Když se začne v médiích mluvit o předvídání zemětřesení, je zapotřebí ostražitosti. Objevily se už tisíce povzbudivých zpráv o možnostech předvídání, od sledování úniků radonu po pozorování chování papoušků, slonů či psů. Ale "neklamné známky zemětřesení" nás stále znovu a znovu klamou. Někdy vůbec nepřijdou, jindy se objevují i v případech, kdy k žádnému zemětřesení nedojde. Více si přečtěte v našem starším článku.
K pramenůmKosuke Heki práci zveřejnil v časopise Geophysical Research Letters, kde je dostupná zde, ale pouze po zaplacení. "Je to výborný časopis, který tiskne jen dobře podložené výsledky," říká Aleš Špičák z Geofyzikálního ústavu. Jestli ovšem byla cesta k článku k publikaci trnitá, či ho nezávislí posuzovatelé, kteří každý text hodnotí, považovali za opravdu kvalitní nebo jen ucházející, to nevíme. Pro ty, kdo nechtějí zaplatit, je práce dostupná ze Hekiho stránek zde. |
Japonská naděje po katastrofě
V posledních dnech svět oběhla informace, že Kosuke Heki z Hokkaidské univerzity vyzrál na věčný problém.
Ve své práci popisuje pozorování anomálií ve vysokých vrstvách atmosféry nad oblastí epicentra japonského zemětřesení. Anomálie se prý objevila zhruba 40 minut před začátkem otřesů a zmizela až po nich.
Přesněji řečeno se stalo to, že v části ionosféry (ta se rozkládá ve výškách od zhruba 50 až do 1 000 kilometrů) došlo ke zvýšení počtu elektronů. Ze Země to poznáme tak, že se s přibýváním nabitých částic změní "průchodnost" ionosféry pro elektromagnetické záření, třeba rádiové vlny. Nad hlavou nám létá množství družic, které neustále vysílají nějaký rádiový signál. Sledováním jeho výkyvů určíme, jak na tom ionosféra zrovna je.
Skvěle se k tomuto účelu hodí družice GPS, které vysílají neustále a vždy jsou nad obzorem. Kosuke Heki prošel právě údaje z japonských přijímačů GPS a zjistil, že v době před zemětřesením se nad postiženou oblastí zvýšila úroveň elektronů přibližně o osm procent. Největší nárůst byl nad budoucím epicentrem zemětřesení.
Ale ve vědě je jeden důkaz k ničemu. Heki se tedy vrátil do minulosti a prověřil GPS záznamy ze silného chilského zemětřesení v roce 2010. Objevil v nich údajně podobný jev. A stejné to bylo také v případě zemětřesení u Sumatry v roce 2004. V obou případech bylo sice menší než u japonského zemětřesení, Heki se ovšem domnívá, že nejde o náhodu.
Anomálie v počtu elektronů v ionosféře před japonským březnovým zemětřesením, označovaným jako Tohuko.
"Předtím jsem si nemyslel, že by se zemětřesení dala předpovídat," řekl Heki serveru OurAmazingPlanet. "Nyní jsem přesvědčený, že velká zemětřesení předvídat lze," dodal. Jen velká proto, že japonský vědec anomálii neobjevil u žádných otřesů s menší magnitudou než 8,5 Richtera.
Omezení účinnosti na velmi velká zemětřesení představuje velký problém. Jestliže bude metoda fungovat jen na ně, tak by selhala před takovým zemětřesením jako bylo vloni v lednu Haiti, kde bylo 316 tisíc obětí. Nebo u otřesů pod novozélanským Christchurch, či městěm L'Aquila v Itálii v dubnu 2009.
Konec kritického stavu
Navíc, byť je víra japonského vědce povzbudivá, historické zkušenosti mnoho nadějí nedávají. Už proto, že o předvídání zemětřesení z dějů v atmosféře se uvažuje už desítky let a zatím se metodu nikdy nepodařilo dotáhnout do zdárného konce. A nejde jen o předvídání z oblohy.
"Od 60. let se objevila řada nápadů, jak odhalit blížící se otřesy a všechny mají společné to, že selhaly. A lidé si dodnes lámou hlavu nad tím, proč nefungují," říká Aleš Špičák z Geofyzikálního ústavu Akademie věd.
Například v bývalém SSSR (a do jisté míry i některých dalších zemích) se věnovala velká pozornost hypotéze, podle které se měly otřesy projevit vyzařováním elektromagnetických vln. Kolem zlomů se stavěly antény, které měly zachytit vlny údajně vyzařované horninou těsně před povolením zlomu. Někdy se signál před zemětřesením objevil, někdy ne, někdy se objevil a zemětřesení nepřišlo. Spolehlivé výsledky nedávají ani metody jako sledování úniků radonu z podzemí nebo měření kolísání hladiny podzemní vody.
"Nápady vycházely z předpokladu, že zemětřesení předchází nějaký předkritický stav horniny," vysvětluje Aleš Špičák. Laicky řečeno se během stlačování měla výrazně změnit řada vlastností horniny. Třeba její propustnost. Pnutí mělo být logicky největší těsně před prasknutím zlomu, kdy mělo překročit (nejasně danou) kritickou hranici a způsobit výše zmíněné jevy.
"Zdá se mi, že i tato práce vychází ze stejného předpokladu, který se zatím neosvědčil," shrnuje Špičák, který ovšem upozorňuje, že je geofyzik, a pozorování atmosféry není jeho specializace.
Představy o procesech souvisejících se zemětřesením se vyvíjejí a k myšlence "kritického stavu" a s tím souvisejících nezvyklých projevech se objevují alternativy. Geofyzikové si tak příliš neumí představit, jak by zemětřesení mělo vyslat signál do ionosféry. Lépe na tom není ani Kosuke Heki, který jen prezentuje výsledky měření a nehledá vysvětlení pozorovaného jevu.
Anomálie zaznamenaná satelitem NASA nad oblastí zemětřesení Tohoku ve dnech před otřesy. Červené čáry vyznačují rozhraní tektonických desek, hnědé linie velké zlomy a černá hvězdička epicentrum otřesů ze 13. března. Otázka zní, jestli tam bude i příště.
Špetka optimismu na závěr
Nesoulad se současnými teoriemi nemusí znamenat, že by japonský vědec nemohl být na stopě velkého objevu. Optimismu mu může dodat třeba práce Dimitrije Uzonova z NASA a jeho kolegů, kteří také vycházeli ze satelitních údajů o situaci v atmosféře nad Japonskem před březnovým zemětřesením (práce je dostupná zde).
Nad budoucím epicentrem družice naměřily zvýšení teploty atmosféry, které vyvrcholilo zhruba tři dny před zemětřesením. Vědci také odhalili vyšší počet elektronů v ionosféře, stejně jako japonský odborník. Oba jevy, tedy oteplení i zvýšení počtu elektronů, by mohl podle autorů mít nepřímo na svědomí únik radonu v důsledku změny napětí v zemské kůře. Stejnou hypotézu pro vysvětlení svých výsledků zmiňuje i Heki.
Ovšem Uzonov a jeho kolegové se věnovali především měřením v době, kdy do zemětřesení chyběly celé dny, ne jen desítky minut, jako to udělal Heki. Navíc se ve dnech předcházejících japonskému zemětřesení situace na obloze výrazně měnila v důsledku sluneční činnosti. Uzunova a spol. v práci vysloveně varují, že se jim v bouřlivé ionosféře předpokládaný vliv zemětřesení hledal jenom velmi obtížně. Až důkladná kontrola ostatními odborníky ukáže, zda se to jim i Hekimu povedlo skutečně dobře.
