Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Největší bitva studené války. Už 50 let jsme tady nemuseli být

aktualizováno 
Právě před 50 roky, 14. října 1962 v 7:31 místního času, přelétl ve stratosférické výšce lehce nad 21 km pobřežní čáru ostrova Kuba průzkumný letoun U2, který patřil do stavu vzdušných sil USA.

ilustrační snímek | foto: iDNES.cz / Profimedia.cz

Pilot major R. S. Heyser vedl letadlo po předem naplánované trati, přetínající karibský ostrov z jihu na sever zhruba nad městem San Cristobal v západní polovině ostrova. Za dvanáct minut vylétl z kubánského vzdušného prostoru a zahájil sestup do nižších letových hladin, aby o pár desítek minut později navedl letadlo na přistání na Floridě.

Přílet průzkumného letadla byl na americké základně netrpělivě očekáván. Předchozí výzvědný let nad Kubu ze dne 5. 9. odhalil do té doby na ostrově nezjištěné stíhací letouny Mig-21F a palebná postavení protiletadlové obrany, vyzbrojená řízenými střelami sovětského původu S-75. Rakety tohoto typu měly do podzimu 1962 na svém kontě už několik sestřelených U2 (první v roce 1960 poblíž Jekatěrinburgu, tehdy Sverdlovsku, a další v Číně).

Prezident USA J. F. Kennedy proto osobně rozhodl po pátém září o dočasném přerušení výzvědných letů nad karibským ostrovem. Nechtěl vztahy se SSSR příliš vyostřovat, neboť celkem nedávno pro navigační chybu zabloudil dne 30. srpna nad sovětský Sachalin jiný letoun U2. Měla-li být oficiální omluva USA za tento incident považována za upřímnou, nebylo radno Sověty vzápětí znovu rozdráždit vniknutím dalšího výzvědného letadla do jimi střeženého vzdušného prostoru, byť na druhém konci světa.

Během taktické přestávky byla navíc vzdušná rozvědka karibské oblasti vyňata z působnosti CIA a nově svěřena strategickému průzkumu amerických vzdušných sil. Odhalení operací letadel USAF nad Kubou by se vysvětlovalo moskevskému vedení snáze, než přelety strojů patřících přímo špionážní agentuře.

Zjevná přítomnost sovětských zbraní v těsné blízkosti Floridy velitelům amerických ozbrojených sil pochopitelně nedopřávala klidu. Let naplánovaný na 8. říjen byl ale pro špatné počasí přesunut o celý týden. Teprve 14. října Heyserův stroj přinesl 928 fotografických snímků zájmových prostorů Kuby. Vyhodnocení filmů experty CIA změnilo během několika málo hodin vnímání strategického postavení USA ze strany nejvyšších velitelů amerických ozbrojených sil. Fotografie s velkou jistotou dokazovaly, že se sovětské armádě podařilo na Kubě skrytě rozmístit zatím blíže neurčené množství raket typu R-12 s doletem 2 000 km. Střely byly bez nejmenších pochybností předurčeny k dopravě jaderných hlavic megatunové mohutnosti. Nikdy dříve se Spojené státy americké neocitly v tak svízelném vojenském postavení jako právě v říjnu 1962.

Si vis pacem, para bellum

 Osobám alespoň trochu znalým dějin lidstva je zřejmé, že latinské přísloví "Chceš-li mír, připravuj válku" nikdy nebylo návodem na naprosto bezpečnou pojistku, jak se vyhnout válečnému střetu. Ale když přes všechna přípravná opatření promluvily zbraně, měla dobře vyzbrojená země alespoň bojeschopné ozbrojené síly, pokud se její mocenští představitelé důsledně řídili výše uvedenou zásadou.

Fotogalerie

Krátce po skončení druhé světové války vypuklo mezi USA a jeho spojenci na straně jedné a SSSR s jeho vazaly na straně druhé otevřené nepřátelství, podmíněné zejména ideologickým náhledem na správné uspořádání společnosti. Ve vojenské oblasti začalo období tzv. studené války velkou převahou amerických ozbrojených sil nad sovětskou armádou, která zaostávala zejména po technologické stránce v připravenosti na boj ve vzduchu nebo na moři. Zeměpisná poloha Sovětského svazu byla navíc z vojenského hlediska méně výhodná, než odlehlost severoamerického kontinentu od Evropy i Asie. Obklíčení SSSR vojenskými základnami USA nebylo výmyslem komunistické propagandy, ale holým strategickým faktem.

Samostatnou kapitolou pak byla výroba jaderných zbraní. Doba absolutní převahy USA však trvala jen od roku 1945 do roku 1949, kdy se sovětským atomovým vědcům podařilo uskutečnit pokusný výbuch vlastní plutoniové bomby, sestrojené přesně podle amerického vzoru. Válečné přípravy obou stran pokračovaly bez ohledu na personální změny v mocenských útvarech obou států. USA nejprve získaly velkou převahu ve schopnostech dopravit jaderné zbraně vzdušnou cestou na cíle ve východní Evropě a v celém SSSR.Teprve po roce 1956 byly sovětské bombardéry TU-95 způsobilé ze základen na území Sovětského svazu napadnout Severní Ameriku.

Obdobně se rozvíjela i výzbroj námořních strategických sil, kdy americké ponorky s jaderným pohonem a balistickými raketami na palubě (16 ks/ponorka) mnohonásobně převyšovaly bojové vlastnosti ponorek sovětských (3 ks/dieselelektrická ponorka). Totéž platilo o pozemních základnách raket středního doletu (do 5000 km) i mezikontinentálních střel.

V září roku 1962 byl poměr vypouštěcích zařízení a nosičů strategických jaderných zbraní mezi USA a SSSR přibližně následující: rampy pro mezikontinentální střely 151/49, pro rakety středního doletu schopné zasáhnout území druhé strany 105/0, strategické bombardéry nosiče jaderných zbraní 645/208, střední bombardéry s dosahem na cíle za hranicemi protivníka 300/63, rakety z ponorek určené k napadení mateřské země nepřítele 80/15.

Z přehledu je patrné, že strategické síly USA převyšovaly počtem všech prostředků jaderného napadení protivníka víc než třikrát. V počtu hlavic a bomb ale desetinásobně, protože ozbrojené síly Sovětského svazu měly ve výzbroji 300 jaderných náloží strategického významu proti 3 tisícům amerických, hlavně leteckých pum.

Rozbuškou pro horký podzim roku 1962 se stalo rozmístění amerických raket středního doletu Thor (dosah 2 400 km) na území Velké Británie (60 ks) a raket Jupiter (dosah také 2 400 km) v jižní Itálii (30 ks) a současně v severním Turecku (15 ks). Jestliže případné zjevné zahájení amerického úderu proti území SSSR vedeného dálkovými bombardéry nebo strategickými raketami poskytovalo velení sovětské armády čas na vyhodnocení situace od několika hodin po alespoň 30 minut, zkrátily nové střely umístěné v Evropě reakční dobu na pouhých 600 sekund. Sovětské ozbrojené síly dostaly v roce 1961 od amerických střel středního doletu v Itálii a Turecku šach. Na tahu byla Moskva.

Operace Anadyr

Není zřejmé, jestli rozhodnutí odpovědět USA stejnou mincí vyšlo z hlavy prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu N. S. Chruščova nebo jeho spolupracovníků. V každém případě 20. května roku 1962 projednal Chruščov s ministrem obrany Malinovským i ministrem zahraničních věcí Gromykem myšlenku využít k přesunu raket středního doletu na dostřel k USA žádosti vůdce kubánského revoluce Fidela Castra o zvýšení vojenské pomoci jeho zemi. Oba činitelé vyslovili s úvahami souhlas. O den později plán projednala rada obrany. Záměr získal podporu většiny stranických činitelů odpovědných za obranyschopnost SSSR a neprodleně bylo přikročeno k jeho uskutečňování. Po souhlasu F. Castra s rozmístěním jaderných zbraní na kubánském území byla k 20. červnu zformována Skupina sovětských vojsk na Kubě.

Hlavní údernou sílu představovaly tři raketové pluky vyzbrojené raketami R-12 (24 vypouštěcích zařízení, 36 bojových střel a 6 cvičně-klamných) a dva pluky raket R-14 s dosahem 4 000 km (16 vypouštěcích zařízení, 24 střel). Rakety měly být osazeny jadernými hlavicemi mohutnosti 1 megatuny TNT (50×  víc než bomba svržená na Nagasaki) nebo 2,3 Mt (jen některé rakety R-14).

Pro případ invaze amerických ozbrojených sil na ostrov či pro odvrácení záškodnických akcí kubánských diverzantů byla skupina posílena o 6 pluků protivzdušné obrany (celkem 144 odpalovacích ramp protiletadlových řízených střel S-75), 1 stíhací letecký pluk se 40 letouny Mig-21F, 4 samostatné motostřelecké pluky (dohromady 12 tisíc mužů, 124 tanků T-55, 36 samohybných děl SU-100, 236 obrněných transportérů, protitankové rakety, protiletadlová děla, 932 nákladní vozidla aj.).

Palebnou sílu pozemních vojsk umocňovala samohybná vypouštěcí zařízení pro dělostřelecké rakety typu Luna (24 raket s konvenční a 12 raket s jadernou hlavicí mohutnosti 2 kilotuny TNT, dolet 30 km). V plánu bylo rovněž dopravit na ostrov 80 křídlatých podzvukových raket s plochou dráhou letu FKR-1 s doletem 80 km, všechny s jadernými hlavicemi mohutnosti 2 - 20 kt. Skupina vojsk měla dále disponovat 33 vrtulníky Mi-4 a dalšími spojovacími letadly i 6 středními frontovými bombardéry Il-28 s šesti jadernými bombami mohutnosti 12 kt.

Proudový podzvukový bombardér Il – 28 byl v roce 1962 již letadlem na ústupu ze

Proudový podzvukový bombardér Il – 28 byl v roce 1962 již letadlem na ústupu ze slávy.

Pozemní vojska podporovaly i námořní síly Sovětského svazu s dalšími letadly Il-28 (průzkumné a torpédonosné). Námořnictvo disponovalo i 4 jadernými protilodními minami, raketovými čluny a dieselelektrickými ponorkami. Celý kontingent čítal na 44 - 50 tisíc osob.

Veškeré přípravy k výsadku mohutného vojenského uskupení na Kubu byly podnikány v podmínkách přísného utajení. Celá operace byla zastřena fingovaným přesunem raketových pluků ze západní části SSSR na Sibiř, kde se ve stejné době u města Anadyr stavěla základna pro rakety středního doletu. Na plavidla určená k přepravě vojsk se proto nakládaly stovky lyží, kožichů i jiných prvků zimní výstroje. Vrchní velitelé sovětské armády nechali důkladně prověřit schopnosti všech velitelů. Ti, kteří projevovali náznaky neschopnosti přijímat samostatně velitelská rozhodnutí, byli vyřazeni. Stejně tvrdě bylo postupováno například vůči důstojníkům židovské národnosti.

Vlastní přeprava byla naplánována tak, že celkem přes 80 plavidel bylo nakládáno ve všech možných přístavech SSSR u Černého, Barentsova a Baltského moře. Původně měly být podle Chruščovova záměru na Kubě vysazeny nejprve raketové pluky a po nich vojska zabezpečení. Nebylo ale složité přesvědčit sovětského vůdce o převrácení plánu, protože raketčíci by byli v případě zásahu amerických vojsk proti palebným postavením raket naprosto bezbranní.

Kromě zakrytých přepravníků s raketami, které se nevešly do nákladních prostorů plavidel, se na palubách parníků nebo motorových lodí nacházely jen zemědělské stroje jako kamufláž. Letadla byla přepravována rozebraná. Veškeré mužstvo dostalo civilní oděvy a bylo mu povoleno (nařízeno) nosit dlouhé vlasy, bradky nebo plnovousy. Během plavby oceánem se za denního světla nesměla na palubě objevit ani noha, přestože mužstvo včetně důstojníků trpělo v útrobách lodí nesmírným vedrem subtropů. Vycházky byly povoleny jen za tmy, kdy nebyla v dohledu americká průzkumná letadla. Lodě byly vyzbrojeny zamaskovanými kulomety a protiletadlovými kanóny malé ráže. V případě úspěšného výsadku amerických komand na plavidla, měly být podle rozkazu nákladní parníky vlastní osádkou potopeny.

Vykládka vojenského materiálu probíhala v kubánských přístavech zásadně po setmění. V souladu s operačním plánem připlouvaly lodě s raketami jako poslední. Prvních šest střel R-12 vyložil parník Omsk v noci dne 9. září 1962. V některých přístavních městech musely být strženy domy podél cest, aby se dlouhé raketové přepravníky vůbec dostaly z mola. Dne 4. října přivezl a úspěšně vyložil parník Indigirka náklad nejcennější: 160 jaderných bomb a hlavic určených pro všechny druhy zbraní kubánské skupiny vojsk, včetně raket středního doletu.

Moskva čeká na telegram

Velitelem kubánského uskupení vojsk SSSR byl jmenován generál Issa Alexandrovič Plijev, vystupující v operaci pod krycím jménem Ivan Alexandrovič Pavlov. Od velitele celé operace, generálplukovníka Semjona Pavloviče Ivanova, který se po celou dobu krize nacházel na území SSSR, dostal zcela jasné a jednoduché pokyny ohledně použití taktických jaderných zbraní přidělených jednotkám podpůrných sil.

V případě rozsáhlého leteckého útoku nebo výsadku amerických ozbrojených sil na Kubu a ztráty spojení s Moskvou byl oprávněn vydat rozkaz k jejich použití samostatně podle vývoje situace. Sám N. S. Chruščov zastával názor, že není v silách spojených kubánských vojsk (200 tisíc mužů) a sovětského kontingentu ostrov ubránit bez využití jaderné výzbroje. Obdobné pokyny obdrželi i velitelé čtveřice dieselelektrických ponorek, plujících ke Kubě a vyzbrojených mimo jiné i po jednom kusu torpéda s jadernou hlavicí.

Operaci Anadyr ovšem nelze ani přes všechna právě uvedená fakta považovat za přípravu sovětských ozbrojených sil k zasazení překvapivého termojaderného úderu na území nepřítele. Strategickým záměrem sovětského stranického a vládního vedení bylo vyrovnat poměr sil s nepřítelem v geografických souvislostech. Očekávaným vyvrcholením operace Anadyr mělo být uvedení pluků raket středního doletu Kubě do bojeschopného stavu a nic víc. Jakmile začalo rozvinování raketových oddílů na ostrově, přilétl ze SSSR do Havany zástupce ministra obrany Sovětského svazu generál Anatolij Ivanovič Gribkov, který měl dohlédnout na splnění zadaných úkolů a ohlásit generálnímu štábu dosažení bojové pohotovosti 51. raketové divize na Kubě šifrovaným telegramem:

- Řediteli. Sklizeň cukrové třtiny probíhá úspěšně.-

Pravý význam kódového sdělení znal mimo generála Gribkova jen jeho přímý nadřízený generál Ivanov.

Po schodech k peklu

V úterý 16. října 1962 byl o výsledku průzkumného letu z 14.10. informován prezident USA J. F. Kennedy. Okamžitě byl ustaven Výkonný výbor (Executive Committee - ExComm), jehož úkolem bylo sledovat vývoj situace a hledat cesty k odvrácení útoku jadernými zbraněmi velké mohutnosti na USA. Skutečné záměry Sovětů nebyly členům ExCommu pochopitelně známé. Prvním rozhodnutím byl rozkaz USAF zvýšit počet průzkumných letů nad Kubou z jednoho za 14 dní na 6 vzletů během jediného dne.

Ve středu 17. 10. následné lety letadel U2 upřesnily počty budovaných startovních prostorů pro rakety středního doletu R-12 a R-14 na 16 až 32 ramp. ExComm zvažoval možná východiska. Vojáci navrhovali okamžité uskutečnění leteckých úderů na prostory rozvinování sovětských raketových oddílů na Kubě. Zdrženlivější politici se přikláněli spíše k zablokování dalších transportů vojenského materiálu na ostrov vyhlášením námořní blokády ostrova. Americké mocenské špičky držely veškerá zjištění a rozhodnutí v největším utajení.

Snímek budované odpalovací pozice raket R-12 pořízený z paluby U2 majora R. S.

Snímek budované odpalovací pozice raket R-12 pořízený z paluby U2 majora R. S. Heysera brzy ráno po východu slunce dne 14. 10. 1962. Stíny jsou ještě dlouhé.

Ve čtvrtek 18. 10. se J. F. Kennedy setkal osobně v jiné záležitosti s ministrem zahraničních věcí SSSR A. Gromykem. O raketách na Kubě nepadlo z americké strany ani slovo. Rovněž Gromyko nenaznačil vůbec nic. Generálové z Pentagonu, seznámení se situací, se snažili přimět prezidenta k rozhodnutí na Sověty okamžitě zaútočit. Kennedy se ale rozhodl pro blokádu.

V pátek 19. 10. odjel americký prezident na plánovanou návštěvu států Ohio a Illinois v rámci volební kampaně. Pověřil bratra Roberta Kennedyho úkolem vyjednávat s příslušníky ExCommu o jejich podpoře blokády místo upřednostňování vojenského úderu.

Během neděle 21. 10. potvrdilo velení taktického letectva USA prezidentovi nemožnost zničit všechny rakety během prvního úderu. Prezident se s konečnou platností přiklonil k blokádě.

V pondělí ráno 22. října nejprve oznámil Bílý dům americké veřejnosti na večer plánovaný projev prezidenta země v mimořádně závažné záležitosti. V průběhu dne byly veškeré americké ozbrojené síly uvedeny do stavu zvýšené bojové pohotovosti. Část jednotek byla urychleně připravována k invazi na Kubu. Začalo soustřeďování vojenského loďstva v Karibiku.

Večer oznámil J. F. Kennedy prostřednictvím televizního projevu výsledky průzkumných letů letadel U2 nad Kubou celému světu. Otevřeně vyzval sovětského vůdce Chruščova ke stažení raket z Kuby. Vyhlásil námořní blokádu, kterou označil jako karanténní opatření vstupující v platnost 24. října. Výrazu blokáda se americká administrativa důsledně vyhýbala. Prezident rovněž pohrozil SSSR jaderným úderem zničující síly.

V úterý 23.10. Chruščov, též veřejně, označil blokádu za projev amerického pirátství a prohlásil veškeré sovětské zbraně na Kubě za obranné. Vojenské síly Varšavské smlouvy se začaly připravovat na světovou válku. Všeobecná mobilizace ale nebyla vyhlášena. Obyvatelstvo v zemích socialistického tábora zůstalo klidné, protože nemělo dostatek informací o skutečné závažnosti vývoje vztahů mezi supervelmocemi.

V USA vypukla částečná panika. Předvídaví občané se počali přesouvat se zásobami a rodinami do Skalistých hor, které byly považovány za území relativně dobře chráněné před účinkem výbuchů vodíkových zbraní. Atomové úkryty pro městské obyvatelstvo byly zprovozněny jako za války.

Od 10:00 hod. washingtonského času ve středu 24.10. začaly platit podmínky blokády. Prezident USA ovšem předem zakázal lodním osádkám použití zbraní bez jeho osobního rozkazu. Většina sovětských lodí se ale otočila a vracela do SSSR. Na Kubu doplula jen plavidla, která stihla před započetím blokády dorazit do ostrovních přístavů.

Ve čtvrtek 25.10. pokračovaly přípravy jednotek US ARMY a US NAVY k vylodění na ostrově. Sovětské vojsko na Kubě usilovalo o uvedení raketových pluků do bojové pohotovosti.

V pátek 26.10. přinutil americký torpédoborec hlubinnými výbuškami k vynoření sovětskou ponorku B-59. Zjevné napadení ponorky opravňovalo kapitána nasadit k obraně plavidla torpédo s atomovou hlavicí. Důstojník Vasilij Alexandrovič Archipov naštěstí přiměl své kolegy, včetně velitele plavidla, před zahájením palby vyžádat si instrukce ze štábu, který použití veškerých zbraní zakázal. Americký průzkumný letoun U2 zabloudil nad Čukotku, čímž rovněž značně přiostřil vztahy mezi znepřátelenými zeměmi. Sovětské síly na Kubě se začaly připravovat k jadernému úderu na základnu Guantanamo.

V sobotu 27.10. odstartovala bez vědomí ExCoomu z Cape Canaveral pokusná raketa Titan II. Krátce poté, v 10:20 místního času, odpálil postupně v souladu s pravidly vedení boje protiletadlový raketový oddíl z kubánské skupiny vojsk tři za sebou letící střely S-75, které ve výšce 21 500 m zničily americký letoun U2. Silný liják narušil spojení velitelství protiletadlového pluku s nadřízeným stupněm velení a dozorčí důstojník v souladu s bojovými řády nařídil zničení cíle samostatně.

Jediným bojově nasazeným typem raket v období Kubánské krize byly 3 ks řízené

Jediným bojově nasazeným typem raket v období Kubánské krize byly 3 ks řízené protiletadlové střely sovětské výroby S – 75 Dvina.

Pilot zahynul. Sověti očekávali odvetný úder, ale v 19:45 se tajně setkal Robert Kennedy s velvyslancem SSSR v USA Dobryninem. Bratr prezidenta navrhl jménem hlavy státu stažení střel Jupiter z Turecka, učiní-li Sovětský svaz totéž s raketami rozvinutými na Kubě. Chruščov návrh přijal. Americký prezident rozhodl o ústupku Sovětům v Turecku bez vědomí spolupracovníků a zavázal si Chruščova k mlčenlivosti. Souvislosti stažení Jupiterů od Izmiru vyšly najevo až mnohem později.

V neděli 28.10. prostřednictvím živého vysílání Radia Moskva Chruščov stvrdil rozhodnutí z předchozího dne o odsunu sovětských jaderných sil z Karibiku za podmínky, že se USA zaváží nikdy na Kubu nezaútočit. O raketách v Turecku už nemluvil. Válka byla odvrácena.

Nákres skutečně ohroženého území USA sovětskými raketami R-12 ke dni 29. října

Nákres skutečně ohroženého území USA sovětskými raketami R-12 ke dni 29. října 1962. Dvojnásobný dostřel nerozmístěných raket R-14 není zakreslen.

Hodnocení krize s odstupem doby

Je zřejmé, že vedoucí činitelé SSSR i USA se po roce 1945 tak dlouho připravovali na válečný střet s ideologickým protivníkem, až ho málem opravdu vyvolali. Obdobné vzplanutí ostrého nepřátelství se dříve skutečně řešilo válkou. Svět v roce 1962 nezachránilo nejspíše nic jiného, než poznání vůdců obou stran, že jadernou válku nelze vyhrát. Klasické posuzování poměru sil je v případě sčítání účinků termojaderných bomb naprosto nesmyslné. Ve velké jaderné válce není možné zvítězit a malý konflikt v případě střetu supervelmocí zastavit.

O autorovi

Jiří Macoun (*1956)

Spisovatel a ilustrátor. Autorsky je zaměřen jednak na dobrodružnou literaturu pro mladší čtenáře (Experiment Max, Faktor Max, Plus Minus Max), jednak na tvorbu naučných knih z edice Stručná historie (Dějiny opevňování v Čechách a na Moravě, Slavné střelné a raketové zbraně, České vojenské letectvo aj.) pro stejnou věkovou skupinu.

Ve svém díle se zasazuje o podporu rozvoje přírodovědných a zejména technických znalostí současných žáků i žákyň základních a středních škol. Stranou neponechává ani historické souvislosti nutné pro pochopení vývoje vědy a průmyslových dovedností lidstva.

Je také autorem pohádkové knížky pro předškoláky a začínající školáky Bratři bagři.

Mnohá rizika Kubánské krize jsou zřetelná až nyní. Americkým ozbrojeným silám se vůbec nepovedlo včas detekovat sovětské aktivity v bezprostřední blízkosti hranic USA. Selhaly technické prostředky i špióni. Sovětské vedení na druhé straně zjevně nedomyslelo následky úleku amerických generálů po případném prozrazení Chruščovova úmyslu.

Podle svědectví vrcholných politiků z té doby neměli náčelníci v Pentagonu také vůbec žádné ponětí o nasycenosti sovětského kontingentu taktickými jadernými zbraněmi. Jakýkoliv pokus o zničení raket silou by se setkal s rozhodným odporem sovětských vojsk a přerostl by v jadernou válku během několika málo desítek minut nebo nejvýše hodin.

Na druhé straně se sovětským raketovým plukům nepodařilo včas připravit své hrozivé zbraně k nasazení. Jen 18 střel R-12 z 36 raket na Kubě bylo ke dni 29.10. způsobilých k plnění palivem a připojení bojové hlavice. Ani jedna raketa nebyla zamířena na nějaký konkrétní cíl. Rakety R-14 s delším doletem se pro blokádu vůbec nepodařilo na ostrov dopravit, takže ohrožení USA v závěru nejurputnější bitvy studené války nebylo tak velké, jak se poradci amerického prezidenta domnívali.

Z čistě vojenského hlediska ale smírnému vyřešení krize možná napomohlo i nedůsledné plnění vojenských povinností palebnými jednotkami sovětské 51. raketové divize. Kdyby pozice polních raketových základen sovětští vojáci důsledně zamaskovali před prostředky vzdušného průzkumu, vyvíjela by se situace v říjnu 1962 nejspíš úplně jinak.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.