"Je to zpráva, na kterou svět čekal od roku 1848." Takto charakterizoval objev jedné z lodí Franklinovy expedice v neděli 7. září William Battersby, britský autor vědeckých článků a knih o této expedici. "Brečel jsem. Všichni jsme brečeli," popisuje Marc-Andre Bernier, šéf podmořských archeologů, reakci výzkumného týmu na sonarové záběry, odhalující polohu lodi na mořském dně Zálivu královny Maud. Proč se zpráva, která v českých médiích téměř úplně zapadla (my jsme o ni psali zde), stala hlavní zprávou v řadě zemí anglosaského světa?
Smrti vstříc, zachrání se ti, co zůstanou
Sto třicet čtyři mužů v čele s 59letým lordem Johnem Franklinem vyplulo z přístavu Greenhithe v Anglii 19. května 1845, aby dokončili to, co generace zejména britských mořeplavců a polárníků před nimi započala: objevit a proplout Severozápadní průjezd, vodní cestu z Atlantského do Tichého oceánu kolem břehů Severní Ameriky. V té době se už předpokládalo, že cesta tehdy jen velmi částečně poznaným labyrintem Kanadského arktického souostroví patrně nebude mít téměř žádný ekonomický význam.
Hrdá Británie si nechtěla nechat ujít prvenství v oblasti geografického výzkumu a navíc objevení Severozápadního průjezdu bylo životním snem jiného lorda, dosluhujícího tajemníka britské admirality Johna Barrowa. Barrow rezignoval na svůj post v témže roce 1845 a zemřel 84letý o 3 roky později; nikdy se nedozvěděl, že neúmyslně poslal 129 mužů na smrt. A pět členů expedice, kteří byli z různých důvodů poslání během cesty z Anglie do Grónska nazpět domů, tehdy ještě netušilo, že jim nemoc či neschopnost zachránily život.
Úkol byl zdánlivě jednoduchý. V té době bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky a úžiny vedoucí z Baffinovy zátoky západně až po Melvillův ostrov. Zbývalo proplout nějakých 1700 kilometrů mezi těmito dvěma oblastmi. V případě neproveditelnosti zbývala záložní varianta, zkusit proplout Wellingtonovým či jiným kanálem na sever a dostat se do oblasti tehdy předpokládaného otevřeného polárního moře (dnes víme, že neexistuje).
Expedice byla koncipována jako přísně vědecká. Kromě získání geografických poznatků se měla věnovat výzkumu zemského magnetismu. Měření odchylek magnetického pole v různých místech zemského povrchu bylo tehdejším vědeckým hitem a arktické expedice (nejen Franklinova) mu věnovaly velkou péči. Nezapomínalo se ani na biologický výzkum: na palubě byl (formálně jako chirurg) přírodovědec Harry D. S. Goodsir (jeho pozorování a výzkumy mořských živočichů během plavby z Anglie do Grónska byly odeslány do Anglie dopravní lodí a publikovány; dílo tak přežilo svého tvůrce).
MAPA: Oblast nálezu jedné z lodí Franklinovy expedice - trvání expedice 1845 - 1848.
Franklinova výprava byla expedicí Britského královského námořnictva a Anglie vyslala to nejlepší, co měla. Dvě bombové lodi Erebus a Terror měly za sebou spektakulárně úspěšnou plavbu kolem Antarktidy (v letech 1839 až 1843, pod velením Jamese Clarka Rosse) a byly dále zdokonaleny. Nejenže byl zesílen trup lodí, aby lépe odolával ledu, a přídě pobity plechem, ale lodě byly vybaveny parními stroji a měly horkou vodou vytápěné podpalubí, což nebývale zvyšovalo komfort posádky během arktické zimy.
Parní stroje na Erebusu a TerroruPůvodně plachetní lodě Franklinovy výpravy byly dodatečně vybaveny parním strojem a lodním šroubem. Mělo jít o první použití tohoto typu pohonu v arktických vodách. Erebus získal parní stroj byl vyrobený v roce 1836 a sloužil původně na lokomotivě "Planet" železniční společnosti London & Greenwich Railway. Terror byl vybaven parním strojem z lokomotivy "Samson", která sloužila na dráze London & Birmingham Railway zhruba od roku 1835. Oba stroje poháněly lodní šrouby, které bylo možné vyzvednout na palubu, aby se předešlo jejich poškození při zamrznutí lodi. Výkon strojů byl poměrně slabý (20 - 25 koňských sil) a jejich účelem nebylo pohánět lodi trvale - na to neměly ani dost sil, ani dost uhlí. Měly ale významně zlepšit manévrovatelnost lodí v ledu, aby se dalo využít případných otevřených kanálů i v době bezvětří. Nejsou žádné zprávy, zda byly stroje opravdu použity a s jakým výsledkem. Další informace viz tento blog. |
Se zásobami na tři roky by se obě lodě nedokázaly dostat přes Atlantik, takže je až do zátoky Disco v Grónsku provázela nákladní loď Barreto Junior, vezoucí mj. živé býky. Ti byli u břehů Grónska poraženi a čerstvé maso naloženo na Erebus a Terror. Obživu posádky měl zajistit i další z nových vynálezů: konzervy. Polévky, maso a zelenina byly v plechovkách zalitých olovem. Před kurdějemi, které byly metlou arktických výprav, měla námořníky ochránit především citronová šťáva, které výprava vezla 9300 liber (cca 4,2 tuny).
Barreto Junior odvezla zpět do Anglie kromě několika "vyřazených" mužů (celkem se jich do Arktidy vydalo 129) i nadšené dopisy důstojníků a mužstva Franklinovy expedice. Ti sršeli nadšením a optimismem. Nikdo neočekával nic menšího než úspěch, pravděpodobně rychlý úspěch. James Fitzjames, kapitán Erebusu a třetí muž ve velení expedice, dokonce v jednom z dopisů projevil obavu, zda v Arktidě stráví alespoň jednu zimu. V opačném případě by museli někde vyložit část nákladu, protože plavba s plně naloženými loděmi Tichým oceánem by byla nebezpečná.
Zásoby na pět let ...
Koncem července 1845 se Erebus a Terror v Baffinově zátoce krátce setkávají s několika velrybářskými loděmi. Z důstojníků expedice dále čiší nadšení. "Máme zásoby na pět let," přehání údajně Franklin při pokřikování na kapitána velrybářské lodi Enterprise...
O 14 let později, v květnu 1859 nachází skupinka mužů pod velením poručíka Hobsona, vyslaná z parní jachty Fox, na pobřeží Ostrova krále Viléma zasněžený člun opatřený skluznicemi. V něm je naložena pestrá směs předmětů, od Nového zákona ve francouzštině po pečetní vosk. Na obou koncích člunu se nachází kostra muže. Jeden z nich má u každé ruky nabitou pušku. Oběma kostrám chybí lebka. Hobsonovi muži nevědí, že pod sněhem kolem člunu jsou kosti. Lidské kosti dalších jedinců nesoucí známky kanibalismu. McClintockova soukromě financovaná výprava právě našla 14 let pohřešovanou Franklinovu expedici.
Co se zvrtlo? Proč z hrdé a skvěle vybavené expedice zbyla hrstka mužů, kteří se nakonec museli živit těly svých druhů a žádný z nich nepřežil?
Záhady Franklinovy expedice
|
Pátrání po Franklinově expedici začalo již v roce 1848, kdy měly 129 mužům dojít zásoby a do Anglie nepřišly žádné zprávy o jejím osudu.
Po dvou letech zde byl první výsledek: britské a americké lodě objevily v srpnu 1850 na Beecheyho ostrově (který navzdory svému názvu není ostrov, ale malý kruhový poloostrov na jihozápadním cípu ostrova Devon, úzkou šíjí spojený s mateřským ostrovem) tři hroby členů expedice, kteří nepřežili první arktickou zimu. Jde o vrchního topiče z Terroru Johna Torringtona, námořníka Johna Hartnela z Erebusu a námořního pěšáka Williama Braina z Erebusu. Jejich těla byla v letech 1984-1986 exhumována vědeckým týmem pod vedením Owen Beattieho a ukázalo se, že se ve věčně zmrzlé půdě dochovala v napohled nedotčeném stavu.
Moderní pitva a zkoumání tkání objevily různé nemoci, kterými zemřelí trpěli (plicní nemoci, tuberkulóza), ale i zvýšenou hladinu olova v těle (viz možné příčiny zkázy expedice).
Žádné zprávy ...
Na Beecheyho ostrově a na přilehlém pobřeží Devonu se našlo mnoho stop po přezimování expedice: od základů staveb přes sudy sloužící umývání mužstva po pyramidu z prázdných konzerv naplněných štěrkem, jejíž účel neznáme. Některý člen expedice si ve volné chvilce dokonce založil zahrádku z arktické květeny, ohrazenou kameny. Nikdo z vedení expedice si však nenašel čas zanechat písemnou zprávu o dosavadním postupu výpravy.
Toto opominutí bylo jak v přímém rozporu s instrukcemi, které Franklinovi dala britská admiralita, tak se zvyklostmi arktických výprav. Každá loď zanechávala i při krátkých zastávkách na pobřeží kamenné mohyly, do nichž byla vložena zpráva, kdo a proč se zde zastavil a jaké má další plány. Po Franklinově expedici zbyla na Beecheyho ostrově mohyla, žádný vzkaz však nebyl přes velké úsilí pátracích expedic nalezen.
Zanechaná zpráva by už nezachránila životy členů expedice, jistě by ale přispěla k rychlejšímu nalezení místa její konečné zkázy na Ostrově krále Viléma a určitě bychom dnes o příčinách katastrofy věděli mnohem více.
Franklin nepostavil mohyly a nezanechal zprávy ani na pobřežích, která na své další plavbě v arktickém létě roku 1846 míjel, což pátrače svedlo na falešnou stopu. Logicky usoudili, že kde nejsou zprávy, tam Franklin neplul, a zaměřili se Wellingtonův průliv, který vede podél Devonu na severozápad.
Pátrání bylo pochopitelně bezvýsledné a poté, co velitel poslední vládní záchranné výpravy Edward Belcher musel v roce 1854 zanechat v ledu čtyři zamrzlé lodě Jejího Veličenstva, britská vláda řekla dost. Franklin a jeho muži jsou mrtvi, ostatně jsme je k 1. dubnu 1854 vyřadili jako zemřelé ve službách královny z řad Královského námořnictva. Čest jejich památce, pojďme se věnovat něčemu jinému, třebas Krymské válce.
Strašlivá svědectví od eskymáků
Franklina se ale nedaří smést ze stolu. V říjnu téhož roku přijíždí do Anglie Dr. John Rae, skotský lékař, zkušený cestovatel v kanadské Arktidě, toho času zaměstnanec Společnosti Hudsonova zálivu. Přiváží stříbrný talíř s nápisem "Sir John Franklin K C H" a lžíce, nože, kompasy a další předměty se jmény či iniciálami členů expedice. Zpráva, kterou podává Admiralitě, je smutná a šokující.
Eskymáci, od kterých předměty získal, mu sdělili, že před čtyřmi lety (zde je důležité podotknout, že eskymácké pojetí času je poněkud volnější než naše a docela dobře to mohlo být před šesti lety, v roce 1848) viděli skupinu asi 40 bílých mužů na Ostrově krále Viléma. Později jich nalezli pět mrtvých na ostrově a asi 30 těl na kanadské pevnině, poblíž ústí Velké (Backovy) rybí řeky. A z obsahu jejich kotlíků bylo zřejmé, že se živili těly svých mrtvých druhů.
Bác. Tato poslední informace vzbudí pobouření ve viktoriánské Anglii a do kampaně proti Raeovi se zapojuje nejen vdova po Franklinovi lady Jane, ale i slavný spisovatel Charles Dickens, který se o Franklinovu výpravu velmi zajímal. Vláda učiní poslední chabý pokus zjistit o osudu expedice více, přiměje Společnost Hudsonova zálivu v roce 1855 vyslat ještě jednu, velmi skromnou pozemní výpravu k ústí Rybí řeky, ovšem získá jen další eskymácká svědectví, potvrzující Raeovy informace. A to je definitivní konec vládních snah udělat něco pro Franklinovy muže a pozůstalé po nich.
Konečně první zprávy
Lady Jane se ale nevzdává. Píše, burcuje, žádá. Marně. Nakonec na své náklady, podpořena veřejnou sbírkou, vypraví v roce 1857 parní jachtu Fox pod velením zkušeného polárníka a účastníka předchozích pátracích expedic Leopolda McClintocka.
Jeho loď po mnoha dobrodružstvích na podzim 1858 zamrzne u jihozápadního pobřeží ostrova Sommerset, ale to McClintocka nezastaví. Po důkladné přípravě vyráží na jaře 1859 tři saňové pátrací skupiny do dosud nenavštívených oblastí. McClintock a jeho zástupce ve velení, poručík Hobson, míří se svými skupinami k Ostrovu krále Viléma. A to, co nedokázalo Královské námořnictvo, se jim podaří. Vrací se s řadou artefaktů, informací a hlavně s jedinými písemnými zprávami, které Franklinova expedice zanechala.
A jak je u této historie pravidlem, zanechané zprávy vyvolávají více otázek než dávají odpovědí. První zpráva je stručná a byla nalezena ve dvou exemplářích poměrně nedaleko od sebe v mohylách na severní části západního pobřeží Ostrova krále Viléma.
V hrubém překladu zní "Lodě Jejího Veličenstva Erebus a Terror přezimovaly v ledu v zeměpisné šířce 70°5'S délce 98°23'Z Přezimování 1846-7 na Beecheyho ostrově v zeměpisné šířce 74°43'28"S délce 91°39'15"Z po proplutí Wellingtonovým kanálem po zeměpisnou šířku 77° a návratu po západní straně Cornwallisova ostrova. Sir John Franklin velí expedici. Vše v pořádku. Oddíl sestávající z 2 důstojníků a 6 mužů opustil lodě v pondělí 24. května 1847.—Gm. Gore, por., Chas. F. DesVoeux, poddůstojník".
Velmi pozorný čtenář si asi povšiml podstatné chyby: lodě nepřezimovaly na Beecheyho ostrově v zimě 1846/47, ale v zimě 1845/46. (I když připustíme variantu, že by u Beecheyho ostrova lodě zůstaly další zimu, rozhodně se nemohly přemístit v květnu k Ostrovu krále Viléma, protože to bylo moře s jistotou ještě zamrzlé.) Nepozornost? Překlep? Nebo příznak vážnějších problémů?
Zpráva (resp. dvě zprávy na stejném papíru) zanechaná Franklinovou expedicí na ostrově Krále Williama.
Další zpráva z roku 1848 byla připsána na okraj jednoho exempláře zprávy z roku 1847 a zní: "25. dubna 1848 Lodě Jejího Veličenstva Terror and Erebus byly opuštěny 22. dubna 5 leguí SSZ od tohoto místa jsouce uvězněny od 12. září 1846. Důstojníci a posádka sestávající ze 105 duší pod velením kapitána F. R. M. Croziera přistáli zde - na šířce 69°37'42" délce 98°41' Tento dokument byl nalezen poručíkem Irvingem pod mohylou, o níž se předpokládá, že ji postavil Sir James Ross v roce 1831 — 4 míle severně — kde byl uložen zesnulým fregatním kapitánem Gorem v květnu [slovo "květnu" je škrtnuto a změněno na špatné "červnu"] 1847. Sloup Sira Jamese Rosse však nebyl nalezen a dokument byl přenesen do této pozice, která je tou, kde byl vztyčen sloup Sira J. Rosse — Sir John Franklin zemřel 11. června 1847 a celkové ztráty úmrtími v této expedici jsou k tomuto datu 9 důstojníků a 15 mužů.—James Fitzjames kapitán HMS Erebus F. R. M. Crozier kapitán & starší důstojník. A vyrážíme zítra 26. k Backově rybí řece"
Pasáž od "Tento dokument byl nalezen..." až po "...vztyčen sloup Sira J. Rosse" je přinejmenším zvláštní a dokonce bývá z přepisů tohoto dokumentu často bez dalšího vysvětlení vynechávána (dokonce ji doslovně neuvádí ani McClintock ve své knize o plavbě Foxe). James Ross skutečně na tomto pobřeží byl (v rámci expedice pod velením jeho strýce Johna Rosse, která objevila severní magnetický pól) - sice v roce 1830 a ne 1831, ale tuto historickou nepřesnost jistě unaveným a promrzlým velitelům odpustíme.
Co je to za podivnosti?
Proč však vzácné místo na okrajích papíru věnovali námořníci nejasným výkladům o hledání mohyl a sloupů? Proč vůbec hledali předchozí zprávu a ztráceli tím čas a síly a nezanechali novou, na novém papíře?
Ze zprávy se sice dozvídáme některé zásadní údaje, ale nezískáváme jasný obraz o stavu expedice, příčinách vysokého počtu úmrtí (a nepoměrně velkých ztrát mezi důstojníky) a zda byl k opuštění lodí nějaký bezprostřední důvod kromě docházejících zásob. A vůbec nejdůležitější informace o dalších úmyslech expedice je uvedena dodatečně na konci zprávy.
Zatímco nález těchto zpráv byl dílem kurdějemi sužovaného poručíka Hobsona, i McClintockova skupina nalezla na jihu ostrova písemné dokumenty. Tentokrát byly ukryty v náprsní tašce mrtvého člena posádky (patrně stevarda, soudě dle oblečení). Dokumenty, později nazvané "Peglar Papers" podle jména majitele námořnické knížky, která je jejich součástí, jsou zřejmě dílem více lidí.
Vystaveny jedenáct let rozmarům počasí, jsou z velké části nečitelné. A to, co je čitelné, nebylo dlouho rozluštěno z prostého důvodu: velká část textu je psána pozpátku, v obráceném sledu písmen ("Ýrbod ned." místo "Dobrý den."). Rozluštěné souvislejší části bohužel neposkytují žádné informace o životě expedice a ty, které se osudů expedice týkají, jsou zase jednotlivými úryvky typu "snídaně bude podle zkrácených přídělů" či "tábor Terror je „prázdný/opuštěný“ (“the Terror camp clear"). Jedna část se zdá souviset s pohřbem (popis pohřbu či snad příprava pohřební řeči): obsahuje zmínky o smrti, umírajícím muži, [admirálu] Nelsonovi, poněkud překvapivě o volném obchodu atd. Z pohledu vyřešení záhad kolem Franklinovy expedice nám tedy "Peglar Papers" zatím obraz spíše zatemňují než vyjasňují. Pokud je ale jednou dokážeme přečíst, půjde o neocenitelný zdroj informací.
Cesta pro smrt
Samostatnou kapitolou, kterou zde nebudeme podrobněji rozebírat, jsou svědectví Eskymáků o jejich interakcích s Franklinovou expedicí. Z jejich výpovědí doplněných McClintockovými objevy a pozdějšími archeologickými nálezy můžeme sestavit hrubý obraz konce expedice. Muži pod velením Francise Croziera (kapitán Terroru, druhý muž ve velení) a Jamese Fitzjamese dotáhli z opouštěných lodí na břeh přes zamrzlé moře neuvěřitelné množství často velmi těžkých předmětů. Na místě vylodění pak velkou část věcí zanechali (Hobson referoval o vysokých hromadách oblečení a dalších věcí), zanechali zprávu a vydali se na jih, možná ve snaze dojít do nejbližší stanice Společnosti Hudsonova zálivu Fort Resolution na Velkém otročím jezeře.
Dvě stě padesát mil však bylo nad síly hladových a nemocných mužů. Čluny, které opatřili lyžemi a táhli, byly příliš těžké a naložené předměty, jejichž užitečnost byla přinejmenším sporná. Velmi záhy začali odpadávat a umírat. První mrtvé ještě pohřbívali, další už nechávali ležet, později je patrně brali s sebou rozřezané, jako zásoby potravy. Cestou snad založili tábor pro nemocné, kteří už nemohli dál.
Je rovněž možné, že se nějaká skupina pokusila vrátit k lodím či se dokonce skutečně opět nalodila (viz dále). Jedna skupina se také potkala s Eskymáky, od nichž získala tuleně, to ale nemohlo jejich situaci zásadně změnit (a Eskymáci nebyli ochotni ani schopni skupinu dlouhodobě živit, raději se tajně přes noc z místa setkání vytratili). Každopádně ti nejsilnější muži se dostali až na kanadskou pevninu a s definitivní platností tak jako první objevili Severozápadní průjezd. Tento objev však záhy zaplatili svými životy.
Fotka hrobů na Beecheyho ostrově
Jejich těla pak objevili Eskymáci. Zatímco si pro ně užitečné předměty rozebrali, papíry s písmem (nevíme, zda tištěným či psaným; mohlo jít o nedozírně cenné lodní deníky) dali na hraní dětem. Ty knihy či sešity brzy roztrhaly a arktický vítr útržky rozvál po pláních severní Kanady.
Opuštěné lodě buď samovolně, nebo obsazené několika vrátivšími se členy výpravy postupně driftovaly a později pluly na jih. Jednu z nich měl k lítosti Eskymáků rozdrtit led daleko od břehu Ostrova krále Viléma (patrně na jaře 1849) a loď se potopila, aniž by si její zásoby mohli domorodí obyvatelé přivlastnit. Z eskymáckých informací by vyplývalo, že touto lodí byl Erebus.
Druhá loď (možná Terror) zřejmě doplula jižněji a zamrzla v ledu poblíž břehu. Je možné, že první zimu (1848/49) byla obývána bílými muži, ale později na ní známky života ustaly. Eskymáci na ni po delším váhání vnikli (zřejmě v roce 1849) a kromě řady pro ně cenných předmětů nalezli i knihy, které ponechali na místě, a mrtvého velkého bílého muže s velmi dlouhými zuby (obnažené v důsledku kurdějí?). Loď se nakonec potopila kvůli díře v boku (která mohla být způsobena poškozením ledem a Eskymáci ji zvětšili, aby se dostali dovnitř) a její stěžně pak nějakou dobu trčely nad hladinu, než je led zlámal.
V tuto chvíli ještě oficiálně nevíme, kde přesně byla loď nalezena, ale zřejmě u pobřeží některého z ostrůvků u kanadské pevniny v Zálivu královny Maud. Podle některých zpráv to má být v hloubce 11 metrů, což vše by odpovídalo eskymáckému popisu. Podle posledních zpráv by se potápěči měli v následujících dnech pokusit identifikovat, o kterou z lodí jde.
Význam nálezu
Nález lodi v prvé řadě potvrzuje, že eskymácká svědectví byla pravdivá, a současně vylučuje variantu (která až do nálezu lodi byla též ve hře), že dvě lodi spatřené v roce 1851 zamrzlé v ledové kře, která odplula do Atlantického oceánu, byly právě Erebus a Terror.
Co nám o osudech expedice může prozradit podrobnější průzkum, eventuálně vyzvednutí nalezené lodi, nelze v tuto chvíli vůbec dohlédnout. Kromě nepředvídatelných objevů je ale jedna věc, v jejíž nalezení neskromně doufají všichni zájemci o Franklinovy expedici. Lodní či osobní deníky a zápisky, které se - překvapivě - mohly v arktické vodě dochovat a být i dnes rozluštitelné. Odborník na Franklinovu expedici, Russel Potter, poukazuje na dodnes čitelné knihy vynesené z Titaniku.
Co tedy zabilo Franklinovu expedici?
Názorů a teorií o příčinách katastrofy Franklinovy expedice existuje mnoho. Je velmi pravděpodobné, že neexistuje jediná hlavní příčina (i když vyloučit to nelze), spíše mohlo jít nešťastnou kombinaci více faktorů. Podívejme se na některé možné příčiny.
1) Přílišná sebejistota
Franklin s Crozierem se v Anglii vysmáli Johnu Rossovi, když jim nabízel domluvu o místě, kam je přijede hledat a kde zanechá zásoby pro případ, že o nich nebudou do ledna 1847 žádné zprávy. Žádná smluvená místa záchrany a žádné zanechané zprávy učinily hledání ztracené expedice pověstným hledáním jehly v kupce sněhu a ledu.
2) Nepříznivé počasí
Erebus a Terror se v létě 1847 nedokázaly vyprostit z ledu Viktoriiny úžiny, což se nedalo v roce 1846 předvídat. Na léto 1848 už posádky z nějakého důvodu nečekaly a raději se vydaly na málo nadějný pěší pochod.
3) Zkažené zásoby
Víme, že dodavatel konzerv pro Franklinovu výpravu Stephen Goldner byl o několik let později veřejně zostuzen, když se ukázalo, že jím dodávané konzervy pro Královské námořnictvo jsou nepoživatelné. Na druhou stranu na jeho konzervy dodávané v letech bezprostředně po odplutí Franklinovy expedice nebyly žádné stížnosti. Jak se vyvedla konkrétní várka dodaná na Erebus a Terror lze dnes těžko zjistit. Mohlo se i stát, že obsah konzerv byl sice kvalitní, ale konzervy byly nedokonale utěsněné a po několika letech se staly nepoživatelnými či přímo jedovatými.
4) Nemoce, zejména kurděje
Dnes víme, že tehdejší metodou konzervované potraviny před kurdějemi nechránily a že citronová šťáva nejdéle po 3 letech ztrácí účinnost. Nic z toho nebylo v době Franklinovy expedice známo a kurděje mohly expedici značně oslabit.
5) Olovo
Otrava olovem je jedno z nejdiskutovanějších témat ohledně příčin tragického konce této expedice. Shrneme-li to velmi stručně: Beattie prokázal, že zesnulí členové expedice měli v těle poměrně vysoké hladiny olova a že toto olovo přijímali i v době plavby expedice. Jeho metodika a závěry jsou v současnosti předmětem kritiky, ale to zde nechme stranou. Pokud by byla jeho data správná, mohlo by to znamenat, že duševní i fyzické zdraví členů výpravy bylo ovlivněno otravou olovem. Kromě zhoršení průběhu různých nemocí a celkově zdravotního stavu může tato otrava vést k zatemněnému úsudku.
To by mohlo vysvětlit nezanechané zprávy, podivné formulace, chyby v datech atd. Tato teorie má ovšem svá slabá místa. V prvé řadě olovo působí dlouhodobě a obyvatelé Anglie 19. století byli na olovo, dá se říci, zvyklí. Beattie také ve své knize argumentuje, že námořníci přijímali olovo i po odjezdu z Anglie, nikde ale nedokazuje, že by se jeho přísun zvýšil nad tehdy běžnou úroveň.¨
Další otázkou je zdroj olova. Kromě běžných předmětů denní potřeby jsou za možný zdroj otravy považovány právě Goldnerovy konzervy. Proti tomu existují námitky, že konzumací obsahu konzerv se nelze olovem "dostatečně" otrávit a navíc tyto konzervy byly používány i na jiných lodích Královského námořnictva bez dramatických následků.
Po nějaký čas byla nadějnou stopou možnost, že vedlejším efektem instalace parních strojů bylo i unikátní (=nepoužité na jiné lodi) zařízení na odsolování mořské vody, které by získávanou pitnou vodu významně kontaminovalo olovem. Nejnověji se ale odborníci na tuto problematiku (William Battersby a Peter Carney) přiklánějí k názoru, že žádné unikátní zařízení na lodi nebylo a způsob získávání pitné vody se nelišil od jiných lodí a expedic.
6) Vnitřní neshody
Zatímco většina členů expedice odshora dolů byla před odplutím z Grónska zřejmě nadšena z Franklinova velení a muži spolu dobře vycházeli, zdá se, že mezi veliteli na Erebusu (Franklin a Fitzjames) a kapitánem Terroru Crozierem nebylo vše úplně v pořádku, zejména z Crozierovy strany. Crozier zřejmě nebyl nadšen, že velení expedice nesvěřili jemu coby nejzkušenějšímu polárnímu mořeplavci z celé výpravy. Navíc se před odjezdem opakovaně a marně ucházel o ruku Franklinovy neteře Sophy Cracroftové. Drobný incident při hledání správného kotviště v zátoce Disco ukazuje, že měl zřejmě tendenci nechat Franklina a Fitzjamese v případných problémech trochu "vykoupat".
7) Náhodné neštěstí
Nelze konečně vyloučit, že výpravu potkala nečekaná katastrofa. Ztráta podstatné části zásob, převrhnutý člun s řadou důstojníků... Zejména pokud výprava byla oslabena jinými problémy, mohla nahodilá tragická událost významně snížit možnost i vůli přežít.
Upozornění: V článku jsme opravili nepřesné označení parních strojů na palubě lodí Franklinovy výpravy.
