Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zapomenutá námořní tragédie: Zbabělý kapitán poslal na smrt 448 lidí

aktualizováno 
Jako jedna z prvních lodí na světě byla Cimbria vybavena bezpečnostními vodotěsnými dveřmi. Měly zabránit rychlému zaplavení v případě havárie. Nezabránily. Ve čtvrtek 18. ledna 1883 šla ke dnu i s většinou cestujících a posádky.

Ve své době patřila Cimbria k nejmodernějším, nejpohodlnějším a nejbezpečnějším lodím. | foto: Wikimedia Commons

Konec 19. století se na všech mořích nesl v duchu nástupu nových námořních velmocí. Jednou z nich bylo Německo. Císařství, které se zrodilo v plamenech a krvi válek proti Rakousku, Dánsku a Francii, začalo už na konci šedesátých let století páry budovat jak civilní, tak také vojenské loďstvo. Ctižádostivá politika panovnického domu Hohenzollernů prováděná kancléřem Ottou von Bismarckem vyžadovala dosažení dominance na zemi i na moři.

Zatímco na zemi si Němci vystačili sami, na moři potřebovali zahraniční pomoc. Jedním z prvních plodů spolupráce s tradiční námořní velmocí Velkou Británií byla osobní loď Cimbria. Nesla jméno, které historicky náleží části Jutského poloostrova, kde se ve válce s Dánskem rozhodovalo o velmocenském postavení hohenzollernské říše a vzniku Německa jako sjednoceného státního útvaru.

Pýcha Pruska

Cimbrii postavila zkušená loděnice Caird & Company ve skotském Greenocku. Z jejích skluzů už na vodu sklouzla jiná plavidla, která psala historii mořeplavby. Roku 1867 tuto řadu rozšířila také Cimbria. Plavidlo vzniklo na zakázku rejdařství Hamburg - Amerika Linien a jeho připlutí vyvolalo ve starém hansovním městě Hamburku vlnu poněkud nacionalisticky zabarveného nadšení.

Cimbria byla krásná loď. Konstrukčně vycházela z tehdy nejmodernějšího druhu válečné lodě, obrněné fregaty. Byla téměř 140 metrů dlouhá, štíhlá a s poměrem délky k šířce 10:1 měla podobné proporce jako nejrychlejší plachetní lodě té doby, klipery. Cimbria nesla dvojici stěžňů s plným oplachtěním, ale hlavní pohonnou jednotkou byl parní stroj pohánějící mohutný lodní šroub. Cimbria dosahovala rychlosti dvanáct uzlů, což bylo v roce 1867 velmi slušné.

Loď poskytovala dostatek pohodlí téměř sedmi stům cestujícím, z nichž pět set cestovalo z Německa do Ameriky ve třetí třídě. Ačkoliv se Cimbria nemohla co do pohodlí a luxusu ani zdaleka rovnat plovoucím palácům, jejichž doba nastala na přelomu 19. a 20. století, ve srovnání s většinou tehdejších lodí nabízela nadprůměr.

V době, kdy Cimbria vyplouvala na panenskou plavbu z Hamburku do amerického přístavu New York, nebylo nic divného na tom, že se v prostorách určených pro třetí třídu na zpáteční cestě přepravoval dobytek.

Nedělní vydání vlivného deníku New York Times věnovalo připlutí Cimbrie do Ameriky dokonce článek na první stránce:

Do newyorského přístavu připlula loď Cimbria, jedna z prvních lodí, které brázdí moře a vlny oceánů pod novou německou vlajkou. Loď postavili vážení bratři Cairdové v Greenocku ve Skotsku za použití toho nejlepšího a nejmodernějšího, co dnešní doba nabízí. Soudíme, že všechny velmoci musí z Cimbirie a také z její sesterské lodi Hammonia, která se ještě staví, vyvodit zásadní ponaučení. Jinak ztratí krok s nejnovějším vývojem lodní techniky. Cimbria totiž svými tvary, zjevnou pevností konstrukce i nautickými vlastnostmi představuje nový typ lodě. V případě nutnosti bychom si ji dokázali dobře představit, jak ze svých děl vede zdrcující palbu a bystře se prodírá mezi záplavami vodní tříště. Ale mluvme o příjemnějších věcech: loď je postaven s ohledem na co největší pohodlí všech na palubě. Podle souhlasných svědectví prvních pasažérů se ve vlnách jen málo naklání. Uspořádání strojů je takové, že je tu jen nepatrný přenos vibrací od pohonného ústrojí. Největší pozornost vzbuzuje hlavní salón, který je prosklený a výtečně osvětlený. Zárukou bezpečnosti plaveb je také osoba kapitána. Stal se jím už dobře známý pan Trautmann, který dříve velel na lodi Allemania, považované za jednu z nejrychlejších lodí Atlantiku.

Kapitán Trautmann zřejmě výtečně chápal důležitost dobrých vztahů s tiskem a už 2. května 1867 pozval na palubu Cimbrie jeho zástupce. Rozplývali se nadšením. Shodně považovali Cimbrii za jednu z nejkrásnějších a současně také nejmodernějších lodí světa. Hodně se toho napsalo také o tehdejší žhavé novince, vodotěsných dveřích.

FAKTA

  • Loď: Cimbria
  • Kdy: 18. ledna 1883
  • Kde: U Borkumu, Severní moře, 55 stupňů 35 minut severní šířky, 6 stupňů 40 minut východní délky
  • Počet obětí: 448

Cimbria byla jedním z prvních civilních plavidel, jehož vnitřní prostory dělily uzavíratelné dveře na samostatná oddělení. Nový systém měl zabránit rychlému zaplavení lodě v případě neštěstí. Snad právě dalekosáhlá chvála, která se na tuto vymoženost v tisku snesla, později přispěla k neštěstí, které Cimbrii postihlo.

Chvála se snášela také na kapitána Trautmanna. Zatímco ještě před rokem se pod vlivem zdrcujícího pruského vítězství nad Rakouskem o Němcích psalo jako o nemilosrdných, nelidských a bezcitných zabijáckých strojí bez trochy šarmu, teď se všechno změnilo. Podle New York Times se Trautmann choval jako dokonalý lev salonů, současně autoritativní i laskavý. Navíc se ukázal být velmi dobrým společníkem. Jeden z reportérů také vyzvedl, že "kapitán Trautmann umí v pokeru blafovat, jako kdyby se učil karty hrát v některém saloonu."

Cimbria se stala předmětem hrdosti a pýchy celého Německa a asi tomu tak bylo zaslouženě. Novopečená námořní velmoc se však už brzy měla přesvědčit o tom, že všechno má i stinná místa. A vedle nich také tak temná zákoutí, že je do nich lépe nenahlížet.

Smůla od samého začátku

Německým mořeplavcům s blížícím se koncem 19. století rostlo sebevědomí. Začali dokonce Severní moře a jeho přístupy, průlivy Skagerrak a Kattegat, považovat za jakési mare nostrum, naše moře. Stejně jako mnohé národy v dřívějších dobách podlehli s prvními oslňujícími a omračujícími úspěchy pocitu, že se právě jim nemůže nic stát. Zdálo se, že Severní moře je vlastně jakýsi větší rybník, bezpečný a klidný.

Pravda byla jiná. Severní moře patří se svými bouřemi a hustou k mlhou, která se tu objevuje zčistajasna a zcela nečekaně, k nejzáludnějším zákoutím oceánu. Stačilo se podívat na jeho dno, poseté vraky jak z pradávných, tak z novějších časů.

Fotogalerie

A právě tímto mořem se v polovině ledna roku 1883 plavila Cimbria. Na lodi se nacházelo 522 duší, z toho 120 námořníků. Mezi cestujícími bylo 72 žen a 87 dětí. Složení pasažérů bylo pestré: na hlavní palubě se potkávali Němci s ruskými emigranty, Francouzi, kteří pluli do přístavu Le Havre, Maďary a také exotickou skupinou šestnácti indiánských bojovníků z kmene Čippewů. Vraceli se do Ameriky z turné, které podnikli po Evropě.

Na můstku Cimbrie stál kapitán Hansen a doufal, že už si Cimbria svou smůlu vybrala. Při vyplouvání z hamburské rejdy totiž došlo k navigační chybě a loď uvázla na mělčině. Kapitán musel přivolat na pomoc remorkéry, které loď stáhly na hlubokou vodu a pomohly jí doplout do doku. Zde stovky dělníků celou noc v umělém osvětlení opravovaly zle pochroumané dno lodi. Ale pevnost konstrukce se osvědčila, a Cimbria tak s téměř jednodenním zpožděním opět nabrala západní kurz do Ameriky. Několik pasažérů z lodi po kolizi vystoupilo a už se na ni nevrátilo. Ztratili důvěru v loď a děsilo je moře, které ve většině případů viděli poprvé.

Hustá mlha a zbabělec

Teď bylo 18. ledna a všechny obavy se zdály být zapomenuty. Ačkoliv panovala značná zima, počasí bylo dobré a spousta cestujících se zabalila do huňatých dek, aby mohli z hlavní paluby sledovat vzdálené ostrovy. Chtěli si prohlédnout hlavně Borkum.

Ten se jim však znenadání skryl v husté mlze. Cimbria, která do té doby plula plnou rychlostí, zpomalila nejprve na deset, později na osm uzlů. Začal se zvedat vítr. Cestující se uchýlili do hlavního salonu, který vzbuzoval tolik pozornosti. Usadili se do pohodlných křesel a kochali se pohledem na prosklenou kopuli. Mnoho z nich v životě dosud nic tak krásného a velkolepého nevidělo. Jejich životy ubíhaly v nuzném prostředí průmyslových předměstí, nebo na venkově, kde se čas zastavil kdesi ve středověku.

Se soumrakem rozkázal kapitán Hansen ještě více zpomalit. Protože se viditelnost snížila sotva na pár metrů, rozhoukala se siréna Cimbrie. Stroje pracovaly jen do té míry, aby Cimbria reagovala na pokyny kormidla.

Pak jeden muž posádky na pravoboku cosi zahlédl. Snad to byla hvězda, snad něco jiného. Hansen udaným směrem zamířil dalekohled, ale neviděl nic kromě převalující se mlhy prosycené vodní tříští. Znepokojený Hansen nechal znovu rozeznít sirénu. Za pár chvil uslyšeli další zahoukání. Mlha ovšem zkreslovala a navíc se Cimbria pohybovala poměrně blízko pobřeží. K tomu tu byly borkumské útesy a to všechno znesnadňovalo orientaci. Několik minut panovalo ticho přerušované jen pravidelným tepáním lodního šroubu.

Pozorné oči námořníka na hlídce skutečně spatřily poziční světla lodi. Šlo o anglický parník Sultan, který se najednou vynořil z mlhy sotva padesát metrů od pravoboku Cimbrie. Na jakýkoliv manévr bylo pozdě. V několika sekundách se příď anglické lodi zabořila do pravoboku Cimbrie těsně před předním stěžněm. Náraz rozerval bok Cimbrie. Do lodi se bez varování začaly valit spousty ledové vody.

Sultan byl značně poškozený. V jeho přídi zela rozšklebená třímetrová trhlina připomínající otevřenou žraločí tlamu. Velitel Sultanu kapitán Cuttlin nařídil zpětný chod a jeho loď se začala vzdalovat od Cimbrie. Její jméno bylo viditelné na boku. Cuttlin se obával o bezpečí vlastní lodě, do které také vnikala voda. Věděl, že Cimbria je moderně konstruovaná loď o jejíž bezpečnosti se pěly pochvalné ódy. Dospěl k názoru, že jestli tu někdo potřebuje pomoc, je to on a o Cimbrii se dál nezajímal. Byl to mylný úsudek. Sultan se nakonec bez větších problémů dokázal dostat do přístavu.

Ale pro Cimbrii nebylo záchrany. Poškození, které způsobila příď Sultanu bylo příliš rozsáhlé. Loď se rychle naklonila na bok a bušící vlny jako kladiva dopadaly na hlavní palubu. Otřesená konstrukce proskleného hlavního sálu se zhroutila a cestující, kteří se zde shromáždili, zasypaly ostré úlomky skla.

Podle shodných svědectví těch několika lidí, kteří potopení Cimbrie přežili, se kapitán, důstojníci i posádka chovali skvěle a plnili své povinnosti nejlépe, jak dokázali. Ale mnoho toho nezmohli.

Ačkoliv byl velmi rychle vydán rozkaz k opuštění lodi pro ženy a děti, náklon lodi i rozbouřené moře znesnadňovaly manipulaci s čluny. Jeden z nich se utrhl ze závěsů s pouhými čtyřmi lidmi na palubě. Na rozkaz jednoho z důstojníků do člunu sešplhalo několik námořníků. Tento člun se stal jakýmsi improvizovaným záchranným centrem. S vypětím všech sil jeho posádka plula okolo potápějící se Cimbrie a pokoušela se obrátit převrácené čluny, které síla srážky smetla do moře.

Statečná posádka

Důstojníci potápějící se lodi se marně pokoušeli obnovit kázeň. Cestující šíleli hrůzou. Docházelo k hrůzným scénám. Indiánští bojovníci se pokusili probít k záchranným člunům. Posádka se jim v tom pokusila zabránit, ale indiáni vytasili tomahavky a oštěpy. Námořníci se chopili šavlí a došlo k poněkud surrealistické bitce jako vystřižené z filmu z Divokého západu. Lodní lékař pomáhal zoufalým cestujícím navlékat záchranné pásy a rozděloval mezi ně alkohol.

Asi nejdrastičtější příběh z mnoha, které se v noční temnotě a mlze dne 18. ledna 1883 odehrávaly na palubě, popsal list Irish Canadian. Jeho reportér zaznamenal svědectví jednoho z mála přeživších důstojníků Cimbrie. Ten viděl mladý manželský pár, který se několikrát pokusil dostat na záchranný člun, ale nepodařilo se mu to. Když z nakloněné paluby viděli, jak se jeden plně naložený člun převrátil a všichni v něm zahynuli, uvědomili si, že jsou odsouzeni k smrti. Než aby čekali, až si pro ně přijde, navzájem si otevřeli tepny.

Cimbria se potopila ani ne deset minut po srážce. Celou tu dobu se Sultan pohyboval v těsné blízkosti parníku v agónii, ale jeho posádka nepodnikla nic, čím by Cimbrii pomohla. Když poziční světla Cimbrie zmizela, dospěl kapitán Cuttlin k názoru, že loď odplula.

O katastrofě se svět začal dozvídat až 20. ledna, když anglický bark Thetis vylovil dva záchranné čluny s šestnácti trosečníky. Dalších 21 lidí dokázalo doplout do přístavu Bremerhaven. Několik posledních přeživších se dostalo na palubu lodi Diamant.

Účet srážky Cimbrie se Sultanem byl příšerný: z 522 lidí na palubě jich přežilo 74, zahynulo 448 lidí. Až na dvě zahynuly všechny ženy, mezi nimi i stevardka Baurinnová, jejíž statečnost a obětavost popsaná lodním lékařem všechny dojala.

Obětavě s starala o bezpečí cestujících a svým klidem povzbuzovala ostatní. Když ji důstojník vyzval, aby nastoupila do záchranného člunu, odmítla. "Na lodi zůstává ještě mnoho cestujících. Kdybych je opustila, pošpinila bych svou pověst i čest. Zůstanu na Cimbrii, dokud mě zde bude zapotřebí." Baurinnová dodržela slovo. Mezi tou hrstkou lidí, které se podařilo zachránit, nebyla.

Kapitán Sultanu Cuttlin byl tiskem i odbornou veřejností obviněn ze zločinného sobectví, kvůli kterému dosáhl počet obětí na Cimbrii zbytečně vysokého počtu. Vláda Velké Británie se zachovala se vší možnou arogancí velmoci. Admiralitní komise v plném rozsahu přijala Cuttlinovu verzi událostí a ocenila starost, kterou měl o svou poškozenou loď. Naopak posádku potopené Cimbrie obvinila z toho, že nevyslala záchranné čluny, které by zjistily, zda Sultan nepotřebuje pomoc.

Pomsta po letech

Skutečnost je taková, že kapitán Cuttlin porušil jedno z nejzákladnějších pravidel mořeplavby a odepřel pomoc lidem v nouzi. Navíc šlo o lidi, kteří se do této situace dostali jeho přispěním. Hořkost z chování kapitána Cuttlina i britské vlády dlouho nevyprchala. Ještě během první světové války platili námořníci lodí potápěných německými ponorkami za jeho bezohledné sobectví.

Když například ponorka U86 potopila anglickou nemocniční loď Llandovery Castle, nařídil velitel U-bootu Patzig po trosečnících pálit z palubního děla a ručních zbraních. Šlo o neospravedlnitelný masakr (který ovšem ani zdaleka nebyl jen německou záležitostí!). Patzig před soudem, který vyšetřoval jeho chování, uvedl: "Vzpomněl jsem si na Cimbrii."

Autor:






Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.