Objev a rozšíření zemědělství je jedna z nejdůležitějších událostí v dějinách lidstva. Mohlo k němu dojít několikrát na různých místech Země, ale poprvé to patrně bylo v příhodné oblasti tzv. Úrodného půlměsíce na území na Středním a Blízkém někdy před 10 tisíci lety.
Ale kdo s touhle novinkou přišel a jak se šířila po světě? Archeologické nálezy jasně ukázaly, že se pak zemědělské postupy šířily z této oblasti do „zaostalejších“ částí světa, včetně Evropy. Detailů jsme ovšem znali poskrovnu. Dnes to pomáhají měnit rychle se vyvíjející postupy „čtení“ DNA ze starých archeologických nálezů. Před dvaceti lety to byl obor, ve kterém chyby byly snad stejně časté jako zajímavé výsledky, dnes se daří nacházet stopy DNA i v nálezech starých až desítky tisíc let, a i z malého množství materiálu dokáží odborníci získat spoustu údajů.
Díky tomu je například možné zjistit, k jaké skupině patřili první zemědělci v té či oné oblasti. A tak víme, že Evropa zažila se začátkem éry zemědělství příchod nových osadníků: „Genetické analýzy prvních evropských zemědělců ukazují, že se tu do obdělávání půdy pustili v podstatě přímí potomci prvních známých zemědělců z oblasti východního Středomoří. Možná hledali nové, vhodné oblasti pro zemědělství, a postupovali i na sever do Evropy“, říká Zuzana Hofmanová, odbornice na analýzu starého genetického materiálu, která nyní působí na Univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči. Vychází přitom z genetické analýzy koster dávných zemědělců z dnešní turecké Anatolie, jejíž výsledky spolu s kolegy publikovala v časopise PNAS.
Možnosti analýzy staré DNA zásadně změnily archeologii - a „odborníky na pravěk“ převlékly do roušek a masek.
Celkem logicky se tak nabízí domněnka, že zemědělství se šířilo se svými objeviteli. Scénář je na pohled jasný: tito lidé postupně vyšli ze své domoviny někde na Středním východě do bližšího okolí a postupně osídlovali další a další oblasti, až zhruba dvou tisících let „kolonizovali“ Evropu. Je to logické, dává to smysl - ale evidentně to tak ve skutečnosti nebylo, ukázal mezinárodní tým vědců zahrnující i Zuzanu Hofmanovou v nové publikaci v časopise Science (dostupná zdarma odsud).
Tým vědců vedených výzkumníky z Univerzity Johannese Gutenberga v Mohuči, University College London a Fribourgské univerzity se pustil do rozborů zhruba 10 tisíc let starých kostí několika zemědělců. Že šlo o zemědělce se zjišťuje analýzou zastoupení různých izotopů v jejich kostech. Je podobné jako u pozdějších zemědělců a ukazuje, že se živili z velké části plody z kulturních plodin. Izotopová analýza je další poměrně nový a zajímavý nástroj archeologů.
Jak se kupodivu ukázalo, tito lidé vůbec nebyli přímými předky dnešních Evropanů, ani prvních farmářů v Evropě. Vlastně šlo o naprosto odlišnou populaci, která byla jen velmi vzdáleně příbuzná s prvními farmářskými usedlíky v Evropě a východním Středomoří - a nejspíše se od nich výrazně lišila vzhledem i jazykem.
S kým vším jsme se spustiliHistorie křížení Homo sapiens košatí  Pokus o rekonstrukci podoby neandrtálců |
Předci prehistorických obyvatel úrodných údolí íránského pohoří Zagros se oddělili od předků dnešních Evropanů před více jak 40 tisíci lety, tedy dávno před objevem zemědělství. Jejich potomci dnes žijí hlavně na východ od této oblasti, třeba v Afghánistánu a Pákistánu. Vůbec nejblíže mají geneticky k tzv. íránským zoroastrijcům, říká Zuzana Hofmanová. To je sice náboženský název - zoroastrismus (či zarathuštrismus či mazdaismus) je dualistické náboženství, ale náboženství dosti uzavřené zbytku světa, takže jde o geneticky homogenní skupinu.
Někde mezi Anatolií a Íránem tedy existovala genetická bariéra, a plody neolitické revoluce díky tomu z oblasti vynesly nejméně dvě velmi různé skupiny „revolucionářů“: jedni na východ a druzí na západ. Proč tomu tak bylo, dnes nelze ani dost dobře spekulovat, a bude lepší si počkat na další výsledky. Snad bychom na ně nemuseli čekat příliš dlouho, protože technologie čtení staré DNA se stále vylepšuje a poskytuje čím dál lepší výsledky i z oblastí, kde vyšší průměrné teploty zachování DNA příliš nepřejí, jako je třeba Střední východ (ovšem např. Afrika je v tomto ohledu stále ještě „terra incognita“).
Jistou „nevýhodou“ pro laiky je, že jak bude přibývat dalších důkazů, původně jednoduchý příběh o zemědělské revoluci, která nezadržitelně a vítězně táhla světem, se bude jen komplikovat. Jak dokládá i příklad jejího vývoje v Evropě, kde se původní lovci a sběrači po vítězoslavném vstupu prvních zemědělců vrátili na scénu nenápadně v genetické výbavě dalších generací Evropanů. „Původní a nově příchozí populace se začaly postupně mísit, a to možná proto, že rostliny a postupy ze Středního východu a Středomoří nebyly v Evropě tak úspěšné, a původní obyvatelstvo se svými zkušenostmi a postupy se stalo pro nově příchozí zase žádanými partnery,“ shrnuje Zuzana Hoffmanová hypotézy, které zaznívají mezi odborníky na základě nejnovějších výsledků analýz archeologického a genetického materiálu. Jestli budou s rozšiřováním a rozvojem technologií takové překvapivé a nečekané příběhy nadále přibývat, máme dobrý důvod se na budoucí podoby naší minulosti velmi těšit.
