Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920

Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920 | foto: volné dílo, Boris Kustodjev

Ukázka: Jak německé peníze založily Sovětský svaz

  • 69
Pro úspěch ruských bolševiků byla klíčová německá podpora, která dohromady dosáhla úctyhodných částek ve stovkách milionů tehdejších německých marek, a to i ve zlatě. Spolupráci s ruskými revolucionáři zajišťovala německá tajná služba.

„Podobně jako ostatní jsem o bolševicích nic nevěděl,“ přiznal plukovník Walter Nicolai ve svých pamětech. Bylo to v zimě 1914–1915, kdy se z nejvyšších míst dověděl, že by jim měl pomáhat. „O Leninovi jsem věděl, že žije ve Švýcarsku jako politický emigrant a pod krycím jménem »Uljanov« předává mé službě zajímavé informace o situaci v carském Rusku, proti němuž bojuje.“

Bližší zprávy o bolševicích poslal do Berlína na podzim 1914 devětačtyřicetiletý ruský sociální demokrat či Izrael Lazarevič Gelfand či Alexandr Helphand, krycím jménem Parvus, který žil v Cařihradu (dnes Istanbul). Tento synek židovského řemeslníka z Berazina v Rusku (dnes Bělorusko) utekl kvůli svým politickým názorům z domova a v Turecku jako obchodník zázračně zbohatl.

„Carské Rusko mohou porazit pruské bajonety a ruské dělnické pěsti,“ tvrdil osmačtyřicetiletý Helphand, když se sešel 9. ledna 1915 s vyslancem Hansem von Wangenheimem v Cařihradu. Jako sociální demokrat navrhoval císařské vládě spojenectví. Argumentoval: „Naše zájmy jsou shodné – svrhnout carskou vládu! Rusko zůstane pro Německo nebezpečné tak dlouho, dokud z něj nevytvoříme několik jednotlivých států. Musím však menševiky s bolševiky sjednotit ke společné akci. A k tomu potřebuju hodně peněz!“

Vůdci bolševiků, Trojckij, Lenin a Kameněv v Moskvě v roce 1920

Tento návrh se shodoval s názorem státního podtajemníka ministerstva zahraničí Arthura Zimmermanna, který doporučoval uzavření separátního míru na jedné frontě – buď s Petrohradem, nebo s Paříží. Vzhledem k revolučnímu vření v carské říši přicházelo v úvahu spíš Rusko.

Generální štáb kvůli tomu zřídil zvláštní politickou sekci řízené legačním radou Rudolfem Nadolnym. Tento úředník poslal své lidi do zajateckých táborů, aby nově příchozí Rusy zpovídali o poměrech doma. A Zimmermann dal příkaz vyslancům v neutrálních zemích, aby zjišťovali názory ruských emigrantů a podporovali je. Během roku 1915 se začaly tyto styky úspěšně rozvíjet.

Německé vyslanectví v Bernu navštěvovalo i několik bolševiků – především Estonci Alexandr Kesküla a Arthur Siefeldt. Siefeldtovým prostřednictvím poslal vyslanec Konrad von Romberg několik tisíc marek také panu Uljanovovi, jak se vůdce radikálních sociálních demokratů jmenoval.

Když přijel Helphand do Berlína, jednal s ním vysoký úředník kancléřství Kurt Riezler. Dohodli se na podpoře bolševiků. Začátkem března 1915 poslali Němci Helphandovi „dva miliony marek na podporu ruské revoluční propagandy“.

Když vyhlásily USA válku Německu, potřeboval Berlín co nejdřív uzavřít mír na východě, aby mohl všechny síly vrhnout na francouzskou frontu. Německé ministerstvo zahraničí spolu s oddělením IIIb generálního štábu připravily odjezd a financování dvaatřiceti ruských revolucionářů v čele s Leninem z Curychu před Německo a Skandinávii domů. Jejich železniční vagon dostal exteritorialitu a přes Německo ho ochraňovali Nicolaiovi důstojníci a vojáci.

Když 16. dubna ráno překročil vlak s bolševickými emigranty ruskou hranici, nečekali na ně policisté se zatykači, jak se všichni obávali, nýbrž soudruzi z Petrohradu s kyticí květů pro Lenina. K jeho překvapení byli bolševici, kteří zůstali v Rusku, pro pokračování války. Když se chopili moci, musel vůdce bolševiků ostatní soudruhy několik měsíců přesvědčovat, že je třeba nastolit mír – jak si přejí jeho němečtí sponzoři.

Klíčovým člověkem pro další vztahy s bolševiky byl agent oddělení IIIb ve Stockholmu, který se představoval jako Steinwachs. Dne 17. dubna telegrafoval šifrou do centrály: „Lenin se úspěšně vrátil do Ruska. Pracuje přesně podle našich přání. Od té doby dohodoví sociální demokraté ve Stockholmu zběsile křičí.“

O této podivuhodné akci se Nicolai ve svých memoárech Nachrichtendienst (Zpravodajská služba), které vyšly v Berlíně už v roce 1920, nemohl zmiňovat – byla ještě příliš citlivá. Pro svět ji objevil český exulant Zbyněk Zeman. Když skončil v roce 1955 studia historie na Oxfordské univerzitě, zaměstnala ho vládní agentura. Spolu s dalšími britskými, americkými a francouzskými kolegy zkoumal na zámku Whaddon Hall nedaleko Oxfordu archiv berlínského ministerstva zahraničí. Ve volném čase, po večerech a víkendech, tam hledal spisy, které by ukazovaly na kontakty ruské levicové emigrace s Němci během první světové války. Dosud o nich kolovaly jenom nepotvrzené pověsti.

Postupem doby našel pozoruhodné dokumenty, nechal je přeložit do angličtiny a v roce 1958 je pod názvem Germany and the Revolution in Russia 1915–1918 zveřejnil. Později napsal na toto téma spolu se svým německým žákem Winfriedem Scharlauem populární knihu, která vyšla i v češtině Parvus Helphand – Muž, který financoval Lenina. V devadesátých letech 20. století, po otevření ruských archivů, v nich našli historici potvrzení této akce.

Je zajímavé, že Lenin nikdy přímo žádné peníze od Němců nepřijal, vždycky je přebíral některý z jeho spolupracovníků. Tím se jistil pro případ, že by ho někdo chtěl obvinit ze spojenectví s nepřáteli. Vznik bolševického státu přišel Němce na horentní sumy, přesně to dodnes nevíme.

Pouze v roce 1916 investovalo císařské Německo osm milionů marek „na podporu revoluční propagandy v Rusku“. Zjistili to reportéři časopisu Stern, kteří měli možnost po rozpadu SSSR v roce 1993 nahlédnout do dosud přísně utajovaného svazku spisů V. I. Lenina číslo 4–3–12 v archivu bývalého ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě.

V roce 1917 poslal Berlín Leninovi přes 15 milionů marek, aspoň podle nalezených hlášení, která nemusí být úplná. A ruské revolucionáře podporoval dál, jak ukazuje oznámení ředitele berlínské Říšské banky von Schanze druhému muži v bolševické hierarchii Lvu Trockému z 8. ledna 1918: „...bylo převedeno 50 milionů rublů ve zlatě, aby byly k dispozici lidovým komisařům.“

New York Times napsal v dubnu 1921, že jenom v minulém roce dostal Lenin 75 milionů franků prostřednictvím jedné švýcarské banky. Další bolševičtí funkcionáři inkasovali desítky milionů amerických dolarů a švýcarských franků.

Berlín financoval boje Rudé armády proti divizím věrných Prozatímní vládě a československým legiím. Státní tajemník ministerstva financí hrabě Sigfried von Rödern oznámil 11. června 1918 svému kolegovi na ministerstvu zahraničí Kühlmannovi převod dalších „40 milionů marek na příslušný účel“. Není jasné, jestli je všechny dostali.

Čeští autoři Dějin Ruska připomínají, že pravdě se mohl nejblíže dostat německý sociální demokrat Eduard Bernstein, když v roce 1921 v listu Vorwärts psal o 50 milionech zlatých marek, což představovalo 9–10 tun zlata. Stejné číslo uvedla německá televizní stanice ORB Postupim v roce 1997.

Bělogvardějský antibolševický plakát: Lenin a Trockij uctívají Marxe a Internacionálu jako boha pro něhož na oltáři obětují Rusko.

„Ovšem Berlín podporoval různá politická hnutí, která usilovala o sociální a národnostní destabilizaci carského Ruska, nejen bolševiky,“ upozornil Zbyněk Zeman. „Odhaduje se, že do nich investoval na 300 milionů zlatých marek, možná o něco méně, ale minimálně 200 milionů.“

Lenin nebyl agentem, který by podepsal úmluvu o spolupráci s německou tajnou službou. Přesto ho vláda Alexandra Kerenského, která vládla po odstoupení cara, v létě obvinila ze špionáže ve prospěch Německa. Rovněž na další vedoucí bolševiky byl vydán zatykač. Nakonec se žádný soud nekonal a dokumenty, pokud existovaly, se ztratily. Rozhodně byl Lenin politik bez skrupulí. Peníze bral od kohokoli – a slíbil mu za ně cokoli. Začátkem roku 1918 podepsala jeho bolševická vláda s Německem a Rakouskem-Uherskem mírovou smlouvu. Tím umožnila přesun statisíců válečných zajatců z ruských táborů do Německa na západní frontu proti Francii.

Vznik bolševického státu byl dílem císařského Německa. Všechny důležité operace přitom zajišťovalo oddělení IIIb generálního štábu vedené Nicolaiem. Bohužel, o činnosti oddělení IIIb za Velké války chybí kvalitní prameny – stýskal si historik Marcus Pöhlman v roce 2008 v časopisu Journal of Intelligence History. Paměti Nicolaie a jeho nástupce ve funkci Gemppa nejsou spolehlivé, autoři v nich vyzdvihují úspěchy, jak je to ve všech memoárech obvyklé. Řada původních dokumentů byla zničena za druhé světové války při náletech spojeneckého letectva. Navíc historici činnost oddělení IIIb dosud opomíjeli, více se věnovali německé špionáži za druhé světové války.

Hořká odplata

Německé tajné služby se za během I. světové války zásadně nevyznamenali, ale pomoc bolševikům a jejich vítězství v Rusku byly bezesporu jejich velkým úspěchem. Bez exteritoriálního vagonu z Curychu do Petrohradu a milionů německých marek v letech 1918–1921 by Sovětský svaz nikdy nevznikl.

Když válka v listopadu 1918 skončila, Nicolai označil podpisy německých zástupců za zradu, nikoli za porážku – stejně smýšlelo mnoho dalších důstojníků. Patřil mezi zakladatele krajně nacionalistické strany Vater der Lügen (Strana otčiny). Mobilizoval stejně smýšlející Němce proti mírové dohodě, o níž se diskutovalo v parlamentu.

Vedení svého oddělení předal dosavadnímu zástupci majoru Friedrichu Gemppovi. Koncem února 1920 odešel plukovník do penze. Věnoval se psaní memoárů a zpravodajských zkušeností.

V lednu 1926 přijel do Ankary, aby pomohl turecké armádě vybudovat zpravodajskou službu. Po návratu do Německa, když se ujali vlády nacisté, se stal poradcem Národního ústavu pro historii Nového Německa.

Karel Pacner: Velké špionážní operace času studené války (1945-1965)

Gempp odešel do penze v roce 1927 jako generál. Při tažení na východ ho v roce 1939 znovu povolali do služby. Ovšem jeho nejdůležitější prací byla zpráva o první světové válce Geheimer Nachrichtendienst und Spionageabwehr des Heeres (Tajná zpravodajská služba a kontrašpionáž v armádě za první světové války), kterou dokončil v roce 1944.

Po skončení druhé světové války Nicolaie hned v květnu 1945 zajali příslušníci kontrašpionáže Rudé armády Směrš. Rovněž Gemppa odvezli. Oba vyslýchali v moskevské věznici Butyrky v domnění, že znají různé podrobnosti o činnosti výzvědné služby. Nicolai zemřel 4. května 1947 ve vězeňské nemocnici. Skončil následkem nemoci, nebo mučení? Nevíme. Jeho tělo pohřbili v hromadném hrobě u Donského kláštera. Rovněž Gempp tam vydechl naposled. V roce 1999 zbavil ruský vojenský prokurátor Nicolaie všech obvinění. O dva roky později byl rehabilitován Gempp.

Je paradoxní, že dva důstojníci, kteří se zasloužili o vznik bolševického státu, skončili v jeho vězení.

Text vznikl úpravou kapitoly z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASU STUDENÉ VÁLKY (1945 – 1965) Karla Pacnera, kterou si můžete zapokouit v našem internetovém knihkupectví.