Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Japonsko neporazily atomové bomby, ale Stalin

aktualizováno 
Před 68 lety dopadla atomová puma na město Nagasaki, tři dny po bombardování Hirošimy. I když se často tvrdí opak, shození atomových bomb na Japonsko nebylo z vojenského hlediska příliš důležité, tvrdí autor letošní knihy o jaderných zbraních. O konci války rozhodl podle něj vstup SSSR do bojů s Japonskem.

Vztyčování vlajky sovětského námořnictva v přístavu Port Artur, o který Rusko přišlo po japonsko-ruské válce v roce 1905. Dnes je to čínské Lü-šun-kchou. Propagandistický snímek vznikl 1. října 1945. | foto: RIA Novosti

Otázka, že byl jaderný úder na města Hirošima a Nagasaki oprávněný a nutný, byla a zůstává předmětem sporů i po konci studené války. Východní blok byl v odsouzení bombardování samozřejmě oficiálně jednotný, zajímavější však byla debata na Západě.

I tam se totiž našli lidé přesvědčení o zbytečnosti atomového bombardování v srpnu 1945. Zhruba před půl stoletím začal historik Gar Alperovitz veřejně obhajovat tezi, že Japonsko bylo připraveno se vzdát, a nejspíše by to udělalo už před začátkem americké invaze, která byla plánována na 1. listopad 1945.

Bomby byly nutné,

argumentuje Radek Panchartek v textu s jiným pohledem na srpnové události v Japonsku a průběh operací, které jim předcházely.

Proti Alperovitzovým názorům se postavila celá skupina odborníků, pamětníků i teoretiků (tj. dalších historiků), kteří považovali názor za zcela neopodstatněný a přinejmenším zavádějící. Jejich argumentaci shrnuje text Radka Panchartka na Technetu.

V tomto textu bychom rádi představili pohled jednoho z Alperovitzových názorových následovníků, Američana Warda Wilsona. Je autorem knihy "Pět mýtů o jaderných zbraních" (Five Myths About Nuclear Weapons), ve které se věnuje i otázce, zda druhou světovou válku skutečně ukončily atomové bomby dopadající na Hirošimu a Nagasaki. Jeho názory si můžete přečíst také v rozsáhlém textu pro časopis Foreign Policy, který je v podstatě výtahem z knihy.

Svržení atomových bomb na Japonsko v roce 1945 na dobových záběrech:

Den po dni

Nejprve jen základní fakta: v srpnu 1945 byly už v moci japonského císařství jen samotné Japonské ostrovy a značné území v Asii, které zahrnovalo dnešní Koreu, část Číny a Mongolska. Japonské námořnictvo jako bojeschopná síla neexistovalo, a tak se Japonsko případné invazi nemohlo bránit jinak než na linii pobřeží. Vylodění amerických sil tak bylo považováno jen za otázku času.

Zdevastované Nagasaki v roce 1945

Zdevastované Nagasaki v roce 1945

Japonské vedení se navíc muselo obávat, že by se k válce mohl přidat i Sovětský svaz. Ten zbytku Spojenců slíbil, že asijskou frontu otevře do tří měsíců po skončení války v Evropě. Termín se blížil a na asijských územích SSSR už byla připravená mohutná armáda o síle cca 1,5 milionů mužů. V této situaci 6. srpna americké letectvo svrhlo atomovou bombu na Hirošimu a 9. srpna na Nagasaki. Japonsko se pak v noci z 9. na 10. srpna vzdalo.

Na první pohled se zdá být souvislost mezi těmito událostmi poměrně jasná, až přímočará. Wilson vidí ovšem několik problémů, které dohromady podle něj tradiční interpretací podkopávají.

Jak šel čas

První potíž je podle něj v časovém průběhu celé události. Rozhodnutí o kapitulaci padlo na jednáních japonské vlády, které začalo 9. srpna. Zdá se tedy logické, že příslovečnou poslední kapkou byla informace o zničení Nagasaki. Ale Wilson upozorňuje, že k bombardování Nagasaki došlo až poté, co se ráno japonského času sešla šestice mužů v tzv. Nejvyšší radě, která zemi de facto vládla. Na programu Rady přitom od začátku byla možnost bezpodmínečné kapitulace - předmět, o kterém se na této úrovni seriozně mluvilo poprvé. V určení programu schůzky tedy Nagasaki evidentně nehrálo roli.

Kde ještě bombardovat?

Americké letectvo během měsíců před Hirošimou podniklo nálety na 68 velkých měst, která byla v průměru z poloviny srovnána se zemí. Nálety zabily kolem 300 tisíc lidí, 750 tisíc zranily a 1,7 milionů připravily o střechu nad hlavou. Před 9. srpnem už v zemi zbývalo asi jen deset měst nad 100 tisíc obyvatel, které se vyhnuly bombardování.

Po zásahu Nagasaki jich bylo devět. Čtyři ležely na ostrově Hokkaido, který americké bombardéry mohly zasáhnout těžko, a jedním bylo Kjóto, které Američané nechtěli ničit kvůli jeho politickému, duchovnímu a historickému významu.

O intenzitě bombardování svědčí i fakt, že na začátku srpna zbývalo pouhých šest nevybombardovaných menších měst s počtem obyvatel 30 až 100 tisíc.

Jednání skončilo patem, zastánci různých názorů se nedokázali shodnout a schůze byla přerušena před tím, než se k jejím členům dostaly podrobnosti o bombardování. Rozhodnutí o kapitulaci (s podmínkou, že bude zachována instituce císařství a její významná politická role) nakonec padlo až v následných jednáních v ranních hodinách následujícího dne.

Hirošimské bombardování také podle Wilsona nejspíše nemohlo mít roli katalyzátoru jednání o kapitulaci. První zprávu o rozsahu škod dostala Nejvyšší rada už 6. srpna odpoledne od starosty města, další podrobnosti z vojenské komise vyslané do města měla pak dostat až 10. srpna. V mezidobí tedy žádné nové informace nepřišly. Osmého srpna sice ministr zahraničí Togo Šigenori žádal o svolání zasedání kvůli bombardování Hirošimy, ale členové Nejvyšší rady to odmítli, protože otázku (zřejmě) nepovažovali za tak naléhavou.

Kronika ničení

Proč? V kontextu jiných bombardování se totiž Hirošima nemusela japonským představitelům jevit nijak výjimečnou událostí, domnívá se Wilson. Vybízí nás k myšlenkovému experimentu: představme si, že jsme vrcholní japonští představitelé v létě 1945.

Začněme třeba v půlce července: 17. července nás po ránu uvitá zpráva, že během předchozí noci byla Američany napadena čtyři města: Oita, Hiratsuka, Numazu a Kuwana. Oita a Hiratsuka byly zničeny více jak z poloviny, Kuwana ze 75 procent a Numazu bylo prakticky srovnáno se zemí, když bylo bombardováním a požárem zničeno z více jak 90 procent.

O tři dny později byla napadena další tři města, z nichž Fukuki bylo zničeno z více než 80 procent. Za další dva dny (tedy v noci na 22. července) bylo bombardováno dalších šest měst a jedno z nich, Ičinomija, bylo zničeno z více jak tří čtvrtin. Druhého srpna došlo k náletům na čtyři další města. Jedno z nich, Tojama (kolem 150 tisíc obyvatel), bylo zničeno prakticky celé, z více jak 99 procent. V dalších dnech byla bombardována další čtyři města. A pak přišel 6. srpen, kdy bylo napadeno jediné město, Hirošima, které bylo také z velké části zničeno s velkými škodami na životech a nepřítel použil nějaký nový typ bomby.

Jinými slovy: z 26 měst bombardovaných ve třech týdnech před Hirošimou byla třetina zničena z větší části než Hirošima.

Rozsah jaderného útoku prvními atomovými zbraněmi také nebyl o mnoho větší než u kobercového bombardování běžnou municí při velkých náletech předtím. Těch se účastnilo až 500 strojů najednou, každý nesl 8 až 10 tun bomb. Velké nálety, jako ten nejničivější na Tokio, tak města zasypaly 4 až 5 kilotunami TNT. První dvě jaderné zbraně měly sílu 16,5 (Hirošima) a 20 kilotun (Nagasaki).

Oni si zvyknou

Pro ilustraci postoje japonských politiků k bombardování Wilson cituje v létě 1945 už bývalého ministra zahraničí Šideharu, který si dva dny po bombardování Tokia, kdy zahynulo 120 tisíc lidí, zapsal: "Lidé si nakonec na denní bombardování zvyknou. Časem se tím jejich odhodlání a jednota jen posílí."

Jak poznamenává Wilson, Šidehara byl představitel umírněné politiky, ne radikál.

Také se zdá, že japonští představitelé, ač to zní neuvěřitelně, nejspíše předpokládali, že se obyvatelé naučí s bombardováním žít. Japonská Nejvyšší rada se náletům podle dochovaných materiálů v podstatě nevěnovala. Krátce se o nich mluvilo v květnu, a pak až na zasedání 9. srpna, kdy se mluvilo o kapitulaci, uvádí Wilson.

Proč by tedy útok na Hirošimu měl být nějak výjimečný proti spoušti předchozích týdnů? Proč se Japonci nevzdali někdy po zničení 66 měst před Hirošimou?

Strach z neznámého? Ne, ze známého

Na námitku, že roli v rozhodnutí mohla hrát i novota jaderné zbraně, Wilson připomíná, že Japonsko mělo jaderný program. Alespoň někteří členové Nejvyšší rady si po Hirošimě vyžádali od vědců informace a rady. Nejen, že tedy věděli, jaká je povaha nového nebezpečí, ale dost možná si byli vědomi i toho, že atomové zbraně nelze vyrábět na běžícím pásu. (USA by měly další bombu připravenou patrně 19. srpna, a pak někdy v září 1945.)

Mnohem větším šokem, než použití jaderné zbraně, byl podle Wilsona vstup SSSR do války. Sověti měli s Japonci podepsanou smlouvu o neútočení do dubna 1946, ale zároveň se zavázali i Spojencům, že vstoupí do války s Japonskem přesně tři měsíce po ukončení války v Německu. Tak se i stalo, bojové operace začaly 9. května v 0:43 moskevského času. Japonce informovali hodinu předem. Boj byl poměrně jednostranný. Ztráty Japonců byly v průběhu operace trvající prakticky až téměř do konce srpna desetkrát větší než sovětské.

To, že jde o vážný problém pro Japonsko, bylo však jasné už s vyhlášením války. Japonští představitelé měli dvě základní představy, jak "důstojně" vstoupit do jednání o příměří a vyjednat si jiné podmínky než bezpodmínečnou kapitulaci, kterou žádali Spojenci. Podle dostupných svědectví mnozí japonští činitelé počítali se Stalinovou pomocí při zprostředkování příměří. Motivací SSSR měla být snaha o oslabení vlivu ostatních spojenců, především USA. Japonci ovšem nevěděli o Stalinově závazku vstoupit do války do tří měsíců od konce bojů v Evropě.

Pohled na Hirošimu asi hodinu po svržení atomové bomby (6. srpna 1945)

Pohled na Hirošimu asi hodinu po svržení atomové bomby (6. srpna 1945)

Další japonští politici a generálové se domnívali, že by bylo možné získat i vojenské vítězství. Doufali, že se japonskými silám podaří bránit domovské ostrovy při nevyhnutelné americké invazi natolik urputně, že Američany donutí k jednáním o příměří. Riziko velkých ztrát si uvědomovali i Američané, kteří se právě proto chtěli invazi pokud možno vyhnout.

Obě tyto varianty japonského postupu se vstupem SSSR do války padly. Stalin už nemohl být prostředníkem příměří, navíc otevřel novou frontu. Sověti se mohli na západní pobřeží Japonských ostrovů, hlavně těch severních, dostat za minimálního odporu japonských sil. Ty byly vázány na jižních ostrovech a východním pobřežím hrozbou americké invaze, odhaduje Wilson. Výsadky na Kurilské ostrovy a Sachalin skutečně proběhly bez problémů a je možné, že Sověti by mohli provést i další obojživelné operace, i když na velkou obojživelnou akci prostředky zřejmě neměli.

Zároveň bylo japonským politikům jasné, že na diplomacii už nezbývá mnoho času. Americká invaze podle japonských výzvědných služeb neměla přijít dříve než za několik měsíců, ale bylo velmi pravděpodobné, že Sověti by na japonské domovské půdě mohli být za několik týdnů, uvádí Wilson (toto je diskutabilní tvrzení: není jasné, zda by Sověti invazi přímo na japonské mateřské ostrovy opravdu zvládli, i když odpor Japonců by byl skutečně asi poměrně slabý).

A bylo to jasné už dávno před invazí: v červnu 1945 na zasedání Nejvyšší rady zaznělo, že o osudu císařství rozhodne sovětský vstup do války. A že udržení míru se SSSR je absolutně nezbytné, pokud má Japonsko dále pokračovat v boji. Japonsko se tak muselo vzdát i bez hrozby atomové zbraně, domnívá se Wilson.

Jak se vyvléknout z porážky

Atomová zbraň ovšem měla svůj význam, tvrdí Wilson. I v tom, že se hodila japonskému vedení k vytvoření "příběhu nevyhnutelné porážky". Díky ní mohli japonští představitelé tvrdit, že válku neprohráli oni a jejich rozhodnutí, ale nová zázračná zbraň nepřítele, proti které nebylo obrany.

Dokázali tak ospravedlnit a zároveň zakrýt katastrofální situaci, do které svou zemi zavedli: 80 procent větších měst bylo vybombardovaných a z velké části zničených. Armáda za sebou měla jen řadu porážek. Letectvo nedokázalo ubránit zemi před nálety, námořnictvo bylo v podstatě zničeno, či se muselo ukrývat v přístavech. Obyvatelé hladověli a průmysl byl zničený. Propaganda přitom Japoncům tvrdila opak: že situace je skvělá a vítězství nakonec nevyhnutelné.

S Hirošimou a Nagasaki se náhle nabídla geniální možnost úniku ze stahující se smyčky lží: nepřítel disponuje něčím strašlivým, a boj je tedy zásahem vyšší moci předem prohraný.

Bylo to jinak?

Jiný pohled na bombardování Hirošimy a Nagasaki

Navíc by se daly najít i další "synergie", které japonskému vedení pomohly udělat porážku o něco méně trpkou. Použití atomové zbraně proti jeho obyvatelstvu náhle proměnilo Japonsko z brutálního agresora v politováníhodnou oběť nových, strašlivých sil. Odkaz na brutalitu Spojenců, přesněji Američanů, by se také mohl hodit u případného soudu, který japonským představitelům musel tanout na mysli. V té době totiž už v Evropě začaly procesy s nacistickými pohlaváry.

Tvrzení o rozhodujícím účinku atomových zbraní ostatně muselo vyhovovat i americkým představitelům. Zvyšovalo prestiž americké armády i celé země. Navíc projekt Manhattan stál dvě miliardy dolarů (zhruba 50 miliard v dnešních dolarech), takže bylo záhodno demonstrovat jeho úspěch.

Dodejme, že i Wilson upozorňuje, že americké vedení nebylo jaderným argumentem zaslepeno. Nevěřilo, že válku rozhodly právě a pouze atomové zbraně. Až časem se z toho stalo dosti rozšířené přesvědčení.

Americkým diplomatům také muselo být jasné, že je čeká měření se Sovětským svazem. Atomová karta měla v této partii značnou váhu. V takové situaci mohli snadno projevit (úmyslnou i podvědomou) tendenci snižovat podíl svého budoucího nepřítele na americkém vítězství. Z pohledu USA byla druhá světová válka přece jen především válkou v Pacifiku. Její začátek vyznačuje Pearl Harbour a konec atomový hřib nad Nagasaki.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.