Finanční krize byly a jsou předmětem velkého vědeckého zájmu a zkoumání ze všech možných úhlů. Včetně dopadů politických, jak to předvedli nyní tři němečtí ekonomové Manuel Funke, Moritz Schularick a Christoph Trebesch. Vycházeli ve své práci (dostupná odsud) z velké databáze výsledků zhruba 800 voleb z dvacítky demokratických zemí mezi lety 1870 a 2014. Snažili se najít souvislost mezi finančními krizemi (za tu dobu jich je napočítána asi stovka) a údaji o pouličních demonstracích či stávkách.
Jak se asi dá čekat, po finančních krizích dochází k roztříštění politické scény, vlády mívají menší většiny a celkem přibývá i veřejných protestů. Generálních stávek v pěti letech po finančních krizích přibývá zhruba o třetinu, násilných protestů přibývá dvojnásobně, protivládních demonstrací trojnásobně.
Postupné překvapení zprava
Překvapivější je, že posiluje jen jedna část radikálnějšího politického spektra, a to ta pravicová. Počet hlasů pro strany, které se obecně označují jako „krajně pravicové“, vzrůstá obecně zhruba o 20 až 40 procent bez ohledu na zvláštnosti daného volebního systému či ekonomickou situaci (ne každá finanční krize se přelije v hospodářskou). Nárůst nenastává jen bezprostředně po ní a je patrný ještě po několika rocích. Po deseti letech už je situace prakticky v normálu, a výsledky voleb v této době nejsou statisticky odlišné od volebních výsledků před krizí.
Celková změna v počtu volebních hlasů pro krajně pravicové strany v prvních pěti letech po finanční krizi. Červená čára vyznačuje průměr, šedivá plocha pak rozhraní, do kterého spadá 90 procent všech výsledků. Levý obrázek je pro celé období mezi lety 1919 a 2014, střední pro roky 1919-1938, pravý pro roky 1950-2014 (Období 2. světové války je ze srovnání vyřazeno.)
Pozorování není platné jen pro velké krize, které postihly celý svět, ale i lokálnějších událostí, jako byla skandinávská finanční krize v 90. letech. Po globálních krizích, jako byla ta v roce 2008 nebo na přelomu 20. a 30. let, je ovšem efekt nejvýraznější. V epizodách prudkého poklesu HDP bez doprovodné finanční krize podobný voličský posun vpravo vidět není.
Autoři krátce spekulují i o tom, proč jsou finanční krize tak zvláštní. Jednoznačné vysvětlení sice nemají, to jim statistiky neprozradí, ale navrhují k úvaze několik vysvětlení. Finanční krize lidé mohou spíše vnímat jak chybu „těch nahoře“ (politiků, bankéřů, úředníků), zatímco hospodářské recese mohou být často způsobeny vnějšími příčinami (cena ropy, války atp.).
Možná se také na výsledku projevuje fakt, že finanční krize mají nepříjemné společenské dopady: vyhrocené spory mezi dlužníky a věřiteli, nárůst nerovnosti atp. A podobné epizody velmi často skončí tím, že finančním institucím poskytne pomoc stát - a to je prakticky vždy velmi nepopulární krok.
Samozřejmě, všechny tyto příčiny se mohou projevovat současně - nebo také nemusí mít se společností nic společného. Politický vývoj v konkrétní době také závisí nepochybně i na okolnostech, které se autorům do kolonek nevešly. Ale na druhou stranu, na větším vzorku se zatím politické následky finančních krizí zřejmě nezkoumaly, tak je celkem zajímavé tuto statistiku znát.
