Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zemřel nejstarší muž, který letěl do vesmíru. Johnu Glennovi bylo 95 let

  21:34aktualizováno  21:34
Ve věku 95 let zemřel ve čtvrtek po dlouhé nemoci astronaut, bojový letec a politik John Glenn. Byl prvním Američanem, který se dostal na oběžnou dráhu Země. Do vesmíru se naposledy podíval ještě ve svých 77 letech. Patří do první skupiny kosmonautů, kteří už od roku 1958 trénovali na let do vesmíru.

Glenn byl počátkem prosince hospitalizován v Jamesově onkologické nemocnici ve státě Ohio, která se specializuje na rakovinu. Jeho stav se zhoršoval od operace srdce v roce 2014 a následné mozkové mrtvice. Tyto informace se přitom objevily teprve ve čtvrtek pár hodin před oznámenou Glennovou smrtí (původní zprávu o zdravotním stavu Glenna čtěte zde).

08.prosince 2016 v 22:15, příspěvek archivován: 08.prosince 2016 v 23:48

Today we lost a great pioneer of air and space in John Glenn. He was a hero and inspired generations of future explorers. He will be missed.

John Glenn se 20. února 1962 stal prvním Američanem, který obletěl zeměkouli po oběžné dráze. Do vesmíru se sice už o tři čtvrtě roku dříve podíval Glennův krajan Alan Shepard a po něm i Virgil Grissom, ale jejich kosmické lodě za hranice vesmíru jen krátce „skočily“ po balistické dráze.

Až Glennův let na palubě lodi Friendship 7 se tedy vyrovnal výkonu sovětského kosmonauta Jurie Gagarina, který naši planetu obletěl už 12. dubna 1961. Byl tedy třetím Američanem, který letěl do vesmíru, a prvním, který se dostal na oběžnou dráhu Země.

08.prosince 2016 v 21:37, příspěvek archivován: 08.prosince 2016 v 23:50

We are saddened by the loss of Sen. John Glenn, the first American to orbit Earth. A true American hero. Godspeed, John Glenn. Ad astra. https://t.co/89idi9r1NB

John Herschel Glenn Jr. se narodil 18. července 1921 v Cambridgi v Ohiu. Je nejstarším člověkem, který byl ve vesmíru, v roce 1998 mu při misi STS-95 bylo 77 let. V letech 1975 – 1999 byl senátorem za Ohio.

John Glenn měl veskrze dobrodružný život. Tady je jeho příběh.

Bojový letec

V pondělí 1. července 1957 startuje z vojenského letiště na západním pobřeží Spojených států stíhačka F8U. Její pilot John Glenn chce vytvořit na trati Los Angeles – New York nový rekord.

Fotogalerie

A dokázal to. Stanoviště úředních pozorovatelů v New Yorku přelétává letoun Crusader za 3 hodiny 23 minut a 8,4 sekundy od okamžiku, kdy mu kalifornští časoměřiči zmáčkli stopky. O 21 minut překonal rekord předcházející. John Herschel Glenn mladší poprvé okouší opojení slávou.

Původně na létání vůbec nepomýšlí. Mládí prožívá v malém univerzitním městečku New Concorde ve státu Ohio. Narodil se 18. července 1921 v ohijském městečku Cambridge v irsko-skotské presbyteriánské rodině.

Jeho otec má obchod s instalatérskými potřebami a jeden čas rovněž prodává chevrolety. John je vůdcem party chlapců a děvčat, do které patří jeho sestra Jean a jejich kamarádka Annie. Jejich taškařice nikdy nepřekročí míru únosnosti. Na to je mladý náčelník vždycky opatrný. Proto mu otec může bez obav pořídit k šestnáctým narozeninám staré auto. Hrdý majitel mu pyšně říká „křižník“.

„John byl jediný řidič, vedle kterého jsem si mohl odpočinout, svinout se do klubíčka a spát,“ přiznal později jeho přítel Lloyd White, „Pokud vím, nikdy neškrábl ani blatník.“

Po dokončení střední školy si vybírá studium chemického inženýrství na místní univerzitě. V univerzitním fotbalovém mužstvu má velký úspěch jako obránce. V zimě rád lyžuje, v létě zase plachtí na člunu.

Začátek druhé světové války životní dráhu mladého Glenna mění. Rooseveltova vláda prozíravě zakládá školy pro civilní letce. Jedna leží rovněž v nedalekém městečku New Philadelphia. Ve druhém ročníku John přerušuje univerzitní studium a spolu s několika kamarády vstupuje do civilní pilotní školy. Chce bránit rodnou zem.

Těsně před útokem Japonců na Pearl Harbor splňuje mladý Glenn všechny podmínky pro přijetí do vojenského letectva. Ale vytoužený povolávací rozkaz stále nepřichází, a proto se hlásí k námořnictvu. Tam prochází leteckým výcvikem, ale na bojiště se stále nemůže dostat. Nakonec si vymůže přeřazení k námořní pěchotě. Jako poručík se vrací začátkem roku 1943 domů na dovolenou, aby se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Annou Margaret Castorovou.

Teprve v druhé polovině války dostává příležitost k boji. Z Marshallových ostrovů absolvuje 59 střetnutí s Japonci.

Zasažen jedenáctkrát

I po vítězství zůstává u námořního letectva. Působí v Číně a na tichomořském ostrově Guam. V prosinci 1946 se stává otcem malého Johna a v březnu 1948 dcery Carolyn. Začátkem padesátých let bojuje v Koreji, kde se jižní část bránila proti útoku komunistů ze severu. Proti těmto agresorům nakonec bojovala vojska z mnoha zemí v čele s USA pod praporem OSN. Glenn uskutečnil 90 startů se stíhačkou F-86. Během posledních devíti dnů nad Koreou sestřelil tři nepřátelské migy, z toho – aspoň podle zachycené rádiové komunikace – nejméně dva pravděpodobně pilotovali Rusové, další byl zřejmě Číňan, protože sami Severokorejci nelétali.

Při bojích byl sám jedenáctkrát zasažen. Za své činy dostal řadu vyznamenání. V polovině padesátých let patří už major John Glenn mezi nejzkušenější americké piloty. Slouží jako zkušební pilot na základně Patuxent River v Marylandu poblíž Washingtonu.

Starty prvních sovětských umělých družic, výbuch Vanguardu v prosinci 1957 a vypuštění Exploreru l koncem ledna 1958 jej příliš nevzrušují. Větší radost má ze svého loňského rekordu.

„Ačkoliv jsem si toho nebyl v té době vědom, veškerou svou dosavadní službou jsem se připravoval na příchod kosmického věku a projektu Mercury,“ napsal později. „Kvalifikace, která je nezbytná pro dobrého vojenského zkušebního pilota – schopnost pracovat s těžkým a vysoce výkonným motorem, kontrola nové techniky, chladnokrevné a rychlé reakce v obtížných situacích — je rovněž základem pro kosmického pilota. V obou povoláních musíte být schopen analyzovat situaci racionálně a téměř instinktivně správně reagovat.“

Už začátkem ledna 1956 dává washingtonská centrála Národního poradního výboru pro letectví (NACA) příkaz několika odborníkům Langleyho výzkumného střediska v Hamptonu ve státu Virginia, vedených Robertem R. Gilruthem: Prozkoumejte, zda dosavadní balistické rakety stačí k vynášení kabin s lidmi do vesmíru. Gilruthův tým se do toho pouští nejen po technické stránce, ale okamžitě se spojuje i se specialisty z Lékařské akademie vojenského letectva v texaském Austinu a s badateli z Národní akademie věd ve Washingtonu.

Astronauty chce vypouštět nejen NACA, ale i všechny vojenské složky. Wernher von Braun, který pracuje v dělostřeleckém arzenálu v Huntsvillu v Alabamě, navrhuje na jaře 1958 projekt Adam. Pomocí rakety Redstone chce vynášet kabinu s pilotem na balistickou dráhu do vzdálenosti 200 kilometrů. Během šestiminutového stavu beztíže by se dělaly různé lékařské experimenty.

Ředitel vojenské Agentury pro pokročilé výzkumné projekty (ARPA) odmítá: Tento úkol nebudeme financovat, nepotřebujeme ho. V září ho ministerstvo obrany definitivně pohřbívá.

V říjnu 1957 souhlasí NACA s návrhem vojenského letectva na vytvoření raketového kluzáku Dyna-Soar čili X-20, který by navázal na experimentální letadlo X-15. Kluzák má létat až do výšky 120 kilometrů rychlostí takřka 20 tisíc kilometrů za hodinu čili 5,5 kilometru za sekundu. Letečtí generálové protlačují také další projekt – Člověk co nejrychleji do vesmíru (MISS). Vědci od námořnictva navrhují kabinu pro raketu Atlas pod názvem Pilotovaný průzkum Země (MER).

Ne, pilotované kosmické lety nebudou dělat vojáci! Eisenhowerova vláda přiděluje odpovědnost za tento prestižní úkol Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA), ve který se s platností od 1. října 1958 mění NACA. A v NASA vítězí inženýři z Hamptonu, největšího pracoviště kosmické agentury. Vzniká tam Skupina kosmického úkolu (STG), podřízená přímo Abemu Silversteinovi, řediteli vývoje kosmických letů v centrále. Gilruth požaduje od ředitele střediska Floyda Thompsona pětatřicet nejlepších lidí. „Část té špičky ti nedám, část u mě musí zůstat!“ rozhoduje Thompson. Nakonec se dohodli a vybraná skupina se může soustředit ve vlastní přidělené budově.

Konstruktéři projektují pod Fagetovým vedením první generaci amerických pilotovaných lodí. Na podzim dokončují návrh kabiny a centrála ho okamžitě schvaluje.

A jak tento projekt pojmenovat? STG posílá do Washingtonu několik návrhů. Všechny jsou poněkud složité a skrývají i náznaky politické symboliky.

Silverstein doporučuje spíše alegorie s neutrálními názvy. Například okřídlený olympský poslíček Mercurius, syn řeckého hromovládného boha Dia, v římské mytologii zase syn boha nebe Caela. Ano, to je ono! Dne 26. listopadu se název pilotovaných lodí dovídá veřejnost: projekt Mercury.

Těsně před Vánocemi uvažují odborníci o podmínkách výběru astronautů. Po dlouhých diskusích je shrnují Charles J. Donlan, náměstek ředitele v Hamptonu, Warren J. North z washingtonské centrály a psycholog Allan O. Gamble z Národní vědecké nadace. Vycházejí z předpokladu, že už první astronauti budou profesionálními vědci. Univerzitní a průmyslové laboratoře nám dodají na 150 kandidátů, z nichž 36 podstoupí fyzické a psychologické zkoušky. Dvanáct nejlepších zahájí devítiměsíční výcvik.

Nejvyšší věk 40 let, maximální výška 178 cm

První týden roku 1959 formuluje skupina odborníků ze STG v čele s Gilruthem, představitelé ředitelství NASA a brigádní generál Don D. Flickinger konečná kritéria pro přijetí budoucích astronautů: ideální zdraví, vysokoškolské vzdělání, ukončené aspoň s nejnižší vědeckou hodností, minimálně 1 500 hodin nalétaných ve funkci pilota, nejlépe pilota zkušebního, nejvyšší věk 40 let, maximální výška 178 centimetrů a americké státní občanství.

Podmínky (aspoň podle úředních záznamů štábů jednotlivých druhů vojsk) splňuje 508 zkušebních letců. Po konzultacích s veliteli vybraných důstojníků jich do dalšího kola postupuje pouze 110. Při dalším hodnocení odpadají jak budoucí instruktoři nových pilotů, tak letci s poněkud pocuchanými nervy. Zůstává 69 stíhačů.

Teprve tyto kandidáty zvou do Washingtonu. Po osobních pohovorech dalších 37 škrtají. Buď neprojevili zájem, nebo jsou naopak přespříliš dychtiví.

Major Glenn dlouho váhá. „Jestliže bych byl povýšen na podplukovníka, mohl bych dostat velení eskadry letectva námořní pěchoty. Potom by byla moje životní dráha zcela jasná. Musel jsem si uvědomit, že kosmické cesty byly na pomezí mého povolání a že bych chtěl být přirozeně u toho. Naproti tomu uspokojení a pýcha, že bych mohl mít dostatek inteligence, energie a zkušeností, aby mě vybrali, byly tím nejmenším důvodem k mému rozhodnutí.“

Spolu s dalšími 31 kolegy, nyní rozdělenými do šesti skupin, absolvuje sérii přísných lékařských vyšetření. Čtrnáct pilotů je vyřazeno pro různé zdravotní potíže. Zbývajících 18 prochází začátkem roku 1959 ještě rafinovanějšími a těžšími prověrkami psychické, fyzické a intelektuální kondice.

Koncem března dokončuje tyto zkoušky i Glenn. Asi po deseti dnech zvoní v jeho kanceláři v Úřadu námořního letectva telefon.

„Zde plukovník Donlan. Ještě máte zájem?“
„Ano! Samozřejmě!“
„Zkoušky jste složil. Čekáme na vás!“

Ten den oslavují manželé Glennovi šestnácté výročí své svatby tak jako ještě nikdy předtím.

Sedm statečných se připravuje do vesmíru

V prosinci 1958 vypisuje NASA výběrové řízení na postavení první generace kosmických lodí. Faget myslí na všechno – mezi konstrukčními podmínkami je i věžička s motory nad kabinou, která by ji v případě nebezpečí odtrhla od rakety a odnesla do bezpečné vzdálenosti.

Začátkem roku 1959 vybírá NASA výrobce kabiny Mercury, firmu McDonnell Aircraft ze Saint Louis ve státě Missouri. Zakázka zní na 12 kusů kosmických lodí, přičemž tři první musí dodat během deseti měsíců.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne místního času 9. dubna začíná v tanečním sálu historické budovy Dolly Madison House ve Washingtonu, kde NASA prozatímně sídlí, tisková konference. Na pódiu sedí sedm usmívajících se mužů, v sále se tísní stovky novinářů.

Sedm vybraných mužů se až do tohoto odpoledne neznalo. Teď mají vytvořit první tým dobyvatelů vesmíru. Mají se připravovat na start, k němuž neexistují žádné učebnice ani pravidla. Bude to od nich vyžadovat nejen maximální odhodlanost, trpělivost a vůli, ale i nejužší kamarádství a vzájemnou obětavost. Ze sedmi individualit musí vyrůst sedm nezištných přátel, fyzicky a psychicky připravených ke splnění jednoho z nejobtížnějších úkolů té doby.

Na pódiu se navzájem seznamují, dělají si jeden z druhého žerty. Zájem reportérů je šokuje a přivádí do úzkých. Najednou si uvědomují, že od nynějška už nebudou neznámými piloty. O chvíli později prožívají stejný úžas nad zájmem novinářů i jejich manželky a děti ve svých domovech.

Ředitel NASA Thomas Keith Glennan představuje první tým budoucích astronautů veřejnosti:

  • Malcolm Scott Carpenter, čtyřiatřicetiletý nadporučík námořního letectva, veterán z korejské války.
  • Leroy Gordon Cooper, dvaatřicetiletý kapitán letectva.
  • John Herschel Glenn, osmatřicetiletý major letectva námořní pěchoty, účastník bojů proti Japonsku a Severní Koreji.
  • Virgil Ivan Grissom, třiatřicetiletý kapitán letectva, rovněž s bojovým křestem z Koreje.
  • Walter Marty Schirra, šestatřicetiletý major námořního letectva, také s korejskou zkušeností.
  • Alan Bartlett Shepard, šestatřicetiletý major námořního letectva.
  • Donald Kent Slayton, pětatřicetiletý kapitán letectva, za války jako pilot bombardoval Itálii a Japonsko.

„Stalo se to, aniž jsme pohnuli prstem,“ divil se Slayton. „Ukázali nás na tiskové konferenci a hned z nás udělali nejodvážnější chlápky v celé zemi.“

Koncem dubna 1959 dostává projekt vypuštění člověka do vesmíru klasifikaci nejvyšší státní důležitosti.

Od počátku bylo jasné, že von Braunova taktická střela Redstone dokáže vynést kosmickou loď Mercury pouze na balistickou dráhu, ke skoku po balistické křivce. K dopravě asi 1 300 kilogramů těžké kabiny na oběžnou dráhu okolo Země musí být nosič silnější. Původně se uvažovalo o Jupiteru, vojenské raketě středního doletu, ale teď se ukazuje, že i tento nosič je slabý. První kosmická rychlost může být lodi Mercury udělena jedině pomocí mezikontinentální rakety Atlas. A tu by měli zavést do operačního používání až během dvou let.

Americké generály totiž nic netíží. Koncem roku 1957 dospěla Gaitherova komise k závěru, že ve vývoji raket za Sověty zaostávají, že existuje raketová propast a USA jsou v ohrožení. Avšak špionážní letadla U-2, která začal nad sovětské území vysílat koncem padesátých let prezident Eisenhower, tam žádné balistické střely neobjevila. Je to prostě blaf, přiživovaný Moskvou! Ostatně v letech 1960 – 1962 to potvrdil i plukovník sovětské vojenské rozvědky GRU Oleg Peňkovskij, který nabídl své špionážní informace Britům a Američanům. A do roku 1964 získávají USA z výzvědných družic přesný přehled sovětských raketových sil a všem politikům a generálům se ulevuje – Sověti mají raket mnohem méně, obávaná propast byla mýtem.

Nicméně obranu svého území před útokem z vesmíru nemohou Spojené státy zanedbat. Proto začínají koncem padesátých let vytvářet síť radarových stanic určených ke sledování cizích raket a družic v Grónsku, na Aljašce a ve Velké Británii. V říjnu 1960 přebírá tento úkol velitelství Protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD v Coloradu. Tato radarová a později i optická síť úzce spolupracuje s NASA v průběhu kosmických letů. Rovněž tak odposlouchávací stanice Národní bezpečnostní agentury (NSA) a armády.

Budoucí astronauti se přesunují ze svých kanceláří, letišť a pilotních škol na leteckou základnu v Hamptonu, vedle sídla Gilruthovy skupiny.

V Donlanově štábu jsou zastoupeni odborníci nejrůznějších oborů včetně psychologů a psychiatrů. Snad právě proto nesvazují trénink astronautů žádnými příkazy. To je zásadní rozdíl od přístupu sovětského, kde probíhá výcvik společně podle přísných řádů a programu.

Trénink podle chuti

Piloti si musí osvojit velké množství znalostí a návyků. Jak na to půjdou, ponechávají američtí velitelé na každém z nich. Všichni se přece chtějí dostat do vesmíru, všichni chtějí být první. To je dost silná motivace, než aby bylo třeba určit učební osnovy, jmenovat přísného třídního učitele a zavést čtvrtletní známkování žáků. Samozřejmě bezprostřední nadřízené mají. Jsou jimi fyziolog podplukovník dr. William Douglas a psycholog poručík dr. Robert B. Voas.

Budoucí astronauti si sami určují tři zásady. Při tréninku musí vyzkoušet všechny přístroje a metody, u kterých existuje sebemenší možnost, že by se jim mohly hodit. Příprava musí být co nejtěžší a nejtvrdší, protože je lepší přestřelit než nedostřelit. Což není nic jiného než obměna vojevůdcovského: „Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti!“ A nakonec se shodují na tom, že se budou vždycky zabývat jenom tím, na co mají chuť. V opačném případě by se mohlo stát, že by se jim lety do vesmíru přejedly ještě na Zemi.

Scházejí se v místnosti, kde má každý svůj psací stůl, a kam za nimi přicházejí přednášející. Opakují si vědomosti ze střední či vysoké školy, ale studují i věci, o nichž nikdy dříve neslyšeli. Studují fyziku počínaje Newtonovými a Keplerovými zákony. Studují astronomii včetně astrodynamiky, zabývají se zákony pohybu nebeských těles i astronavigace. Studují fyziologii lidského organismu, aby během letu dokázali přesně popsat svůj zdravotní stav lékařům na Zemi. Studují raketovou techniku, principy stavby raket a umělých kosmických těles, přitom se samozřejmě největší důraz klade na rakety Redstone a Atlas i na kabinu Mercury. Všichni si uvědomují, že ve vesmíru budou odkázáni pouze sami na sebe, že v případě jakýchkoli komplikací bude jejich šťastný návrat domů záviset především na každém z nich.

John Glenn v roce 1962 během projektu Mercury.

John Glenn v roce 1962 během projektu Mercury.

Do Hamptonu se postupně stěhují také rodiny astronautů. Jedině Glenn poprvé vybočuje z řady a svůj domov nechává i nadále v Arlingtonu nedaleko Washingtonu. K Anně a k oběma dětem zajíždí vždycky na víkend.

„Myslím, že pro Johna je dobré, když zůstává sám,“ zastala se osamoceného muže jeho manželka. „Snáz dokončí studia a přitom může klidně spát. Nemusí se vůbec starat o to, zda má objednat další dříví do krbu anebo spravovat vrata.“

Nejdřív suborbitální lety

Vedení NASA uvažuje o dalším velkém cíli, který by měl přijít po Mercury. Na konferenci vedoucích pracovníků 2. dubna 1959 ve Williamsburgu ve Virginii se diskutuje o třech možnostech: o vývoji lodi pro meziplanetární výpravy, o velmi dlouhém letu ve vesmíru a o podpoře vojenských projektů. Nicméně k žádnému závěru zatím kosmická agentura nedochází.

Další velká porada se koná 25. května. Odborníci na ní debatují o chystaných raketách Saturn a Nova, které rozpracovává von Braun pro vysazení člověka na Měsíci. Potom porovnávají pilotované projekty Mercury a Dyna-Soar. Faget ze STG, který vede konstrukční tým Mercury, horuje pro lunární projekt jako hlavní cíl, nicméně souhlasí s tím, že potom přijdou na řadu expedice k planetám.

Ve stejný den se poprvé scházejí členové nově jmenovaného Výboru pro řízení výzkumu v oblasti pilotovaných letů NASA. Co by měli navrhnout vedení agentury jako priority? Nakonec se shodují: projekt Mercury, manévrující pilotovaná plavidla, pilotovaná kosmická laboratoř, přistání na Měsíci, družice pro průzkum životního prostředí, výzkumné sondy pro Měsíc, Mars a Venuši. Tak vlastně na jaře 1959 vznikl první ideový dlouhodobý plán NASA.

Jaké rakety budou Mercury vynášet? Samozřejmě vojenské, žádné ryze civilní totiž v arzenálu nejsou. Pro skoky po balistické dráze stačí Redstone od von Brauna. K vynesení na oběžnou dráhu je zapotřebí raketa silnější. Jupiter ze stejné dílny by nejspíš stačil, jak ukazují nové výpočty, ale Atlas má lepší parametry. V červenci se vedení NASA přiklání k Atlasu.

Těžko může každý z astronautů prostudovat veškerou technickou dokumentaci systémů, na něž budou odkázáni během kosmických výprav. Proto se každý specializuje na určitou část, a tu se snaží zvládnout do všech detailů. A jakmile přijde na nějakou drobnost, o které si myslí, že by mohla zajímat i jeho kolegy, okamžitě je o ní informuje.

Benjamínek Cooper se dívá pod prsty von Braunovu týmu při výrobě rakety Redstone a rozvážný Slayton zase Bossartovým konstruktérům Atlasu. Carpenter, který si z funkce zpravodajského důstojníka námořnictva odnesl zkušenosti s fotografickým průzkumem a navigací, odpovídá za spojovací a navigační zařízení. Shepard, další námořník, se zabývá sledováním kosmické lodi během letu a jejím přistáním v oceánu. Grissom, kandidát s nejvyšším technickým vzděláním, se soustředí na nejsložitější palubní přístroje – na automatické a řídicí systémy. Schirra odpovídá za vývoj skafandru a Glenn kontroluje rozmístění přístrojů na palubní desce.

Pronikají do tajů techniky, která jim má zajistit život ve vesmíru, a začínají dávat odborníkům cenné rady. Někdy jsou však jejich požadavky příliš náročné. Konstruktéři s názory týmu urputně polemizují, ale nakonec se vzdávají. Vědí, že budoucí astronauti nikdy nechtějí nic zbytečného, že jenom maximálně zajišťují svůj let a úspěšný návrat.

V létě 1959 zakopli inženýři u McDonnella o závažný problém. Hluk v kabině Mercury bude 149 decibelů. Astronauti, kteří továrnu navštěvují, se toho děsí. Dobrá, zkusíme ho snížit na 128 decibelů, uvolují se konstruktéři. Jenže i to je příliš mnoho. Tento řev by byl pro činnost pilota nesnesitelný. Musíte hledat dál, jak úroveň hluku podstatně snížit, žádají astronauti.

Konec první části.

Autor:




Hlavní zprávy




Remington Ci95 Pearl kulmaRemington Ci95 Pearl kulma

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.