Nevím, jak moc sledujete koňské pólo, ale pokud na tom jste stejně jako autor, tak pro vás zřejmě bude novinkou fakt, že o prvním prosincovém víkendu v Buenos Aires skončil nejdůležitější turnaj celé sezóny známý jako Palermo Open (nebo Abierto de Palermo, pokud chcete zůstat v jazyce dané země). Vítězem se stejně jako v předchozích třech letech (a od roku 2000 celkem podesáté) stal tým La Dolfina.
Kapitán La Dolfina, Argentinec Adolfo Cambiaso, považovaný údajně za nejlepšího současného hráče póla světa a s deseti góly nejlepší střelec turnaje, do finále proti týmu Ellerstina nastupoval s šesti koňmi, kteří se ve startovních dokladech odlišovala jen číslem - jmenovala se Cuartetera 01 až Cuartetera 06.
Když se Cambiasa zeptali proč, odpověděl jednoduše: „Protože je to Cuartetera, není to žádné jiné zvíře.“ Všech šest zvířat jsou genetické kopie, klony jedné jediné klisny, kterou si slavný hráč oblíbil a se kterou se mu hraje nejlépe. Nebo bychom možná měli říci - s jejímiž geny se mu hraje nejlépe. Jezdec si při použití klonů podle Cambiasa nemusí zvykat na nové koně a může jezdit v podstatě stále stejným stylem.
Sedm let poté
Palermo Open nebylo první příležitostí, kdy Cambiaso nastoupil na klonu. Cuarteteru 01 „zajel“ poprvé na jiné soutěži v roce 2013. Jeho snahy o využití klonů v pólu jsou pak samozřejmě ještě trochu staršího data, začaly v roce 2009, kdy se setkal s texaským ropným milionářem Alanem Meekerem.
Meeker je dítě z rodiny texaských „oilmanů“, který měl podle vlastních slov „ohromné štěstí“ v investicích do ropy a zemního plynu, takže měl čas i prostředky věnovat se nezvyklým koníčkům a zálibám. Jednou z nich se stalo kupodivu i klonování - pravda, původně vůbec ne koňské. Meeker má cukrovku I. typu a jeho zájem tedy začal sondováním možností naklonování nové slinivky (Bylo to na popud bývalé ženy filipínského diktátora Marcose, od které chtěl koupit pozemek v Texasu.)
Slinivku sice Meeker nesehnal, jelikož pěstování náhradních lidských orgánů zatím vědcům příliš nejde, ale klonování mu v hlavě zůstalo. Když se v roce 2007 bohatší a konečně s dostatkem volného času vrátil ke svému oblíbenému sportu, tedy koňskému pólu, rychle si na ně zase vzpomněl. Spočítal si totiž, že kdyby si chtěl vybudovat stáj s koňmi na pólo podle svých představ, trvalo by mu to 50 let a celková cena by se vyšplhala odhadem ke stovce milionů dolarů. Texaský padesátník tak dlouho čekat nechtěl.
Měl štěstí v tom ohledu, že koňské pólo je velmi přístupné novinkám. Účast klonů v soutěžích nijak neomezuje. A pozorně mu naslouchal i Cambiaso, se kterým se Meeker setkal v roce 2009. Argentinský hráč se v té době o klonování údajně už zajímal, protože nedávno předtím musel nechat utratit jednoho ze svých oblíbených koní, hřebce Akina Cura. Ten si pod Cambiosem během Palermo Open 2006 zlomil nohu tak, že ji bylo nutné amputovat pod kolenním kloubem. Cambiaso nechal pro všechny případy odebral vzorek tkání zvířete a uložit do mrazáku, ale jasný plán, co s nimi dál, neměl. A náhle se před ním otevřela příležitost.
Dvojice založila podnik, do kterého Američan přinesl peníze a Agentinec jméno a kontakty ve světě chovatelů špičkových koní. Jejich spolupráce začala v roce 2009 ve firmě ViaGen, od roku 2010 provozují firmu Crestview Genetics, která za posledních sedm let přivedla na svět nejen klony Cuartetery (je jich už nejméně deset), ale také zhruba dvě stovky dalších naklonovaných špičkových zvířat - včetně alespoň jedné kopie utraceného Akina Cura.
Adolfo Cambioso (vpravo) a britský princ William v roce 2005
Jak se to dělá
V podstatě se přitom používá proces, který použili „otcové“ ovce Dolly v roce 1998 (u koní byl stejný postup vyzkoušený v roce 2003). Jde vlastně o zvláštní spojení „hi-tech“ biotechnologií a - s odpuštěním - řezničiny, jak naznačuje reportáž časopisu Vanity Fair, který navštívil „výrobnu“ klonů na farmě třetího spolumajitele Crestview, argentinského milionáře Ernesta Gutiérreze. Vajíčka se získávají z vaječníků čerstvě poražených klisen z nedalekých jatek. Podle biologů zaměstnaných ve firmě vyžaduje tahle práce zacpaný nos a hlasitou hudbu (ideálně prý Bruce Springsteena), aby byla k vydržení.
Další fáze jsou sice méně krvavé, ale také dosti monotónní. Vajíčka získaná z klisen se vloží do inkubátoru, kde zhruba den zrají, aby byla připravena k „oplodnění“. Nejprve se z nich musí pečlivě odstranit jádro vajíčka, které obsahuje jeho DNA. Pod obal vajíčka (ne místo jeho jádra) se pak vloží buňka obsahující DNA koně, kterého chtějí v laboratoři naklonovat. V chemické lázni a za pomoci elektrického šoku se pak vědci pokouší obě jinak nekompatibilní součástky přesvědčit, aby se spojily.
Nedaří se to vždy. Jen zhruba třetina vajíček se skutečně začne zdárně vyvíjet jako oplodněná. Když se ta pak zhruba po dalším týdnu v inkubátoru vydají na cestu k náhradní matce, stále mají jen desetinovou šanci, že vyrostou v úspěšně donošené klonované hříbě. Stále se tedy vyskytuje velmi vysoké procento komplikací během vývoje plodu, které téměř určitě souvisí s tím, že jde přece jen o metodu používající k oplodnění v podstatě „hrubé síly“. Celková úspěšnost procesu se podle dostupných informací pohybuje řádově zřejmě v procentech. (Pro Vanity Fair Crestview uvádí celkovou úspěšnost procesu cca 12 procent, ale metodika výpočtu není jasná.)
To není na pohled mnoho, ale proti prvním pokusů o klonování, kdy bývala úspěšnost nižší než procento, je to evidentně pokrok: vytvořit minimálně šest zdravých kopií ovce Dolly by její tvůrci zvládli jen těžko, v případě Cuartetery se to evidentně povedlo (a možná i vícekrát, autor bohužel neví, jaké je zdraví zbylých čtyřech klonů). Navíc pro svět koňského póla je tato účinnost už i ekonomicky zajímavá. Získat hříbě z dobrého chovu a vytrénovat ho k pólu je náročný proces s nejistým výsledkem. Klony jsou proti tomu zřejmě poměrně jistou investují, jak naznačuje i Cambiasova volba koní pro soutěže.
Samozřejmě nejsou levné. Crestview si podle dostupných zdrojů v posledních letech účtovala za hříbě svých klonů špičkových koní na polo od 80 do 120 tisíc dolarů, tedy zhruba od dvou do tří milionů korun. (Podle Vanity Fair nabízí také množstevní slevu: tři koně za 200 tisíc dolarů, tedy něco přes 1,5 milionu korun za kus.) Podle zakladatelů Crestview tyto ceny v podstatě znamenají ekonomickou návratnost projektu.
Alespoň trochu můžete pod pokličku firmy můžete nahlédnout v tomto videu (španělsky s anglickými titulky)
Nové směry
Což zase nejspíše naznačuje, že pólem vše neskončí. I jiné sportovní organizace už daly najevo, že se účasti klonů nebudou bránit: klonovaní koně už mohli soutěžit i na olympiádě v Riu, ovšem žádný se nepřihlásil. Významné dostihové organizace se zatím ke klonovaným zvířatům staví odmítavě, ale Crestview očekává, že se situace změní. Ve výbězích firmy už běhají klony slavných dostihových koní, třeba v roce 2013 zemřelého hřebce Storm Cat, za jehož připuštění ke klisně se na vrcholu jeho dostihové kariéry platily stovky tisíc dolarů. Na stejném modelu hodlá vydělávat i Crestview, která chce do budoucna spojit klasické šlechtění s klonováním: tedy například křížit klony slavných zvířat nedávné minulosti, od nichž dokáže „vyrobit“ kopie mezi sebou nebo se současnými špičkovými zvířaty.
Svou působnost Meeker a spol. podle dostupných informací nechtějí rozšiřovat ̈do jiných oblastí veterinárního klonování. Nemají zájem, lákavý obchodní model a zřejmě ani nutnou expertízu (klonování se musí „vyladit“ pro každý druhu jinak), ale on se najde někdo jiný. Jak jsme už psali, například v Koreji se díky zkušenostem některých tamních odborníků a další shodě okolností dnes klonují služební psi - přibližně ze stejného důvodu jako se klonují špičkoví koně. Klony špičkových služebních psů dědí vlohy a do značné míry také povahu svých rodičů, takže se nejspíše na stejnou práci budou také hodit. A ve výsledku tak vyjdou zřejmě levněji než zácvik běžných zvířat, jejichž vlastnosti jsou do značné míry nepředvídatelné.
Pokud nebude klonování postaveno mimo zákon, dá se očekávat, že i další investoři najdou na trhu vhodné niky pro své „produkty“. Se současnými postupy je nepředstavitelné, že by k tomu docházelo v nějakém masovém měřítku, musí jít o výrobu s vysokou přidanou hodnotou (jinými slovy zvířata tak absurdně drahá jako dostihoví koně), ale takových příležitostí se jistě pár na trhu najde. A časem se nejspíše budou otevírat nové, jak se bude zvyšovat účinnost celého procesu a tudíž snižovat náklady. Dočkáme se tedy v dohledné době třeba klonů vzácných exotických zvířat, která se nesmí exportovat ze zemí původu, či klonování jedinců kriticky ohrožených či nedávno vyhynulých druhů? Kdo ví...
