Cíle byly různorodé, například ověřování možností jaderného budování přehradních nádrží. Jako nejslibnější se ovšem podle průběžného hodnocení výsledků projektu ukázala možnost jiná: využití jaderných náloží v těžbě zemního plynu.

Schématické zobrazení experimentu Gasbuggy „před“ a „po“. Jak bylo řečeno,...

Schématické zobrazení experimentu Gasbuggy „před“ a „po“. Jak bylo řečeno, nálož byla uložena cca 1 300 metrů pod zem. Energie výbuchu měla narušit okolní horninu, vytvořit malý dóm, který se vzápětí zřítil - a především měla způsobit popraskání horniny, ze které se pak měl volně šířit plyn k vrtu.

V rámci těžebního podprogramu byly uskutečněny celkem tři testy. První, pokřtěný jako Experiment Gasbuggy, se odehrál před půlstoletím, přesně 10. prosince 1967. K jeho realizaci byl vybrán vrt v Novém Mexiku s velmi nízkými výnosy. Geologové a fyzikové doufali, že exploze by to mohla změnit a uvolnit zásoby uzamčené v břidlicích kolem vrtu.

„Jaderná stimulace“ byla jen trochu bombastičtější verzí dříve používaných metod. Geologové už totiž v té době dobře věděli, že detonace nálože v málo produktivních vrtech může vést ke zvýšení produkce. Naděje byla, že jaderná nálož by mohla být ekonomicky efektivnější než použití běžných výbušnin.

Použita byla jaderná nálož o síle 29 kilotun, která detonovala v hloubce 1288 metrů pod povrchem. Exploze vytvořila velký dóm o výšce zhruba 100 metrů a v nejširším místě průměru zhruba 50 metrů. Byl samozřejmě nestabilní, takže během několika vteřin zkolaboval. Co bylo pro plynaře důležitější, v okolní hornině exploze vytvořila pukliny sahající až do vzdálenosti kolem 60 metrů od dómu. Do místa původního dómu tak začal pronikat plyn původně uvězněný v okolní skále.

Vrt během roku po jaderném experimentu vyprodukoval více plynu než za předchozích sedm let běžné těžby. Navíc se ukázalo, že experiment nevedl ani během následujících let ke znečištění podzemních vod.

Projekt pokračoval dalšími detonacemi v Coloradu. Druhým byl tzv. Projekt Rulison v roce 1969 a poslední se odehrál 17. května 1971 v Coloradu. Během něj byly využity dokonce tři nálože o síle 30 kilotun odpálené v hloubkách 1758, 1875 a 2015 metrů. Původně se předpokládalo, že v případě úspěchu by se během následujících let a desetiletí na plynových nalezištích ve Skalistých horách mohly použít desítky speciálně upravených jaderných náloží, ale nikdy k tomu nedošlo.

Hlavní potíž byla v tom, že získaný plyn byl ve všech třech případech poměrně výrazně radioaktivní. Obsahoval tritium, tedy radioaktivní izotop vodíku (izotopy jsou různé „varianty“ jednoho prvku s různým počtem neutronů v jádře, pozn.red.), která emituje záření beta, a tak byl všechen zkušebně vytěžený plyn z „jaderných vrtů“ spálen bez užitku rovnou na místě. Úřady nikdy nedaly svolení k tomu, aby se dostal k uživatelům, soukromé firmy v něm zapojené se do toho také nehrnuly. Nešlo přitom ani tak o zdravotní bezpečnost, v první řadě se všichni obávali reakce veřejnosti, především nově se formujícího enviromentálního hnutí.

Z technického hlediska nešlo rozhodně o neřešitelný problém. Mírně radioaktivní mohou být i suroviny z běžně využívaných nalezišť a těžařský průmysl si vyvinul postupy, jak se s tím vypořádat. Dokonce i s radiací na úrovni srovnatelné se „znečištěním“ z jaderných vrtů. Uměle ozářený plyn proudící ze sporáku běžné americké domácnosti byl ovšem PR noční můra, i kdyby se hodnoty radiace podařilo a vyplatilo srazit na úroveň vyžadovanou normami.

Pohled na vrt (vpředu), kde se projekt Gasbuggy uskutečnil, v roce 1967. Dnes...

Pohled na vrt (vpředu), kde se projekt Gasbuggy uskutečnil v roce 1967. Dnes se provádí pravidelný monitoring, který zatím neodhalil nic neobvyklého.

Stejně důležité bylo i to, že atomová cesta k plynu se začala ukazovat jako příliš drahá. Účtování ukázalo, že v roce 1974 se do programu „jaderné stimulace“ zainvestovalo 82 milionů tehdejších dolarů (tedy cca 400 milionů v dnešních dolarech). Zkušenosti ukázaly, že i ve střednědobém výhledu byla návratnost celého přístupu hluboce prodělečná, podle odhadů se po 25 letech mohlo vrátit jen 15 až 40 procent vložených nákladů, a tak byl celý projekt zastaven.

Nekonvenční zásoby zemního plynu tedy zůstaly mimo dosah těžařů, ale jen zhruba do přelomu tisíciletí. Federální vláda totiž od 80. let podporovala levnější program rozvoje nových metod těžby, které vedly až k vývoji technologie horizontálních vrtů a účinnějšího štěpení plynonosných vrstev natlakovanou kapalinou, tzv. frakování.

Díky technologickému pokroku se těžaři nakonec vrátili prakticky až na místa původních pokusů. Během první dekády 21. století bylo například vydáno více než 80 povolení k průzkumu v okruhu zhruba pěti kilometrů od místa posledního pokusu (Fawn Creek v Coloradu). Jedenáct povolení bylo dokonce v bezprostřední blízkosti kolem dvou kilometrů od místa vrtu.

Článek byl převzat z časopisu Svět plný energie a byl redakčně upraven. Originál najdete na této stránce.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

66 příspěvků v diskusi

Další z rubriky Technika

Reklama