Nebude snadné opustit myšlenkové a citové důsledky protikladného propagandistického tlaku. V českých zemích ovlivňuje v obou směrech osmou generaci. Můžeme ho datovat dejme tomu od Kollárovy Slávy dcery, přes Havlíčkovu střízlivost, Riegerovu a Palackého pouť do Moskvy, rakousko-uherský protitlak, Masarykovu věcnost v monumentálním díle Rusko a Evropa k prvorepublikové účasti na protisovětském cordon sanitaire.
Pak můžeme pokračovat paktem Molotov-Riebentrop i památkou na sovětské a s nimi ruské padlé a uvědomit si, že by český národ bez jejich nepopsatelných obětí nemusel existovat. Reinhard Heydrich plánoval již na podzim roku 1941 jeho zánik kombinací poněmčení a vyvraždění v poměru přibližně 2:1. Nezapomeneme na stalinismus a Pražské jaro 1968, a budeme pokračovat přes normalizaci do posledních dvaadvaceti let.
Lidem, kteří rádi čtou a chodí do divadla, o ruské nátuře vypráví dejme tomu Puškin, Lermontov, Gogol, Dostojevskij, Gončarov, Tolstoj, Čechov, Gorkij, Berďajev nebo Solženicyn, ale i Jaroslav Hašek, komisař města Bugulmy. A také filmy: Jeřábi táhnou, Osud člověka, Ivanovo dětství, Andrej Rublev, Stalker i Vzestup Larisy Šepiťkové. Kosmonauti, skvělí biologové, geniální šachisté, matematici, konstruktéři raket a nestvůry Ježov a Berja. Každý si může do svého obrazu Rusa dosadit vlastní zkušenost, vzpomínky na osvoboditele v roce 1945 i na okupační vojáčky, kšeftující s benzinem kolem Milovic, zkušenost z návštěvy ruské části dnešních Karlových Varů. Kolik známe živých Rusů osobně a dobře? Do jaké míry bude náš obraz Rusů odpovídat tomu, jak se vidí dnešní Rusové sami a jak je vidí jiné národy?
Národní charakter
Hluboce zakořeněný pojem národního charakteru se traduje od 18. století a je dítětem zejména francouzských filosofů. Kdo by si s chutí nepřečetl Montesquieovy Perské listy bez ohledu na to, že jim brzy bude 200 let? Přestože je definice národa velmi obtížná, příslušníci jednotlivých národů se jako skupina považují za odlišné od příslušníků jiných národů, podobně jako považují svou osobnost za odlišnou od osobnosti jiného člověka. Z 18. století dodnes žije představa, že národy žijící na severu jsou v lidských vztazích chladné, jižní národy srdečné a vřelé.
Množině vlastností, které lidé přisuzují svému národu a národům jiným se říká národní charakter, případně etnický stereotyp. Italové mají být temperamentní, Američané asertivní, Finové mlčenliví, Němci čistotní a poslušní. Češi mají být nespolehliví, ateističtí, "mít rádi buřty a mučedníky", mít zlaté ručičky, mimořádný smysl pro humor a improvizaci stejně jako pro sebetrýznění, mají být muzikanti, smečka zlodějů, podvodníků a tunelářů, smějící se bestie, lokajští, zbabělí, záludní, sentimentální, neochotní cokoli obětovat, neschopní vládnout sami sobě a někdy umí dobře hrát hokej. Samozřejmě, že do národních charakteristik spadají vlastnosti, které se k osobnosti vztáhnout nedají, nicméně se předpokládá, že konec konců jde o případně přehnané vlastnosti osobnosti, a že obsahují "jadérko pravdy", že na nich "něco je".
Problémy se začnou objevovat, porovnáme-li autostereotyp, tedy to, co si příslušníci národa myslí o svém národě, s heterostereotypem, tedy s tím, co si myslí o národech druhých. Západní pozorovatelé v současnosti považují Rusy za disciplinované, vážné, tvrdě pracující, tajnůstkářské, asertivní, silné a hrdé. Současný ruský autostereotyp vypadá opačně: Rusové považují sami sebe za přátelské, pasivní a pohodové.
Jaký je vztah lidské osobnosti a národního charakteru?
Velká pětka
Rozšířený model lidské osobnosti se jmenuje Velká pětka. Vznikl z ohromného počtu slov popisujících lidské vlastnosti. Statistický postup z nich vyhmátl pět nezávislých kategorií a označil je slovy Otevřenost, Svědomitost, Extraverze, Přívětivost a Neuroticismus (lepší označení je negativní emocionalita).
Rozměry osobnosti si lze představit jako krejčovské metry. Pravděpodobně nejznámější rozměr je extraverze: lidé s vysokým skóre v tomto rozměru jsou lidé obrácení do světa, družní, vřelí, společenští, hovorní, aktivní, asertivní, vyhledávající senzace. Lidem s nízkým skóre jsou introverti.
Každý rozměr se rozpadá na šest fazet, chcete-li podkategorií. Například fazetami rozměru Otevřenost jsou fantazie, estetické cítění, rozvinuté pocity, aktivita, míra otevřenosti vůči novým myšlenkám a hodnotám.
Psychologové lidem řeknou, aby každou fazetu chápali jako měřítko a někam se na ně umístili. Příkladem může být asertivita neboli schopnost prosadit se. Jste asertivní vysoce, středně, málo, vůbec ne? Extroverti se prosazují velmi, introverti se neprosazují. Výsledek se dá nakreslit v podobě zubaté křivky.
Pětifaktorový model lidské osobnosti lze užít v nejrůznějších kulturách, jak na Západě, tak na Dálném východě. Je univerzálně lidský, byť se přece jen odlišně projevuje vliv individualistické, západní, independentní kultury a kultury východní, kolektivistické, interdependentní. Jiné větve rozsáhlého poznávání dokázaly jak vysokou heritabilitu, to je dědivost, něco trochu odlišného od dědičnosti, tak stabilitu tří faktorů v průběhu celého života. Které geny však za osobnost odpovídají, je otázka výzkumu, jenž je v počátcích. Zobrazovací metody mozku ukázaly, kde a jak se odlišuje stavba funkce a vývoj mozku lidí, kteří mají odlišný profil osobnosti, což jsme si ještě před málo roky nedokázali představit.
Všechny vlivy zevního prostředí ovlivňují základní rysy osobnosti jen málo. Aby nedošlo k nedorozumění: dobře ošetřovaná jabloň je nádherný plodný strom, špatně ošetřovaná jabloň bývá neplodná a ošklivá, ale v obou případech je to jabloň. Pro základní rysy osobnosti, ale i pro inteligenci a tvořivost platí něco podobného.
Jedinec a jeho národ
Doslova jako kočka hozená do hejna holubů zapůsobila studie z roku 2005, která porovnala profily osobnosti, tedy "člověk kterého známe" s představou o národním charakteru, tedy "typickým příslušníkem mého národa" a to v 49 kulturách včetně Česka a Slovenska. Moc si neodpovídaly. Představa o národním charakteru vypadala jako nepodložený stereotyp, který může sloužit udržování pocitu národní identity.
Například Rusové považovali příslušníky vlastního národa, tedy abstraktní rys "národního charakteru", autostereotyp, za otevřenější vůči novým zkušenostem než je považovali příslušníci zbylých 48 národů. Jestliže však byli tázáni na profil osobnosti Rusa, kterého znají osobně, hodnotili skóre jeho otevřenosti opačně, dokonce ještě níž, než byl průměr získaný z hodnocení všech zbylých 48 národů. Takže rozpor byl veliký.
Následující práce podobného druhu však poukázaly na metodickou chybu. Vyšetřování osobnosti užilo jiný nástroj, než byl nástroj, jímž se popisoval národní charakter. Takže oba nástroje sladily.
Finové, Estonci, Litevci, Lotyši, Poláci i Bělorusové se dívají na ruský národní charakter podobně. Popisu osobnosti jednotlivých Rusů, které znají osobně, však jejich pohledu na ruský národní charakter opět moc neodpovídá. Také ruskému autostereotypu, tedy tomu jak se Rusové dívají na vlastní národní charakter sami, odpovídá pohled šesti s Ruskem sousedících národů jen částečně.
Jací jsou dnešní Rusové?
S odpovědí na tuto otázku si dalo práci 54 vědců vedených zkušenou sedmičlennou mezinárodní skupinou, v níž byl i Robert McCrae, Američan, jeden z autorů Velké pětky.
První skupinu tvořilo 3705 v průměru 21 roků starých studentů psychologie (75 procent z nich byly ženy) ze 40 univerzit celého Ruska od Kamčatky až k západním hranicím. Studenti odpovídali na otázku "Jaký je typický Rus žijící ve vaší oblasti?", což byla otázka cílená na národní stereotyp. V dotazníku bylo 30 bipolárních stupnic tvořených dvěma nebo třemi přídavnými jmény nebo stručným výrokem. Příklad: "Je Rus žijící ve vaší oblasti úzkostný, nervózní, ustaraný nebo je pohodový, klidný a uvolněný?" Otázky odpovídaly 30 fazetám Velké pětky. Vědci hodnotili, v jaké míře se "typický Rus" odchyluje od autostereotypů, tedy "typických příslušníků" řady jiných národů.
Druhou skupinu tvořilo 7 157 účastníků. Jejich úkolem bylo popsat vlastnosti dospělého Rusa, ženy nebo muže, kterého dobře znají osobně a to s využitím Velké pětky. Je totiž známo, že lidé jsou dobří pozorovatelé jiných lidí, takže výsledky hodnocení osobnosti druhého člověka užívající tento nástroj jsou stejně dobré od profesionála jako od vzdělaného laika. Výsledky byly opět porovnány s tím, co v další rozsáhlé vědecké práci přineslo 12 156 studentů popisujících vlastnosti druhých lidí v 51 rozličných kulturách.
Jak to dopadlo?
Vědci se nejprve účastníků průzkumu zeptali, zda považují ruský národní charakter za podobný charakteru západních národů, například USA, nebo Spojeného království. S tím souhlasilo 4,5 procenta účastníků. S podobností s národy Dálného východu, například Číňanů nebo Japonců, souhlasilo 3,5 procenta účastníků. 16,4 procenta účastníků mělo za to, že je ruský národní charakter směsí charakterů západních a východních národů, 76 procent odpovědělo, že je charakter ruského národa unikátní a nedá se s jinými národními charaktery srovnávat.
V porovnání s "průměrem" vlastností zjištěných u 49 jiných kultur, považovali účastníci průzkumu "typického Rusa" za člověka, který má vyšší skóre extraverze, otevřenosti a svědomitosti a nižší skóre neuroticismu než mají všechny ostatní národy. Rozdíly však byly velmi malé, statistické průměry se objevovaly po obou stranách statistických průměrů mezinárodního vzorku. Ruský autostereotyp se tedy nikterak neodlišuje od autostereotypu jiných národů. Za jasné a zřetelné "ruské vlastnosti" účastníci průzkumu považovali jen nízkou míru pocitu zahanbení a rozpaků, sklon k dominanci a pocitu síly, živou představivost, vysokou míru otevřenosti, tedy sklon přezkoumávat své sociální, politické a náboženské hodnoty, jakmile se potkají s novými skutečnostmi.
MUDr. František Koukolík, DrSc. František Koukolík František Koukolík vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se specializací na patologickou anatomii. Zaměřil se na neurodegenerativní choroby mozku. Od roku 1983 je primářem patologie Thomayerovy nemocnice v Praze, zároveň přednáší na 3. lékařské fakultě UK. Koukolík napsal desítky knih a v roce 1992 získal cenu Akademie věd za popularizaci vědy. |
Pohlaví účastníka, stejně jako skutečnost, zda účastník byl nebo nebyl Rus, ani místo, kde žije, na výsledky vliv nemělo. Účastníci sice většinově uváděli, že je ruský národní charakter unikátní, nicméně jejich vlastní výsledky pro tuhle víru svědčí jen slabě.
Zajímavý je stereotyp Sibiřana. Říká se o nich, že jsou velmi přátelští a to díky drsnému klimatu, které v nich má probouzet vyšší míru kooperativity. V jednom rozměru, a to Přívětivosti, je však výsledek průzkumu opačný. Sibiřané jsou poněkud méně přátelští, víc antagonističtí a egocentričtí než lidé v jiných částech Ruské federace.
Významnou roli má sociální kapitál: lidé, kteří mají za to, že je většina lidí čestných, a dá se jim důvěřovat, popisují "abstraktního", "typického" Rusa, v sociálně příznivém světle: je to člověk emočně stabilní, extravert, otevřený, přívětivý a svědomitý. Zajímavé je, jak tahle víra klesá se vzdáleností od Moskvy.
Současný "typický Rus" tedy není hrdina Gogolův, Čechovův, Tolstého, Dostojevského, Solženicynův ani Haškův. Národní stereotyp dnešního "typického Rusa" mluví o ženě nebo muži, kteří jsou dominantní, silní, hovoří bez váhání, mají živou představivost, aktivní fantazijní život, jsou intelektuálně zvědaví a jsou s to přezkoumat vlastní sociální a politické hodnoty, jakmile se setkají s novými skutečnostmi. Od málem padesátky jiných národů tedy má "typického Rusa" odlišovat vysoké skóre Otevřenosti. Jestliže se však "typický Rus" porovná s "Rusem, kterého znám osobně", jejich profily si moc neodpovídají. Poněkud lépe si odpovídají u mladých, univerzitních studentů, u lidí starších je to horší.
