V reakcích na recenzi kapesního hi-res přehrávače Pono se často objevovaly názvy některých konkurentů, zejména Fiio X3 a iBasso DX50. Jak hrají v porovnání s Ponem? Přidali jsme k nim ještě Sony NWZ-A15 a zkusili to za vás.
Čínské přehrávače Fiio a iBasso jsou mezi náročnějšími posluchači poměrně oblíbené. Při dostupné ceně jsou totiž osazeny výborným DA převodníkem Wolfson WM8740, dovedou přehrávat hudební soubory s vysokým rozlišení 192 kHz / 24 bit a s aktualizovanými firmwary zastanou i funkci USB zvukové karty.
Přehrávač Sony je jedním z výsledků výrazné snahy výrobce o rozšíření povědomí o zvuku s vysokým rozlišením, kterým chce rozhýbat trh s audioprodukty. Mimo podpory hudebních souborů s parametry 192 kHz / 24 bit potěší funkcí DSSE HX pro upscalování záznamů v „CD kvalitě“ a digitálním zesilovačem S-Master.
Testované přehrávače z leva: Fiio X3, Sony HWZ-A15, iBasso DX50
Není žádným překvapením, že všechny testované přehrávače nabídly vysokou kvalitu zvuku, rozdíly v charakterech reprodukce jsou však poměrně výrazné. Zvukových kvalit přehrávače Pono podle nás žádný z nich nedosahuje, je však pravdou, že zejména díky špatnému kurzu dolaru vyjde Pono nejdráž.
Obsluha, koncepce a výbava
Fiio X3 padne dobře do ruky, „na šikmo“ umístěná tlačítka působí na první pohled zmatečně, ale docela rychle si zvyknete - jsou totiž přesně na kružnicích, které při ovládání opisujete palcem a obsluha je tak překvapivě příjemná. Šipky na nahoru a dolů slouží i pro pohyb v menu, to využívá velkých ikon, jejichž význam se po najetí zobrazí na horním stavové řádce. A někdy je vysvětlení potřeba, alespoň ze začátku.
Fiio X3 padne příjemně do ruky.
Hudební soubory ve vestavěné paměti a microSD kartě se automaticky spojí do jedné hudební knihovny, vygenerované podle informací z ID3 tagů. Všechny přehrávače naštěstí umí i procházet adresářovou strukturou, takže i když nemáte hudbu dobře otagovanou, snadno ji dohledáte a pustíte. Přehrávač nabízí reprodukci bez mezer mezi skladbami, což oceníte hlavně u živých záznamů. Zvuk můžete upravit pásmovým ekvalizérem, nebo jednoduchou regulací basů a výšek. V menu můžete i nastavit „zisk“ zesilovače. Pro sluchátka s malou impedancí a vyšší citlivostí jej necháte na „nízký“, u sluchátek s vyšší impedancí a nižší citlivostí naopak na „vysoký“.
Základní menu přehrávače Fiio. Barvu pozadí si můžete nastavit.
Displej přehrávače Fiio během reprodukce.
Zvukový výstup získáte na třech konektorech Jack 3,5 mm. Jeden je sluchátkový, druhý analogový linkový a třetí digitální koaxiální pro připojení domácí poslechové aparatury. Nabíjení a transfer dat probíhá přes micro USB kabel. Přehrávač funguje i jako USB zvuková karta, mezi funkcemi (přenos souborů/DAC) jej přepnete v menu. Nám se Fiio jako zvukovou kartu nainstalovat nepodařilo, přehrávač se během instalace ovladačů vždy odpojil od systému a instalace tak skončila chybou. Problém se opakoval na dvou různých noteboocích, avšak nejspíše šlo o kusovou chybu testovaného přehrávače. Na akumuátor vydrží zhruba osm hodin přehrávání.
iBasso DX50 působí z trojice nejmohutnějším dojmem, při jeho ovládání na cestách jsme měli nejčastěji strach, že nám během manipulace vypadne z ruky. Ovládá se kombinací tlačítek a dotykového displeje, přičemž řízení hlavních přehrávacích funkcí se tím zdvojuje. Stejně jako Pono nemá přehrávač žádnou hlavní „domácí“ obrazovku, z přehrávacího rozhraní se můžete přepnout do výběru hudby k přehrávání, nebo do menu s nastavením. Přehrávač nás nejprve dráždil pomalými reakcemi na povely, to však aktualizací na nový firmware zmizelo.
iBasso DX50 je cvalík testu. Umístění sluchátkového výstupu není nejšťastnější.
Přehrávač umožňuje procházet adresářovou strukturu vnitřní paměti i vložení microSD karty, nebo vygenerovat knihovnu podle ID3 tagů. Druhá možnost je v tomto případě rychlejší, protože při spouštění z „nezkatalogizovaného“ adresáře přehrávač vždy několik sekund hudební soubory „skenuje“. Při přehrávání z knihovny hraje okamžitě. I iBasso nabízí přehrávání bez mezer mezi soubory, pásmový ekvalizér má mnoho předvoleb, nejrozumnější je samozřejmě vypnutý. Ovlivnit můžete také strmost digitální filtrace (ostrá, pozvolná).
Základní volby při výběru hudby u přehrávače iBasso.
Displej přehávače iBasso během reprodukce.
I zde je zvukový výstup ve třech podobách, vždy na konektorech Jack 3,5 mm. Digitální koaxiální je na vrchní straně, sluchátkový a linkový na spodní, hned vedle sebe. Ze začátku to chce pozornost, abyste sluchátka nezapojili špatně, zejména když popisky jsou téměř neviditelné. Zisk zesilovače nastavujete mechanickým přepínačem, na výběr je nízký, střední a vysoký. Přehrávač může fungovat i jako USB zvuková karta a mimo režimu „přenos souborů“ nabízí i „pouze nabíjení“ - takže se po připojení k počítači nemusí ani přihlásit, jen se nabije. Solidní je výdrž na akumulátor, na jedno nabití vydržel zhruba jedenáct hodin přehrávání. Stejně jako u ostatních ale hodně záleží na tom, kolik „nasvítíte“ displejem.
Sony HWZ-A15 je z testované trojky suverénně nejmenší a nejlehčí, což jsme nejprve nepovažovali za dobré znamení. Ovládá se křížovým ovladačem s potvrzovacím „entrem“ ve středu a dvojicí tlačítek pod displejem. Přehrávač oproti konkurenci nabízí FM rádio a také Bluetooth s kodekem aptX, díky NFC jej můžete se sluchátky nebo reproduktory spárovat dotykem. Od Bluetooth samozřejmě nemůžete očekávat vysokou zvukovou kvalitu, ale v některých situacích může stačit. Přehrávač nabízí i několik funkcí, které bychom rádi oželeli, například přehrávač videa a prohlížeč fotografií. Od toho máme v kapse chytrý telefon s větším displejem.
Sony NWZ-A15 je nejmenší a nejlehčí. Radost nemáme ze speciálního konektoru, takže bez kabelu z příslušenství jej ani nedobijete. microSD karta je schovaná pod krytkou.
Přehrávač automaticky vygeneruje hudební knihovnu podle ID3 tagů, a spojí tak soubory z vestavěné paměti a microSD karty. Procházení podle adresářů nám však fungovalo jen ve vestavěné paměti. Po připojení k počítači lze nahrávat buď do vestavěné paměti, nebo na paměťovou kartu - tuto volbu musíte předtím nastavit v menu, oboje současně se nepřipojí. Hudební soubory lze přenášet i bezdrátově, přes Bluetooth. Možnosti zvukových úprav jsou poměrně rozsáhlé, od pásmového ekvalizéru s přednastavenými průběhy přes upscalování záznamů s nižší kvalitou, ekvalizaci Clear Audio +, omezení dynamiky, potlačení vokálu v režimu karaoke, změny rychlosti reprodukce bez ovlivnění výšky tónu pro poslech mluveného slova až po možnost to vše vypnout.
Hlavní menu přehrávače Sony.
Displej přehrávače Sony během reprodukce.
Připojení k počítači zajišťuje USB kabel zakončený speciálním kabelem Sony. Je to sice k vzteku, ale na druohou stranu tak přehrávač umožňuje digitální připojení například ke sluchátkovému zesilovači PHA-3AC. Oproti konkurentům má však jen sluchátkový výstup, takže s integrací do nefiremní domácí poslechové sestavy se příliš nepočítá. Skvělá je výdrž, na jedno nabití bezmála osmnáct hodin.
Zvuk: iBasso je pro rockery, Fiio potřebuje přidat výšky
V redakci zastáváme názor, že přístroj má být z továrny nastaven tak, aby uživatel musel použít tónové korekce jen pro kompenzaci nedokonalosti připojených sluchátek, nebo přehrávaného záznamu. U Fiio X3 se bez nich však neobejdete. Jeho projev je totiž výrazově poněkud zastřený, chybí mu vzdušnost a jemnější kresba detailů. A je to dáno právě nedostatkem výšek, zvuku velmi pomůže jejich přidání na zhruba +4 stupně. Pak se prostor, vzdušnost a kresba nástrojů vylepší a celek zní velice době. Nástroje zní plně, hutně, velmi dobrá je dynamika.
Při přímém srovnání zní přehrávač Pono vzdušněji, bezprostředněji, má lepší prostor nahrávky a propracovanější basy - i když ty nejdou tak hluboko jako u Fiia. Fiio je tvrdší, působí razantněji, ale celek nahrávky je méně komplexní a méně zábavný.
iBasso DX50 má velmi suverénní reprodukci nízkých kmitočtů, z jeho projevu je cítit energie. Již v prvních chvílích poslechu zaujme dynamikou, mikrodynamikou a razancí reprodukce, výborně si poradí s rockovou a tvrdou muzikou nebo elektronickou hudbou. Výborné je i podání vokálu - je pevný, hutný a jasně definovaný. Slabinou reprodukce je „žehlení“ jemných detailů, což je poznat zejména u audiofilních akustických nahrávek a vykreslení hudebního prostoru.
Z hlediska dynamiky a razance, zejména na nízkých kmitočtech, je na tom dokonce o trochu lépe než Pono. Oproti Ponu však ztrácí na prostoru a lokalizaci a oproti všem ostatním na množství a preciznosti detailů. Při srovnání s Fiiem hraje iBasso mohutněji, razantněji a důrazněji, Fiio naproti tomu propracovaněji, detailněji a tím zábavněji.
Sony NWZ-A15 nás příjemně překvapil. Je nejmenší, nejlehčí a působí nejméně audiofilským dojmem. Kombinace efektivního (z hlediska práce s energií) digitálního zesilovače S-Master a propracovaného signálového zpracování vyústila v nečekaně povedený projev. Sice mu chybí důraznost a energie iBasso a hutnost a plnost tónů Fiio, ale v příjemně vyvážených poměrech nabízí vzdušnou, velmi detailní a přiměřeně plnou a výraznou reprodukci. Hezky se poslouchá, reprodukce působí bezprostředně. Představit bychom si uměli důraznější basy, lepší dynamiku a především lepší podání prostoru. Ten totiž Sony vyjadřuje spíše pravolevě než skutečně prostorově, díky čemuž projevu trochu chybí atmosféra.
Ponotest přehrávače Niela Younga Na Kickstarteru na něj milovníci kvalitního zvuku vybrali více než šest milionů dolarů, společnost Ayre Acoustic se postarala o skvělou signálovou elektroniku.  Přehrávač jsme jako první v ČR otestovali, recenzi si můžete přečíst zde: Je to obřík, ale výborně hraje. Otestovali jsme Pono od Neila Younga |
Projev přehrávače Pono je kultivovanější, zní dospěleji. Významný rozdíl je především v podání prostoru, vyjádření atmosféry a lokalizaci nástrojů. A také v lepší dynamice. Ale celkově se mu Sony blíží nejvíce.
Závěr: cesta správným směrem
Pokud bychom si měli sami vybrat, rozhodovali bychom se mezi Fiio a Sony, a nejspíše by nám v kapse skončil druhý jmenovaný. Boduje také nejdelší výdrží na akumulátor a bohatou výbavou. Pokud jej však chcete využít i jako domácí přehrávač, volili bychom díky přítomnosti linkových a digitálních výstupů Fiio, nebo iBasso. A pokud posloucháte zejména tvrdší muziku, pak vám nejlépe sedne iBasso.
Testované přehrávače jsou dostupné za rozumnou cenu. Nejlevnější je Sony, to pořídíte za 5 190 Kč. O maličko dražší je Fiio, ten stojí 5 490 Kč. A nejdražší je iBasso, ten se běžně prodává od 7 290 Kč. Čínským výrobcům můžeme poděkovat, že jako první dostali opravdu kvalitní reprodukci hi-res formátů na velmi přátelskou cenovou úroveň, na kterou se tradiční výrobci jako Astel&Kern, nebo Cowon, nedostali.
Potěšitelná je i snaha společnost Sony nabídnout hudbu ve vysokém rozlišení v produktech všech cenových kategorií. Překvapivě dobrý zvuk jejich maličkého přehrávače dává tušit, že nové modely chytrých telefonů XPeria s „hi-res“ označením na tom budou po stránce reprodukce zvuku velmi nadstandardně.
Poslední zpráva není příliš dobrá pro zákazníky, ale je rozhodně dobrá pro výrobce microSD karet. Přehrávače nabízejí vzhledem k velikosti hi-res souborů směšně málo integrované paměti (Fiio a iBasso jen 8 GB, Sony 16 GB) a tak si každý zákazník micro SD kartu nutně přikoupí.
Za zapůjčení přehrávačů Fiio a iBasso děkujeme poslechovému studiu Audigo.cz.
