Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ničivé kaťuše udeřily před 75 lety. Jejich vývoj provázely čistky

aktualizováno 
Rakety německé vojáky děsily. Jakmile zaslechli jejich kvílení, běželi se schovat, ale nevěděli kam. Sovětské raketomety „kaťuša“ byly poprvé použity před 75 lety, 14. července 1941.

Baterii složené ze sedmi nákladních vozů ZIS-6 vyzbrojených šestnácti šest metrů dlouhými ližinami s raketami velel kapitán Ivan Fljorov. Tři týdny po napadení země, v pondělí 14. července 1941 v 15:15 hodin, mohl dát rozkaz ke střelbě. Ze všech aut vylétly ohnivé střely. Zasáhly železniční stanici Orša v Bělorusku, důležitý dopravní uzel na Dněpru, který obsadili Němci. Soustředili tam vagony s municí, zbraněmi a potravinami.

Rakety dopadly ve velkém kruhu. Zasáhly zásoby, vyvolaly výbuchy a požáry, zabily a zranily množství vojáků. Vypukl chaos. Stanice byla zničená, několik dnů tam vybuchovala munice a hořely vagony. Doprava přes řeku Oršica zkolabovala.

Nikdo nevěděl, odkud ohnivá smršť přišla. Teprve po chvíli si uvědomili, že útok přišel ze vzdálenosti několika kilometrů. Němce překvapil. O vývoji takové zbraně Rudou armádou neměli nejmenší tušení.

Fotogalerie

Velitelství hlásilo do Berlína: „Rusové nasadili baterii s neobyčejným množstvím hlavní. Její salva je jako ohromný hurikán a ztráty, které nám způsobila, jsou ohromné.“

Rakety německé vojáky děsily. Jakmile zaslechli jejich kvílení, běželi se schovat, ale nevěděli kam, protože desítky jich dopadaly na velkou plochu.

Vrchní velení wehrmachtu vydalo 11. srpna rozkaz k ukořistění „mnohohlavňového automatického děla“ – tedy raketometu BM-13. Dokonce za to vypsalo velkou finanční odměnu. Avšak Němcům se nepodařilo tuto zbraň v provozuschopném stavu nikdy ukořistit. Fljorov padl 7. října u vesnice Bogatyr ve Smolenské oblasti, když se probojovával z obklíčení. Před tím jeho vojáci všechny raketomety zničili.

Zatýkání podle funkcí

Chci vyvíjet rakety pro armádu, tvrdil od jara 1919 chemický inženýr Nikolaj Tichomirov, který donedávna pracoval pro carské námořnictvo. V březnu 1921 ho sovětská vláda vyslyšela a v Moskvě pro něj založila speciální pracoviště. V roce 1925 se ústav přestěhoval do Leningradu a o tři roky později dostal nic neříkající název Plynodynamická laboratoř (Gazodinamičeskaja laboratorija – GDL). Pod takovým jménem nebudou cizí špioni hledat vojenské pracoviště.

Rakety na tuhá paliva se pokoušel stavět od roku 1915 v Petrohradě mladý důstojník Vladimír Artěmjev. Dne 3. března 1928 vypustil první sovětskou raketu na bezdýmném prachu. To byl jeden z dílčích úspěchů, který přispěl k vyřešení konstrukce malých bojových raket.

Po smrti Tichomirova v roce 1930 se v čele GDL vystřídalo několik inženýrů. Jeho práci na raketových střelách převzal Georgij Langemak, vysloužilý námořní dělostřelec. Pocházel z německo-švédské rodiny, která přijala ruské občanství. Studoval japonskou filologii. Když vypukla občanská válka, přihlásil se do Rudé armády. Po vystudování Vojenské technické akademie v Leningradě ho jmenovali velitelem dělostřelectva v oblasti Černého moře. Seznámil se s některými pokusy s raketami a zahořel pro ně. Nakonec se mu podařilo přejít do GDL.

O vojenské aspekty nových zbraní se staral náčelník GDL Boris Petropavlovskij, původně důstojník dělostřelectva. Raketové střely dokončili velmi rychle. Oba typy, RS-82 a RS-132, vyzkoušeli v létě 1933 na nákladních vozech, letadlech a lodích.

Krátce nato splynula leningradská laboratoř s moskevskou Skupinou pro využití reaktivního pohonu (Gruppa izučenija reaktivnogo dviženija – GIRD), kterou vedl mladý Sergej Koroljov. Vznikl Reaktivní výzkumný ústav (Reaktivnyj naučno-issledovatělskij institut – RNII), první toho druhu na světě. Opět byl tajný a opět se o něj starala armáda, především maršál Michail Tuchačevskij jako náměstek lidového komisaře (ministra) obrany.

Petropavlovskij krátce před tímto sloučením zemřel. Ředitelem RNII byl jmenován Ivan Klejmenov z Leningradu, proto tam převládl výzkum bojových raket na tuhá paliva. Langemak se stal náměstkem ředitele pro výzkum. Zdokonalování bojových raket pokračovalo.

Myšlenku mnohonásobné střelby raketami popsali Georgij Langemak a Valentin Gluško v knize Rakety, jejich výroba a užití (Rakety, jich ustrojstvo i primeněnije) v roce 1933. V roce 1936 utajili RNII ještě více změnou názvu na Naučno-issledovatelskij institut No. 3 – NII-3 (Vědecko-výzkumný ústav číslo 3).

V roce 1937 byli Klejmenov a Langemak navrženi na státní vyznamenání za vývoj nových zbraní. Současně dostali všichni členové Langemakova týmu vysoké peněžní odměny.

Avšak v Sovětském svazu probíhal hon na údajné špiony. V květnu 1937 zatkla tajná policie NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl – Lidový komisariát vnitřních věcí) Tuchačevského a postupně řadu dalších generálů a důstojníků. Obvinili je ze špionáže ve prospěch Německa. Tuchačevského zastřelili následující měsíc.

Čistka pokračovala. Do pracovních táborů na Sibiři a často i na popraviště šli velitelé divizí a pluků, někde i jejich zástupci, rovněž šéfové různých vojenských ústavů. Langemaka odvedli tajní policisté v noci na 2. listopadu 1937. Také ředitele ústavu Klejmenova. I jim kladli za vinu, že vyzrazují státní tajemství Němcům. Kdyby byli řadovými výzkumníky, mohli vyváznout, zatýkání probíhalo podle funkcí. Podklady k jejich obvinění dodal Andrej Kostikov z NII-3. Oba inženýry popravili 11. ledna 1938, vynálezci bojových raketových střel bylo 39 let.

Rakety RS-82 a RS-132 nejdříve instalovali na stíhačkách. Osvědčily se v bojích s Japonci u Chalchyn-golu v Mongolsku v létě 1939, kde přispěly k sestřelení třinácti nepřátelských letadel.

Prototyp raketometu pro pozemní armádu začali zkoušet 8. prosince 1938. Vypouštění zařízení pro 24 raket instalovali na nákladním vozu ZIS-6. Testy, které skončily začátkem února, ukázaly řadu nedostatků. Raketomet se při střelbě kýval, což mělo vliv na přesnost. Nabíjení zepředu trvalo tři čtvrtě hodiny. V 15 procentech případů se nezdařil zážeh. Konstruktéři se pokusili tyto potíže odstranit, ale ani další kolo zkoušek v červnu 1939 nebylo úspěšné.

Mezitím inženýři z NII-3 postavili nové odpalovací zařízení ze šestnácti ližin. Jeho nabíjení probíhalo zezadu a trvalo jenom deset minut. Zkoušky, které proběhly v srpnu a září 1939, už vojáky uspokojily. Nicméně některé drobné závady museli konstruktéři ještě vychytat. Po testech ve druhé polovině roku 1940 podepsali generálové přejímací protokol. Teď se mohly tyto nové zbraně vyrábět pro pozemní armádu a pobřežní dělostřelectvo.

Zlatá hvězda hrdiny za předvedení zbraně

Za občanské války bojoval mladý Andrej Kostikov v řadách Rudé armády. Potom studoval na Kyjevské vojenské inženýrské škole a na Vojenské letecké akademii Žukovského, pokaždé na výbornou. Do GIRD přišel v okamžiku, kdy se slučoval s GDL do RNII. Stal se inženýrem ve skupině Michaila Tichonravova. Měl postavit raketový motor na kapalné pohonné látky, ale nedařilo se mu to. Ovšem to se při vývoji nových strojů stává. Kostikovovi však vadilo, že Koroljov, který takový motor potřeboval, se obrátil o pomoc ke Gluškovi.

Když Stalin rozpoutal v polovině třicátých let Velký teror, Kostikov sbíral údajné důkazy o nepřátelské činnosti a špionáži vedoucích pracovníků ústavu. Po zatčení ředitele a jeho náměstka svolával schůze zaměstnanců, na kterých tyto „zrádce lidu“ proklínal, zatímco většina ostatních trpce mlčela. Jeho aktivita mu vynesla v listopadu 1937 křeslo hlavního inženýra NII-3. Ředitelem ústavu jmenovali chemika Borise Sloniměra.

Začátkem března 1938 uvěznila NKVD Gluška a koncem června Koroljova. Kostikov napsal stranickému výboru ústavu dopis, ve kterém oba inženýry vylíčil jako sabotéry a zrádce. Rozepsal se rovněž o Juriji Pobědonoscevovi, vedoucím specialistovi v oblasti prachových raket. „Pobědonosceva nezatkli,“ podivil se kosmický reportér Jaroslav Golovanov v časopisu Ogoňok v roce 1988. „A vysvětlit to je stejně nemožné jako objasnit, proč šel do vězení například Koroljov.“

Pošlete nám přehled sabotážních činů inženýra Koroljova, požádala tajná policie vedení NII-3. Kostikov ustavil tříčlennou komisi, která měla dokument vypracovat. Když mu ho předala, byl v šoku. Příliš objektivní! To se mu nehodilo. Jmenoval nové členy včetně sebe a ti vykonstruovali sérii obvinění.

Hlavní vojenská prokuratura v červnu 1965 konstatovala: „Dne 20. června 1938 vedl Kostikov skupinu expertů, která předala orgánům NKVD důkazy o škodlivé činnosti inženýrů Gluška a Koroljova.“

V zimě 1940–1941 obvinil Kostikov ředitele ústavu Sloniměra, že se příliš nestará o raketomety. Sloniměra odvolali a jeho místo přidělili Kostikovovi.

Podle předpisů bylo nutné u každého vynálezu uvádět jeho autory. U raketometů z NII-3 zaregistrovali 19. února 1940 tři. Avšak dva z nich, Kostikov a zástupce náčelníka hlavního dělostřeleckého velitelství V. Aborenkov, na nich nikdy nepracovali. Jedině Ivan Gvaj, kterého k nim přidali, je vyvíjel.

V červnu 1941 předváděl Kostikov jako ředitel ústavu tyto nové zbraně vojenským velitelům, politikům a funkcionářům bolševické strany. Jasně odpovídal na všechny jejich dotazy, všichni chápali, že tomu rozumí.

Samohybný raketomet BM-13-16 na podvozku ZIS-6. Legenda: 1 - nákladní automobil ZIS-6, 2 - zvedací a otočný rám odpalovacího zařízení, 3 - osm kusů vodících lišt, 4 - rakety M-13 (celkem 16 kusů)

Samohybný raketomet BM-13-16 na podvozku ZIS-6. Legenda: 1 - nákladní automobil ZIS-6, 2 - zvedací a otočný rám odpalovacího zařízení, 3 - osm kusů vodících lišt, 4 - rakety M-13 (celkem 16 kusů)

V sobotu 21. června 1941, den před zahájením války, podepsal sovětský diktátor Stalin rozkaz k sériové výrobě raketometů BM-13 na nákladních autech ZIS-3. Tento typ měl dostřel přes osm kilometrů.

Raketomety instalované na nákladních autech se přesunovaly poměrně rychle. Salva jedné baterie tvořené čtyřmi vozy vynesla na vzdálenost pěti kilometrů 4,5 tuny výbušniny, kde rozryly až čtyři hektary plochy. Rudá armáda je používala proti pěchotě, zato pancíře německých tanků tyto rakety neprorazily.

Nová zbraň se osvědčila. Rudoarmějci ji nazvali „kaťuše“, podle oblíbené válečné písničky Kaťuša od skladatele Michaila Isakovského. Němci o ní mluvili jako o „Stalinových varhanech“ (Stalinorgel).

Zprávy o tom, jak se Němci bojí „kaťuší“, kremelského vůdce nadchly. V srpnu nařídil: Vytvořte osm gardových minometných jednotek (termín „minometných“ se používal jako krycí označení). Každý pluk bude mít tři prapory, každý prapor tři baterie, každá baterie osm vozů. Další stovka vozů vezla pro jednu baterii munici.

Nejen spor o autorství

Měsíc po napadení Sovětského svazu Německem pozvali Kostikova do Kremlu, aby přijal titul hrdiny socialistické práce „za vývoj a zkonstruování jednoho druhu zbraní“, tedy za raketomety. Dvanáct inženýrů včetně Gvaje a Aborenkova bylo odměněno Leninovým řádem.

Falešné divadlo pokračovalo. V dubnu 1942 přidali Kostikovovi ještě Stalinovu cenu. Jeho žena Ida později vzpomínala, že představovala 25 tisíc rublů. Odměnu přinesl domů, zabalil do novin a řekl manželce, aby peníze poslala na fond obrany země. Navíc byl povýšen na generálmajora. A v březnu 1943 ho zvolili členem-korespondentem Akademie věd.

„Autorem těchto střel je ve skutečnosti Langemak,“ upozornil v roce 1955 akademik Valentin Gluško. „V okamžiku, kdy ho zatkli, možná ještě nebyla hotová dokumentace o jejich konstrukci, avšak základní práce skončily.“

Sovětský raketomet BM-13-16 na pásovém tahači STZ-5

Sovětský raketomet BM-13-16 na pásovém tahači STZ-5

Nákladní vůz ZIS-6 však obtížně jezdil po nezpevněných cestách. Koncem léta 1941 začali raketomety montovat v menší míře také na tanky a na pásové traktory. Od dubna 1943 je instalovali hlavně na těžká americká nákladní auta Studebaker a Ford-Marmon.

Když se na podzim 1941 blížila německá armáda k Moskvě, chystala se řada institucí k evakuaci do zázemí. NII-3 se měl přestěhovat do Sverdlovska (dnes opět Jekatěrinburg). Avšak ředitel Kostikov okolo 19. října zmizel, utekl neznámo kam.

Řízení akce se ujal služebně nejstarší inženýr Pobědonoscev. Budovu ústavu měli, stejně jako jiné důležité objekty, ženisté vyhodit do povětří. Pobědonoscev shromažďoval v ředitelské pracovně důležité dokumenty k odvozu. „Přitom jsem objevil záznam psaný rukou Kostikova. Psal, že jsem byl důvěrníkem Klejmenova, Langemaka a Koroljova, takže také patřím mezi nepřátele.“ Na obranu metropole dorazily čerstvé divize ze Sibiře a NII-3 se stěhovat nemusel.

Podvod s raketovou stíhačkou

Když německé nebezpečí pominulo, všechna moskevská pracoviště se vracela do normálního rytmu. Ze všeho nejdůležitější byla práce pro frontu.

Kostikov ohlásil, že ústav postaví stíhačku poháněnou kapalinovým raketovým motorem. Podle Golovanova měla mít „vlastnosti, jaké dosud světové letectví neznalo“. Kostikov nevěděl nic o letadlech a v NII-3 nepracoval jediný člověk, který by jim rozuměl. Požádal proto o spolupráci leteckého inženýra Matuse Bisnovata, který už tři roky řídil malou konstrukční kancelář.

Začátkem roku 1944 prověřila jeho projekt komise lidového komisariátu (ministerstva) leteckého průmyslu. Vydala zdrcující závěr: Je to podvod! V ústavu postavili kluzák, který musel vytáhnout do vzduchu Tupolevův bombardér. Žádnou stíhačku.

V polovině února Kostikova z ústavu vyhodili a 15. března si pro něj přišli agenti NKVD. Vzápětí požádala tajná policie odborníky, aby prověřili, jestli tři podepsaní inženýři jsou skutečnými tvůrci „kaťuší“. Vznikla komise, jejímiž členy byli vysoce kvalifikovaní specialisté jako akademik S. Christianovič, profesoři A. Česalov a K. Ušakov a zástupce náčelníka oddělení výzbroje Ústředního aerohydrodynamického ústavu L. Levin. Jejich závěr zněl: „Kostikov, Gvaj a Aborenkov nemohou být autory M-8 a M-13 a jejich vystřelovacího zařízení. Střela M-8 se jenom nepatrně liší od střely RS-82 vyvinuté v NII-3 v letech 1934–1937. Střela M-13 je jenom zdokonaleným typem střely RS-132, kterou dokončili v letech 1937–1938. K střelám RS-82 a RS-132 neměli Kostikov, Gvaj a Aborenkov žádný vztah.“

„Kaťuše“ se staly jednou z nejobávanějších zbraní na východní frontě a symbolem Velké vlastenecké války, jak nazvali toto největší střetnutí 20. století sovětští ideologové. Koncem roku 1944 používala Rudá armáda už na 10 tisíc těchto gardových minometů, většinou zdokonalených typů.

Ve vězení nezůstal Kostikov dlouho, koncem února 1945 ho propustili. Tajná policie nezjistila, že by měl „nepřátelské úmysly“. Můžeme se dohadovat, že svoboda byla odměnou za jeho dlouholeté udavačství.

V srpnu ho přijali v NII-24, kde pracoval na raketových střelách. O tom, s jakým výsledkem, jeho zastánci nemluví. Zemřel v jednapadesáti letech 5. prosince 1950 na infarkt.

Třebaže případ udavače, který si přisvojil „kaťuše“, na kremelském dvoře znali, v roce 1965 někdo podstrčil do chystaného projevu stranického šéfa Leonida Brežněva k výročí konce války zmínku o zásluhách Kostikova. Naštěstí ji zase další anonymní úředníci vyškrtli.

V letech 1989–1991 se pokoušeli někteří novináři a odborníci bránit Kostikova v novinách – využívali nově získané svobody slova. Nicméně argumenty zastánců skutečných autorů „kaťuší“ převážily. V armádním deníku Krasnaja zvězda upozornil v červenci 1991 plukovník A. Moroz, že jejich základní myšlenka se objevila v knize Langemaka a Gluška roku 1935. Na vozy ZIS-6 je v roce 1938 poprvé instaloval tým inženýra Gvaje. Kostikov jenom přihlížel z křesla hlavního inženýra.

Po odhalení Stalinových zločinů Nikitou Chruščovem na XX. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 začala opatrná rehabilitace neprávem odsouzených lidí. Postupně dostali potvrzení o své nevinně jak akademici Koroljov a Gluško, tak potomci Klejmenova, Langemaka a dalších. V roce 1991 udělil ruský prezident Boris Jelcin popraveným raketovým inženýrům titul hrdinů socialistické práce in memoriam.

Nicméně skalní bolševici rehabilitovaným lidem stále nedůvěřovali. I na zakladatele sovětské kosmonautiky Koroljova a Gluška se dívali jako na ty, kteří „seděli“.

Kapitola z připravované knihy Neobyčejné okamžiky historie

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.