V Československu kosmická cenzura neexistovala. Do roku 1968 byla cenzura klasická, kterou představovala Hlavní správa tiskového dohledu ministerstva vnitra, později byla na bedrech šéfredaktorů.
Ostatně, naši novináři neměli přístup k sovětským primárním zdrojům, takže by to bylo zbytečné. Přesto mně koncem sedmdesátých let estébáci vyčítali při jednom výslechu, že "prozrazuji sovětská raketová tajemství". Odrazil jsem je tím, že bedlivě čtu sovětský tisk - to bylo nad jejich síly.
Kosmická cenzuraPrvní díl seriálu Karla Pacnera o kosmické cenzuře si můžete přečíst zde. |
500 dolarů? To je moc
V době startu Apollo 11 na Měsíc vysílala moskevská televize nějaký fotbalový zápas. Ve chvílích, kdy přistávali na cizím nebeském tělese, měla běžný program. Víc než miliarda lidí na světě na svých televizorech sledovala, jak se Neil Armstrong a Buzz Aldrin procházejí po Měsíci. V Moskvě měli toto privilegium jedině raketoví odborníci a generálové, kteří byli pozváni do zvláštního vojenského spojovacího střediska.
Měl jsem to štěstí, že jsem ještě zachytil období určité samostatnosti Mladé fronty, a proto jsem se mohl vypravit v červenci 1969 za Apollem 11 do USA. Zatímco dřív schvalovali všechny zahraniční cesty na sekretariátě Čs. svazu mládeže a na ÚV KSČ, od jara 1968 do léta 1969 podnik nikomu nepodléhal. Deník z cesty do USA vyšel na Technet.cz na pokračování zde.
Původní středisko řízení vesmírných letů, ze kterého monitorovali například let Apollo 11
Kolegům v redakci jsem od podzimu 1968 vykládal, že chci jet na vypuštění prvních lidí na Měsíc do Ameriky, až se to dostalo do povědomí redakce. Když NASA určila posádku a datum startu, šel jsem za šéfredaktorem Zdeňkem Domkářem a řekl jsem mu, že by se měla začít připravovat ta moje cesta. Souhlasil. Jedině ekonomický náměstek ředitele se nad tím pozastavil: chtěl jsem 500 dolarů, což se mu zdálo moc. Vysvětlil jsem mu, že je to méně, než bych měl podle předpisů na třítýdenní cestu dostat.
Deník z cesty na MěsícNáš člověk na startu Apolla 11 Karel Pacner vzpomíná na den, kdy se člověk poprvé vydal na jiné vesmírné těleso. |
Z kosmodromu na Floridě jsem poslal o startu 16. července 1969 dálnopisem obsáhlou zprávu, z Houstonu jsem redakci zásoboval denně několika stránkami reportáží. Všechny došly v pořádku. Americké dívky, které mé české texty přepisovaly do dálnopisů, udělaly dvě kuriózní chyby: v názvu ulice, kde sídlí NASA, a ve jménu von Brauna.
Když jsem si po návratu prohlížel Mladou frontu, viděl jsem, že mé články vyšly bez jediného škrtu. Kdyby Apollo 11 letělo v srpnu či v září, už bych se do USA nepodíval. Začínala normalizace. A já měl mezi soudruhy nálepku "Pacner, ten co psal o prvních Američanech na Měsíci".
Rudé právo si vystačilo s agenturními zprávami a reportážemi od svého washingtonského zpravodaje. Jirka Dienstbier, který pracoval v americké metropoli pro Československý rozhlas a mne vezl na mys Canaveral, o tom nesměl do mikrofonu ani pípnout z rozkazu normalizačního ředitele Bohumila Chňoupka.
Odtajňování lunárního projektu
3 500 novinářů sleduje start lodi Apollo 11 k Měsíci, mezi nimi i autor tohoto textu.
Odtajňování sovětského lunárního pilotovaného projektu začalo v roce 1988 prvními zmínkami v tisku. Následující rok článků na toto téma přibylo. V září 1989 jsem v moskevském řídícím středisku CUP zpovídal o tomto projektu Borise Čertoka, náměstka hlavního konstruktéra raket a družic. Čertok také řídil poslední čtvrtý pokus s vypuštěním lunární rakety N-1, který skončil stejně jako předcházející havárií. Čertok byl velmi otevřený, avšak já jsem věděl o zákulisí tohoto úsilí velmi málo, takže mé otázky zůstaly na povrchu.
V roce 1990 vydal brožuru "Proč jsme neletěli na Měsíc?" také Koroljovův nástupce Vasilij Mišin. To byl základ. V následujících letech hovořili o lunárním projektu naprosto bez zábran všichni sovětští kosmonauti, když se jich na to novináři ptali.
Musíte psát o úspěších v socialistických státech
Od podzimu 1969, kdy se naplno rozběhla normalizace, odpovídali za obsah novin, rozhlasových a televizních relací šéfredaktoři. Potom záleželo na jejich statečnosti či podělanosti, co dovolí zveřejnit. Někdy tím také demonstrovali svou moc.
Mám zajímavou zkušenost. Na podzim 1970 jsem natáčel s Čs. televizí v Moskvě rozhovory pro seriál o kosmonautice. Interview s raketovým konstruktérem a kosmonautem Feoktistovem jsem chtěl otisknout v Mladé frontě. Normalizační šéfredaktor Libor Batrla ho z novin bez jakéhokoli vysvětlení vyhodil. Nebylo to nic neobvyklého, diktátoři svá rozhodnutí neodůvodňovali. Nabídl jsem tento text Milanu Codrovi do časopisu Zápisník, který ho zveřejnil.
O americké kosmonautice jsme mohli informovat jenom zprávami tiskové agentury ČTK. Když se na podzim 1974 vracel z Moskvy, kde jednal o projektu Sojuz-Apollo, americký kosmonaut Eugene Cernan, zastavil se v Praze a já s ním pořídil interview. Šéfredaktor Karel Horák ho nepustil do novin. V létě následujícího roku, těsně před těmito sovětsko-americkými líbánkami ve vesmíru, prošel hladce.
Autor článku přímo v Kennedyho vesmírném středisku před startem Apolla 11.
Jednou si mne zavolal Horák a řekl, že musím na stránce vědy v sobotní příloze Víkend otiskovat články, aby jich byla nejméně polovina ze socialistických zemí. "Soudruzi na ÚV je měří na čtvereční centimetry," vysvětlil. Úroveň výzkumů, o kterých jsme psali, nikoho nezajímala.
Teprve na konci sedmdesátých let otěže trochu povolily a my jsme mohli o Američanech poměrně volně referovat, zvláště pak v příloze Víkend.
Poměrně benevolentní bylo vydávání knih s kosmonautickou tematikou. Pro nakladatelství Albatros jsem napsal reportáž o cestě Apolla 11 nazvanou "… a velký skok pro lidstvo". Zmínku o tom, že jsem byl na startu s Dientsbierem, jsme museli škrtnout. Jirku jako pravičáka Chňoupek z rozhlasu vyhodil. Kniha vyšla ve dvou vydáních v letech 1971 a 1972. Dodnes nepochopím, jak to bylo v době normalizace možné.
Záznam rozhovorů kosmonautů měli Američané, Rusové ne
Velitel Apolla 17 Cernan zkoumá sondu Surveyor 3.
Když jsem chystal knihu Sojuz volá Apollo, požádal jsem washingtonskou centrálu NASA o zaslání přepisů rozhovorů kosmonautů mezi oběma loděmi a s řídícími středisky. V Moskvě nic takového neměli.
Později jsem shromažďoval podklady k budoucnosti kosmonautiky, kterou jsem popsal v knihách Města v kosmu a Polidštěná galaxie. Poslal jsem asi 80 žádostí vedoucím americkým specialistům o podklady, většina z nich mi své studie poslala. Jak jsem se dočetl ve svazku, který na mne Státní bezpečnost vedla, tuto korespondenci estébáci kontrolovali. Nezasáhli zřejmě proto, že jsem žádné informace nepodával, nýbrž jsem o ně žádal.
V září 1989 jsem navštívil s první velkou skupinou zahraničních novinářů Bajkonur. S výjimkou vojenských raket nám ukázali všechno. O naše reportáže se úředníci kosmické cenzury nezajímali. Mám dojem, že články sovětských kolegů četli jenom ledabyle. Epocha sovětské kosmické cenzury končila.
Sojuz TMA-03M na Bajkonuru během cesty na odpalovací rampu
Průšvihy časopisu Letectví a kosmonautika
O sovětské a americké kosmonautice podával nejúplnější informace čtrnáctideník Letectví a kosmonautika, který náležel pod polovojenskou organizaci Svazarm. O Američanech tam nejvíc psali členové klubu SPACE Antonín Vítek, Jan Kolář, Petr Lála a další.
O kosmonautiku se v redakci staral Jiří Kroulík jako redaktor (1966–1986) a jako šéfredaktor (2003–2005). Tady jsou jeho zkušenosti:
V sedmdesátých letech existoval v redakcích časopisů pro vojenskou a jinou techniku tzv. Seznam utajovaných skutečností. Podrobně vypočítával, co se nesmí otisknout. V podstatě šlo o autocenzuru, kde si šéfredaktor a redaktoři v zájmu další existence časopisu či novin (odstupňované tresty od peněžitých pokut až po ukončení vydávání časopisu) či výpovědi ze zaměstnání museli sami pečlivě zvážit, co se bude tisknout. Když jsme publikovali informace o vojenských letadlech či bojových raketách, které se vyskytovaly ve zmíněném Seznamu, museli jsme doložit, že jsme je převzali z tisku zemí našeho tábora, tedy z Polska, SSSR, NDR a podobně.
Ovšem na počátku sedmdesátých let dostali tři redaktoři včetně tehdejšího šéfredaktora Josefa Frýby výpověď. Pustili totiž článek o západním turbovrtulovém letadle, které sestřelilo sovětský proudový MiG-15. Tím zpochybnili kvality sovětské letecké techniky.
Trochu jiná situace byla u kosmonautiky. Záleželo do určité míry na odvaze šéfredaktora, co považoval za únosné a svým podřízeným schválil.
Atraktivní byly články o utajovaných ruských nosných raketách. Jejich autoři, vesměs odborníci na rakety, vycházeli ze známých dat o hmotnostech družic, jejich drahách a podobně. Stačilo, aby se opřeli o své znalosti o vnější a vnitřní balistice a o základy raketové techniky.
Spočítal parametry rakety tak, že Sověti začali vyšetřovat únik informací
Někdy vznikly zajímavé analýzy přinášející informace blízké skutečnosti. Platí to především o článku věnovaném utajované sovětské raketě Proton. Její parametry vypočítal Ing. Bedřich Růžička, CSc., a my jsme je zveřejnili roku 1972 v čísle 23. Zřejmě byl velmi blízko skutečnosti. Sovětské velvyslanectví totiž začalo nejrůznějšími cestami prověřovat, zda autor není ve spojení s nějakým zdrojem informací přímo v SSSR. Jeho pracovníci se vyptávali jak v našem vydavatelství, tak ve Vojenské akademii v Brně, kde Růžička působil. Nakonec zřejmě dospěli k závěru, že autor je odborník, a nic proti němu nepodnikli.
V roce 1981 jsme na titulní stránce jednoho čísla L+K zveřejnili velkou barevnou fotografii amerického raketoplánu. V té době měl již časopis na svém kontě od Úřadu pro tisk a informace jedno pokárání a padesátitisícovou pokutu za nevhodné otištěné materiály z oblasti letectví. Také snímek raketoplánu považoval ÚTI za nevhodný a redakce čekala, že náš časopis zastaví.
Tehdejší šéfredaktor L+K Zdeněk Formánek napsal předsedovi tohoto úřadu dopis, v němž odvážně vyslovil pochybnosti, zda americká vlajka o velikosti čtverečního centimetru na zveřejněné fotografii může ohrozit naše státní zřízení. Odpověď nikdy nepřišla, ale ani žádná sankce nás nepostihla.
Také jsme museli vyřešit kosmonautické kalendárium. Američané zveřejňovali spoustu informací, kdežto Sověti byli velice skoupí. ÚTI nás upozornil, že kalendárium není vyvážené. Udělali jsme to jednoduše: pokaždé jsme tam dali několik zmínek o tom, že družice Kosmos číslo to a to pokračuje v letu. Tato prázdná informace cenzorům stačila, aby nás přestali kritizovat.
Své kuriózní názory na obsah časopisu měl i tiskový odbor ÚV Svazarmu. Jeho vedoucímu se například nelíbilo, že v kosmonautickém kalendáři uvádíme letitou autorskou zkratku -kan-. Prý to příliš připomínalo Klub angažovaných nestraníků, a tak jsme ji museli nahradit jinou. Byl to věčný boj s omezenci.
