Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jediné stisknutí tlačítka dělilo svět od 3. světové války. Už několikrát

aktualizováno 
Podplukovník Petrov měl na rozhodnutí půl hodiny. Podle přístrojů na SSSR mířila atomová hlavice. Rozhodl se však, že jde o falešný poplach. V horší situaci se ocitli vojáci během kubánské krize a svět pak ještě minimálně pětkrát i během osmdesátých let.

Americké rakety PGM-19 Jupiter, které byly rozmístěné v Turecku

Stanislav Jevgrafovič Petrov, sovětský podplukovník ve výslužbě, převzal minulý týden v Baden-Bedenu cenu německých médií. Proč právě on? Protože jako službu konající operační důstojník správně vyhodnotil americký jaderný útok jako falešný poplach a neuvedl do chodu mašinérii, která by provedla odvetný úder. Výsledkem by zřejmě byla jaderná apokalypsa.

Družice Kosmos systému včasné výstrahy Oko (US-K)

Družice Kosmos systému včasné výstrahy Oko (US-K)

V polovině sedmdesátých let začal Sovětský svaz budovat systém včasné výstrahy před jaderným úderem - Oko. Využíval systém družic Kosmos na vysokých eliptických orbitách (US-K), monitorujících starty mezikontinentálních balistických raket z území Spojených států. Pro zajištění spolehlivé funkce a vyloučení falešných poplachů byly nutné minimálně čtyři družice. Družice Kosmos byly vyráběné v NPO Lavočkin (Научно-производственное объединение), jako nosné rakety se používaly 8K87 (Molnija M), což byla verze osvědčené rakety R-7, která vynesla první Sputnik.

První čtveřici satelitů (Kosmos 520, 606, 665 a 706) se podařilo dostat na oběžné dráhy do roku 1979. V roce 1982 byl systém prohlášen za operačně způsobilý, nicméně byl "syrový" a občas se objevovaly poruchy. Vylepšení systému umístěním družic i na geostacionárních drahách (US-KS) byl zahájen v roce 1984. Celkem bylo vypuštěno 85 družic systému Oko.

Družice systému Oko vypadá jako dva metry dlouhý válec s průměrem 1,7 m. Prázdná hmotnost je 1 250 kilogramů, s plnou zásobou paliva téměř dvojnásobek. Hlavní částí družice je infračervený dalekohled, schopný detekovat hoření raketových motorů nosných raket. Dalekohled má úzké zorné pole a proti falešným "zábleskům" je odstíněn asi čtyřmetrovou teleskopickou clonou. Zaměření hlavního teleskopu zajišťují další čidla s širokým zorným polem, pracujícím ve stejném spektru. Napájení satelitu zajišťují dva panely slunečních baterií, schopné dodávat 2,8 kW výkonu. Výšku letu a polohu družice zajišťuje celkem 20 manévrovacích motorů.

Stanislav Jevgrafovič Petrov nastoupil 26. září 1983 do služby operačního důstojníka, na centrální velitelské stanoviště systému včasné výstrahy před jaderným úderem (Objekt 455) v komplexu Serpuchov-15 asi 100 kilometrů od Moskvy.

Podplukovník ve výslužbě Stanislav Jevgrafovič Petrov

Podplukovník ve výslužbě Stanislav Jevgrafovič Petrov

Nutno říci, že v té době byly vztahy mezi Východem a Západem velmi vypjaté. Zhruba o tři týdny dříve sestřelil letoun Su-15 sovětské protivzdušné obrany(PVOS), pilotovaný majorem Genadijem Osipovičem, nad Sachalinem korejský Boeing 747, let KAL 007. Na palubě zahynulo 269 osob. Tehdy pilot uposlechl rozkaz velitelského stanoviště.

Platila jaderná doktrína zaručeného vzájemného zničení. Základní tezí bylo, že nejlepší zárukou bezpečnosti je vědomí obou stran, že jakýkoli jaderný útok by vedl k odvetnému úderu a následná eskalace konfliktu by skončila vzájemným zničením. V Sovětském svazu mělo centrální velitelské stanoviště systému včasné výstrahy okamžitě informovat stranické orgány, které by rozhodly o provedení odvetného jaderného úderu. 

Podplukovník Petrov seděl jako operační důstojník na vyvýšeném místě v sále podzemního bunkru, kam se sbíhaly výstupy z počítačů, zpracovávajících údaje ze satelitů systému Oko. Před sebou měl podsvícenou mapu světa a operátory ovládající jednotlivé části systému včasné výstrahy. Byl odpovědný za celou činnost a na jeho bedrech ležela odpovědnost za uvedení strategických sil do prvního stupně pohotovosti "s prstem na spoušti".

V 00:15 místního času začal houkat alarm, rozblikalo se červené světlo "старт" (Start) a kolem jedné z amerických základen se rozsvítil červený čtverec, označující místo odpalu. Postavil se první operátor a upřel na svého nadřízeného tázavý pohled. Vzápětí následovala hlášení o dalších čtyřech odpalech.

Stanislav Petrov podle svých slov vydal rozkaz, aby se operátoři posadili a podali hlášení. Než je zpracovali, začal analyzovat situaci. Systém byl relativně nový. Technické závady se objevily již dříve. Doktrínu vzájemného zničení znali všichni. Útok pěti balistickými raketami nedával smysl. Nepřítel by způsobil jen malé škody a sám by se vystavoval odvetnému úderu plnou silou, což se rovnalo vyhlazení. Požádal o křížovou kontrolu dat.

Času bylo málo. Pokud by šlo o skutečný úder, hlavice by dopadly na území SSSR během necelé půlhodiny. Operátoři horečně porovnávali údaje ze všech čtyř družic a dalších zdrojů, jako byly pozemní radary dlouhého dosahu, lodě s anténami pro sledování kosmických objektů a radary systémů protiraketové obrany. Před operačním důstojníkem svítilo tlačítko "запуск". Jeho stisknutí by znamenalo, že Sovětský svaz je cílem útoku a je nezbytné provést odvetný úder.

Trvalo 18 minut, než se podařilo porovnáním údajů útok definitivně vyloučit. Podplukovník Petrov mohl nadřízené informovat, že šlo o planý poplach. Nutno říci, že důkladnou analýzou a oddálením postoupení informace projevil notnou dávku odvahy. Instrukce nařizovaly v případě útoku informovat vedení státu okamžitě. Později se ukázalo, že zmatení satelitu způsobil nešťastný odraz slunečních paprsků od vrstev vysoké oblačnosti.
   
Jednání podplukovníka Petrova vyhodnotili nejprve jako správné a dočkal se pochvaly od tehdejšího velitele PVOS generála Jurije Votinseva. Později však začal být nepohodlný, protože se kvůli němu ukázalo, že systém včasné výstrahy není bezchybný. Navíc soudruzi začali mít pochybnosti, jak by reagoval v případě skutečného úderu. Byl přeložen a jako nespolehlivému mu byl zastaven služební postup. Po dohodě odešel předčasně do zálohy.

Celá událost byla tajná a až do roku 1990, kdy ji popsal generál Votinsev ve svých pamětech, o ní vědělo jen pár zasvěcených. Podplukovník Petrov žije ve městě Frjazino. V roce 2006 navštívil Spojené státy. Sám celý incident považuje: "Jen za svou práci. Ani moje žena dalších 10 let nevěděla, co se tehdy stalo." Nicméně v analýzách CIA je událost hodnocena jako nejnebezpečnější incident osmdesátých let.

Neblblo jen sovětské Oko

USA mají podobný systém v rámci NORAD (North American Aerospace Defense Command), což je velitelství protivzdušné obrany severoamerického kontinentu. V osmdesátých letech došlo k minimálně pěti falešným poplachům, které se porovnáním údajů od Tichomořské floty a Velitelství strategického letectva podařilo vyloučit.

Sovětské rakety R-12 Dvina (NATO kód SS-4 Sandal) rozmístěné na Kubě během

Sovětské rakety R-12 Dvina (NATO kód SS-4 Sandal) rozmístěné na Kubě během vojenské přehlídky

V obou případech je paradoxně výhodou dlouhá doba letu balistických raket na cíl. Jedna i druhá strana má přibližně půlhodinu na uvedení vlastního systému do pohotovosti, analýzu a porovnání údajů z jiných zdrojů a vyloučení chyb. Teprve potom může dojít k autorizaci odpalu a provedení odvetného úderu.

Z tohoto hlediska představovalo mnohem větší nebezpečí rozmístění sovětských raket R-12 na Kubě nebo amerických PGM-19 Jupiter v Turecku. Přestože jejich hlavice měly mnohem menší ráži, doba letu byla kratší a "klíče" od raket byly na nižších stupních velení. Tedy snáze dostupné a méně pod kontrolou. O taktických jaderných zbraních ani nemluvě. Co znamenají taktické (do 100 km) nebo operačně taktické (100 - 1 000 km) jaderné zbraně v rukách nestabilních režimů,  není nutné rozebírat.

Viceadmirál Vasilij Alexandrovič Archipov

Viceadmirál Vasilij Alexandrovič Archipov

V době kubánské krize, přesně 27. října 1962, došlo k události, která také málem skončila použitím jaderných zbraní. Skupina jedenácti amerických torpédoborců z bojové skupiny letadlové lodi USS Randolph (CVA-15) vyslídila sovětskou ponorku B-59 Projekt 641 (v Nato kódu třída Foxtrot). Torpédoborce se ji snažily přinutit k vynoření a identifikaci shazováním cvičných hlubinných náloží.

Kapitán ponorky Valentin Grigorjevič Savickij byl přesvědčen, že začala válka, a chtěl americkou bojovou skupinu zničit torpédy s jadernou hlavicí. K autorizaci odpalu byl nutný jednohlasný souhlas tří mužů: kapitána, zástupce pro politické věci Ivana Semjonoviče Maslenikova a zástupce kapitána Vasilije Alexandroviče Archipova (mimochodem veterána z ponorky K-19, při jejíž havárii sám obdržel dávku radioaktivního záření).

Archipov byl proti odpalu a nakonec se mu podařilo kapitána přesvědčit, aby se ponorka vynořila a počkala na pokyny z Moskvy. Archipov, tehdy kapitán druhého stupně, byl postupně povýšen až k hodnosti viceadmirála a působil ve funkci velitele 37. divize ponorek a později náčelníka Kaspické námořní akademie S. M. Kirova.





Hlavní zprávy

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.