Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Američané vyzvedli sovětskou ponorku, nic netušící Rusové jim mávali

aktualizováno 
Přísně tajná operace, při které Američané vyzvedli ze dna oceánu ruskou ponorku s jadernými hlavicemi, proběhla přímo před očima ruského plavidla. Novinář a spisovatel Karel Pacner popisuje v druhé části článku nedávno odtajněné podrobnosti vyzvednutí sovětské ponorky K-129 ze dna Pacifiku.

Ponorný dok HMB-1 (vlevo) v době, kdy sloužil výzkumné lodi Sea Shadow. V tuto chvíli už ho námořnictvo prodalo neznámému kupci k sešrotování. Za HMB-1 a Sea Shadow dostalo velmi slušných 3,2 milionu dolarů. Cena materiálu, na který musí kupec lodě rozebrat, je v tuto chvíli hrubým odhadem zhruba jen o čtvrtinu vyšší. | foto: US Navy

Začátkem roku 1968 se Sovětům ztratila v Tichém oceánu ponorka. Nakonec ji nenašlo sovětské válečné námořnictvo, ale americké. Jeho hlubinné plavidlo dokonce podrobně vyfotografovalo ponorku ležící v hloubce pěti kilometrů (5 053 metrů) a prezident Nixon povolil operaci směřující k jejímu získání (přečtěte si podrobnosti v předchozím článku). Druhý díl se věnuje podrobnostem vyzdvižení potopené ponorky K-129.

Oceánografická loď za půl miliardy

Rudou hvězdu vyzvedli Američané.

První díl článku Karla Pacnera si můžete přečíst zde

Sovětskou ponorku objevila špionážně-výzkumná ponorka Haliburt. Jakmile se o výzkumné akci dověděl ředitel CIA Richard Helms, začal se o podmořskou špionáž intenzivně zajímat. Ostatně šéf této výzvědné služby měl současně titul ředitele zpravodajství USA, takže mu podléhaly všechny tajné operace. A proto zřídil ve své centrále Národní úřad pro podmořský průzkum (National Underwater Reconnaissance Office – NURO) jako styčný orgán pro součinnost s námořnictvem.

Ředitelem byl jmenován ministr námořnictva John Warner, CIA dodala do vedení zástupce šéfa svého odboru pro vědu a techniku Carla Ducketra. Ovšem podle autorů knihy Ponorková válka, Christophera Drewa, Sherry Sontagové a Annette Lawrencové Drewové, se CIA úřadu NURO zmocnila, neboť námořnictvo tam poslalo jenom pár lidí, kdežto výzvědná agentura nedostatkem personálu netrpěla.

K 1. červenci 1969 zřídil ředitel CIA speciální štáb projektu Azorian, který patřil do rozsáhlého projektu námořní špionáže Jennifer. Jeho šéfem jmenoval zkušeného důstojníka ředitelství vědy a techniky, který dřív řídil špionážní operace letadel U-2 a Oxcard, Johna Parangoskyho. Jeho zástupcem se stal důstojník ponorkového loďstva Ernest "Zeke" Zellmer.

Ponorka USS Halibut, která objevila vrak K-129 , během svých bojových let před

Ponorka USS Halibut, která objevila vrak K-129 , během svých bojových let před přestavbou

Panovala shoda v tom, že z potopené ponorky musejí vytáhnout nejdůležitější materiály, především jaderné hlavice, schránky se šiframi a kódy, vysílačky a podobně. Počítali s tím, že k tomu postačí hlubinné miniponorky s posádkou.

Věřili, že do vnitřku plavidla se mohou dostat snadno, na některých místech ho plánovali otevřít. Tuto představu si za pomoci demoličních expertů vyzkoušeli na pevnině. Do nádrže s vodou uložili ocelovou desku, na jednu stranu připevnili různé přístroje a na druhou malou nálož plastické trhaviny, kterou odpálili. Většina aparatur zůstala nedotčena.

Ducketrův tým předložil mnohem velkorysejší a bláznivější plán. Vyzvedneme celou ponorku. Postavíme kvůli tomu speciální loď s jeřáby, jejichž lana dosáhnou až na dno. Někteří účastníci porad se cítili jako ve špatném snu: "To je nesmysl! To je zbytečné! Vždyť trup ponorky je nakřáplý od pádu na dno!"

Ozývaly se i další protesty, podle nichž pravděpodobnost úspěchu byla pouze 10 procent. Marně. I šéf námořních operací admirál Thomas H. Moorer se pro tohle fantastické řešení nadchl: "Máte pravdu, že o golfech dneska víme skoro všechno a že jsou zastaralé, ale vyzdvihnout sovětskou ponorku z mořského dna, to by byl, panečku, obrovský úspěch!"

Souhlasili rovněž ministr obrany Melvin R. Laird a prezidentům bezpečnostní poradce Henry Kissinger. A jakmile Kissinger něco posvětil, prezident Nixon neměl námitek.

Ovšem loď bude stát hodně peněz, její financování nemůže projít Kongresem, tam by se akce prozradila. Prezident proto uvolnil zdroje z fondu na boj proti ponorkám. Přísně tajný projekt na vytažení Američané nazvali Jennifer, a loď, která misi měla provést, dostala jméno Glomar Explorer.

Ministr Laird se domluvil s miliardářem Howardem Hughesem. Potřebné experimentální plavidlo, velké skoro jako letadlová loď, postaví jeho loděnice. Hughes je známý podivín a tajnůstkář, a proto zakázka u něho nevzbudí žádný velký zájem východních špionů.

Sovětská ponorka třídy Golf II na moři

Sovětská ponorka třídy Golf II na moři

Rovněž prezident Gerald R. Ford, který vystřídal Nixona, neměl proti této akci námitky. Dát 300 milionů dolarů za sovětské šifry a námořní rakety s atomovými hlavicemi se mělo vyplatit.

Výzkum podmořských hrudek pláštíkem

Na počátku sedmdesátých let, kdy ekologové spustili kampaň o zbytečném rabování přírodního bohatství, našli oceánologové stopy po kovech na dně oceánů. To by bylo východisko: těžba z moří. Začal rozsáhlý výzkum polí železomanganových konkrecí, na němž chtěly zbohatnout nejen přímořské státy, nýbrž i některé vnitrozemské; dokonce i Československo získalo místa pro těžbu v Pacifiku.

Pravda, byl to fantastický záměr. Na práce v hloubkách až pět tisíc metrů zatím neexistovala technika. A právě pod pláštíkem takového rozsáhlého a nákladného průzkumu stavěly od roku 1973 Hughesovy loděnice Sun Shipbuilding and Drydock na řece Delaware ve státu Pennsylvania plavidlo Glomar Explorer. Současně tam dokončovaly dálkově ovládaný podmořský člun nazvaný oficiálně "Capture Vehicle" (CV), určený k opravdovému průzkumu těžby i k vytažení ponorky. Se staviteli lodě spolupracovali rovněž odborníci od firmy Lockheed, kteří konstruovali špionážní letadla.

Anonym varoval Moskvu: "Američané objevili místo, kde K-129 ztroskotal. Vyzvednout ho neumí." Ale Rusové se nebáli.

Projekt však nezůstal tajemstvím. Anonym, jehož identitu se nepodařilo vypátrat, poslal v roce 1973 sovětské ambasádě ve Washingtonu dopis: Američané objevili místo, kde K-129 ztroskotal. Vyzvednout ho neumí.

Velvyslanec Anatolij Dobrynin o tom informoval Moskvu. Avšak sovětští admirálové neměli žádné obavy. Na naši Rudou hvězdu nedosáhnou, mysleli si.

Na místo záhuby ponorky dorazil Glomar Explorer 4. července 1974. Vypadalo to, jako by zkoumal dno v americkém těžebním pásmu kvůli oněm kovovým hrudkám.

Nepouštějte se do toho, dokud budu v Moskvě, varoval Nixon

Glomar Explorer bylo impozantní plavidlo, které přišlo CIA na 200 milionů dolarů. Mělo výtlak 51 tisíc tun, délku 189 metrů a šířku 35 metrů. Nad palubou se tyčila šedesát metrů vysoká vrtná věž. Uvnitř vytvořili konstruktéři dok, kterému se říkalo měsíční bazén. Sloužil jako útočiště a skrýš pro podmořský člun CV, který námořníci nazvali podle jedné hornické písně Clementine.

I tento člun byl obrovitý: dlouhý 54 metrů, široký 15 metrů a vysoký šest metrů. Měl sérii teleskopických ramen ovladatelných z paluby mateřské lodě. (Dovnitř lodě Glomar Explorer se dostala Clementine tajně z ponorného doku HBM-1. Loď si ho z něj vyzvedla v noci a vyzvedla ho do hangáru ve svém trupu, pozn. red.) Člun vážil 1 500 tun a sovětská ponorka 5 500 tun. Ovšem zdvihací zařízení Exploreru bylo postaveno tak, aby uneslo 7 700 tun.

Loď Glomar Explorer postavená speciálně kvůli vyzvednutí ponorky K-129

Loď Glomar Explorer postavená speciálně kvůli vyzvednutí ponorky K-129

Nixon schválil vyzdvižení ponorky 7. června. Měl však podmínku: Nesmíte se do toho pustit, dokud se nevrátím ze Sovětského svazu, tedy do 3. července.

Posádka se nejdřív ujistila, že stojí na správném místě. Elektronicky řízené lodní šrouby ji dokáží udržet s odchylkou tří metrů nad vytyčeným bodem hlubokým až 5 300 metrů. Clementine čekala v měsíčním bazénu. Potom začali technici člun spouštět: pomocí rour, které se automaticky spojovaly. Trvalo to celé dva dny.

Po dvou dnech stál člun nad ponorkou zalitou světlem reflektorů. Kamery ukazovaly vrak ležící na pravém boku. Odborníci měli dojem, že není příliš stabilní. Teplota půl stupně znemožňovala proudění vody. Věž a tři štíty chránící sila s raketami viděli všichni velmi zřetelně. Jeden poklop byl otevřený a uvnitř se dala rozeznat špička rakety. Věž vypadala neporušeně, důstojníky CIA vzrušovala jakási báň před ní, nejspíš nějaká elektronika. Zadní část ponorky byla rozdrcená a proděravělá. Okolo se povalovaly kusy kovu.

Pozornost si vyžadovaly zejména jaderné hlavice. Proto se do jejich blízkosti nesměla dostat chapadla Clementine. Mohlo by dojít k explozi.

Ponorka v kleci

Na věž a schránky s raketami měl člun připravenou ocelovou klec velkou tak, aby se do ní vešel celý dům. Nejdřív operátoři vsunuli osm chapadel pod tělo ponorky. Nezdařilo se jim to přesně, operaci museli opakovat. Potom ocelové pletivo obalilo nejdůležitější část. Mohli zahájit pomalé stoupání. V tom okamžiku poklesl Explorer o 180 centimetrů, trochu se i naklonil na jednu stranu, někteří lidé upadli. Proboha, nepřevrhneme se kvůli tomuhle pekelnému nákladu? Ale potom se zdálo, že je všechno v pořádku. Pokračujeme!

Mezitím se přiblížila sovětská loď Čažma, vybavená mnoha anténami, která tam patrolovala jako podpora kosmického letu Sojuzu na stanici Saljut.

USA: "Děláme zkoušky s těžbou, skončíme za tři týdny." Rusové: "Tak hodně štěstí."

Kapitán plavidla, které patřilo pod vojenskou rozvědku GRU, se zajímal, co tam Glomar Explorer dělá. Tři dny stála Čažma poblíž, dokonce vyslala k americké lodi helikoptéru, která ji filmovala. Světelnou signalizací se proto vyptával na příčinu jejího zastavení. Američané odpověděli, že dělají zkoušky s těžbou z mořského dna. "Předpokládáme, že skončíme během dvou tří týdnů." Rusy to uspokojilo a signalizovali Američanům: "Přejeme vám všechno nejlepší!"

Později sledovala činnost amerických námořníků menší sovětská bárka, nepochybně rovněž náležející GRU. Sověti tedy přece jenom usilovali o to, aby zjistili, co tam Američané opravdu dělají.

Třikrát zahoukali, můžeme vytahovat

Námořníci každých deset minut vyjímali jednu dvacetimetrovou trubku. Každou hodinu se ponorka zvedla o sto metrů. Práce na víc než padesát hodin.

Pracovníky tahle monotónní práce ukolébala. Avšak po čtrnácti hodinách se najednou tři přední ramena Clementine držící ponorku odlomila a zmizela. Vzápětí se těleso roztrhlo a kus s jednou raketou vyklouzl z chapadel.

Všichni strnuli. Jestli hlavice pět kilometrů pod nimi vybuchne, je s nimi amen! Žádná záchrana neexistuje. Na to, že by rychle odpluli do bezpečí, nejsou zařízeni.

Údajné místo nálezu ponorky K-129 určené podle odtajněných informací o jeho

Údajné místo nálezu ponorky K-129 určené podle odtajněných informací o jeho vzdálenosti od Petropavlovsku, Pearl Harbor a Long Beac¨h

Přístroje pád zaznamenaly, hlavice naštěstí vydržela. Vytahování pokračovalo po překontrolování přístrojů. Velitelská kabina zůstala v síti. Skeptikové, kteří upozorňovali, že ponorka je "skořápka", měli pravdu, K-129 si opravdu zasloužila jemnější zacházení.

Zase se přiblížila sovětská loď. To bylo nebezpečné. Co kdyby vyslala potápěče, aby se podívali, co tady Američané dělají? Spustili tedy náklad do hloubky 150 metrů. Tam neměli sovětští potápěči šanci se ponořit. V podvečer sovětský remorkér zmizel. Na rozloučenou třikrát zahoukal: to byl obvyklý námořnický pozdrav. Vytahování mohlo pokračovat.

Zkoumání kořisti

Za mlhy, která pokryla oceán, Clementine dorazil na místo. Technici zavřeli gigantické dveře a 15 hodin odčerpávali vodu. Teprve potom mohli k trosce trupu ponorky, dlouhé dvanáct metrů, přistoupit lidé.

Byla trochu radioaktivní, proto si lékaři a jejich pomocníci, kteří měli prohlédnout vnitřek a vynést mrtvoly, museli obléknout zvláštní skafandry. Našli tam také rozmočený palubní deník, pro který si přiletěl vrtulník z Havaje, aby ho co nejrychleji dopravili do Washingtonu. Specialisté CIA mu pak ve zvláštních roztocích vrátili původní vzhled, takže se dal číst.

V příštích dnech zkoumali vrak námořní odborníci a příslušníci výzvědných služeb. Samozřejmě všichni ve skafandrech. Nejdřív vysbírali všechny věci včetně drobných papírků, všechno dekontaminovali, prohlédli, zdokumentovali a uložili do beden, kde je zalili pěnou. Těleso prosvěcovali rentgenem, filmovali, rozřezávali na kousky, analyzovali.

Průzkum ponorky námořní specialisty udivil. Trup byl vyroben ze špatného materiálu, ani technologie její konstrukce nebyla příliš kvalitní. Sověti se evidentně snažili postavit co nejvíc ponorek s atomovými zbraněmi bez ohledu na bezpečnost posádky.

Sovětská ponorka třídy Golf II

Sovětská ponorka třídy Golf II

Mise splněna, co dále?

Hlavní úkol tato akce splnila. Podařilo se vytáhnout dvě torpéda s atomovými náložemi (balistické rakety ne, ty byly v odlomené části), kódovací knihy, hermetické dveře, sonar a další důležitý materiál i spisy.

Glomal Explorer přistál na Havaji 16. srpna. Vzápětí tam přiletěla nová posádka, která starou vystřídala. Cestou do Kalifornie pohřbili Američané těla šesti námořníků do oceánu se všemi poctami. Ceremoniál nafilmovali. Na základně Long Beach spustila loď kotvy 21. září.

Nový anonymní dopis na sovětskou ambasádu sdělil, že americké námořnictvo ponorku vyzvedlo. Autor patrně žádné podrobnosti nesdělil. Avšak 7. února 1975 uveřejnil deník Los Angeles Times na první stránce obšírnou zprávu o pokusu vyzdvihnout sovětskou ponorku. Autor popsal tento experiment poměrně přesně, ale tvrdil, že se to odehrálo v Atlantiku. A vzápětí o něm mluvil renomovaný komentátor Jack Anderson v rozhlase a televizi. Nový ředitel CIA William E. Colby se pokoušel články o projektu Jennifer, jak se všude nazýval, potlačit, ale neuspěl. Následovaly další informace.

Colby se s Bílým domem domluvil, že žádný vládní úřad nebude na tyto zprávy reagovat. Velvyslanec Dobrynin požádal americkou vládu o vysvětlení. Kissinger, nyní ministr zahraničí, mu odpověděl, že údajné špionážní případy žádný stát ani nepotvrzuje ani nevyvrací. To je praxe na celém světě, rovněž Moskvy.

Kupodivu ani Kreml neměl na rozmazávání případu K-129 zájem. Především nechtěl, aby se o jeho tragédii dozvěděli prostí sovětští občané. Velvyslanec Anatolij Dobrynin o tom jednal s Kissingerem, tehdy již ministrem zahraničí.

Odkud se tyto zprávy vzaly? Pramen se nepodařilo nikdy najít. Nicméně rozsáhlý přehled, který zveřejnila CIA v lednu 2010, připomíná krádež na ředitelství firmy Summa Corp. v Los Angeles v červnu 1974. Mezi ztracenými dokumenty byl rovněž dopis vysokého úředníka společnosti Hughes o vyzvednutí sovětské ponorky.

Azorian patřil k nejkomplexnějším, nejtajnějším, technicky nejsložitějším a nejdražším projektům studené války. Přišel na 800 milionů dolarů (3,8 miliardy dolarů roku 2012, tedy asi 77 miliard korun).

Vedení CIA předpokládalo, že další rok se Glomar Explorer na místo vrátí. Proto koncem roku navštívila hrob sovětského golfu americká atomová ponorka Seawolf, vybavená člunem pro hloubkový výzkum. Toto plavidlo pořídilo záběry trosek ponorky, rozesetých na obrovské ploše. Tady už neměly čelisti Clementine smysl. Američané museli zvolit jiný postup. Projekt nazvaný Matador měl začít 4. července 1975.

Na další expedici za golfem se už Glomar Explorer nevydal. CIA předala tuto všestranně vybavenou loď válečnému námořnictvu. A to ji v létě 1978 pronajalo nejdřív jedné soukromé firmě a potom Národní vědecké nadaci k výzkumu. Od roku 1996 slouží při těžbě ropy v Mexickém zálivu.

Ponorný dok HMB-1 (zcela vlevo) sloužil nejprve jako skrýš pro zařízení

Ponorný dok HMB-1 (zcela vlevo) sloužil nejprve jako skrýš pro zařízení Clementine. V dalších letech skrýval tajnou loď Sea Shadow. Na snímku je zachycený v kotvišti tzv. Rezervní flotily v zátoce Suisin nedaleko San Fransciska.

Dozvuky po studené válce

"Poté se zdálo, že Sověti nechají záležitost být a koneckonců i Colbyho mlčení zahalilo projekt Jennifer do hávu tajemství, v němž se mýtus prolínal s realitou," napsali Drew, Sontagová a Lawrencová. "Americká vláda dala Sovětům víc podrobných informací než své vlastní veřejnosti a nechala na tisku, aby vzniklou mezeru o expedici Glomaru zaplnil polopravdami."

V roce 1992, po skončení studené války, bývalý ředitel CIA Robert Gates přivezl prezidentu Borisi Jelcinovi do Moskvy videokazetu, na níž byl zachycen pohřeb sovětských námořníků z paluby Glomar Exploreru.

Kreml poprvé veřejně přiznal ztrátu ponorky K-129, staré pouze půl roku, které velel kapitán prvního stupně Vladimir Kobzarja. Velení tichomořské flotily ji vyslalo na mimořádnou plavbu, a proto se její posádka obtížně sestavovala, nicméně byla v ní řada zkušených specialistů.

Co tedy obsahoval kus trupu o délce asi dvanácti metrů? Zmíněná trojice novinářů tvrdila, že Glomar "vezl expertům k analýze všehovšudy deset procent sovětské ponorky, a to ještě z větší části zpravodajsky bezcenný brak". Naproti tomu oficiální internetová zpráva válečného námořnictva, vycházející z dříve zveřejněných údajů, uvedla 30. března 2000 pravý opak. Totéž napsal už dřív v knize o CIA novinář Ronald Kessler. Bývalý zpravodajec se mu svěřil, že získali představu o tom, co Sověti dovedou – v elektronice, v kódování, v jaderných zařízeních.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.